Vysočiny habešské na svých holých horských pláních, pastvinách, nížinách bohatých bujnými travinami, keřnatých předhořích a lesnatých údolích obydleny jsou mnohými různými, avšak k jedné společné národnosti náležejícími kmeny. Prastarými obyvateli hor habešských, jichž řeč dávno již budila ozvěnu hor, než ještě zvuk jazyka ethiopského a amharského vnikl do jejich samoty, zdají se býti Agauové, kteří již ve zprávách starých Egypťanů a zejména na jejich pomnících se vyskytují, Nyní obývají jižně od Amhary ležící provincii Godžamskou, Agaumeder a severní provincie Waag a Lastu. Zaměstnávají se zejména chovem dobytka, jsou výborní jezdci, a dlužno je nazvati lidmi sličného rázu. Charakteristika jejich zevnějšku spočívá zejména v ová1ném obličeji, jemně zaostřeném nose, souměrných ústech s pravidelnými rty, bystrých uších a poněkud zkadeřeném vlase.
S nimi zajisté příbuzni jsou Falašové, aneb špatně tak řečení habešští Židé. Tito vyznamenávají se přede všemi ostatními Habešany větší přesností mravů, velikou činností průtmyslovou, čistotou svých domův a oděvu, však též neobyčejnou hašteřivostí. Provozují tkalcovství, však vlastním jich průmyslem jest hrněčířství a zednictví, jakož i dobývání železa. Ve svém typu neliší se v ničem od ostatních Habešanů. Své vlastní řeči nemají, nýbrž mluví amharsky a nemají ani zvláštních posvátných knih, jako Habešané, zůstávajíce vůbec V hrubé náboženské nevědomosti. Hašteřivosť jejich nezná mezí i pro nejnepatrnější hádku dostavují se k soudci, aby před ním vyřídili spornou záležitosť, načež jest posléze platiti oběma stranám, Správce Demberu (tak sluje hlavní město Falašů ležící k severu od jezera Tany) vypravoval m,. že největší čásť jeho příjmů pochází z rovnání takovýchto sporů mezi Falaši. Zmínil-li jsem se svrchu o větší bezúhonnosti jich mravů, nesmí se tomu arciť křivé rozuměti. Jsouť mezi nimi lháři a šibalové rovněž tak četní, jako mezi křesťanskými Habešany, ba jsou ještě daleko prohnanějši a potměšilejší, ale při tom nedopouště se podobných surovosti jako ostatní. Dotknutí křesťanů varují se co nejpečlivěj a zůstávají vždy ve slušné vzdálenosti od nich, aby se neposkvrnili. Přišli-li však ve všedním obcování ve styk s nimi, hledí se co možná nejdříve umyti, aby se zase očistili; rovněž každého večera konají náboženstvím předepsaná umývání u nejbližšího potoka. Jejich veliká čistotnosť a úplná odloučenosť od ostatních mají za účinek, že mezi nimi téměř ani se neobjevují rozličné nakažlivé nemoci, které mezi ostatními jsou stále domovem. Sluší také podotknouti, že šestinedělky musejí po porodu po osmi neděl přebývati o samotě v nějaké malé chatrči, jelikož po tuto dobu považují se za nečisté.
Falašové mají také mnichy , kteří nosí se stejně jako jiní habešští kněží, jak o tom jindy více povíme. Mniši varují se styku s jinověrci ještě úzkostlivěji, nežli obyčejní Falašové. Nesmějí se dotknouti ani pokrmů připravených ženskými, ano nesmějí požívati ani chleba upečeného z mouky semleté od ženské, což jest jinak v celé Habeši obecným zvykem, ,ježto žádná ženská není v jejich očích dosti čistá.
Falašové nejsou nikterak praví Židé, uprchlí z Palestiny před Nebukadnezarem, Titem, neb jiným panovníkem. Podrželi zmatený , jednak křesťanský , však více židovský obřad z oněch dob, kdy zkažený židovský kultus byl státním náboženstvím Habeše. Před časem zajisté byli velmi mocni, neboť známo, že žena falašská, jménem Judith, zbořila chrám Aksumský. Jiná pak v 10. stol. založi1a dynastii, která prý panovala 400 let, Nyní jsou bez veškeré politické moci, ba i v opovržení Habešanů.
