Historie otroctví v Africe I.

Během čtyř staletí byly z Afriky násilím odvlečeny milióny lidí. Stali se z nich otroci. Hlavní cílovou zemí byla převážně Amerika. Dalšími oblastmi, kam bývali a nadále jsou lidé odvlékáni jsou země Středního Východu a Severní Afriky. Otroctví však není a nebylo spojeno jen s „Černou Afrikou“, …

Během čtyř staletí byly z Afriky násilím odvlečeny milióny lidí. Stali se z nich otroci. Hlavní cílovou zemí byla převážně Amerika. Dalšími oblastmi, kam bývali a nadále jsou lidé odvlékáni jsou země Středního Východu a Severní Afriky. Otroctví však není a nebylo spojeno jen s „Černou Afrikou“, ale táhne se celými lidskými dějinami. Přesto nikde na světě nedošlo k tak masivnímu odvlékání lidí, jako tomu bylo v Africe. Předpokládá se, že z Afriky bylo odvlečeno na 15 miliónů lidí. K největšímu zotročování došlo v průběhu 19. století, kdy otroky pohlcovaly nové plantáže v Severní Americe. S otroctvím se v Africe setkáme i dnes. – viz. aféra lodi Etireno.

Kořeny otroctví
Jak již bylo řečeno, sahá otroctví do hluboké historie lidské kultury. O tom, že se někdo stal otrokem, či byl prodán nebo vykoupen, nám podávají svědectví různé historické prameny. Zmínky o otroctví nalezneme dokonce v Bibli či Koránu, v náboženských textech Judaismu, atd. … Všechny mají společné to, že označují otroky jako odlišnou kastu lidí v jejich společenství.
Historii otroctví nalezneme všude po světě. Otroky měli američtí Majové a Aztékové, asijští Sumerové a Babyloňané, severoafričtí Egypťané (za jejich pomoci se stavěly slavné pyramidy a otročili zde Evropané, Židé a Etiopané). Evropští Řekové a Římané používali otroků k vojenské službě, v civilní správě, v domácnostech a dokonce i ve státní správě. Římané své otroky „lovili“ ve značně rozsáhlém území sahajícím od Británie po Egypt. Otroctví však na evropském kontinentu nalezneme i později. Naši slovanští králové lovili otroky po Evropě do doby, něž přijali křesťanství. V první polovině 19. století se v Carském Rusku nacházela 1/3 populace lidí ve stavu nevolnictví. Neměli žádná práva podobně jako otroci. Mohli být prodáváni, kupování atd…. Teprve Car Alexandr II. v roce 1861 dal svobodu nevolníkům a nevolnictví zrušil. O čtyři roky později bylo zrušeno otroctví i na americkém kontinentu. Rasistický „jih“ byl poražen liberálním „severem“ v Americké občanské válce.

Otroctví v Africe
V Africe existovalo v minulosti mnoho společenstev a království, které si držely otroky, např. Asanti, království Dahomey a Bonny. To vše daleko předtím, než byly navázány obchodní kontakty s Evropou. Otroctví zde ale nemělo komerční charakter. Otroci byli spíše drženi jako rodinné bohatství a pomocná síla v hospodářství. Jednotliví představení tím prezentovali svou moc a bohatství, avšak bez komerčního užitku. Dalo by se to hrubě přirovnat k držení stád skotu u Masajů či jiných národností a kmenů. Teprve příchodem Evropanů a předtím Muslimů se otroctví v Africe začíná prudce měnit.

