Gabon – bohatý chudobinec
Většina území Gabonu je člověkem netknutá. Za to vděčí tato africká země nepatrné hustotě zalidnění (pouhých pět obyvatel na kilometr čtvereční), a také tomu, že to největší bohatství se zatím ukrývá pod zemí. Cestování po Gabonu je proto projížďka zeleným rájem.
V přístavu Port Gentil, ekonomické metropoli Gabonu, se rozednívá a nás odváží polorozpadlí taxík kamsi na předměstí do přístavu. Odbočujeme z hlavní cesty, asfalt končí a my se ocitáme v labyrintu probouzejících se stánků, opuštěných skladišť a na břeh vytažených vraků nákladních lodí. Po pár minutách kličkování a nezbytného troubení jsme v přístavu. Bahnitopísčitá pláž se jen hemží cestujícími, křičícími prodavači a netrpělivými posádkami lodí. V Africe se vyplouvá až ve chvíli, kdy je dopravní prostředek naplněn k prasknutí. Gabon není výjimkou. Na chatrnou, asi 15m dlouhou, dřevěnou pirogu je napříč skoro dvacet fošen k sezení, na každé se usadí pět – šest lidí. Tísníme se na levoboku a ždímáme nohavice. Nastoupit se nedalo jinak, než nastoupit po pás do vody, a pak se vyškrábat na palubu. K tomu nám z nedalekého rádia vyhrává poslední hit gabonské popové divy, Patience Dabany, bývalé manželky nedávno zesnulého prezidenta Omara Bongo. Loď je plná, když po dvaceti minutách naskočí motor, vyplouváme.
Z nejzápadnějšího mysu vyrazila rychlá piroga na jihovýchod. Na obzoru se rýsuje gigantická ropná plošina, brzy nás ale obklopil deštný prales. Trasa plavby do městečka Omboué vede překrásným bludištěm řek, temně černými meandry i brakickými lagunami, kterými je gabonské pobřeží poseto.
Nad hlavami se nám neustále mihotala hejna papoušků žako, bíločerní orlosupi palmoví a jednou jsme zahlédli i orla jasnohlasého. Zdaleka nejhojnějším ptactvem byly ovšem pestrobarevné vlhy. Všechen ten rej nám dával zapomenout na palčivou bolest pozadí z dlouhého sezení a mačkání se s ostatními cestujícími. Půldenní plavba byla přerušena jednou krátkou zastávkou. Hop do bláta na břehu a už jsme si to všichni svorně šinuli do křoví, ženy na jednu stranu, muži na druhou. Když přišel boční vítr a na cestující začala stříkat vody, přehodil se přes celou loď igelit. Rázem bylo jak ve skleníku! Za těchto horkých chvil jsme se sblížili s dvěma sestrami, které nám byly v příštích dnech milými hostitelkami i průvodkyněmi okolím Omboué.
Obrázky: Pralesní sloni (Loxodonta cycloctis) u napajedla; gorilí silverback samec šplhá pro bůhvíco!; buvoli na břehu řeky v hejnech much tse-tse.
Na bahníka mačetou!
Následujícího dne jsme přijali pozvání na oběd, který se podával na dvorku chatrného stavení. Sestry nás patrně nechtěly usadit v nuzných podmínkách domku z prken a vlnitého plechu. Nebe bylo pro Gabon tak typicky zatažené a našinec by se mohl obávat, že z něho začne pršet. Domorodci nás ale utěšovali, že v letním období sucha nespadne přímo na rovníku ani kapka. Výtečný oběd sestávající se z kuřecích krků, ryb a vařených plantains – velkých zeleninových banánů – jsme nedojedli úplně, aby zbylo i na děti, pro které je takováto hostina svátkem. A skutečně, jen co jsme poděkovali, pustily se do zbylých porcí a za chvíli nezbylo nic.