Jiný kmen, spřízněný s Agauy, jsou Kamantové žijící na blízku hlavního města amharského Gondaru. Ani tito nerozeznávají se ve své fysiognomii a stavbě těla od ostatních Habešanů, však jejich ženy možno poznati ihned po provrtanému lalůčku ušním, v němž nosí kousky dřeva v průměru 2 asi 7 cm za ozdobu. Své náboženské náhledy skrývají před ostatními Habešany, tak že nelze o nich zvěděti nic určitého. Přišli-li ve styk se křesťany, umývají se jako Falašové. Předmětem jich vzývání jest kolkval (stromovitá euforbie) a sykomora, v jichž stínu odbývají své náboženské slavnosti. Ostatní Habešané pokládají je za pohany.
Ještě jeden kmen jest, jak se zdá, v blízkém poměru příbuzenstva s praobyvateli hor habešských Agauy. Jest to kmen Wojtů, národ to v celém Habeši opovržených rybářů, kteří bydlí v okolí jezera Tany a živí se zejména lovem ryb a hrochů, kteréžto poslednější pojídají k nemalé hrůze a ošklivostí všech pravověrných Habešanů. Hrochy zabíjejí otrávenými oštěpy, jejichž hroty zůstávají vězeti v těle zasaženého zvířete, kdežto ratiště se ulamuje. Tyto železné hroty opatřuje každá rodina wojtská svým zvláštním znaménkem, a bylo-li padlé zvíře kdekoliv připlaveno ku břehu, pozná každý Wojto podle hrotu, komu patří, a nemešká zpraviti pravého majitele o „u činěném nálezů. Zvíře požije se pak společně. Z konopí zhotovují malé biče. Také Čluny, na kterých projíždějí se po Taně, zhotovují s nemalou dovedností a to z velmi lehkého rákosí (Tapycus), které svazuje se pevně dohromady. Takovéto čluny, jimž říkají tu tankoa, mívají zdélí 12-20 stop, jsou zpředu i zezadu zaostřené. Kdežto dno jest rovné. Byvše puštěny na vodu, brzy naplňují se částečně vodou, ale přece unesou dosti značné náklady, a pro velikou lehkosť nemohou se samy ani převrhnouti, ani potopiti. Přes to delší plavba v tankoi nenáleží právě k příjemnostem, neboť člověk vězí obyčejně zpola ve vodě, a mimo to obrovští hrochové hrozí co chvíli převrhnouti člun, čehož zakusil jsem s dostatek za dvanáctihodinné jízdy po jmenovaném jezeře.
Nejbližší příbuzní Wojtů bydlí blíže pramenů Havaše v rovině Beči, ale pro jejich mrzké mravy a zvyky , o nichž nechceme se šířiti, štítí se jich i Wojtové bydlící okolo jezera Tany co nejvíce. Hlavní řeč v Habeši severním, jest tigriňa, kdežto na jihu vládne amharština, řeč původní sice, ale smíšená mnohými slovy z jazyka geezského, tigriňského a gallského.
Mužové habešští jsou celkem vzrůstu prostředního aneb poněkud menšího, vynikajíce jen zřídka nad výšku prostřední. Postava jejich jest průměrně dobře vyvinuta, zvláště na vysočinách, kde kuželovitý hrudník, široké plece, svalnatá ramena a silná lýtka nejsou zjevem neobyčejným.
