Hydrologická politika na africkém kontinentě
Hydrologické poměry Afriky jsou velmi variabilní. Průměrné roční srážky v Africe se pohybují od 0 mm na Sahaře (oblast oázy Dachla) po Kamerunskou horu 9 950 mm. Projevuje se zde výrazná zonálnost. V pásu mezi 20 s.š.- 30 s.š. dosahují průměrné roční srážky necelých 40 mm a naopak mezi 10 s.š.-10 j.š. 1 350 mm. Rozmístění srážek ovlivňují převládající proudění vzduchu a orografické celky…
Pro hydrografické poměry Afriky je příznačné málo pokročilé stádium vývoje většiny říčních soustav, které byly založeny v synklinálních sníženinách Afrického štítu. To se projevuje nevyrovnanými spádovými křivkami a intenzivní erozí. Vývojově starší úseky s vyrovnanou spádovou křivkou jsou charakteristické pro pánve. Následkem tektonických zdvihů okrajů Afrického štítu na počátku čtvrtohor vznikly na vnějších svazích kontinentu krátké vodné řeky, které zpětnou erozí podchytily staré říční systémy bezodtokých pánví (př. Konžská pánev, Střední tok Nigeru). Tyto náčepné procesy jsou v krajině dobře viditelné v podobě peřejí a vodopádů. Proto africké řeky nejsou splavné po celém svém toku. Právě stupňovitý profil spolu s velkou vodnatostí některých řek zapříčiňují obrovské zásoby vodní energie, a to 1/5 světových hydroenergetických zdrojů.
A právě obrovské zásoby vodní energie spolu s nedostatkem vody a sezónním rozložením srážek vedly k výstavbě mnoha vodních nádrží a zavlažovacích kanálů. Ty se stavějí už celé století, jejich „zlatý věk“ však začal až v šedesátých letech a od té doby trvá dodnes. Přehrady jsou stavěny z mnoha důvodů, nejvíce nádrží je určeno k zavlažování, zásobě vody a výrobě elektrické energie. Nejpřínosnější jsou však samozřejmě víceúčelové nádrže, které většinou kompenzují všechny své nevýhody spoustou výhod.
Nejdelší řekou Afriky je Nil (6670 km), plocha jeho povodí je odhadována na 3 349 000km2. Třemi hlavními zdrojnicemi Nilu jsou: Modrý Nil (Bahr al-Azraq) a Atbara pramenící v Etiopské vysočině a Bílý Nil (Bahr al-Abyad) odvodňující jezera Ukerewe a Albertovo. Na nepravidelném průtoku vody v řece bylo vždy založeno egyptské zemědělství. Hráze a kanály se zde stavěly již na počátku egyptských dějin, aby se země ochránila od přebytků či nedostatku vody. Za počátek moderního zavlažování však můžeme považovat až projekt z roku 1843, sestávající ze série hrází a jezů v nilské deltě.
První přehradu na Nilu postavili Britové v letech 1899-1902 Asuánskou přehradu, ve své době největší vodní dílo na světě. Kapacita byla dvakrát rozšiřována, poprvé v letech1908-1911, podruhé mezi lety 1929-1934. Sloužit měla k částečné regulaci tradičních záplav na přelomu září a října, k čemuž mělo sloužit 180 otevíratelných vrat. Dnes slouží hlavně k zavlažování. Hydroelektrárna o výkonu 345 MW zásobuje energií chemickou továrnu Kima.
