I. Epizoda – Těžká zpověď
Již x-tá verze toho samého článku – buďte ke mě milosrdní. Chci Vám to či něco sdělit. Nechci, aby to znělo negativně, protože jsem z Etiopie nadšený. Přesto mě dost věcí, co jsem viděl, trápí. Ačkoliv jsem si vědom, že je to pouze jedna strana mince a jedna z pravd…
Etiopské velikonoce 2005
I. Epizoda – Těžká zpověď
Můj kamarád má velmi oblíbenou glosu: „Etiopie je krásná země„. Během svého pobytu jsem ji dost často nechápal, možná ji nechápe dosud ani on sám. Její význam jsem si pomalu uvědomuji až nyní, kdy se blíží měsíc od návratu ze země „Lucy„. Etiopie je opravdu krásná země, plná extrémů, jen ty kladné se vidí jen zřídka. Naštěstí člověk na negativní zážitky rychle a rád zapomíná. Po celou dobu pobytu se mi honily v hlavě věty z pohádky Tři veteráni: „Princezno, proč tu máte tolik much? Protože máme líné pavouky. A princezno, proč máte tak chudé království? Protože máme líné obyvatelstvo.“ Samozřejmě to neplatí doslova, ale tyto věty mě stále pronásledují, protože mám strach napsat něco o Etiopii, aby to neznělo „evropskou etnickou či politickou nekorektností“. Například označení Habeš, Habešané není vhodné s ohledem na italskou snahu kolonizovat Habeš, historii, současný název státu či nové etnické rozdělení Etiopie. Přesto se v Etiopii používá a nikomu to nevadí, ačkoliv se označení přeneslo spíše do roviny lehké ironie. Vhodný bonmot na toto téma otevírá srdce lidí podobně jako jiné vtipy.
Mám strach psát a toto jsou mé „hříchy“
„Hřích první“ – zanevřel jsem na potravinovou pomoc, která ničí ceny zemědělcům a demotivuje lidi od práce, proto ti Tři veteráni. Potravinová pomoc se rozprodávala v autobusech jako občerstvení a co? Stejně se nikomu jinému „ty bezcenné obiloviny“ nevyplatilo převést byť jen přes hranice regionu. Jen Červený kříž si libuje, jak jsou díky potravinové pomoci levné obiloviny a sláva devalvaci jejich ceny jsou pak dostupné prakticky každému. Jen jaksi zapomněl dodat, že jen v hlavních městech, protože Etiopané s ohledem na svou minulost a „vůli lidu“ rádi vykonávají věci po svém.
„Druhým hříchem„, který mě brzdí od proudu dojmů a myšlenek je to, že si opravdu nemyslím, že Etiopie je chudá země, či lépe řečeno třetí nejchudší země světa. Těžko by byla potom pátým největším vývozcem kávy, lidé by nejedli každý den maso, ryba by nebyla považována za podřadné jídlo hodné k zahnání hladu po bílkovinách pouze v období půstu, nebyla by obdělána každá píď půdy a „čat“ (halucinogenní lístky ke žvýkaní z rostliny kathy jedlé (Catha edulis) by se za dva tři dny nedostaly z Awassy do celé Etiopie. Přesto slova, která jsem označil jako druhý pozdrav Etiopanů „My jsme strašně chudí, dej mi něco/peníze!“ člověk slyší stale. Asi je to učí ve škole, aby vláda dostávala tučné peníze od nás z Evropy a od těch z Ameriky, které jsou využívány ve smyslu rychle nabyl, rychle pozbyl. Jen kolik obrovských buldozerů za stotisíce euro a dolarů hnije kolem cest, poté co postavily svůj úsek silnice. To jsem v životě neviděl a snad jinde ani neuvidím.
„Třetí hřích“ je mediální obraz Etiopie. Chudá země, kde je sucho a děti trpí podvýživou či přímo hladem, jak prezentovaly zprávy CNN okolo 12 hodiny místního času dne 10.5.2005. Co na tom, že jih Etiopie byl v té době pod vodou. Webi Šebeli zatopila několik měst a desítky lidí se utopily. Jak člověk příště uvěří zprávám o hladomoru v Africe. Mám to vůbec psát, aby tomu věřili alespoň jiní? Co když to zítra bude pravda?
