Habeš a Habešané I.
Na Jižním konci Rudého Moře mezi 16° a 8° severní šířky zdvihá se mohutná hornatina habešská, spadajíc na východě srázně k pobřeží mořskému, na severu pak i na západě sestupujíc po stupních do rozsáhlých planin severoafrických. Kolem dokola objímají ji široširé, vyprahlé písčité pouště, jež chrání sice onu ohromnou horskou pevnosť před útoky nevraživých sousedův, ale zároveň nemálo znesnadňují obchodní a jiné styky s národy vzdělanými. Na severu hraničí Habeš s vysočinami Menskou {Mensa) a Bogoskou (Bogos), jakož i s vlastí Beni – Amerův a Barkův (Barka); na severozápadě stýká se s územím pohanských Bazů čili Kunamů (Kunama) a dále s bývalou egyptskou provincií galabatskou; na západě sousedí s nezávislými státy černošskými, jež dosahují až k východnímu Senaarsku a slují souborně státy šimeledžaujskými. Jižní končiny habešské omývá Abaj čili Modrý Nil (ač panství císaře habešského objímá na tu chvíli i gallské království Kaffu, ležící jižně od Abaje) dále pak k východu valí své vody mohutný Havaš, tvoře hranice krajiny šojské (Šoa) na Habeši závislé. Konečně na východ od Habeše prostírají se až k Moři Rudému vyprahlé pahrbiny, kdež bytují loupeživí mohamedanští kmenové Adalové (Adal) a Somáliové (Somáli).
Obrátíme-li zřetel k útvaru půdy habešské, shledáme především, že podél celého východního pomezí od jihu k severu běží strmé pohoří, jež dosahuje průměrné výšky 2500-3000 m a nejvýchodnějšími svými výběžky blíží se na severu až na padesáte kilometrů k Massaui, odkud vychází přes písečnatou pobřežní rovinu porostlou jen sporým roštím akaciovým nejkratší cesta do Habeše. K západu od vytčeného okrajného pohoří strmí v srdci severního Habeše v provincii Tigři (Tigreh) četné vrchy a to buď osamělé nebo srostlé v souvislá pásma, z nichž Semajata ležící k východu od Aduy, hlavního města tigerského, dosahuje výšky přes 3000 m. Od ústředního pásma zdvihajícího se v okolí Aduy rozbíhají se jiná pohoří do provincií Agamie a Haramatu, a to v podobách tak podivných a zvláštních, že ani v Alpách, ani v Kordillerách amerických, ani v saském Švýcarsku neshledáme tak malebných pohledův, a věru zdá se, jakoby ony hory habešské příroda byla zplodila v okamžiku nějakých rozmarných vrtochů. Psané slovo nepostačuje, aby vzbudilo správnou představu o těchto pozoruhodných horských podobách. Jako rozbořená stavba Titanů druží se tu k sobě stolní hory; tam zdvihají se opět zakulacené vrchy v podobě obrovských bání; onde trčí přímý neb nachýlený aneb dokonce převržený kužel, vybíhaje v ostrý hrot jako věž kostelní; dále stojí řady obelisků nebo pilířů jako ohromné varhany. V dálce splývají hory s oblaky a s oblohou; za soumraku pak činí dojem vzbouřeného zkamenělého moře.
Rovina rozkládající se mezi těmito vrchy jest ve všech směrech rozervána hlubokými úžlabinami, v nichž horské bystřiny napájené tropickými dešti vymílají hlubší a hlubší rokliny. Místy rozšířily se úzké rokle v širší doliny , a v těch okouzluje cestovatele bujná nádhera tropického rostlinstva.
Zvláštní ty vrchy agamijské a haramatské jsou ovšem skoro se všech stran nepřístupné, ale na zkomolených vrcholech mívají obyčejně dostatek vody, pročež v dobách domácích válek slouží za přirozené pevnosti, kde povstalci, jsou-li dostatečně zásobeni potravinami, dlouho mohou se brániti nepříteli je obléhajícímu. Mnohé z oněch nepřístupných vrchf1 jsou sídly poustevníků, kteří odřekše se světa – což v Habeši často se přihází -tráví svůj život v úplné odloučenosti od svých spolubratří. Ba některých vrchf1v užívá se i za státní vězení pro zločince politické, kteří obyčejně v poutech živoří tam bídně o hladu a žízni, pykajíce tak za svá provinění. Tyto vrchy skládají se namnoze z červeného pískovce, od něhož příjemně se ‚“odráží malebná, jasná zeleň hájův akáciových. Takové pískovcové hory slují amharsky amba, kdežto vrchy jiného útvaru jmenují se terrara.