Odpoledne se šlo rybařit. Vyzbrojeni několika pruty z řapíků raphií a mačetami jsme došli na travnatou plochu, kde se černala zapáchající louže s břehy zarostlými trnitým neřádstvem. Potlačil jsem v sobě vědomosti ze zkoušky z parazitologie, vyzul sandály a hurá po kolena do bláta. Zprvu jsem společně s děvčaty zkoušel štěstí na udici. Jako návnada posloužily proužky z oranžových semen palmy olejné a za hodinu jsem měl na kontě, ač rybářský zelenáč, pět tilápií, přičemž ostatní nanejvýš jednu. Od této chvíle jsem se mohl honosit přízviskem „pêcheur“ – rybář. Mého tátu Pavla už dávno holky titulovaly familiárním „papa Paul“.
Po chvíli jsem šel asistovat klukům, kteří u břehu rukama i mačetami lovili sumečky a krabi z bláta. Ryby navlékali za žábry na klacík. Náhle se nám začalo pod nohama kroutit cosi velkého. Bosí hoši uskočili a začali do bláta zuřivě mlátit mačetou. V úhořovitém stvoření jsem poznal bahníka. Legendární dvojdyšná ryba, která dokáže ve slizovitém pouzdře v bahně přečkat až čtyři roky bez vody a během této doby dýchá vzdušný kyslík. To jí však nebylo nic platné proti čepeli mačety. Jeden mladík nakonec ozubenou podlouhlou rybu sťal a ještě téhož večera prodal v přepočtu za 40Kč.
Obrázek: Hejno papoušků šedých (žako)
Pralesem na kole
Dozvěděli jsme se, že v jediném hotýlku v Omboué je možnost zapůjčit si kola. Měli jsme v plánu prozkoumat Atlantické pobřeží s proslulými bílými plážemi. Správce hotelu se dušoval, že hned brzy ráno budou kola připravena k zapůjčení. Byla, ale nakonec jsme stejně vyjeli k polednímu. Když totiž správce asi s půlhodinovým zpožděním dorazil a hrdě nám předvedl kolový park o osmi kusech, na první pohled nám bylo jasné, že ani jedno kolo není pojízdné. Následovali hodiny dotahování brzdných lanek a zoufalé hledání pumpičky („není problém, bratři, někde tady musí určitě být“) vyřešil až kompresor v autodílně na opačném konci městečka. Nakonec jsme vybrali dvě kola, které se nám podařilo zprovoznit, a vyrazili jsme do neznáma.
Pralesem vedla poměrně široká cesta a na bílý podklad byla navezena červená hlína, po které se jede podstatně lépe. Silnici tu nevytvořily dřevařské firmy, jak jsme si mysleli, ale jednalo se o spojnici k ropnému vrtu. Protože se lidé v Gabonu zajímají o obrovská bohatství pod zemí (hlavně ropu a rudy), nechávají zatím přírodní poklady na povrchu v klidu. Díky tomu působí prales kousek od cesty nesmírně živě. Písečné náspy mezi cestou a pralesem byly doslova rozryty šlépějemi od slonů a buvolů. Zpoza hradby zeleně nás každou chvíli překvapily výkřiky opic a kdoví, možná i lidoopů – v oblasti žijí jak gorily, tak i šimpanzi. Prales se mozaikově střídal s plochami travnaté savany, která v krátkém období sucha přímo zářila zlatým nádechem, a z hustého stébloví se ozývalo volání ibisů hadegaš.
Po pětadvaceti kilometrech se prales před námi otevřel a před námi se objevil oceán. Chladný, rozbouřený, lemovaný nedozírně bílou pláží. Byli jsme nedaleko severní hranice národního parku Loango. Právě odtud pocházejí ony kýčovité fotky slonů a hrochů na bělostných plážích, nebo dovádějících v příboji. Gabonské pláže platí také za jedny z nejvýznamnějších pro rozmnožování mořských želv. A v zimním období se zde pořádají plavby na otevřený oceán za keporkaky, kterými se to tu jen hemží.