Šest kilometrů proti proudu od první Asuánské přehrady byla v letech 1960 – 1971 postavena Velká Asuánská přehrada. S nápadem přišel v roce 1952 egyptský prezident Gemalá Abdala Násir, ale po Suezské krizi v roce 1956 již nemohl počítat s podporou Západu. S výstavbou přehrady, jež stála 1 mld. USD, výrazně pomohl tehdejší Sovětský svaz. Na stavbě pracovalo 35 tisíc dělníků, z nichž však 451 na stavbě zahynulo. Asuánská přehrada byla oficiálně otevřena 15. Ledna 1971. Hráz je 111m vysoká, 3 600 m dlouhá a až 980 m široká. Je zde nainstalována hydroelektrárna o výkonu 2 100MW. Postavením přehrady vznikla obrovská nádrž (o objemu 168 mld m3 a délce 500 km) nesoucí jméno prezidenta Násira. Zatopeny tak byly 2. a 3. katarakt a mnoho staroegyptských památek. Jen nejdůležitější dva skalní chrámové komplexy v Abú Simbelu byly zachráněny v letech 1964-1968 UNESCEM. Přesídleno muselo být podle některých údajů až 1/2 mil egyptských a súdánských zemědělců. Padesát tisíc Egypťanů se usadilo padesát km na sever od Asuánu ve městě Kom Ombo, kde vznikla zemědělská oblast Nubaria. Súdánci byli přesídleni k přehradě Khashm at Qirbah na řece Atbarah. Postavením přehrady se poprvé dostaly pod kontrolu každoroční záplavy. Přehrada zvětšila zemědělsky využívatelné území o 30 %, a zdvojnásobila výrobu elektrické energie. Zároveň zvětšila úlovky rybářů v oblasti. Na druhou stranu ale narušila ekologickou rovnováhu. Zamezila každoročním záplavám, které přinášely úrodnou půdu, a tím postupně klesá úrodnost půdy. Do postavení přehrady se delta Nilu zvětšovala o 5 m ročně a dnes ubývá. Nilské bahno se ukládá v nádrží a zanáší ji. Dále ubývá úživnost moře v oblasti delty, kde vymírají ryby a ústřice. Stále zavodněné zavlažovací kanály způsobují zasolování půd a zvyšují výskyt bilharziózy a dalších zdravotních problémů. Ohromné jsou rovněž ztráty způsobené výparem.
Zajímavý je projekt egyptské vlády „Nové údolí“. Ten má vytvořit zavlažované zemědělsky využívané oblasti podél prehistorické větve Nilu, kam chce přestěhovat obyvatele z přelidněného údolí Nilu. Projekt pochází ze 70. Let. Kanál dlouhý 22 km má odvést přebytečnou vodu, kterou přinášejí vydatné deště v Etiopii, z Násirova jezera do Tošské prolákliny. Odtud bude pokračovat 300 Km dlouhý kanál do oblasti západních oáz Kharga, Dachla, Farafra a Bahariya a dále přes Katarskou proláklinu do Středozemního moře. Vznikne tak tok paralelní s Nilem. Zkultivuje se 1/2 mil km2 pouště. Stavba tohoto kanálu nazvaného podle panovníka Spojených Arabských Emirátů výrazně se podílejícího na financování tohoto díla, Šajcha Zajída, začala 9. 1. 1997. Bude trvat 25 let a předpokládané výdaje se pohybují okolo 2 mld.USD. Celý tento projekt je velice kontroverzní a není jisté, že bude dokončen, ale v současnosti se však staví. Například ve městě Mut v oáze Dachla je stavba v plném proudu.
Úspěšné jsou 2 projekty na zavlažování v Súdánu
2) Kenana – úrodná oblast jižně od Geziry, kde se na 400 tisících ha pěstuje hlavně bavlník a cukrová třtina.Vodu odebírá z přehrady Roseires.Od roku 1966 je hlavním zdrojem energie pro Súdán hydroelektrárna na přehradě Roiseres Dam, která leží 480 km jihovýchodně od Chartúmu na Modrém Nilu. Výkon instalovaný na této elektrárně je 274 MW. V roce 1998 započal projekt, který má zvýšit hráz o 10 m, a ještě tak zvětšit hydroenergetický potenciál této přehrady, dokončen by měl být roku 2005. Vzhledem k tomu, že Roiseres odpovídá za bezmála 80% energie Súdánu bylo rozhodnuto o stavbě dalších 2 přehrad na Nilu. Jedná se o projekty Kajbar Dam a Merowe. Přehrada je už rozestavěna blízko egyptských hranic na Nilu. Její hydroelektrárna bude mít kapacitu 300 MW. Stavba je financována vládami Číny (75%) a Súdánu (25%). Proti této přehradě však protestují mnohé enviromentální organizace a zástupci zde žijících Núbijců. Ti protestují proti svému přesídlení (to by postihlo až 100 000 lidí), obávají se o svůj jazyk a specifickou kulturu. Núbijci byli v tomto století postižen stavbou přehrad a přesidlováním již několikrát (například při stavbě Velké Asuánské přehrady).