Řeka Takassie, jedna z nejpřednějších v Habeši, odděluje od vysočiny tigerské ještě vyšší a velkolepější hornatinu semienskou, jež poskytuje nejkrásnějšího divadla tomu, kdo přichází sem od Aduy za ranního jitra. Nad hlubokým údolím Takassie a přečetných jiných dolinách a úžlabinách vznášejí se ještě ranní páry zmítané každým zavanutím větru, a z nich jako ostrovy z oceánu vystupují hroty a kužely hor zatopené nachovou záplavou; v pozadí pak trčí k nebesům jako obrovská hradba horstvo semienské, vysýlajíc od sebe rozsochy s úbočím téměř svisle dolů padajícím; Nejvyšší vrchy (Buahit 4529 m., Abba Jared 4602 m. a Ras Dedžam 4685 m.), ze kterých na oba prve jmenované jsem vystoupil, sahají až nad čáru sněhovou a jsou zvláště za doby dešťů mnohdy do hloubky několika set metrů pokryty zrnitým sněhem upomínajícím na ledovce, jenže tento sněhový povlak snadno podléhá účinku teplých paprsků slunečních, tak že pouze na straně severní a to jen v roklinách a trhlinách, kam slunce nemf1že dosáhnouti, lze skoro po celý rok pozorovati led ; však o ledovcích a tak zvaném věčném sněhu nelze mluviti ani zde, ani kdekoliv jinde v Habeši. Co bylo o tom kdy napsáno, vše pochází od cestovatelů, kteří snad za doby deštivé zdaleka spatřili sníh na horách semienských, avšak až do hor samých nezašli, pročež mohli se ve svých úsudcích snadno ukvapiti. Geologicky jest celé Semiensko původu sopečného, ale na okraji omývaném Takassiem nalézají. se ve spodu břidlice pokryté vodorovnými vrstvami pískovcovými, kterýmiž prorazily kužely lávové.
Také Semiensko oplývá malebnými horskými útvary , ba věru těžko jest vybrati ze všech těch velkolepých pohledů nejzajímavější. Dovolím si vložiti tuto výňatek ze svého denníku, jenž obsahuje stručné vylíčení mé vycházky na Buahit:
Ještě tisíc stop výše, a rostlinstvo jeví se nám v nové podobě : nalézáme se na dolním kraji vegetace dživarrové. Jako palmy aneb spíše jako draceny pnou se z vřesu do výše první, nejpěknější zástupci rostliny Rhynchopetalum montanum z čeledi Lobeliaceí s rozjizveným kmenem zvýší 8-10 stop, nad nímž rozvírá se v podobě deštníku široká koruna z jasně zelených, poněkud ohnutých listů, ze kterých vyhání opět do výše 8-10 stop válcovité květenstvo hustě pokryté fialovými květy. Zde nad dolní mezí této rostliny vyhledávající jen nejvyšších vrcholků hornatiny habešské rozbili jsme konečně po dlouhém a unavujícím pochodu asi ve výši 3000 m. ležení na srázném úbočí Borroče Vuhy, ač bylo tam pro ně dosti málo místa. Pode strání, na které jsme odpočívali, hučela studená voda řinoucí se z rozsedlin zubatých, ledem pokrytých vrcholů Boroče Vuhy , jenž vystupoval od nás vlevo nad zelenými luhy. Před námi za úžlabinou zdvihalo se strmé, travnaté úbočí Selkie (Selki), jehož vrchol ozdobený sněhem vybíhá ve dva ostré hroty.
