Gustave Akakpo, šprýmař přežvýkavec
Gustave Akakpo se narodil v pobřežním městě Aného, původním hlavním městě Toga. Do jeho kalebasy mu osud vložil hned několik mušliček kauri, které jsou pro Afričany symbolem bohatství. Je totiž obdařen činorodostí a talentem v několika druzích umění. Píše divadelní hry i prózu, pro děti a dospělé, maluje obrazy, hraje divadlo, je zdárným vypravěčem, aktivním umělcem i organizátorem kulturního dění.
Gustave Akakpo je hostem 7.ročníku festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani.
Gustave Akakpo je hostem 7.ročníku festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani.
Togo se kdysi po rozpadu habsburské monarchie kdesi v Evropě, mohlo stát kolonií nově vzniklého československého státu. Historický paradox, který se nakonec neuskutečnil, mohl dnes hypoteticky vyústit v skutečnost, že bychom nemuseli jeho hry překládat, neboť její autor by ji napsal česky. Naštěstí se tak nestalo. A tak dnes mezi námi a autorem nestojí společná bolestná minulost, nýbrž spříznění vzhledem k absurdní, tragické minulosti obou našich zemí, např. v rámci diktátu eaydémovské či husákovské éry, o kterém mluvil během své pražské návštěvy v roce 2005 jiný tožský autor, Kossi Efoui (1962). Pro mladé autory, kteří stojí s počátkem nového tisíciletí zároveň na prahu své kariéry, je Kossi Efoui či Kangni Alem (1966) jistým vzorem, zároveň se logicky snaží vymezit v rámci kosmopolitní tožské dramatiky svůj svébytný prostor. K takovým autorům patří např. Rodrigue Norman (1980) či Gustave Akakpo (1974).
Gustave Akakpo v roce 1994 ukončil technickou univerzitu v Lomé, v tamním Francouzském kulturním středisku posléze absolvoval několik stáží jako herec, ilustrátor a autor. Následovaly zahraniční dílny v Tunisku, ve Francii.
Jeho kariéru torpédovala v roce 1999 cena Tožská brka (Plumes Togolaises), již získal na Festivalu Divadla bratrství (Festival de Théâtre de la Fraternité) v hlavním městě Lomé. Následovala další ocenění: např. Cena za frankofonní povídku (Prix de la nouvelle francophone) v roce 2001, Cena SACD za frankofonní drama v roce 2004 (Prix SACD de la dramaturgie francophone), Divadelní cena města Guérande v roce 2006 (Prix théâtral de la ville de Guérande). Zúčastnil se též mnoha studijních pobytů, ve Francii, Sýrii. Po absolvování Tvůrčí dílny pořádané francouzskou asociací vyhledávající mladé talenty Ecritures Vagabondes (Potulné rukopisy) v syrském Alepu vytvořil vlastní sdružení Escale d´Ecritures (Přístaviště rukopisů) a zastává funkci prezidenta. Sám také mnohé dílny tvůrčího psaní ve Francii či v Lomé vede.
Hrál např. v inscenaci Une envie de tuer sur le bout de la bout de la langue (Chuť zabít na konci špičky jazyka) Xaviera Durringera v režii Banissy Méwé (Lomé, 2001) či ve své vlastní hře Ma Férolia (Má Férolie, Ougadougou, 2003) v režii téhož režiséra. Účastnil se mnoha scénických čtení v Togu, Beninu, Tunisku, ve Francii (v Paříži v Théâtre du Rond Point, Tarmac de la Villette, La scène du Watteau v režii Pierra Barrata, Luca Clémentina a Balazse Gery), ve Francouzském kulturním centru v Damašku v režii Oliviera Py. Kromě toho vystupuje od roku 2003 také jako vypravěč, např. v Togu, Belgii, Francii, Mali.