Zato však v dolních, horkých krajinách pobřežních a zvláště ve východní Kolle, jsou vychrtlá těla s úzkými, více čtyrhrannými hrudníky, jakož i nohy bez vyvinutých lýtek téměř obecným úkazem. Hlava nejčastěji podlouhlá (dolichocephale) a jen zřídka délky prostřední (mesocephale) má dosti vysoké, k1enuté, k vysokému temeni příkře vystupující čelo, oddělené zářezem od kořene nosu. Sám nos jest rovný nebo slabě ohnutý, na hřbetě úzký, v nozdrách poněkud širší a končí nejčastěji tupou, jen zřídka ostrou špičkou. Krátký horní ret oddělen jest ode tváří brázdou běžící od nozder ke koutkům úst. Ústa jsou obyčejně poněkud vyšpulená, rty jsou sice masité, ale nikoliv naduřelé, brada častěji ostrá, nežli zaokrouhlená. Úzké obličeje s čelem velmi vysokým, s tvářemi vpadlými, dlouhým, silně ohnutým, ostrým nosem, a s tenkými rty jsou velmi řídké, kdežto obličeje s nosem tupým a rty dosti naduřelými jest viděti dosti zhusta. Však rozplesklé nosy náležejí k největším vzácnostem. Oči těchto lidí jsou velké, s výrazem živým, důmyslným a jen zřídka s pohledem tak potutelným, jaký shledává se u Nubů, Vlasy jsou černé, a jakkoliv se rády kudrnatí, rostou přece i při délce 400 a 700 milimetrů, vousy jsou sporé. Ruce a nohy jsou poněkud velké, prsty na nohách trochu skřivené, šlapadla poněkud široká, pokrytá od stálé chůze po horách tvrdou, mozolnatou koží.
Habešské ženy obyčejně zůstávají za prostřední velikostí a na vysočinách jsou náchylny k tloustnutí, kdežto v horských nížinách jako mezi muži spatřují se namnoze postavy vychrtlé, ač nikoliv vráskovité. Mezi mladými dívkami nalézají se postavy velice půvabné. Obličej Habešanek jest okrouhlý , s vyklenutým, nevysokým čelem, s velkýma, bystrýma očima, s nedlouhým, ano spíše krátkým, rovným nosem, s dosti velkými ústy, s masitými rty a s okrouhlou bradou, opatřenou namnoze podhradkem. Staré Habešanky často dostávají všední ba sprosté rysy bez výrazu. Nohy a ruce mají Habešanky krátké, široké, s krátkými prsty.
Mladé dcery Habeše jsou celkem bytosti půvabné, sympathické, jichž oddanosť, přítulnosť a pilnosť a duševní nadání a zručnosť činí je velmi hledaným a dobře placeným zbožím pro harémy Arabův a Turků; ale jejich svéhlavosť, fintivosť a pánovitosť vzbuzuje nezřídka proti nim nenávisť ostatních žen v orientalské domácnosti. Co se týče pleti, možno nalézti všechny odstíny od světlé olivové hnědi až k tmavé černi.
Jenom děvčata šojská (Šoa) nepatří mezi krasavice. Vytrhavajíť si obyčejně obočí a namalují si za ně úzkou, prohnutou čáru trvalou modrou barvou, čímž dodávají si divokého a potřeštěného vzezření, které bývá u vznešenějších zvýšeno ještě potíráním tváří jakýmsi líčidlem z rudého okru a tuku. Hlava, není-li oholena a ovinuta špinavým a roztrhaným obvazem, bývá ozdobena četnými řadami kadeří, vycházejících z jednoho společného bodu, které se natírají starým žluklým másľem. Za to ženy amharské věnují přípravě vlasů, jimiž příroda tak štědře je obdařila, největší péči, a mnohá hodinka ujde upravováním této spousty vlasů v rozmanité, přepodivné vymyšlené „umělecké výtvory“. Jednou natáčejí je v kulaté propletené výběžky, podruhé zase zkadeřují je v řádky drobných kudrlinek jako paruku státního rady z předešlého století, jindy opět rozdělují je švihácky ve čtyři velké laloky ,jako listy lotosové: ale vždycky otravují okolní vzduch hojným nátěrem žluklého másla nejodpornějšími a nejhnusnějšími výpary. Stejně upravují si vlasy také mužští vůbec, a zvláště bojovníci.
Oděv žen skládá se nejvíce ze široké košile s nadmíru úzkými rukávy , kterou kolem kyčlí svírá těsný pás, a z velikého bílého roucha se širokým karmazínovým pruhem v půli, jménem šama, které se přehazuje přes hlavu a sahá až k patám. Upomíná na římskou togu. Urození nosí na rukách i na nohách široké, těžké stříbrné náramky , na krku pak modré a červené skleněné perly , vkusně spletené, spolu s mocnými amulety a talismany. K dovršení své úpravy ucpávají si habešské dámy nozdry citronovou korou neb nějakou libovonnou bylinou a barví si nehty na rukách i na nohách na červeno. Oděv mužů sestává ze širokého roucha téhož kroje jako u žen, jež zahaluje celou postavu v ladné záhyby, avšak rychlým pohyhům velice jest na závadu. Co chvíli spadávajíc, roucho musí se neustále vytahovati vzhůru a znovu přehazovati, kolem ramen, s nichž ostatně snímá se na důkaz úcty před každou mimojdoucí vysokou osobou. Bavlněná, několik loket dlouhá přepáska ovinuja se kolem kyčlí, a nohy kryjou šaravary. Košili nosí jenom nejurozenější.