Noc byla dosti chladná, neboť teploměr ukazoval v 9 hodin večer jen + 6°C., při východě slunce pak sotva + 4°C., kdežto ve 3 hodiny odpoledne vystupoval ve stínu až na + 18°C. Této jarní teplotě odpovídala také květena. Mimo stromy a keře, jež zastupuje především krásná Erica arborea ozdobená miliony malých bílých džbánečkovitých květů, dále jako síra žluté Hypericum leucoptychodes s velkými květy, mezi nimiž zdvihá se bodlák obrovský (Echinops giganteus) zvýší 12-15 stop s ohromnými květy velikosti hlavy, vyrůstá podle stejně vysokého dživarry také Helichrysum, Saxifraga, Scabiosa, Arabis a Thymus, poskytujíce potravy kozorožci zvanému Ibex Wahlia a antilopě horské, kteréž vedle velikých, lidem podobných opic dželad (Theropithecus gelada) jsou jedinými zástupci ssavců v oněch výšinách. Dželady bydlí v hejnech o několika stech kusech na horách, avšak sestupují časem také do nížin, kdež pustoší dozrávající obilí.
Nikdy nezapomenu na následující potom jitro. Když krátce před východem slunce opustil jsem svůj stan, trhaly se právě mlhy, spouštějíce se níž a níže, tak že nad nimi bylo viděti jasně modrou oblohu, jež jakoby s úsměchem očekávala slunce prodlévajícího ještě pod obzorem. Hustěji a hustěji srážely se mlhy nad vrcholy hor, a když konečně ohnivá koule slunce vynořila se nad kamenné moře, tu zdálo sej jakoby husté mlhy válející se. po horách byly se rázem proměnily v obrovský sněhový koberec, jenž spouštěl se dolů do roviny.
Stany byly rychle složeny, náklad naložen na mezky, a již postupovali jsme dále. Chvíli ještě putovali jsme pod tmavozelenými stromy erikovými, jejichž větve byly hustě zavěšeny dlouhými stříbrnými vousy usney. Pak překročili jsme vody Borroče Vuhy řítící se dolů mezi zeleným křovím, kvetoucími alpskými zelinami a bujnými, poněkud zpeřenými kapradinami, a po úzké, klikaté cestě počali jsme zlézati úbočí Selkie. Čím výše jsme vystupovali, tím více mizela nádherná vegetace.
Brzy dospěli jsme k holé skále vrcholu a po jednohodinném stoupání dostali jsme se k nejvyššímu místu sedla selkijského. Velkolepá vyhlídka odměnila nás bohatě za namáhavou chůzi předešlého dne. N a severu a severovýchodě jest viděti až do dalekých končin hamasienských, a celá Tigre prostírá se před námi jako ohromná mapa. K severovýchodu kupí se vysoká pohoří Tselemtu, pod námi divoká hornatina, za níž táhne se v pozadí na samém okraji obzoru zdánlivě dlouhé pásmo vrchův Adujských. Na severu tvoří lem rozlehlého kraje slabý modravý stín TsadAmby, jakož i vrchy bogoské, hababské a menské. Šire, Volkait a Valdubba obmezují rozhled na severozápadě a na západě. Na jihozápadě a na jihu zdvihají se strmé stěny AmbyRasu a Buahitu zcela blízko před našima očima j k těmto skalním stěnám pojí se na jihu táhlý výběžek Borroče Vuhy a Valie Kantu.
Po cestě téměř dvouhodinné po vlnité planině spatřili jsme v půvabném báji krásných stromů kussových (Brayera anthelmintbica), knissu čili kostel Norijský. Stromy kussové byly hojně ozdobeny dloubými, hustými, červenými, hroznovitými květy , a tvořili pěknou protivu k jednotvárné planině a holým stráním Buahitu a Amby Rasu. Řečený kostel leží ve výšce 11.000 stop. Po půlhodinném pochodě došli jsme do samého Nori, malé to osady skládající se asi z patnácti chatrčí, jež mají vysoké krovy z sena, a proti ostrým větrům chráněny jsou pouze vysokými ploty zřízenými z větví erikových. Vesničku obkličují krásné palouky , jejichž koberec pouze na některých místech protrhují ječniště a pšeničniště. Ostatně lze viděti vzdělaná pole na strmých úbočích Buahitu ještě několik set metrů výše nad Noriem, ovšem jen na místech chráněných před ledovým dechem přicházejícím s hor, tak že horní mez pšenice a ječmene sahá v oněch končinách do výšky 3800 m. a sahala by snad ještě výše, kdyby bylo možná vzdělati srázná horská úbočí.