Poplatky v parku Loango jsou velmi vysoké, a tak jsme se spokojili se soukromým prozkoumáváním pobřeží. Jemný písek pláže byl místy natolik pevný, že jsme se mohli po něm prohánět na kolech. Nocovat pod širákem na pláži jsme se kvůli slonům neodvážili, a tak jsme rozbili tábor v jedné chátrající boudě nedaleko pláže, a už nalehko se vydali po pláži na sever. Po pravici ubíhal prales, po levici oceán, před koly tisíce krabů s očima na stopkách. Ujeli jsme přes dvacet kilometrů. Zpáteční cesta už nebyla tak jednoduchá. Během chvíle totiž písek vlivem přílivu rozbředl. Do tábora jsme dorazili jen tak-tak. Slunce už se nořilo do vln Atlantiku, což na rovníků znamená jediné, do patnácti minut tma jak v pytli.
Obrázek: Mládě kočkodana muido jako domácí mazlíček, si pochutnává na nabídnutém plodu kakaa.
ZOO jako výkrmna
O dva dny později jsme vrátili kola a na rychlém člunu vyrazili zpět do Port Gentil. Těsně před soumrakem došlo palivo. Dvě ženy na palubě začaly být dost vyděšené, jelikož pobřeží bylo přes kilometr daleko. Vážnou situaci jsme nakonec vyřešili my dva. Z palivové nádrže k našemu vařiči jsme do kanystru přelili pár deci zbylého benzínu a na něj šťastně dojeli až do přístavu. V Port Gentil jsme se opět nezdrželi dlouho. Africký venkov totiž většinou může nabídnout daleko více než město. Jedno zastavení jsme si ale přeci jen neodpustili – místní ZOO. Pomyšlení na zoologické zvláštnosti ale už při vstupu rozptýlilo zoufale nízké vstupné v hodnotě asi 4Kč. Chovanci expozic tomu odpovídali, ve většině velkolepě pojatých výběhů a voliér se tísnili desítky růžových čuníků, v zakalených rybníčcích se brouzdali pižmovky a kurovití měli dokonce dva zástupce – slepice a krůty. Dojem, že se jedná spíše o výkrmnu hospodářských zvířat, vyvrátilo až smutné setkání s osamocenou gorilou a několika šimpanzi, kteří se mačkali v zaneřáděných klecích a když nás zahlédli, natahovali své mozolnaté dlaně naším směrem. Při odchodu jsme věnovali několik bankovek na zlepšení životních podmínek zvířat a vstoupili do botanické zahrady, do které odkudsi přitékalo viditelně více peněz.
Obrázek: Úlovek kočkodana muido, lov opic je v pralesích ohromným ekologickým problémem i zdravotní hrozbou.
Lidoop na talíři
Gabonský venkov působí, ostatně jako celá země, značně ospale. Práce tu nikdy nebylo mnoho, v posledních letech je jí s omezením těžby dřeva ještě méně a rozhodnutí vlády k větší ochraně lesa místní obyvatelé jen pramálo chápou. Les zůstává na většině území lesem. Velkoplošné plantáže se tu ke smutku většiny domorodců nezakládají. Pokud se tady něco pěstuje, tak jen pro vlastní potřebu a nejbližšího okolí. Navštívili jsme plantáže ananasů, banánů i manioku a vždy se jednalo o malá rodinná políčka nedaleko silnice.
Jestliže lidem na vesnici chybí něco více, než stálý příjem, tak je to maso. Snazší a rychlejší než chov slepic či koz je lov v pralese. U cesty jsme se setkali s vystavenými úlovky krys, dikobrazů, cibetek, malých antilop či divokých prasat. Všechny tyto druhy jsme také časem okusili a zjistili, že při dobré přípravě (na omáčce z mangových jader či arašídů) nechutnají vůbec špatně. Většinou se tato zvířata chytají do drátěných ok, připevněných k ohnutému stromku. Naopak opice a někdy dokonce lidoopi se loví pomocí pušek. Nabídka primátů je zde neobyčejně bohatá, lovci střílejí po všem, co se v pralese pohne, bez ohledu na vzácnost druhu. Cena ulovené vrostlé opice se pohybuje v přepočtu kolem sta korun, za tu cenu na venkově seženete třeba pět plechovek sardinek.