Podobná situace je i v Ugandě, jejíž jedinou elektrárnou je ta na přehradě Owen Falls, postavené roku 1954. Přehrada umožňuje zadržet nadbytek vody v letech s nadměrnými srážkami a využít ho v letech s vodním deficitem. Generuje 180 MW, což už zdaleka nestačí ugandským potřebám. Proto se nyní diskutuje o projektu rozšíření Owen Falls. Součástí projektu je i vystavění 30m vysoké hráze 8 km pod Owen Falls na Bujagali Falls. Dopady tohoto projektu jsou nyní diskutovány, kvůli přehradě by zmizela i turistická atrakce vodopády Bujagali.
Obrovský hydroenergetický potenciál má řeka Kongo, je odhadován na 130 000 MW, což je zhruba polovina potenciálu celého afrického kontinentu. Byl tu však realizován jediný větší projekt. Tím jsou přehrady Inga 1 (dokončená r. 1972) a Inga 2 (r. 1977). Jejich společná kapacita je 1300 MW. Od těchto přehrad vede 1725 km vedení vysokého napětí do Kolwezi, centra důlního regionu Shaba. Na konci 80. let byla postavena ještě přehrada Mobayi-Mbongo nedaleko rodiště tehdejšího vládce Zairu Mobutu Sese Seka. Vzhledem k politické situaci v Demokratické republice Kongo se také nedá očekávat realizace nějakého dalšího projektu, který by využil obrovský potenciál v této zemi se nacházející.
První opravdu velká přehrada v Africe, Kariba, byla dokončena v roce 1959 britskými koloniálními úřady za podpory Světové banky. Zambezi je přehrazena v Kariba Gorge, kde se řeka zužuje mezi tělesa z tvrdých hornin. Vzniklé jezero má rozlohu 5200 km2, hladina jezera velmi kolísá, u hráze až o 90 metrů. Leží v tektonicky aktivní zóně a způsobila mnohá zemětřesení v oblasti, 20 z nich bylo nad 5 stupeň Richterovy škály. Pobřeží je rozmanité a členité s mnoha ostrovy. Jejím hlavním posláním je poskytovat elektrickou energii měděným dolům, elektrárna má výkon 1320 MW. Dalším důležitým využitím se časem stalo rybářství a turistický ruch. Ročně se zde vyloví 40 000 tun ryb, po postavení hráze zde dokonce vzrostl počet druhů ryb z 28 na 42. Kvůli stavbě přehrady muselo být přesídleno 57000 obyvatel etnika Batongo. Z toho 23 tisíc na zimbabwské straně, ti dostali jako odškodnění 4 libry na dospělého muže. Zambie, která přesídlila 34 tisíc lidí, odškodňovala deseti librami za chatrč a pěti librami za akr půdy. Před stavbou byly jejich protesty krvavě potlačeni armádou. Díky operaci Noah bylo zachráněno a přemístěno i 4-6 000 zvířat. Celá akce proběhla během období sucha (březen-prosinec) 1959. Velkým ekologickým problémem oblasti je zvýšená hladina DDT, které se tu používalo na přemnoženou mouchu tse-tse.
Cahora Bassa je přehrada postavená Portugalci na Zambezi v provincii Tete na západě Mosambiku. Stavba probíhala v letech 1969-1974. Postavena byla hlavně pro kontrolu pravidelných záplav a k zavlažování. Až později bylo rozhodnuto o využití obrovského hydroenergetického potenciálu postavením hydroelektrárny o výkonu 3600 MW. Vyrobená elektřina měla být odváděna po 870 mil dlouhém vedení do JARu. Po vypuknutí občanské války v Mosambiku v 70. letech bylo toto vedení přerušeno. Do provozu bylo opět uvedeno v roce 1998. S výstavbou přehrady byl spojen i rozvoj dopravních sítí v oblasti. Vystavělo se také přes 24 tisíc nových domů pro vystěhovalce ze zatopených míst. Až do roku 1992 vlastnilo hydroelektrárnu Portugalsko.