Přenocovavše u potoka temenícího se na Buahitu, stoupali jsme nazejtří za svěžího ranního větru k vrcholu jmenovaného vrchu. Asi půl hodiny šlo to po luzích a polích pokrytých jinovatkou, načež dospěli jsme na hřeben horské odnože vybíhající od Buabitu, jejíž úbočí potažena jsou rovněž rozlehlými palouky , které spouštějí se na jedné straně dolů do údolí, na druhé pak stoupají k vrcholu samého Buahitu; z nízké, husté trávy, kteráž tu vyrůstá na černé půdě, vstávají miliony Rhynchopetalum, však jinak jest odtud rozhled dosti obmezený. Teprve za tři hodiny dobré chůze přišli jsme hluboce vyšlapanou stezkou pro soumary k úpatí vlastního vrcholu Buahitu, který se skládá z holých skal, v jejichž trhlinách jen tu i tam zachytily se kořeny dživarry nebo skromné arabis zdobící svými malými růžemi nejvyšší vrcholy horské. Posledních dvě stě metrů musí se lézti po ohromných balvanech skalních, nakupených na sobě v divokém nepořádku. Konečně stojíme na jednom z nejvyšších vrchů habešské vysočiny ve výši 4530 m. a kocháme se v povznášejícím se pohledu, jenž se nám odtud naskytuje. K severu a severovýchodu není ovšem viděti dále, nežli se sedla Selkijského, však za to tím čarovnější rozhled otvírá se na jih. V nedozírné téměř dáli kmitá se tam velkolepé jezero Tana, od něho k východu trčí poboří Guna zvýší 4700 m., a za ním ještě východněji zdvihají se mohutná temena pískovcové stupňoviny Wolské a Magdalské -Tenta, Amba Gešen, Amba Sel, – k nimž druží se vrcholy neméně mohutného Abuny Jusufa. Tomuto pohledu vyrovná se vůbec málokterý na celém povrchu zemském. Jako ohromná mapa rozkládá se pod námi ethiopské císařství, o jehož spletitých pohořích a rovinách poskytuje nám rozhled s této bory obrazu zřetelnějšího, nežli jakékoliv cesty konané po zemi. Přiznávám se, že po tříletém pobytu v Habeši, jej procestoval jsem kříž na kříž, tak že jsem poznal východ i západ, sever i jih, nabyl jsem teprve pohledem s Buahitu správného a zřetelného přehledu všech těch rozličně se křižujících pohoří, jejichž spojitosť nebyla mi dotud dosti jasná.
Však dlouho nesměli jsme prodlévati, neboť panovala tu krutá zima, ač bylo právě poledne a slunce jasně svítilo. Sotva sestoupili jsme dolů na, sedlo, zpozorovali jsme vpravo mezi omšenými balvany skalními neobyčejný ruch. Hejno čítající asi 500-600 opic dželad, – každá zvýší člověka -shromáždilo se tam; některé seděly na bobku ve skupinách, jakoby odbývaly nějakou poradu, jiné zase vřeštíce a pískajíce skákaly se skály na skálu a u veselém reji třásly kmeny dživarrovými, které je zasypávaly hustým deštěm svého jemného semene podobného máku. Když vypálil jsem mezi ně z ručnice nabité broky, celá tlupa dala se s hrozným vřeskotem na zmatený útěk, ale po chvíli zaujala postavení na vyčnívající skále, bedlivě nás pozorujíc; však sotva přiblížili jsme se na dostřel, prchalo hejno zase o kus dále. Tak provázely nás opice s hlasitým pokřikem, zůstávajíce stále v bezpečné vzdálenosti, asi hodinu cesty dolf1 do údolí, a jak se zdálo, byly velmi rozlíceny , že jsme je vyrušili z jejich zábavy a pohodlí v osamělých, vzdušných výšinách horských. Teprve na zelených paloucích kolem Norie rozptýlily se, ulekše se našich pasoucích se tam soumarů, jakož i služebníků mých, kteří přicházeli nám vstříc spolu s některými obyvateli Norijskými, aby nás uvítali po šťastném návratě s výšin buahitských.
Však po této krátké vycházce na Mont Blanc semienský ohledněme se dále po útvaru půdy habešské.
