Ghadames

 

 

Ghadames byl osídlen již od prehistorických dob. V průběhu času se z něj stalo nejjižnější město římského impéria, následně byzantská pevnost a sídlo biskupa, až do arabské invaze. V tomto období se postupně rozdmýchal obchod a vznikaly tak i stavby, které jsou v Ghadamesu obdivovány dodnes. Pochází převážně z 13. – 16. století.
Obyvatelstvo starého města bylo tvořeno sedmi klany, obývajících svou čtvrť s náměstím, kde se odehrávaly různé slavnosti, spojené se společenskými událostmi. Zdejší klima je horké a suché, typické pro pouštní oblast, kde se nachází. Roční úhrn srážek přesahuje pouze lehce 30mm.
Obyvatelé jsou Berbeři, patřící mezi Tuarégy, kterých tu žije kolem 10 tisíc. Mezi ně patří i částečně kočovní Tuarégové. Mnohé rodiny se již ze starého města přestěhovaly, avšak mnoho se stále věnuje údržbě tradičních obydlí, které je i díky tomu možné dodnes obdivovat. Město se skládá přibližně z 1 600 budov, z čehož je 1250 obytných domů, 21 mešit a 17 madres (zawiya) – muslimská škola.

 

Pojmenování města nemá nic společného s vtipným arabským přízviskem – „ghadana Ames“ (tam, kde jsme včera obědvali), jelikož Římané, dávno před příchodem Arabů v sedmém století, nazývali osadu Cydamus. Historici předpokládají, že název pochází z označení z berberského kmene Tidamensi, žijících zde ve starověku. Romanizací zdejšího označení je Cydamus, následně pak Gadamus a Ghadames.

 

Legenda o založení města praví, že jezdci jeli několik dní pouští až k místu, kde se koně zastavili a kopytem klopýtli o zem. V tom místě pak vytryskl pramen. Tito jezdci zde pak založili kolem pramene město. Každý rok se na počest této mýtické události koná v listopadu třídenní slavnost.

 

 

Ghadames je zde jedno z nejkrásnějších měst na okraji, nebo spíše v Sahaře, někdy proto nese zasloužený přídomek „Perla pouště“. Je zde krásný příklad zdejšího tradičního stavitelství – v podobném stylu je i staré město s pevností Shali v oáze Siwa. Stavitelé zde používali nepálené cihly, palmové kmeny, bláto, slámu, rákos a sůl, která působí jako vytvrzující složka směsi. Budovy jsou na sebe nalepené jako včelí plástve. Domy mají typickou vertikální architekturu, kdy přízemí slouží jako spojovací chodby a skladovací prostory, případně technické prostory, první patro pak jako obytné prostory pro rodinu a střešní terasy jsou pak místem pohybu žen, kde mohou být bez dohledu mužů. V přízemí, někdy i podzemí se nachází doslova pavučinový labyrint spojovacích chodeb a větracích šachet, umožňující přirozené proudění a udržování příjemné teploty uvnitř staveb i za vysokých okolních teplot a dokonce i za nízkých zimních teplot. Na rozdíl od jiných osad, táhnoucím se od oázy Siwa, na hranici Egypta a Libye, po Mauretánii, je v Ghadamesu patrnější kruhové rozložení staveb, kdy budovy na kraji mají zesílené stěny a vytváří tak obrannou hradbu. Do města se lze dostat skrze brány. Domy jsou minimálně dvoupodlažní. Přízemní místnosti mají pouze jeden vchod, navazují na úzkou chodbu, mohou být v různé výšce a mnohdy do nich bývá malé okno či průduch z vyšších pater. Jedná se o důmyslný obranný prvek podobný termitišti, kdy lze vetřelce zlikvidovat poměrně snadno ve spletitých uličkách města. Schodiště bývá umístěno v jednotlivých budovách, zpravidla mezi skladovacími místnostmi. V prvním patře se nachází ložnice a společenské prostory. O patro výše jsou terasy, které jsou mnohdy částečně kryté podkrovím a s ostatními domy spojené, proto při pohledu z ptačí perspektivy se celý komplex jeví jako včelí plástev. Je zde možný přechod z jedné terasy na druhou. V rámci zdejších tradic jsou přízemí mužskými prostory a horní terasy zase ženskými. Horní patra zastřešují spojovací chodby, takže jsou tu spíše takové pasáže, přičemž většina chodeb se ukrývá pod zastavěnou plochou. Na terasách mohou být zahrady, prostory pro sušení prádla a podobně. Toto uspořádání dává ženám poměrně velkou volnost, jelikož muži nemohou z přízemí vědět, co se v horním patře děje.
Typickými znaky výzdoby jsou složité berberské vzory s dominantní červenou barvou na bílých budovách. Nejčastějšími motivy jsou trojúhelník, krystal, slunce, datlovník, měsíc, oko, hvězda a tuarežský kříž. Vnistřní výzdoba se skládá z koberečků, rohoží, zdobných zrcadel, polštářů, mosazných předmětů (oblíbené jsou tepané talíře a konvice), berberských koberců a ozdob z přírodnin.