Na Zambezi jen 50 km pod Viktoriinými vodopády ve světoznámé soutěsce Batoka Gorge, kde se dnes provozuje rafting, je navrhovaná další velká přehrada. Výška této navrhované přehrady má být 181 metrů. Výkon tohoto díla má dosahovat 800 MW. Je možné, že by jezero přehradou vytvořené dosáhlo až k Viktoriiným vodopádům a znehodnotilo by tak tuto přírodní scenérii. Výstavbu přehrady v Batoka Gorge podporuje Zimbabwe, zatímco Zambie se brání.
V povodí Zambezi jsou ještě dvě velké přehrady, obě shodou okolností na řece Kafue. První hydroelektrárna, Kafue byla postavena v roce 1972. Druhá vodní elektrárna, Iteshi Teshi byla postavena v roce 1976.
První přehradou vybudovanou v povodí řeky Orange byla Vaal Dam na řece Vaal. Její stavba začala za hospodářské krize ve třicátých letech a dokončena byla v roce 1938. Původní výška hráze 54,2 m se dvakrát zvyšovala, poprvé v 50. letech na 60,3 m a podruhé v roce 1985 na 63,4 m a objem jí zadrženého jezera nyní činí 2 536 miliónů m3. Tato přehrada zásobuje vodou nejdůležitější průmyslovou část země. Jelikož přirozené možnosti přestávají stačit byl vypracován tzv. Lesotho Highlands Water Project, který by měl zabezpečit dopravu vody z Lesotha.
Hlavními cíli tzv. Orange River Project byli: získat prostředky na nové zavlažování podél řeky Orange a jiných oblast bez vody, stabilizovat dodávky vody do stávajících zavlažovacích systémů, přivést život do plodných, ale bezvodých oblastí údolí Great Fish River a Sundays River, dodávat vodu do měst, a výroba hydroelektřiny. Kromě toho se ale výrazně podařilo podpořit místní zemědělství a udělat z obou hlavních nádrží turistická centra. Hlavními nádržemi jsou Gariep Dam (dříve H. Verwoerd Dam) a Vanderkloof Dam (dříve P. K. le Roux Dam). Starší Gariep Dam byla postavena v roce 1971 a je největší nádrží v Jižní Africe. Objem jí zadržovaného jezera je 5500m3 a jeho povrch 370km2. Přehrada je vybavena 4 generátory po 90 MW, což znamená celkovou kapacitu 360 MW. Krom toho je voda 82 km dlouhým Orange/Fish tunelem vedena do údolí řek Great Fish a Sundays. Po proudu, 130 km od Gaiep Dam, leží Vanderkloof Dam, jejíž kapacita je 3200 m3 a s výškou hráze 107 m patří k nejvyšším v Jižní Africe. Voda z této přehrady může být využita buď k výrobě elektřiny (kapacita 240 MW), nebo je kanálem Orange/Riet dopravena do údolí řeky Riet.
Lesotho Highlands Water Project je jeden z nejambicióznějších projektů dneška. Jeho cílem je dopravit vodu z horního toku Orange v Lesothu do údolí řeky Vaal. Jeho součástí je stavba 5 velkých a 2 menších přehrad a 140 mil tunelů. Celý projekt pomáhá financovat Světová banka. Je rozdělen do 5 fází: v 1. fázi je plánováno postavení přehrad Katse, Muela a Mohale, 32 km dlouhý tunel z Mohale do Katse, 45 km dlouhý tunel z Katse do Muela a 37 km dlouhý tunel z Muela do údolí řeky Vaal. V dalších fázích potom postavení 155 m vysoké Mashai Dam, 158 m vysoké Tshoelike Dam, 120 m vysokých Ntoahae Dam a Malatsi Dam, doplnění hydroelektrárny k Muela Dam a doplnění různých kanálů a tunelů. V současnosti jsou však schváleny pouze kroky první fáze. Nádrž Katse Dam, s hrází 185 m vysokou, se nachází v údolí Malibamatso na řece Bokong, je velmi hluboká s malým povrchem (35,8 km2), což znamená, že ztráty výparem jsou velmi nízké. Tato přehrada bude hlavním zásobníkem, ze kterého bude proudit voda do JAR. Hráz Mohale Dam bude vysoká 145 m, stavba této přehrady ovlivní život 8500 lidí a zaplaví 1300 ha místní nejlepší orné půdy. Jak ukazují zkušenosti ze stavby Katse dam, přesídlení lidé hodně trpěli a někteří z nich vůbec nedokázali vrátit své životy do normálních kolejí.