Jihozápadně od Semienu zdvihá se stupňovina Voggarská, jejíž nejvyšší planina vystupuje až do výše 3000 m., spouštějíc se ponenáhlu k jihu a jihovýchodu, až nedaleko Gondaru spadá dosti strmě do veliké kotliny Jezera Tanského ohrazené i odjinud horami. Nedaleko Gondaru, někdejšího hlavního města jižního Habeše, odštěpuje se od Voggary úzké poboří a běží odtud nepřetržitě k jihovýchodu, kdež se k němu připojuje hornatina Begemederská. Prostřednictvím vršků kolem Debry Taboru souvisí toto pásmo také s vysokým pobořím Gunským (Guna), jehož nejvyšší vrchol Gunna-Gunna (na který jsem také vystoupil) dosahuje výšky 4 700 m. Pohoří toto nevyznamenává se sice podobou divoce romantickou, ale vyniká dosti značnou rozlehlostí, k jihu a severu spadajíc příkře, kdežto na západě svažuje zvolna k Modrému Nilu a k Jezeru Tanskému, na jehož východní straně tvoří pahrbinu Afferavanet. Ke Guně připojují se na východě jiná vysoká pásma, běžící částečně rovnoběžně s řekou Bašillem, z nichž jedno srůstá s planinami Wadly Dalanty a Jedžua (Jedžu) vypínajícími se až do výše 3000 m., kdežto jiná větev směřující k severovýchodu do provincie Lasty dosahuje vrcholem Abuny Jusufa výšky 4000 m., načež svažuje se- několika rovnoběžnými pásmy směru severojižního znenáhla do pouště Adalitu. Za Bašillem v krajině Wollo-Gallů trčí do výše četné amby s úbočími namnoze tak sráznými, že jsou téměř úplně nepřístupné, ač mnohé jsou nahoře dosti rozsáhlé, dobře zavlažované a pokryté bujným rostlinstvem ; některé z těchto amb, jako Selská a Magdalská, dosáhly značné důležitosti historické. Největší výšky dosahuje v těchto končinách dále k jihu pohoří Kollo a ještě jižnější Džimba, v nichž vůbec vrcholí celá hornatina habešská ; oba vrchy posléze jmenované mají zvýší přes 5000 m. Za Abajem čili Modrým Nilem vystupuje hornatina Godžam průměrně do výše 2500 m., kdežto nejvyšší její vrch Talba Wuha strmí do výšky 3500 m. Konečně na nejkrajnějším jihu Habeše na levém břehu Abaje rozkládá se malebná Šoa, jejíž vrch Mamrat čili Matka Milosti mající zvýší 4000 m. důstojně zakončuje mohutnou hornatinu habešskou. O hornatině prostírající se na jih od Godžamu a Šoy promluvím časem v rozpravě věnované výhradně kmenům gallským.
Vysočiny habešské prorývají četné potoky a řeky, které obyčejně po krátkém toku na planině náhle sestupují do hlubokých údolí, v nichž tekou mnohdy o 1000-1500 m. h1ouběji, nežli obnáší výška planin. Údolí větších řek, jako na př. Takassie na severu a Abaje na jihu, jsou dosti široká; poslednější má při výtoku z Tany zšíří asi 5 km. Údolí jsou neobyčejně divoká a nepravidelná, jinak však jsou si navzájem velmi podobná. Za suchého ročního počasí jsou řeky v těchto údolích částečně téměř bez vody a činí dojem bažinatých potůčků, však za doby deštivé zatopují celá údolí. Krásně vylíčil stoupání habešských řek Munzinger, jehož poetická slova dovoluji si tuto opakovati. Uváděje nás v hlubokou úžlabinu, v níž téměř po celý den vládne pološero, dí: „Zde stává se i pták plachým a oněmuje, a sajka zahánějíc žízeň vodou poskrovnu tudy tekoucí ohlíží se při každém zašustění v soutěskách zahrazujících východ. Zde panuje téměř věčné ticho přerušované pouze hrkotem potůčka pospíchajícího ven, a zřídka jen přehluší jej vřeskot opic lezoucích po strmé stráni nad propastí.“
