Gepard štíhlý (Acinonyx jubatus)

 

Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Mammalia (savci)
Podtřída: Theria (živorodí)
Řád: Carnivora (šelmy)
Podřád: Feliformia (kočkotvární)
Čeleď: Felidae (kočkovití)
Podčeleď: Acinonychinae (gepardi)
Rod: Acinonyx (gepard)
Druh: Acinonyx jubatus (gepard štíhlý)

 

 

Areál původního výskytu gepardů je velmi široký, od Asie po jih Afriky, vyjma aridních oblastí, tropických pralesů a horských pásem. Byly zaznamenány případy výskytu geparda až do nadmořské výšky kolem 4 000m. Vyhovují jim otevřené travnaté pláně s možností úkrytu. Jsou však poměrně adaptabilní, proto se vyskytují i v polopouštích, ve vlhčích částech Sahary, v savanách, lesnatých savanách a dokonce i na okrajích lesů. Jejich výskyt je vždy vázán na výskyt kořisti a populační hustota na možnosti odchovu mláďat. Přestože gepardi tráví většinu času na zemi, mohou nacházet útočiště i ve větvích stromů. V Africe se gepardi nyní vyskytují prokazatelně v 25 zemích, na Blízkém východě v Iránu a v Asii jsou reintrodukováni v Indii.
V minulosti pro farmáře a osadníky představovali škůdce při chovu hospodářských zvířat, což vedlo k rapidnímu snížení jejich počtu a to zejména v období kolem roku 1970.

 

Geneticky nejbližším příbuzným gepardů je americká puma. Společného předka měli v období miocénu. Gepardi se rozlišují v několika podruzích:

 

 

Obrázky: gepard severoafrický (Acinonyx jubatus hecki), gepard súdánský (Acinonyx jubatus soemmeringii), gepard kapský (Acinonyx jubatus jubatus)

 

Gepardi jsou poměrně velké štíhlé kočky, s relativně dlouhými končetinami v poměru k tělu, v porovnání s jinými kočkami, malou a kulatou hlavou a malýma ušima. Těmito vlastnostmi se nepodobá kočkovitým šelmám, ale spíše psovitým, například chrtu. Délka těla dospělého jedince je od 110 do 150cm, délka ocasu 60 – 80cm, výška v kohoutku 60-97cm, hmotnost 20 – 70kg. Svou velikostí a zbarvením připomíná levharta, který však má větší hlavu, skvrny jsou ve tvaru puntíků a nikoliv rozet, jako u levharta a hlava má typické černé pruhování připomínající slzy nebo uzdu. Proto bývají gepardi někdy přezdíváni jako plačící kočky. Srst má žlutohnědou až žlutošedou barvu s černými skvrnami, které jsou v dorsální oblasti koncentrovanější, ocas je od poloviny pruhovaný a špička ocasu je černá s bílým hrotem. Tlama, přední část krku, hruď a ventrální partie jsou žlutobílé až bílé. Srst je na dotek hrubší, což je přirozená adaptace do stepních porostů. Mláďata mají srst dlouhou šedožlutou, v barvě suché trávy v savaně. Je to maskování před dravci a zároveň to pomáhá mláďatům lépe snášet teplotní výkyvy ve dne a v noci, jelikož nemají ještě tak dokonale vyvinutou termoregulaci. Jedna z teorií o významu specifické srsti koťat tvrdí, že se podobají medojedům, na které si většina menších dravců netroufne.

Všeobecně platí, že gepardi vyskytující se na pouštích a polopouštích jsou světleji zbarveni. Další barevnou mutací jsou tzv. královští gepardi, kdy na hřbetu skvrny splynou v tři černé pruhy. Tato mutace se vzácně objevuje v celé subsaharské Africe. Srst královských gepardů je měkčí a delší. Jedná se pouze o regresivní genetickou variaci způsobující lehké melanoidní (melanismus zbarvení. Albinismus se u gepardů nevyskytuje).