Jeho ilustrace vyšly v americkém časopise Herault Magazine. Jeho kresby doprovázely též knížku pro děti s názvem Le cultivateur et le petit chimpanzé (Hospodář a šimpanzík). Vystavuje v Africe i Evropě, mezi nimiž neustále putuje. Výstava s názvem Africká klišé se koná také v Praze a Hradci Králové v rámci 7.ročníku festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani. O svých obrazech Akakpo říká: „Moje obrazy nejsou karikatury. Vycházím z klišé, z anekdoty. Posléze tvořím příběh, který přesahuje jeho rámec, protože život nelze shrnout do klišé. Na svá plátna píšu. Nikoliv příběhy upoutávající zrak, nýbrž vyzývající k dalšímu hledání. Bylo by ideální, kdyby divák na mé obrazy psal a spoluvytvářel je (pro sebe či pro ostatní?).V souvislosti s mými obrazy můžeme mluvit o naivním uměním, nikoliv v tom smyslu, že vypravuju příběhy, v protikladu ke komiksu, ale že spíš se starám o to, abych řeč vyprovokoval. Je to zároveň lidové umění, protože je inspirováno každodenností, a také proto, že klade přímé otázky. Moje obrazy zobrazují současnost z odstupu, kterou dovoluje humor.“
Podobným způsobem nazírá Gustave Akakpo své psaní: „Nevím, kdy jsem si plně uvědomil svou příslušnost k jistému druhu přežvýkavců. Co naopak vím, je, že pravidelně mé břicho zaplňují celé zemské plochy a potom bleskově jako nezadržitelné zvracení stoupají k mé hubě a já jelikož nemůžu vydat ze sebe ani hlásku, vrhám vše na papír: to část mého břicha mi poskytuje iluzi, že se vydávám světu. Pohrávám si s fraškou a svíjím se smíchy jak děcko, které se těší z každého sebemenšího povedeného žertu. Možná tomu vážně věřím, ale třeba není tahle víra než vtip, který ji předchází. Jedním jsem si zcela jist: jsem šprýmař přežvýkavec, tuto část sebe sama vrhám do světa.“
Dosud napsal devět celovečerních her a dvě divadelní hříčky, z nichž se zmíním o následujících:
La mère trop tôt (Matka příliš brzy),vydalo nakladatelství Lansman v edici Ecritures vagabondes (2004).
Třináctiletá matka řídí svou bandu děcek ztracených v nekonečné válce. Ve hře se mísí poezie s krutostí a tušeným humorem. Hra byla uvedena v rámci scénických čtení např. v Maison des auteurs de la SACD (Domě autorů SACD, 2003), v TILF (Mezinárodní divadlo francouzského jazyka, společně s Ecritures vagabondes (asociace Putující rukopisy) 2004), v rámci divadelního festivalu v italské Parmě (2004), v Divadle Victora Bagneux (2005) v režii Pierra Richarda. Hra získala Cenu SACD za frankofonní drama v roce 2004 (Prix SACD de la dramaturgie francophone)
Třináctiletá matka řídí svou bandu děcek ztracených v nekonečné válce. Ve hře se mísí poezie s krutostí a tušeným humorem. Hra byla uvedena v rámci scénických čtení např. v Maison des auteurs de la SACD (Domě autorů SACD, 2003), v TILF (Mezinárodní divadlo francouzského jazyka, společně s Ecritures vagabondes (asociace Putující rukopisy) 2004), v rámci divadelního festivalu v italské Parmě (2004), v Divadle Victora Bagneux (2005) v režii Pierra Richarda. Hra získala Cenu SACD za frankofonní drama v roce 2004 (Prix SACD de la dramaturgie francophone)
Tac-tic à la rue des pingouins (Tac-tic na ulici tučňáků), hříčka, vydalo nakladatelství Lansman (2005).
Když se jednoho rána probudíte a zjistíte, že jste se z „Něho“ proměnili na „Ni“, pak je to jistě důvod k obavám. Zvláště když tato proměna proběhla při smyslech a za všeobecného nezájmu.
Když se jednoho rána probudíte a zjistíte, že jste se z „Něho“ proměnili na „Ni“, pak je to jistě důvod k obavám. Zvláště když tato proměna proběhla při smyslech a za všeobecného nezájmu.
Catharsis (Katarze) vydalo nakladatelství Lansman (2006).
Žena, kdesi v Africe, křičí do světa svou bolest. Je na hřbitově, které je zde vnímáno jako místo přechodu mezi dvěma světy – starým a novým. Postupně se setkává se svými třema syny. Ti otevřeně svou matku obviňují z toho, že je opustila, že se stala prostitutkou. Alegorie „matky“ země a dětí, kteří trpí a třesou se před nejistou budoucností. Scénické čtení hry proběhlo v rámci festivalu FITHEB v Beninu, v pařížském divadle Rond-Point (2003) a během 21.ročníku Festivalu frankofonií v Limoges v režii Yvese Bombaye, 2004). Inscenováno v Comédie de Saint-Etienne v roce 2006 v režii Jeana-Clauda Berutti, následovalo turné po Francii a některých afrických zemích a USA (2007), poprvé uvedeno v rámci 23.ročníku Festivalu frankofonií v Limoges v roce 2006. 29.března 2008 premiéra v pražském divadle Disk v podání frankofonní Compagnie Ni chis ni mus v režii Helène Charmay v rámci 7.ročníku festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani.
