Hrabáč kapský (Orycteropus afer)
Je doslova živou fosilií vyskytující se endemicky v subsaharské Africe. V místním folklóru byl obdivovaný pro svou nebojácnost pří dobývání potravy. Hlava egyptského boha pouště, moře, války a temnoty, Setha (Sutech), je nejvíce podobná hrabáčovi, který tak mohl hrát svou důležitou roli i ve staroegyptské mytologii.
Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Mammalia (savci)
Nadřád: Afrotheria
Řád: Tubulidentata (hrabáči)
Čeleď: Orycteropodidae (hrabáčovití)
Rod: Orycteropus (hrabáč)
Druh: Orycteropus afer (hrabáč kapský či aardvark)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Mammalia (savci)
Nadřád: Afrotheria
Řád: Tubulidentata (hrabáči)
Čeleď: Orycteropodidae (hrabáčovití)
Rod: Orycteropus (hrabáč)
Druh: Orycteropus afer (hrabáč kapský či aardvark)
Výskyt
Hrabáč kapský se vyskytuje v subsaharské Africe, vyjma tropických pralesů, vysokohorských oblastí a aridnich územích. Preferuje spíše savanu a suchou savanu, kde se vyskytují termiti a mravenci, tvořící majoritní složku jeho potravy. Přes den se ukrývá pod zemí a proto je těžké ho lokalizovat. Hlavní stopou bývají produkty jeho činnosti – rozorané mraveniště a termitiště, vypadající jak po náletu.
Fyzický popis
Hrabáč je zvíře velikosti prasete, se kterým byl v minulosti zaměňován. Může připomínat přerostlou myš, nejvíce asi bércouna (Rhynchocyon), se silnými nohami a dlouhým čenichem. Stavba těla je robustní. Délka těla dospělého jednice se pohybuje mezi 110 a 160cm, výška kolem 1 metru, délka silného a svalnatého ocasu je kolem 70cm. Hmotnost samce bývá do 80kg, samice do 65kg. Pastelově zbarvené tělo je spíše lysé, jen končetiny a blízké okolí je lehce pokryto štětinami. Kůže je silná, bez podkožního tuku, jen v období dešťů, kdy pojídají více termitů, se mohou vytvářet menší tukové zásoby. Končetiny jsou silné, s velkými drápy, pomáhajícími při hrabání. Zadní končetiny jsou delší s pěti prsty, přední kratší jen se čtyřmi prsty (absence palce). Hlava je protáhlá k dlouhému čenichu, který je na distálně rozšířený. V nozdrách má filtrující chlupy, které mu umožňují dýchat v prašném prostředí. V ústech nemá řezáky ani špičáky, jen 2 páry třenových zubů v každé čelisti a 3 páry stoliček v každé čelisti. Chrup je hypselodontní, kdy stavba zubu je z mnoha trubiček zuboviny, znak řádu Tubulidentata. Mláďata mají řezáky a špičáky, během dospívání jim však vypadnou. Až 30cm dlouhý a lepkavý jazyk mu umožňuje, podobně jako luskounovi nebo mravenečníku, lépe konzumovat hmyz Uši jsou dlouhé, blanité, pomáhající regulovat teplotu, podobného tvaru, jako má zajíc. Jsou uzavíratelné, čehož je využíváno při dobývání potravy. Oči jsou malé. Hrabáči špatně vidí a orientují se především dle čichu a sluchu.
Obrázek: Hrabáč kapský při krmení stojící na zadních nohou; Autor: Gilda.
Potrava
Potravou jsou hlavně mravenci a termiti ve všech vývojových stádiích. Pomocí siných nohou je schopen během chvilky rozbít stěnu termitiště a hodovat na zmateném hmyzu. Během 15 vteřin může vyhrabat jámu hlubokou až 50cm! Jeho snaha o potravu se mu může stát osudnou, jelikož zvuky hrabání lákají noční dravce jako je lev, hyena a levhart. Navíc při hrabání uzavírají uši, aby se jim do nich nedostal prach a samotný zvuk odlétající zeminy, vytváří zvukovou clonu.
V období dešťů loví převážně termity, v období sucha naopak mravence. Potravu polyká převážně v celku a drtí jí až ve svalnatém žaludku. Svou potravní specializací a mnohými adaptacemi je velice podobný jihoamerickému mravenečníku, jedna se však o jeden z příkladů konvergentní evoluce. Nejbližšími žijícími evolučně příbuznými jsou sloni, sirény, damani, bércouni a madagaskarští bodlíni.