Přední i zadní tlapy gepardů mají čtyři prsty se zkrácenými prstovými kůstkami, čímž jsou tlapky výrazně menší než u jiných kočkovitých šelem. Dalším rozdílem je to, že na rozdíl od většiny koček nedokáže zatáhnout drápky, čímž se opět podobá spíše psovitým šelmám, což je ve své podstatě učebnicovým příkladem konvergentní evoluce. Pohyb geparda je digitigrádní, podobně jako například u kočkodana husarského. Zadní končetiny jsou delší než přední, což umožňuje gepardovi, stejně jako pružná páteř, dlouhé skoky, rychlé zvýšení rychlosti a dokonalou obratnost i při vyšších rychlostech. Páteř zároveň funguje jako dokonalá pružina, umožňující gepardovi až sedmimetrové skoky.
Gepardi mají 30 zubů uzpůsobených k zabití a trhání kořisti. Oči gepardů mají ve středové části násobně vyšší koncentraci nervových buněk uspořádaných v pásu, což umožňuje ostřejší zrak. Hlasivky geparda nejsou uzpůsobeny řevu, jako hlasivky velkých koček, takže i přes svou velikost připomínající levharta či jiného pantera, gepardi mňoukají jako kočky.
Pohlavní dimorfismus se projevuje ve větší velikosti samců.

 

 

Aktivita gepardů je denní, čímž se minimalizuje možnost setkání se se silnějšími šelmami, jejichž aktivita je zejména noční.
Gepardi jsou sociální zvířata, která mají tendenci tvořit skupiny o třech až pěti jedincích. Tuto tendenci mají u kočkovitých šelem ještě lvi. Samci se mohou pohybovat osaměle, častější bývá však sdružování do příbuzenských skupin, zpravidla samců ze stejného vrhu. Do těchto skupin mohou být přijati i nepříbuzní samci, nicméně často musí snášet většinovou agresi ze strany příbuzensky spřízněné většiny. Rozpad skupin je způsoben úmrtím, nebo střetem se samicí připravenou k páření, případně boji o území. Samice vytvářejí skupiny se svými odrostlejšími mláďaty. Rozpad těchto skupin nastává v okamžiku, kdy matka potřebuje více potravy pro mladší mláďata. Samci vykazují teritoriální chování. Své území značkují a aktivně brání. Samice své území nebrání, dodržují však striktně bezpečnou vzdálenost.
Velikost teritoria se obvykle pohybuje od 20km² do 130km², teritoria samců a samic se překrývají. Teritoriem výskytu se rozumí území, kde se gepardi aktivně pohybují a které aktivně v určitém časovém cyklu značkují. Rozsah teritoria například v Namibii, mnohdy přesahující 1 000km², je zavádějící, jelikož se nejedná o území aktivně chráněné. Zdržují se v blízkosti vyvýšení terénu, ať už se jedná o kopec, skálu nebo strom. Lepší místa zabírají koaliční skupiny samců, samice spíše putují krajinou až do doby, kdy vrhnou mladé do nory, respektive spíše hnízda. Pak loví v okolí úkrytu mláďat.

 

Gepardi jsou polyestrická zvířata. Cyklus ovulace se opakuje po 10-27 dnech, přičemž k námluvám jsou samice svolné v délce 1 – 3 dnů v jednom ovulačním cyklu. Samice dosahují pohlavní dospělosti mezi 13. až 21. měsícem, zabřeznou však zpravidla až po 20. měsíci. Samice praktikují polyandrii, páří se s několika samci v průměru 3x až 5x za den. Důvodem je přístup samic k potravním zdrojům v teritoriích samců. Samci o mláďata nepečují. Po 90 až 95 dnech samice porodí v úkrytu 1 – 6 koťat. Ve volné přírodě se většinou jedná o 2 – 3 mláďata, v zajetí byly zaznamenány případy vrhu s 8 potomky. Laktace trvá 3 – 6 měsíců. Mortalita mláďat je obrovská. Důvodem je to, že když samice vyrazí na lov, jsou koťata bez ochrany a mnohdy se stanou obětí jiných dravců, zejména pak lvů, hyen, levhartů či paviánů. Infanticida zde není známa. Mláďata jsou po narození altriciální, vidět začnou mezi 4. a 11. dnem života, pohybovat se po končetinách až po 14 dnech od narození, zuby rostou až mezi třetím a šestým měsícem, hustá srst jim zmizí po třetím měsíci, kdy dochází i k postupnému přebarvení. Jakmile zesílí, nejprve se učí od matky, porcovat kořist, lovit a zabíjet. Plně se osamostatňují mezi jedním a druhým rokem života, většinou je samice odežene před dalším vrhem. Dospělosti se dožije sotva 5 – 10% narozených mláďat. Krom predace jsou častá i úmrtí v důsledku vrozených vad, což je důsledkem nízké genetické variability populace gepardů, jenž vznikla v období poslední Doby ledové, kdy došlo téměř k vyhynutí gepardů.