Žena, kdesi v Africe, křičí do světa svou bolest. Je na hřbitově, které je zde vnímáno jako místo přechodu mezi dvěma světy – starým a novým. Postupně se setkává se svými třema syny. Ti otevřeně svou matku obviňují z toho, že je opustila, že se stala prostitutkou. Alegorie „matky“ země a dětí, kteří trpí a třesou se před nejistou budoucností. Scénické čtení hry proběhlo v rámci festivalu FITHEB v Beninu, v pařížském divadle Rond-Point (2003) a během 21.ročníku Festivalu frankofonií v Limoges v režii Yvese Bombaye, 2004). Inscenováno v Comédie de Saint-Etienne v roce 2006 v režii Jeana-Clauda Berutti, následovalo turné po Francii a některých afrických zemích a USA (2007), poprvé uvedeno v rámci 23.ročníku Festivalu frankofonií v Limoges v roce 2006. 29.března 2008 premiéra v pražském divadle Disk v podání frankofonní Compagnie Ni chis ni mus v režii Helène Charmay v rámci 7.ročníku festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani.
Habbat Alep vyšlo v nakladatelství Lansman v edici Ecritures vagabondes (2006)
Tragikomedie nás uvádí do nečekaně groteskní (a svým způsobem tragické) situace. Syn emigranta (označený jako Bratranec) přijíždí do rodné země svého otce, protože se zajímá o vymírající jazyky, konkrétně o jazyk mina, ale není mu přáno, aby se tomuto úkolu mohl v klidu věnovat. Jednak je okamžitě všemi identifikován jako cizinec, takže se na něm každý hledí přiživit, jednak nikdo nemá pochopení pro jeho zájem o cosi mrtvého či umírajícího, tedy zbytečného. A největší intrika, která ho do sebe vtáhne, je skutečně tragikomická.
Rodina jeho strýce, která ho v zemi měla přivítat, se právě ocitla ve velmi delikátní společenské situaci. Jejich stárnoucí svobodná dcera otěhotněla. Není šance ji provdat, ale není ani možné, aby byla prostě svobodnou matkou. A tak rodina vymýšlí všelijaké způsoby, jak hanbu zamaskovat… Hra je psána nepopisným způsobem, živě, monology se střídají s dialogy, vyprávěním i epickými prvky (krátké promluvy do publika apod.). Sympatický je i nevtíravý humor a množství velmi přesných, až dokumentárních pohledů na současnou africkou společnost, v níž ovšem můžeme rozpoznat všelidské, i pro nás platné rysy. A je tu i jemný dramatický cit pro nedořečené a tušené. (Michal Lázňovský)
Text byl napsán během rezidenčního pobytu v syrském Damašku a Alepu v říjnu 2004. v červnu 2006 hru uvedl Národním dramatickém centru v Orléansu Balasz Gera, uvedeno též v Théâtre du Rond Point (červen 2006). Série čtení (Praha, Liberec, Brno, Hradec Králové) v češtině v překladu Matyldy a Michala Lázňovských v rámci 7.ročníku festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani.
Tragikomedie nás uvádí do nečekaně groteskní (a svým způsobem tragické) situace. Syn emigranta (označený jako Bratranec) přijíždí do rodné země svého otce, protože se zajímá o vymírající jazyky, konkrétně o jazyk mina, ale není mu přáno, aby se tomuto úkolu mohl v klidu věnovat. Jednak je okamžitě všemi identifikován jako cizinec, takže se na něm každý hledí přiživit, jednak nikdo nemá pochopení pro jeho zájem o cosi mrtvého či umírajícího, tedy zbytečného. A největší intrika, která ho do sebe vtáhne, je skutečně tragikomická.
Rodina jeho strýce, která ho v zemi měla přivítat, se právě ocitla ve velmi delikátní společenské situaci. Jejich stárnoucí svobodná dcera otěhotněla. Není šance ji provdat, ale není ani možné, aby byla prostě svobodnou matkou. A tak rodina vymýšlí všelijaké způsoby, jak hanbu zamaskovat… Hra je psána nepopisným způsobem, živě, monology se střídají s dialogy, vyprávěním i epickými prvky (krátké promluvy do publika apod.). Sympatický je i nevtíravý humor a množství velmi přesných, až dokumentárních pohledů na současnou africkou společnost, v níž ovšem můžeme rozpoznat všelidské, i pro nás platné rysy. A je tu i jemný dramatický cit pro nedořečené a tušené. (Michal Lázňovský)
Text byl napsán během rezidenčního pobytu v syrském Damašku a Alepu v říjnu 2004. v červnu 2006 hru uvedl Národním dramatickém centru v Orléansu Balasz Gera, uvedeno též v Théâtre du Rond Point (červen 2006). Série čtení (Praha, Liberec, Brno, Hradec Králové) v češtině v překladu Matyldy a Michala Lázňovských v rámci 7.ročníku festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani.