„Běda tomu, kdo zde prodlévá za doby deštivé! Poutník unavený dlouhým pochodem ustele si v údolí. Horkem jest tak vysílen, že i tyto pošmourné úžlabiny vábí ho k odpočinku. Za nejpalčivějšího poledne hoví si ve sladkých snech – kyne mu vstříc přívětivá otčina. Však již duní to temně v horách; rána, druhá, pak hrozný rachot rozléhající se po celé obloze.“
„Než, ještě se nebojí, neboť bouře jest tak daleko. Prodlévá a zdá se mu, že jest již u svých milých. Tu povstává nahoře šumot, jakoby vítr províval listím. Stává se zřetelnějším, mocnějším, syčí, praská, duní, hučí, jakoby přijížděli zlí duchové – již se blíží jako zeď, pěně a zmítaje – jest to lesní bystřina. Potok vzedmutý deštěm stává se veletokem, jenž, pamětliv jsa svého krátkého života, řítí se prudce a ohnivě dolů do údolí; hluboce zakořeněné sykomory klesají jeho tíhou, a travnatá lučina zanáší se štěrkem; voda vyplňuje celé údolí, sáhajíc vysoko až ke skalám.“
„Běda ti, ubohý muži, kam máš prchnouti ? Máš křídla orla, máš drápy opice, která vznášejíc se nad tebou, posmívá se tvým nesnázím? Jsi ve spojení s duchy, aby tě odnesli? Zde příroda není tvou služebnicí, zde jest pro tebe zhoubným nepřítelem. Jest t6mu málo let, co celé ležení rozbité ve vyschlém řečišti, lidé se svými stády i stany byli překvapeni neočekávaným přívalem lesním a vesměs odnešeni. Sto lidí, tisíce koz staly se jeho kořistí.“
Taková jsou údolí habešská. Působí-li však habešský veletok na jedné straně zhoubně, vykonává na straně druhé důležitou úlohu: neboť všeobecně jest známo, že právě tyto proudy jsou tvůrci úrodné prsti egyptské a příčina nilských záplav.
Za pravé zřídlo Abaje čili Modrého Nilu dlužno považovati Jezero Tanské. Téměř uprostřed krajiny amharské shromažďují se v ohromné kotlině obklíčené odevšad horami vody z Godžamu, Begemederu i Dembey a tvoří zde v nadmořské výšce 1942 m. velkolepé alpské jezero s četnými ostrovy , jehož břehy, lemují zelené luhy a bohaté nivy, po kterých vinou se v četných zátočinách nesčetné horské bystřiny .Tanské Jezero bylo zevrubně vylíčeno poprvé od Brucea, ale skutečnou jeho hruškovitou podobu zjistil jsem teprve já sám, obešed je průběhem tří měsíců kolem dokola. Plošný rozsah jeho obnáší 2980 čtver. km. Hloubku jezera mohl jsem, nemaje dobrých nástrojů k měření, zjistiti jen na některých místech. Tak shledal jsem nedaleko velkého ostrova Deku hloubku asi 70 m., ale domnívám se, že dále k severu obnáší jistě přes 100 m. Tanské Jezero jest neobyčejně rybnaté, avšak krokodýlů, jichž viděl jsem dále k jihu v Modrém Nilu na sta, zde vůbec není. Za to honosí se Tana množstvím hrochů. Abaj opouští Tanu ve směru jihovýchodním korytem majícím zšíří několik kilometrů, ale záhy musí se směstnati v úžlabině přes 20 m. hluboké, jejíž svislé stěny na mnohých místech od sebe odstávají sotva 20 m., při čemž tvoří nepřetržitou řadě slapů. Však za doby deštivé naplňuje se vodou nejen tato úzká úžlabina, nýbrž zaplavuje se do značné dálky krajina po obou březích pokrytých obrovskými balvany sopečných skalin, jež se vodou silně omílají. Abaj teče nejprve směrem jihovýchodním, ale blíže se k Šoj obrací se k jihozápadu, obtéká směrem téměř západním Godžam a Damot, načež teprve ve Fazogli stáčí svůj tok k severozápadu. Od severu, východu i jihu přijímá Abaj hojné přítoky, z nichž nejznamenitější jsou Bašillo, Džamma, Moger a Guder.
Ještě jiná řeka, kteráž vlévá se do Nilu pod jménem Atbara, sbírá své vody v Habeši. Vzniká v Dembei severně od Tany a vzrůstá, ovšem již za pomezím habešským, ponenáhlu v ohromnou řeku, v jejímž bystrém toku spojují se vody patera značnýc4 řek, totiž Takassťe, Salamu, Dinderu a Angrabu.