Jedinou rostlinou složkou je „podzemní okurka“ (Cucumis humifructus), které je důležitým zdrojem vody. Ovoce je skryto pod zemí a jediným vektorem je hrabáč, který rozsévá semena po svém okolí.
Obrázek: Hrabáč kapský – detail čenichu a hrabáč kapský, ležící spící, aneb nejčastější póza hrabáčů v ZOO Praha; Autor: Jaromír Němec.
Způsob života
Hrabáč je noční tvor žijící převážně osaměle . Jeho pohyb je velice rozvážný a pomalý, kvadrupední. Díky svému svalnatému ocasu je schopen postavit se a vydržet stát na zadních nohou.
Hrabáči jsou osamělá a plachá zvířata, kdy velikost areálu výskytu bývá 1-5km2. Ve svém teritoriu se většinou překrývá s 2-3 dalšími jedinci, ale až na období říje se navzájem mezi sebou vyhýbají. Za noc při hledání potravy mohou urazit až 5km. Nora pro spaní může být jednoduchá, s jedním vstupním a výstupním otvorem, velikosti jen aby se tam hrabáč vešel, ale většinou se jedná o více chodeb až s 8-mi vstupy. Vstup před spaním zazdí a nechá si jen malý dýchací otvor. Tím minimalizuje možnost nemilé návštěvy při odpočinku. Večer při opuštění hnízda, nejprve pootevřou doupě a sledují, zda venku není něco nebezpečného. Pak lehce povylezou a začnou hlučet dupáním, škrabáním a funěním. Pokud se ani potom neobjeví dravec, teprve se začnou vzdalovat od bezpečí nory. Hrabáči bývají zbarveni půdou, ve které ryjí. Mnohdy spí v čerstvě vyhrabaných mraveništích a termitištích, což je chrání před dravci.
Rozmnožování a délka života
Samci hrabáčů své území značkují, samci i samice mají navíc loketní a sternální žlázy, kterými zanechávají svou pachovou stopu. Na severní polokouli je období říje od března do dubna a na jižní polokouli pak od října do prosince. Délka březosti je 7 měsíců. Mláďata se rodí v noře, oči nejsou zalepené, ale matku začínají sledovat až v druhém týdnu života, kdy jí začnou doprovázet i mimo noru. Zpravidla se rodí pouze jedno mládě. Hmotnost potomka při porodu bývá v průměru okolo 1,8kg. První 3-4 měsíce jsou závislí jen na matčině mléce, pak postupně přecházejí na mravence a termity. Do šesti měsíců se zcela osamostatní a přesunou se do svého hnízda. Pohlavní dospělosti dosáhnou 2 rokem života. Hrabáči se dožívají ve volné přírodě až 18 let, v zajetí až 23 let.
Obrázek: Hrabáč kapský v přírodovědném muzeu v Berlíně; Autor: V.Z..
Komunikace
Akustická komunikace je omezená pouze na vrčení, pří strachu z dravce. Vizuální, by vzhledem k zakrnělé stavbě sítnice neměla smysl. Navíc nejedná se s společenská zvířata, proto zde komunikace spočívá zejména v pachových stopách.
Predátoři a ohrožení
Antipredační strategií je, že se hrabáč pokusí schovat v noře, kterou za sebou uzavře. Pokud se mu tato možnost nenaskytne, staví se na zadní končetiny s oporou svalnatého ocasu a zastrašuje svou velikostí. Pokud ani tato varianta nezabere, lehne si na záda a braní se svými dlouhými a silnými drápy. Tímto je schopen odradit většinu svých potencionálních predátorů, jako jsou lvi, levharti a hyeny. Na člověka to však neplatí a proto nejvíce ohrožuje na stavech hrabáče právě on.
Ekologické přínosy hrabáčů a stavy v přírodě a zajetí
V opuštěných norách hrabáčů mnohdy nachází své útočiště prasata bradavičnatá, hyeny, psi hyenovití, ježci, mangusty, veverky, netopýři a některé druhy ptáků a plazů. Svou potravní specializací snižuje stavy mravenců a termitů, což má nedozírný význam pro udržení rovnováhy v daném ekosystému. V rámci IUCN jsou hrabáči na nejnižším stupni ohrožení. V ČR je možné hrabáče spatřit v ZOO Praze. V Evropě mají hrabáče celkem v 9 zahradách, v Asii v 5 zahradách (jen v Japonsku), v USA v 13 zahradách a v 1 zahradě v Africe (JAR), nebývá však v expozicích pro návštěvníky, zahrada v Troji je výjimkou.