Jenom děvčata šojská (Šoa) nepatří mezi krasavice. Vytrhavajíť si obyčejně obočí a namalují si za ně úzkou, prohnutou čáru trvalou modrou barvou, čímž dodávají si divokého a potřeštěného vzezření, které bývá u vznešenějších zvýšeno ještě potíráním tváří jakýmsi líčidlem z rudého okru a tuku. Hlava, není-li oholena a ovinuta špinavým a roztrhaným obvazem, bývá ozdobena četnými řadami kadeří, vycházejících z jednoho společného bodu, které se natírají starým žluklým másľem. Za to ženy amharské věnují přípravě vlasů, jimiž příroda tak štědře je obdařila, největší péči, a mnohá hodinka ujde upravováním této spousty vlasů v rozmanité, přepodivné vymyšlené „umělecké výtvory“. Jednou natáčejí je v kulaté propletené výběžky, podruhé zase zkadeřují je v řádky drobných kudrlinek jako paruku státního rady z předešlého století, jindy opět rozdělují je švihácky ve čtyři velké laloky ,jako listy lotosové: ale vždycky otravují okolní vzduch hojným nátěrem žluklého másla nejodpornějšími a nejhnusnějšími výpary. Stejně upravují si vlasy také mužští vůbec, a zvláště bojovníci.
Oděv žen skládá se nejvíce ze široké košile s nadmíru úzkými rukávy , kterou kolem kyčlí svírá těsný pás, a z velikého bílého roucha se širokým karmazínovým pruhem v půli, jménem šama, které se přehazuje přes hlavu a sahá až k patám. Upomíná na římskou togu. Urození nosí na rukách i na nohách široké, těžké stříbrné náramky , na krku pak modré a červené skleněné perly , vkusně spletené, spolu s mocnými amulety a talismany. K dovršení své úpravy ucpávají si habešské dámy nozdry citronovou korou neb nějakou libovonnou bylinou a barví si nehty na rukách i na nohách na červeno. Oděv mužů sestává ze širokého roucha téhož kroje jako u žen, jež zahaluje celou postavu v ladné záhyby, avšak rychlým pohyhům velice jest na závadu. Co chvíli spadávajíc, roucho musí se neustále vytahovati vzhůru a znovu přehazovati, kolem ramen, s nichž ostatně snímá se na důkaz úcty před každou mimojdoucí vysokou osobou. Bavlněná, několik loket dlouhá přepáska ovinuja se kolem kyčlí, a nohy kryjou šaravary. Košili nosí jenom nejurozenější.