Za pravé zřídlo Abaje čili Modrého Nilu dlužno považovati Jezero Tanské. Téměř uprostřed krajiny amharské shromažďují se v ohromné kotlině obklíčené odevšad horami vody z Godžamu, Begemederu i Dembey a tvoří zde v nadmořské výšce 1942 m. velkolepé alpské jezero s četnými ostrovy , jehož břehy, lemují zelené luhy a bohaté nivy, po kterých vinou se v četných zátočinách nesčetné horské bystřiny .Tanské Jezero bylo zevrubně vylíčeno poprvé od Brucea, ale skutečnou jeho hruškovitou podobu zjistil jsem teprve já sám, obešed je průběhem tří měsíců kolem dokola. Plošný rozsah jeho obnáší 2980 čtver. km. Hloubku jezera mohl jsem, nemaje dobrých nástrojů k měření, zjistiti jen na některých místech. Tak shledal jsem nedaleko velkého ostrova Deku hloubku asi 70 m., ale domnívám se, že dále k severu obnáší jistě přes 100 m. Tanské Jezero jest neobyčejně rybnaté, avšak krokodýlů, jichž viděl jsem dále k jihu v Modrém Nilu na sta, zde vůbec není. Za to honosí se Tana množstvím hrochů. Abaj opouští Tanu ve směru jihovýchodním korytem majícím zšíří několik kilometrů, ale záhy musí se směstnati v úžlabině přes 20 m. hluboké, jejíž svislé stěny na mnohých místech od sebe odstávají sotva 20 m., při čemž tvoří nepřetržitou řadě slapů. Však za doby deštivé naplňuje se vodou nejen tato úzká úžlabina, nýbrž zaplavuje se do značné dálky krajina po obou březích pokrytých obrovskými balvany sopečných skalin, jež se vodou silně omílají. Abaj teče nejprve směrem jihovýchodním, ale blíže se k Šoj obrací se k jihozápadu, obtéká směrem téměř západním Godžam a Damot, načež teprve ve Fazogli stáčí svůj tok k severozápadu. Od severu, východu i jihu přijímá Abaj hojné přítoky, z nichž nejznamenitější jsou Bašillo, Džamma, Moger a Guder.
Ještě jiná řeka, kteráž vlévá se do Nilu pod jménem Atbara, sbírá své vody v Habeši. Vzniká v Dembei severně od Tany a vzrůstá, ovšem již za pomezím habešským, ponenáhlu v ohromnou řeku, v jejímž bystrém toku spojují se vody patera značnýc4 řek, totiž Takassťe, Salamu, Dinderu a Angrabu.
Však za hlavní a význačnou řeku habešskou lze považovati Takassie, ač jest jen přítokem Atbary: Takassie vzniká ze tří menších pramenů v provincii Lastě a, tekouc zprvu zrovna k severu, tvoří hranici mezi krajinami amharskými na západě a tigerskými na východě, načež stáčí se na severozápad a prorývá hornatinu semienskou úzkou úžlabinou, ve které tvoří četné slapy. V tomto hlubokém úzkém údolí, jehož nadmořská výška obnáší sotva 1000 m. – kdežto nad ním strmí vrchy až po čáru věčného sněhu – jest dusno a nezdravo; pročež tam bydlí málo lidí. Ba i zvířata nerada se tu zdržují, a jen neúhledné hlavy hrochů objevují se nad hladinou řeky tekoucí střelhbitě křemenitým korytem. ,Zde jest hájemství 1vů a s1onů ; také kroužkovitý boa číhá tu na svou kořisť. Rostlinstvo ovšem vyniká nevídanou bujností. Rákosovitá tráva dosahuje takové výšky, že i jezdec stěží proklestí si v ní dráhu, neušlapalo-li ji dříve stádo slonů. Větevnatá sykomora vypínající se do závratné výše nabízí zdaleka své sladké plody a zve poutníka do lahodného stínu svých širokých listů. Adansonia chudá listím a větvemi překvapuje svým tučným kmenem zrovna tak, jako svým křehkým, chabým dřevem. Dále rozkládá se prales; ohromné kmeny ležíce na zemi zahrazují cestu a tlí. Tak požehnaná jsou hluboká údolí habešská, ale příroda, jakoby nechtěla míti svědkův své nádhery, nestrpí tu, člověka; bledý přízrak zimnice pudí ho odsud.