Řeka Niger má obrovský význam pro celou oblast Sahelu, kudy protéká. Velmi významný zavlažovací projekt byl vybudován v oblasti vnitřní delty Nigeru. Tato 250 tisíc hektarů velká delta se skládá ze dvou částí: tzv. živé delty, kde se tradičně pěstuje rýže, a mrtvé delty, což byla nevyuživatelná bahenní oblast pod Segou. A právě zde byla v roce 1947 postavena přehrada Sansanding, která sice zvedla hladinu řeky jen o pár metrů, ale zaplavila přes 40 tisíc hektarů úrodné půdy. Okolo 30 tisíců obyvatel bylo donuceno se přestěhovat. Na druhou stranu zde vzniklo okolo jednoho milionu ha nových převážně bavlníkových polí. Byla tu vystavěna i celá síť zavlažovacích kanálů, z nichž nejvýznamnější jsou kanály Sahel a Macina. Po dokončení tohoto projektu se výrazně zvýšil i výskyt ryb. 50 tisíc místních rybářů uloví ročně přes 90 tisíc tun ryb.
Největší přehradou na řece Niger je Kainji na severu Nigerie ve federálních státech Kwara a Niger.V jejím okolí se rozkládá Národní park Kainji. Kainji je typickým příkladem víceúčelové přehradní nádrže sloužící k regulaci záplav, rybaření, zavlažování, cestovnímu ruchu a k výrobě energie (780 MW). Přehrada byla vybudovaná v letech 1964-1968 italskými firmami. Na pracích bylo zainteresováno přes 20 tisíc dělníků z 9 zemí. Hráz tohoto díla dosahuje výšky 66 metrů. Rozloha nádrže je 1270 km2 a kapacita 15 miliard m3. Přehradní nádrž zatopila 15 tisíc ha úrodné půdy a 200 vesnic a město Bussa. Celkem se muselo vystěhovat asi 50 tisíc obyvatel. 22 km severně od hráze bylo vystavěno nové padesátitisícové město New Bussa. Při velkých záplavách, jež tu jsou dvakrát do roka, lze otevřít 4 hydraulická vrata a pustit povodeň dál do přehradní nádrže Jebba dostavěné v roce 1985.
Další přehrady v Nigerii na řece Niger je Shiroko dobudovaná v roce 1990. V nejlidnatější zemi Afriky se dále nacházejí přehrady Bakalori na řece Sokoto, která byla vystavěna na konci 70. let a která měla regulovat záplavy a sloužit k zavlažování a přehrada Lagdo Dam na řece Benue, jejíž vody zaplavily přes 70 tisíc ha země a donutily tak vystěhovat 35 tisíc obyvatel. Na severu Nigerie se staví přehrada Zungeru. Další velká nádrž se zamýšlí v Mambile.
Další velké hydroprojekty jsou na řece Volta. Na soutoku Černé a Bílé Voltě u města Yapei na jihovýchodě Ghany stojí Akosombo dam. Dokončena byla v roce 1965 jako první část Volta River Projektu. Výstavba byla financována Ghanou, USA, Velkou Británií a Světovou bankou. Kvůli výstavbě bylo přesídleno přes 80 tisíc obyvatel. Postavením 113 m vysoké a 670 m dlouhé hráze vznikla plošně největší africká nádrž s rozlohou 8 480 km2. Akosombo dam slouží k výrobě elektřiny (750 MW), kterou zásobuje hliníkárnu ve městě Tema a část vyváží. Přehradní nádrž se také využívá k dopravě, zavlažování a rybolovu. Další vekou přehradou na Volte v Ghaně je Kpong. Letos (2001) se má začít stavět další velká nádrž na Černé Voltě na severozápadě Ghany nesoucí jméno Bui dam. Sloužit má pro výrobu energie (plánovaný výkon 400 MW) ale i jako zásoba pitné vodu. Projekt doprovází protesty ekologů, neboť nová přehrada má stát v Národním parku Bui, kde žije hroch obojživelný – černý. Zaplaveno má být 1800 km parku. Kvůli vodnímu dílu bude muset být přesídleno 30 tisíc rybářů z kmene Mafi.