Zbraní obecně užívanou jest meč, kopí a štít; meč namnoze silně zahnutý připíná se pevně po pravé straně a lze jej vytasiti jen s velkým namáháním. Na válečné výpravě přehazují zámožní kolem beder jakýsi pláštík z vydělané kůže lví neb levhartí, sprostý lid spokojuje se kožichem ze surové kůže ovčí. Boty a sandály nosí pouze král a kněží; a rovněž jen kněží nosí pokrývku na hlavě. Habešan střeží se pečlivě vody a spokojuje se tím, že z rána vymne si oči suchým cípem svého špinavého roucha, čímž pro ten den toiletta odbyta. Stužka tmavomodré barvy , která se nosí okolo krku a sluje mateb, jest odznakem křesťanství, a kdo by se veřejně bez ní objevil, vydává se ostré důtce svých duchovních pastýřů. Po čas smutku Habešané neperou svého šatu, poněvadž špína považuje se za obzvláštní znamení smutku. Po skonání některého příbuzného neb přítele ženy rozdírají si tváře pod pravou a levou skrání a vytrhují odtud okrouhlý kousek kůže. Ženy brzy dospívají, avšak rovněž brzy stárnou. Děvčata stávají se již ve dvanácti letech matkami a vadnou, dříve než nastalo léto jejich života. V Habeši cení se děvče dle jmění: dědička domu, pole a lože může najisto doufati, že dospěvši v pannu brzy připojí k inventáři svého majetku také muže. Sňatek uzavírá se z pravidla tím způsobem, že obě strany přede svědky „při životě krále“ prohlašují, jak šťastně zamýšlejí spolu žíti, a to, co každý přináší do hospodářství, ukazuje se a náležitě oceňuje. Je-li vzájemná úmluva dokonána, jest jmění společné na tak dlouho, dokud nějaká domácí vada neskončí tím, že každý si vezme svůj majetek a odejde, aby s jarou myslí zakotvil jinde v přístavě manželství. A poněvadž stává se to velmi zhusta, není divu, že se tu setkáváme se ženami, které prodělaly již osmero, ba i více manželství, ačkoliv dosáhly sotva šestnáctého roku. Sňatky církevní nejsou po chuti Habešanův a proto se přiházejí zřídka. Naproti tomu otrokyně a souložnice požívají tytéž vážnosti, jako manželky pravé, a mezi manželskými a nemanželskými dětmi nečiní se rozdílu. Porušení věrnosti manželské bere se na dosti lehkou váhu; slabší strana obyčejně dostane bití. Dojde-li k soudnímu řízení, bývá vinník za nejtěžší poklesky proti počestnosti odsouzen k pokutě několika kusů soli, zřídka jen obnáší pokuta tolar Marie Terezie. Mravnost stoji dle toho na stupni nejnižším.
Domy Habešanů jsou vystavěny namnoze jen z kůlů do země zaražených a obmazaných hrubou omítkou hliněnou; okna, jsou-li vůbec nějaká, jsou pouhé díry ve stěně bez jakýchkoliv průhledných tabulí, tak že, jsou-li dveře zavřeny v celém domě nastane čirá tma. Poněvadž pak teploměr zejména za dešťů zřídka vystupuje přes 20°C., jest nutno topiti; avšak mimo štěrbiny ve dveřích a trhliny v rozeschlých zdech není jiného východu pro kouř. jenž tímto způsobem naplňuje dům, začazuje nízký strop a způsobuje časté nemoci oční. Nářadí zastává namnoze jen nějaká volská kůže a rozviklaná postel, ve které hmyz všeho druhu jen se hemží. A kdežto obecná nechuť proti užívání vody ať k mytí či ku praní zvyšuje pošmourný pohled vnitř příbytků, válí se venku kolem plotu všude plno nečistoty a kalu. Nedostatek stok nutí obyvatele měst a vesnic, aby se brodili jako nečistá zvířata ve vlastních výkalech, vdychujíce při tom všeliké ty odporné zápachy vystupující ze hnijící vody a jiných rozkládajících se látek. Kdežto v zemích vzdělaných národů mrvy užívá se k udržování úrodnosti půdy, zde nechává se hnojiště zahnívati zrovna před vchodem do příbytku, a prudké přívaly vody následující po náhlých lijavcích odnášejí občas tuto neřest do krajin nižších, kde pak bují rozličné býlí. Na přiměřené využitkování místa a vůbec na nějaké pohodlí nikdo nepomýšlí, a tím se vysvětluje, proč chlévy a jiná hospodářská stavení zůstávají tu dosud neznámým přepychem: bydlíť drůbež, mezci a jiný dobytek i lidé všichni svorně pod společnou střechou. Rovněž po přívětivé zahrádce nikdo nezatouží. Kolem holých stěn a prohnilých doškových střech zdvihá se jen plot z klestí a chrání obyvatele před nočními útoky lvův a hyen slídících po kořisti. Jen tu i tam osamělé stromy přerušují jednotvárnosť odporných osad, z nichž nerozléhá se veselý ruch práce, aniž čilý rej starších neb radostný povyk dětí. A tak činí celek na evropského poutníka dojem zvláštní, divoký a nepřirozený.