Od pomezí semienského obrací se Takassie k západu a vstupujíc přes horkou krajinu volkajtskou na území egyptské, kde se mu říká Setit, valí své vody do Atbary. Za jiný přítok posléze jmenované řeky lze považovati také Mareb, jenž přichází z Hamassienu, obtéká obloukem provincii Seravii a proběhna území divokých Kunamů; v egyptské provincii Tace (nom. Taka) dostává jméno Chor el Gaš, načež za městem Kassalou zaniká v písku ; Atbary dosahuje pouze za doby deštivé.
Vodstvo nejsevernějších končin habešských odvádí řeka Burka vlévající se u Tokaru jižněji od Suakimu do Rudého Moře. Konečně jihovýchodní cíp Habeše, zejména Šou, odvodňuje Havaš, jenž vzniká na rovině Bečské a vlévá se do Jezera Ausského (Aussa) na solnatých rovinách pobřeží danakilského.
Rozkládaje se jednak mezi rovníkem a obratníkem, jednak zase vystupuje nad hladinu mořskou až do výše 5000 m. k samému okraji tak zvaného věčného sněhu, spojuje Habeš na svém území jižní horka a severní mrazy a stává se tím jevištěm největších protiv v říši zvířeny i květeny.
Z této rozmanitosti půdy pochází také značné střídání podnebí. Na mnohých místech lze v několika hodinách s patra palem vystoupiti až do studených výšin, kde přestává všechen rostlinný život. Vyjímaje horký pruh pobřeží rudomořského, jakož i nížiny a údolí hluboce vrytá do půdy , lze jinak klimatické poměry celé vysočiny habešské považovati za velmi příznivé. Denní proměny v temperatuře vzduchu jsou nepatrné; vlhkost za doby deštivé neúčinkuje škodlivě na zdraví, ano po celý ten čas bývá obloha dopoledne jasná, a teprve odpoledne obyčejně mezi druhou a šestou hodinou strhne se bouřka, načež bývá obloha v noci pokryta mraky. Počasí za doby suché, totiž od listopadu až do června, jest v západním Habeši nejpříjemnější, jsouc zmírňováno skoro každý týden malou prškou; ostatně působí na snížení teploty i značná vyvýšenost nad mořem. V každém případě jest podnebí habešské vzácnou výjimkou z podnebí ostatní Afriky, jež vyžaduje skoro všude četných obětí.
Sami Habešané dělí svou vlasť vzhledem ke členitosti půdy na tři patra ; prvému říkají kolla čili nížina, kterýmžto jménem rozumějí krajiny pod 1500 m. nadmořské výšky, druhému vojna dega od 1500 – 3000 m., a konečně třetímu prostě dega přes 3000 m. Ostatně přechod mezi jednotlivými patry není všude docela přesně vytčen.
O povaze květeny a zvířeny , pokud souvisí s tímto dělením na patra, promluvím později. Dříve zastavím se u obyvatelstva bytujícího v oněch rozkošných krajinách.
Výklad k obrázkům.
– Tábor Steckerovy výpravy v Hotomlu u Massauy na Rudém Moři. V pozadí hornatina habešská. V popředí vesnice arabská ; palmy datlové a Hyphaena tbebaica.
– Tábor Steckerovy výpravy v Hotomlu u Massauy na Rudém Moři. V pozadí hornatina habešská. V popředí vesnice arabská ; palmy datlové a Hyphaena tbebaica.
– Krajina v severovýchodní provincii habešské Tembienu s pískovcovými ambami. V pozadí hroty melafyrové; v popředí Acacia spirocarpa, strom pro Habeš zvláště význačný.
– Kostel Gendataman u Koraty na Taně. Vpravo v popředí Euphorbia candelabrum; ve středu banan (Musa Enseh); v pozadí vlevo Dracaena; vpravo jalovec (Juniper’ls habessinica) a bambus.
– Kostel Gendataman u Koraty na Taně. Vpravo v popředí Euphorbia candelabrum; ve středu banan (Musa Enseh); v pozadí vlevo Dracaena; vpravo jalovec (Juniper’ls habessinica) a bambus.
– Vesnice negrů na západním pobřeží jezera Tany. V popředí jezero Tana. Tábor výpravy . Vlevo houští papyrusové; vedle z rákosí zhotovené čluny habešské zvané tankoa.