Bohatství z otroků
Na počátku 18. století se království Dahomey (dnešní Benin) stalo hlavním hráčem na poli prodeje otroků. Vedlo války se svými sousedy, např. s královstvím Whydah, které provozovalo podobnou živnost, aby získalo na 10 tisíce otroků. Díky tomu například obdržel král Tegbesu v roce 1750 na 250 000 liber z prodeje otroků. O něco později král Gezo prohlásil, že obchodováním s otroky nedělal nic špatného, dělal jen to, co jeho předchůdci a co po něm Britové chtěli. Můžeme též konstatovat, že v západní Africe otrokářství žije dodnes. Například praprapravnuk Baba-ato (či Babatu), známý severo-ghanský otrokář původem z Nigeru, nevidí na chování svého předka nic neobvyklého. Zasazeno do historického kontextu, obhajuje svého předka. Myslel si, že jím chycení otroci budou, podobně jako tomu bylo v Africe, sloužit na dvorech králů. Nepředpokládal, že skončí bídně někde na plantážích.
V podstatě podobné reakce a postřehy lze vypozorovat i u dávných cestovatelů. Marocký Leo Africanus byl očarován bohatstvím a počtem otroků ve městě Gao v království Songhay, které navštívil v roce 1510 až 1513. Říši v té době vládl Askiya Mohammed.
Ve Svahilské oblasti východního pobřeží Afriky byl v té době již rozšířen Islám. Sultáni, vládní úředníci a zámožní mužové této oblasti využívali jako otroky též nemuslimské obyvatelstvo. Ti pracovali jako služebníci, na polích a byli odznakem majetku. Lidé, kteří byť vykonávali podobnou práci, ale byli muslimové, byli svobodní. I tak byly hranice mezi vrstvami velmi pružné. Například mocný obchodník s otroky a slonovinou – Tippu Tip, byl vnukem otroka.
Království Asanti (dnešní Ghana) mělo též dlouhou tradici v místním otroctví. Jejich hlavní obchodní komoditou však bylo zlato. Teprve s příchodem Evropanů nahradil obchod s otroky zlato, jako hlavní obchodní komoditu. Tento obchod probíhal až do příchodu britské koloniální zprávy v roce 1895. Britský přístup se změnil, když král říše Asanti odolal Britské koloniální správě. Potlačování otrokářství se stalo ospravedlněním v rozšiřování evropské nadvlády nad africkým kontinentem. Ponížením a následným exilem krále Prempeh I v roce 1896 zde bylo zrušeno otroctví. Říše Asanti byla podřízena guvernérovi Zlatého pobřeží a pořádek tam udržovalo pouze britské právo.
Přesto je nutné říci, že již v roce 1807 deklarovala Velká Británie za nelegální veškerý obchod s otroky. Král říše Bonny (delta Nigeru) byl v úžasu z tohoto konce otrokářství v této oblasti. A smutně prohlásil: „Myslíme si, že obchod musí pokračovat. Toto je přání našich kněží a věštců. Říkají, že naše země, jakkoli velká, nemůže zastavit nařízení Boží“. Názorně to ukazuje, že pohonem v usilovném lovu lidí byl nejenom zisk, ale i dávné kulturní zvyky.

Rozmach otrokářství ve východní Africe
Též otrokářství ve východní Africe bylo velmi rozšířené a dobře organizované daleko před příchodem Evropanů. Bylo řízeno poptávkou sultanátů Středního východu. Afričtí otroci končili jako námořníci v Persii, lovci perel v Perském Zálivu, jako vojáci Otomanské říše či dělníci v solných dolech v Mezopotámii (dnešní Irák). Mnoho lidí bylo otroky v bohatých domech. Ženy byli sexuálními otrokyněmi.
Arabští obchodníci byli již usazeni podél celého východoafrického pobřeží a vytvořili zde kulturu, které říkáme svahilská (Swahili). V druhé polovině 18. století, nastal v oblasti boom otrokářství. Byla zde však i velká poptávka po slonovině a otroci tak byli užíváni jako její nosiči.

Nalezneme zde tři hlavní důvody rostoucího požadavku po zdejších otrocích.

1. Hřebíčkové plantáže na Zanzibaru a Pembě, které založil sultán Seyyid Said a potřeboval pracovní síly.
2. Brazilští obchodníci, kterým se začal díky britskému embargu na obchod s otroky (lodě byly Brity zabavovány) rozpadat obchod se západní Afrikou, se přesunuli na východní pobřeží Afriky. Vydávali se kolem Mysu Dobré Naděje za nákupy lidí do údolí Zambezi a Mozambiku.
3. Francouzi začali pěstovat kávu a cukrovou třtinu na plantážích Mauritiusu a Réunionu.

Množství rozličných lidí – Arabů a Afričanů – se rychle zapojilo do obchodování s otroky z vnitrozemí a současně i do obchodu se slonovinou. Jmenujme například:

• Potomky Portugalců a Afričanů, kteří obchodovali podél Zambezi
• Yao pracoval severovýchodně od Zambezi
• Makua obchodoval východně od Yao, blíže pobřeží Tichého oceánu
• Nyamwezi (či Yeke) operoval severně, okolo jezera Tanganika pod vedením Msiri a Mirambo, kteří založili otrokářský a nájezdní stát (v roce 1850), který byl ve spojení s Ovimbundu (dnešní Angolou),

Přesto nejznámější obchodník s otroky byl Tippu Tip, swahilský arab, syn otrokáře, vnuk otroka. Narodil se na Zanzibaru, byl arabsko afrického původu. Poté co dospěl, odešel a založil základnu západně od jezera Tanganika a navázal spojení s Msiri. On a jeho muži operovali na ploše rozprostírající se přes tisíce kilometrů od pobřeží daleko do vnitrozemí. Obchody se mu dařily, a tak získal ohromnou moc v tomto regionu.