Tulle, le jour d’après (Tulle, den po dni), dosud nevyšlo
Jean, bývalý zajatý voják v druhé světové válce, žije se svou snachou a vnukem v Tulle. Viděl ve válce umírat svou ženu, jejich syna pověsili nacisti. Bernhard také bojoval, ale ztratil paměť. Pobyt v Jeanově rodině mu ji možná pomůže vrátit. Scénické čtení v režii Marie-Pierre Bésanger a interpretaci Philippa Ponty – Bottom Théâtre (Corrèze) 2006.
Jean, bývalý zajatý voják v druhé světové válce, žije se svou snachou a vnukem v Tulle. Viděl ve válce umírat svou ženu, jejich syna pověsili nacisti. Bernhard také bojoval, ale ztratil paměť. Pobyt v Jeanově rodině mu ji možná pomůže vrátit. Scénické čtení v režii Marie-Pierre Bésanger a interpretaci Philippa Ponty – Bottom Théâtre (Corrèze) 2006.
Ma Férolia (Moje Ferolie), dosud nevyšlo
Návrat dvou exulantů, Gila a Yaka, do rodné země. Jejich návrat je neméně problematický jako odchod do exilu a nabývá podoby spíše ilegálního útěku. Inscenováno v rámci festivalu Récréatrales v Ouagadougou (režie Banissa Méwé), 2003, poté v roce 2004 na festivalu Des réalités v Bamaku (režie Amoussa Koriko), téhož roku uvedeno též ve Francouzském kulturním středisku v Lomé a na Festivale parmského divadla (režie Gigi Dall’Aglio, 2005).
Návrat dvou exulantů, Gila a Yaka, do rodné země. Jejich návrat je neméně problematický jako odchod do exilu a nabývá podoby spíše ilegálního útěku. Inscenováno v rámci festivalu Récréatrales v Ouagadougou (režie Banissa Méwé), 2003, poté v roce 2004 na festivalu Des réalités v Bamaku (režie Amoussa Koriko), téhož roku uvedeno též ve Francouzském kulturním středisku v Lomé a na Festivale parmského divadla (režie Gigi Dall’Aglio, 2005).
A petites pierres (Po malých kamíncích), dosud nevyšlo
Scénické čtení v režii Oliviera Py v CDN Orléans (červen 2006). Divadelní cena města Guérande v roce 2006 (Prix théâtral de la ville de Guérande).
Scénické čtení v režii Oliviera Py v CDN Orléans (červen 2006). Divadelní cena města Guérande v roce 2006 (Prix théâtral de la ville de Guérande).
Demain je sais pas (Zítra nevím), dosud nevyšlo
Čtení na festivalu FESTHEF – Festival de Théâtre de la Fraternité (srpen 2001) Loděnice starého přístavu. Zabiják, šéf gangu si tam dal schůzku s Annou, dívkou z „dobré rodiny“. Navzdory očekávání přišla…
Čtení na festivalu FESTHEF – Festival de Théâtre de la Fraternité (srpen 2001) Loděnice starého přístavu. Zabiják, šéf gangu si tam dal schůzku s Annou, dívkou z „dobré rodiny“. Navzdory očekávání přišla…
Arrêt sur images (Zastavení nad obrazy – dvacetiminutová hříčka), dosud nevyšlo
Inscenováno v Comédie de St. Etienne v roce 2004 v režii Françoise Rancillaca. Čtení interpretováno Fargassem Assandé (Pobřeží slonoviny) v rámci Ecritures d’Afrique (Africká psaná tvorba), organizovaná Culturesfrance, v roce 2007 v Théâtre du Vieux Colombier v Paříži.
Inscenováno v Comédie de St. Etienne v roce 2004 v režii Françoise Rancillaca. Čtení interpretováno Fargassem Assandé (Pobřeží slonoviny) v rámci Ecritures d’Afrique (Africká psaná tvorba), organizovaná Culturesfrance, v roce 2007 v Théâtre du Vieux Colombier v Paříži.
Pro děti napsal knížky: Querelle au pays de l’alphabet (Hádka v zemi abecedy. Harmattan, 2003), Titi la fontaine (Výrostek Titi řečený pramen. Harmattan, 2003), které vyšly dvojjazyčně v jazyce ewe a francouzštině. Pro mládež napsal román Le cultivateur et le petit chimpanzé (Hospodář a šimpanzík. Haho, 2005), Le petit monde merveilleux (Malý báječný svět. Grasset, 2007).