 

 

Archeologický průzkum prokázal, že staré město je nejstarší obývanou medínou v Sahaře a zároveň prokázal obydlení již v paleolitu. První zmínky o Ghadamesu pochází z doby římské vlády, kdy zde byla berberská osada, známá pod jménem Cydamus. V prvním století před naším letopočtem se zde nacházela opevněná osada. Římská vojenská posádka se zde usadila až za vlády Septima Severa, rodáka z Leptis Magna, nicméně ve 3. století n.l. byla posádka stažena. V roce 202 n.l. město poctil návštěvou dokonce římský vladař. Zdejší obyvatelstvo však patřilo k věrným spojencům Říma a tak se v šestém století do města opět na chvíli vrátila vojenská posádka. Bohužel, žádná z dochovaných staveb není z období starověku. Většina staveb byla rozebrána a použita jako stavební materiál pro výstavbu současného města. Poblíž hranic s Tuniskem se nachází skromné zbytky někdejší římské pevnosti Qasr el Ghoul a poblíž jsou i ruiny byzantské pevnosti Ras al-Ghoul. I tak se však ve městě najde pár artefaktů ze starověku. Dochovaná římská nádrž obsahuje reliéf s jasným egyptským vlivem, několik sloupů obsahuje zbytky nápisů v řečtině a pravděpodobně garamantštině, což vzácně dokazuje vztah mezi Řeckem a někdejšími obyvateli Ghadamesu.
Historické prameny se zmiňují o napadení Ghadamesu v roce 19 př.n.l., za vlády Oktávia Augusta. O sedm století později bylo město napadeno a podmaněno Araby. I přesto si zachoval svůj nezaměnitelný architektonický styl. Významu oáza nabývala s nárůstem počtu trans saharských karavan, jako důležitá křižovatka obchodních cest. Důležitý je i zdejší krajinný ráz. Na západě od města se nachází píseční duny a na jihu a východě pohoří Al Hamadah Al Hamra. Město se nachází v pánvi na úpatí hor, kde ústí zvodeň z hor a zásobuje oázu vodou.

 

 

V sedmdesátých létech minulého století zde začala výstavba moderních domů z betonu a obyvatelé pak postupně opouštěli staré město. Tím se snížila péče o něj a povětrnostní vlivy udělali své – staré město začalo chátrat. V roce 1983 bylo UNESCO zděšeno neúprosným stavem této památky a začal se vyvíjet tlak na libyjskou vládu ve snaze o záchranu města. Místní neustále využívají město v horkých letních měsících, kdy klimatizace v panelových domech nestačí, a tím jej udržují v obyvatelném stavu. Za přispění několika organizací vč. libyjské vlády se podařilo zkázu města pozastavit a díky tomu zde lze pozorovat překrásnou výzdobu obydlí Tuarégů.
Po tisíce let byla oáza soběstačná, žila z obchodních karavan a jediným exportním obchodním artiklem byly zdejší datle. I nyní přes město vedou důležité dopravní tepny vedoucí skrz Saharu.