Jakmile se setmí, ubírá se za obyčejných okolností, neodbývá-li se žádná pitka, každý Habešan na lože. Volí kůže rozprostře se na lepenici a do ní schoulí se k všeobecnému zahřátí všichni členové rodiny in puris naturalibus. Poněvadž oděv ve dne nošený slouží též za noční přikrývku, přikrývá rovnoprávně celou spící společnosť; žádá-li pán domu v noci nějakého posilnění, vyskočí služebník zcela bez oděvu ze skupiny spáčův, a podav hladovému neb žíznivému pánovi kus surového masa neb roh piva, upadá v nový spánek.
Ve1ká čásť obyvatelstva provozuje orbu, avšak v případě války každý příslušník země jest povinen k vybídnutí svého představeného jeho následovati, kteréžto příležitosti Habešan se chápe ovšem velmi ochotně, neboť takto naskytuje se mu možnosť uloviti nějakého otroka, neb několik ovec, krav a podobné kořisti. Ať doma, ať v poli, vznešený Habešan jest vždy obklopen četnou družinou, která ho nenechá ani okamžik o samotě. Cizinci jesť tento mrav velmi obtížný , jelikož není nikdy svým vlastním pánem; vždy jest mu po boku tucet nahých tuzemcův a každý vetřelec chápe se předmětu, který se mu pod ruku dostane, obdivuje se mu. V čas jídla neb když nějaká vznešená návštěva dá se ohlásiti, tlačí se celá tlupa služebníků po pás obnažených do světnice pod záminkou, aby poctu vzdali pánu svému, v pravdě však, aby ukojili svoji zvědavosť. Návštěvy odbývají se dopoledne, a považuje se za nezpůsobné, aby cizinec přišel do domu v čas jídla, poněvadž v tom případě zdvořilosť vyžaduje nabídnouti mu občerstvení; proto podkládá se takové nevčasné návštěvě touha nasytiti se.
Oddanosť prokazuje se padáním k zemi, skloněním tváře do prachu a obnažením horní části těla. Před sobě rovným posune Habešan toliko cip svého roucha. Služebník, podá-li se mu něco, musí dar přijíti kleče a oběma rukama, na poděkování pak pokaždé políbiti zemi.
Habešané jedí dvakrát denně, v poledne a po západě slunce. Muži i ženy sedají společně ke stolu a vybírají ze společné krmě nejlepší sousta a vstrčivše, je rukou do úst, utírají prsty o tenké chleby, sloužící za mísy, jež potom jedí sluhové. Syrové, maso tvoří hlavní pokrm. Habešané porážejí vola u dveří jídelny k zemi, a vzývajíce otce, syna a ducha sv., oddělují mu hlavu téměř od trupu, načež teplé, ještě sebou trhající maso přináší se k hostině.
Velký, přihlouplý obličej černých otroků v tom okamžiku, když sklánějíce se nad nízkým stolem z pletiva cpou mezi široce otevřené čelisti notný kus surového masa, což vyžaduje nemalého namáhání, činí dojem nadmíru žertovný, upomínajíc zdaleka na mladá vrabčata ve hnízdě, ona otvírají své zobáky při svévolném hvizdotu slídných školáků. Žvýkání provází se hlasitým mlaskáním, což jest nepromíjitelným znamením dobrého vychování, a odpouští se leda žebrákům, kteří se při jídle ostýchají. Kýchne-li někdo žvýkaje, což přihází se často vzývá hned nejsvětější Trojici Boží a očekává od každého z přítomných hlasitého „Meru“, t. j. „požehnej pánbůh „. K masu požívají kvašeného chleba z ječmene neb pšenice s ostrou omáčkou z červeného pepře, soli a cibule, kterou urozenější zapíjejí medovinou, prostý lid pivem. Jaké množství těchto nápojů, zejména piva, Habešan spotřebuje, jest skutečně úžasné. V každé domácnosti spotřebuje se ho denně několik galon.
Kouření tabáku a šňupání jest v Habeši zapovězeno co nejpřísněji a trestá se uřezáním nosu nebo rtů.
Habešané postí se velmi často. Mimo středy a pátky v celém roce jest ještě sto jiných postních dnů, z nichž půst velikonoční trvá padesát šest dní. V tyto dny jest zapovězeno každé zaměstnání, nedovoluje se požívati masa a píti smí se teprve po západě slunce.