„Čtvrtým hříchem“ bylo, že jsem viděl totální neúctu k životnímu prostředí i sobě samým. Pomalu jsem si uvědomil, jaké jsme měli štěstí, že komunistický experiment na nás nezanechal podobné škody jako v Etiopii. Etiopské národní parky člověk pozná pomalu jen podle výběru vstupného a vyšší koncentrace prodejců suvenýrů a potencionálních průvodců (neplatí pro jih Etiopie). Půda je vlády (prý Etiopského lidu) i majitele, takže v podstatě nikoho a podle toho se k ní i chovají. Nikde v Africe není tolik žebráků bez příčiny jako v Etiopii. Nikde v Africe není vidět takový nepořádek v okolí svého obydlí či neochota udělat sám od sebe alespoň něco, co by mi usnadnilo žití.
„Pátým hříchem“ bylo setkání s mladými cestovateli i starými harcovníky cestujícími po Africe (Nejsou myšleni cestovatelé v autech, o nich šestý hřích). Viděl jsem jejich deziluzi, znechucení až odpor. Nejhůře postižení byli ti, co přijeli ze súdánského ráje. Byl to pro ně obrovský šok, když od milých a pohostinných lidí, kteří se rádi rozdělili i o to poslední co doma měli, přijeli do Etiopie. Tady zažili setkání s kulturou, která si o peníze říká s takovou samozřejmostí a jistou agresivitou, jako my říkáme “vole”. Nesmál jsem se jejich opilosti, protože já na hru „dej mi něco/nedám“ přistoupil, přestože to někdy dost bolelo. Naopak, staří cestovatelé seznámeni s celým kontinentem trochu obdivně říkali, že to, co člověk zažije v Etiopii, nikde jinde v Africe neuvidí. Až s podivem znělo jejich vyprávění o kulturnosti národů ve Rwandě.
S velkou lehkostí zde ztratíte hodinu čekáním i v nejlepších „podnicích“ a dny se počítají jako hodiny. Hynek Adámek napsal knihu ČAS JE DAR AFRIKY – ETIOPIE. Možná mohl to „Afriky“ s klidným srdcem vypustit. Relativita času je v Etiopii značná. Je to vidět zvlášť v dopravě.
S velkou lehkostí zde ztratíte hodinu čekáním i v nejlepších „podnicích“ a dny se počítají jako hodiny. Hynek Adámek napsal knihu ČAS JE DAR AFRIKY – ETIOPIE. Možná mohl to „Afriky“ s klidným srdcem vypustit. Relativita času je v Etiopii značná. Je to vidět zvlášť v dopravě.
„Šestým hříchem“ bylo přátelství (věřím, že bylo upřímné) s turistickými průvodci z Bahar Daru. Jejich historky jak okrást „ferenže (cizince)“ jsou k neuvěření. Nechci mluvit o nějaké přirážce z neobratného smlouvání. V Etiopii se toho moc neusmlouvá, ale spíš se to řídí náladou a potřebou prodejce, jakou dá cenu. Potom z ní nesleví skoro nic. Loupeže za neexistující služby či 1000 násobné ceny – bez přehánění – jsou běžným jevem. Naštěstí znám a mám rád africké pohádky, a tak i já jsem se někdy nad historkami o bezradnosti a lehkomyslnosti turistů rád zasmál, zvláště pokud mě někdo předtím nachytal taky. Vždyť co je větším úspěchem, než někoho napálit (doporučená četba: J. Kopernický, Příběhy Joky Joka, staré želvy, 1959; Upozornění: Číst dětem jen ve dne!).
„Sedmým hříchem“ je to, že jsem se snažil Etiopii poznat na vlastní kůži a místní blechy mojí. Možná je vše moje vina, že jsem necestoval víc po „evropsku“. Auto s řidičem ve více lidech není příliš nákladné a člověk vidí samé památky a pozoruhodnosti. Nebo jsem měl cestovat letecky, je to rychlé a komfortní. Navíc člověk ušetří nervy, spoustu peněz a „moře času„. Přesto jsem zvolil jiný druh cestování: „Člověk, který tuze spěchá, dojde jistě k cíli, ale jen za tu cenu, že se nepodíval na tisíceré věci, které cestou minul“ (K. Čapek – Amerikanismus).