Délka života je u samců mezi 8 – 10 lety, u samic mezi 10 – 14 lety. V zajetí se dožívají 15 – 19 let. Vzhledem k nízké genetické rozmanitosti populace gepardů je osud tohoto druhu nejistý. Dochází ke snížení plodnosti samců, vyššímu výskytu vrozených vad a ke snížení imunity. Z dlouhodobého hlediska je pro existenci populace potřeba minimálně 100 nepříbuzných jedinců. Nižší počet způsobuje postupnou degeneraci genetického fondu, zvyšování vrozených vad a snížení plodnosti, proto například hovořit o záchraně druhu nosorožce tuponosého severního s 10 zvířaty je pošetilé, což je příkladně vidět gepardů.

 

 

Gepardi loví převážně malé kopytníky, zpravidla o hmotnosti od 15 do 45kg. Loví nejčastěji gazely Thomsonovy (Eudorcas thomsonii), gazely Grantovy (Nanger granti), chocholatky (Cephalophinae), bahnivce (Redunca), antilopy skákavé (Antidorcas marsupialis) a impaly (Aepyceros melampus). Mezi méně časté úlovky geparda patří lesoň (Tragelaphus scriptus), oribi (Ourebia ourebi), nyala (Tragelaphus angasii), buvolec stepní (Alcelaphus buselaphus), kudu malý (Tragelaphus imberbis), kudu velký (Tragelaphus strepsiceros), antilopa koňská (Hippotragus equinus), antilopa travní (Raphicerus campestris), antilopa vraná (Hippotragus niger), vodušky (Kobus) a přímorožci (Oryx), kde loví pouze jedince do hmotnosti 45kg, tedy opuštěná mláďata. Vzácně se může stát kořistí i mládě buvolců (Damaliscus), buvola kaferského, žiraf, prasete bradavičnatého, štětkouna, pakoně, pštrosa a zebry. Mezi dravými zvířaty se může stát kořistí geparda pes ušatý (Otocyon megalotis). Osudným se v minulosti stalo gepardům to, že tak jako většina dravců útočí na slabší zvířata, která jsou snazší kořistí. V blízkosti farem tak gepardi nelovili divoká zvířata, ale domestikované – ovce, kozy, slepice…
Mladší gepardi loví jakoukoli dostupnou potravu, drobné savce a plazy, ptáky a africké zajíce (Lepus capensis).

 

Při lovu gepardi útočí z úkrytu na vzdálenost od 50 do 200m. Svou kořist ženou jen do vzdálenosti kolem 500m. Pokud nedojde ke kontaktu, lov vzdávají. Gepardi loví ve dne, kdy snadno dochází k přehřátí. Při lovu je schopen během pár vteřin zrychlit až na rychlost přes 110km/h a několik vteřin tuto rychlost udržet. Kořist buď srazí za běhu, čímž jí zlomí vaz, nebo ji zakusují. Dušení kořisti, které je typické například pro lvy, gepardi nedělají. Po úspěšném, nebo i neúspěšném lovu musí gepard odpočívat, aby nedošlo k přehřátí a doplnil deficit kyslíku. V tomto okamžiku lvi, hyeny, šakali, nebo levharti mohou gepardy o úlovek bez boje připravit. Jako lovci nejsou gepardi moc úspěšní. Mnohdy se nedostanou do dostatečné vzdálenosti ke kořisti, jsou při přibližování spatřeni, nepodaří se jim kořist srazit nebo usmrtit. Pokud se jim lov opravdu vydaří, mnohdy jsou o kořist oloupeni jinými šelmami, když po lovu popadají dech. Dospělý gepard musí lovit jednou až dvakrát do týdne, samice s mláďaty musí lovit každý den.

 

 

Gepardi jsou sociální zvířata a podobně jako ostatní malé kočky, kam byli dříve gepardi řazeni, na člověka neútočí a dají se ochočit, což nasvědčují malby ze starověku. V chrámovém komplexu v egyptském Dér el-Bahrí jsou zmínky o výpravě do země Punt za vlády Hatšepsut. Jsou zde vyobrazeni panteři severu na vodítku, s nimiž jsou ztotožňováni gepardi a panteři jihu, kteří jsou robustnější stavby – levharti. Další zmínky jsou z Nové říše ohledně zápasů gepardů se psy. O ochočených gepardech se zmiňují prameny i ohledně Sumerské říše a Římské říše. Na blízkém východě a v Číně byli gepardi dlouho spojováni s královským dvorem a elegancí. Ve středověku by vyobrazen gepard v několika malbách a jako symbolická ikona rychlosti a mrštnosti zůstal i dnes.