Přehrada Kossou leží na řece Bandama v Pobřeží Slonoviny a byla dokončena v roce 1973. Muselo kvůli ní být přesídleno 85000 zemědělců z etnika Baoulé ze záplavové oblasti. Je zdaleka nejdražší ze všech zdejších hydroelektráren a produkuje 176 MW. Dalšími jsou přehrady Ayamé I a II dokončené v letech 1962 a 1965. Na dolním toku řeky Bandama leží od .r 1979 u Taabo další přehrada která produkuje 210MW. V roce 1980 pak byla dokončena i Barrage de Buyo na řece Sassandře, s generátory na 165 MW.
Významným projektem je Senegal Valley Development Project. Vznikl v roce 1972 a podílejí se na něm Senegal, Mali a Mauretánie. Cílem projektu je využít řeku Senegal a její přítoky k intenzivní lodní dopravě, výrobě energie, zavlažování zemědělské půdy atd. Prvním součástí tohoto projektu byla výstavba přehrady Manantali dam na řece Bafing, přítoku Senegalu na území Mali. Výstavba byla financována z různých zdrojů a stála 500 mil. amerických dolarů. Nevyčíslitelná je hodnota deštného lesa, v oblasti Sahelu obzvláště cenného, který byl při výstavbě zničen (120 km2). Přesídleno muselo být 12 tisíc lidí. Byla dokončena už v roce 1988, protože však došly peníze, nebyly instalovány turbíny. Proto byla také nazývána „luxusní auto bez motoru“ či „potěmkinova přehrada“. Turbíny jsou jí dodávány až nyní, potom co v roce 1997 Světová banka poskytla půjčku, vše má být dokončeno v roce 2001. Elektrárna by měla produkovat 200 MW a 1300 km dlouhé elektrické vedení má zásobovat hlavní města Mali, Senegalu a Mauretánie. V současnosti tak Manantali slouží hlavně k zavlažování. Zavlažované území má rozlohu 3750 km2 a namísto původního sorgha se zde pěstuje rýže. Další přehradou na řece Senegal je Diama Dam, byla stavěna současně s Manantali aby zabránila vnikání slané vody do vnitrozemí.
Další zemí zajímavou z hlediska hydro-politiky je Namibie. Tento jihoafrický stát trpí nedostatkem pitné vody i elektrické energie, kterou musí odebírat v Jihoafrické republice. Jedním z projektů zaměřených na získání energie a pitné vody je přehrada na vodopádech Popa na řece Okavango, jen 50 km od hranic s Botswanou. Řeka Okavango teče z Angolské vysočiny a končí v deltě Okavango o rozloze 15 tisíc km2. V ní žije 100 tisíc obyvatel, kteří jsou živi z cestovního ruchu. Ten v Botswaně, na jejímž území se delta rozkládá, vydělává 250 mil. dolarů ročně, což je asi 10 % HDP. Žijí zde také tisíce zvířat. Případná výstavba přehrady ohrozí celý tento jedinečný ekosystém a Botswana utrpí obrovské ekonomické ztráty, proto celý projekt vetuje. Podle dostupných informací má být hráz vysoká 6 m a dlouhá asi jeden kilometr. Hydroelektrárna má mít výkon 30MW. Pitná voda by se odsud odváděla 250 km dlouhým potrubím do hlavního města Namibie Wiendhoeku. Namibie zatím výstavbu odložila, ale vzhledem k přetrvávajícím suchům se o výstavbě rozhodne na přelomu roku 2001-2002.
Adams W.M., Goudie A.S., Rorme A., The Physical Geography of Africa, Oxford Regional Enviroments
Hickman, G. , The new Africa, 1992
Kunský J. a kol., Zeměpis světa, Afrika, Praha 1971
Encyklopedie Britanica, 15. Edice,1991
Všeobecná encyklopedie Diderot, Praha 1999