Obrázek: Úlovek varana, má skvělé, měkké a bílé maso.
Gabonský prales
Prales zatím působí klamným dojmem, že má všeho dost, a podle toho vypadají ceny. Ve vesnicích jsme spatřili mnoho opičích sirotků, kteří během lovu přišli o matku a čeká je nejistá budoucnost. Dokud jsou to roztomilá mláďata, drží je lidé jako domácí mazlíčky, ale co si vesničané počnou s dospělým třicetikilovým samcem mandrila, který má špičáky jako levhart? S ulovenými šimpanzi nebo gorilami jsme se sice nesetkali, ale i přes přísný postih nejsou případy lovu lidoopů neznámé. Tyto vzácné úlovky pak většinou končí v drahých restauracích ve velkých městech, kde je jejich konzumace považována místními boháči a naivními turisty za známku společenské prestiže.
Do Gabonu jsme se vrátili o měsíc později a rovníkový stát nás opět přivítal zamračenou oblohou jako jindy. Nízká šedá oblaka propouštěla sluneční paprsky jen zřídka, pralesy byly díky tomu tmavší a lidé ještě černější. Oboje působí při absenci českých (a téměř i anglických) informacích o této zemi dost tajemně a láká lidi, kteří rádi objevují nepoznané. A takových lidí přijíždí do Gabonu zatím stále málo.
Obrázek: Sloni na mýtince – samec s mládětem.
Rady na cestu
Kontroly: V pohraničí Gabonu se lze setkat s policejními check-pointy. Někdy je to špagát natažený přes cestu, jindy bambusová závory nebo na zemi ležící prkno s hřeby. Úplatky po nás nikdo nechtěl, muži zákona se zajímali jen o víza a očkování proti žluté zimnici. Ve vesnici San nám dokonce policista nabídl, že nám bude dělat průvodce. Střelnou zbraň vyměnil za mačetu a vyrazili jsme. Pokud by tudy chtěl projet někdo další, měl by smůlu.
Stravování: Restaurace s evropským jídlem najdete zatím jen v hlavním městě a několika drahých hotelech. Všude jinde se konzumují hlavně banány, arašídy, maniok a fazole, často se podávají s grilovanou rybou a nesnesitelnou dávkou chilli a citronu. Maso je k mání méně často. Výborná jsou kuřata nebo kozy a ovce. A pokud se ještě dobře připraví dikobraz, krysa nebo antilopka, tak jsou výtečné. Opice z ochranářských a etických důvodů jsme nejedli, a také vzhledem k riziku nákazy to nikomu nedoporučujeme. Balená vody i několik druhů limonád bývají k dostání téměř všude. Totéž platí i pro alkohol, zastoupený hlavně palmovým vínem a pivem.
Doprava: Omezená a časově náročná. Existují minibusy mezi Liberville a městem Bitam u hranic s Kamerunem. Cena 11 000CFA v jednom směru. Vlak do Franceville na jihu jezdil třikrát do týdne v jednom směru. Je pohodlný a čistý. Taxi v gabonských městech existují, avšak cena závisí na domluvě a smlouvání. Mototaxi, tak častá v Kamerunu, jsme zde vůbec nezaregistrovali.
Nezbytné vybavení: Při pobytu v pralese jsou vhodné vysoké boty (dovezené od nás, v Gabonu asi jen tak dostání nebudou), kalhoty a mačeta – tu pro změnu koupíte od 250Kč úplně všude. S komáry jsme se ani moc nesetkali, a tak důležitější než repelent je moskytiéra nebo spolehlivý stan pro klidnou noc.
Odkaz: Online deník Arthura z cest rovníkovou Afrikou.
