Od velepamátné první plavby Stanleyovy po Kongu všechny evropské mocnosti námořní jaly se v pravém smyslu slova závoditi spolu v tom, aby pojistily si volné dráhy do končin vnitroafrických, které časem, až četné obyvatelstvo jejich poněkud pokročí na dráze společenského vývoje, budou nepochybně hlavním tržištěm pro průmyslové výrobky evropské.
Od velepamátné první plavby Stanleyovy po Kongu všechny evropské mocnosti námořní jaly se v pravém smyslu slova závoditi spolu v tom, aby pojistily si volné dráhy do končin vnitroafrických, které časem, až četné obyvatelstvo jejich poněkud pokročí na dráze společenského vývoje, budou nepochybně hlavním tržištěm pro průmyslové výrobky evropské. Však mezi ostatními mocnostmi stojí vzhledem k těmto snahám vedle Anglie a Německa v popředí hlavně republikánská Francie, která na východním, západním i severním pobřeží africkém vyhledávala nejen nových opor pro rozmnožení své moci, nýbrž usilovala především o přiměřené rozšíření svých starších držav. A to podařilo se jí nejlépe na pobřeží dolnoguinejském, kde od osady gabunské dříve téměř bezvýznamné pronikla k dolnímu Kongu, jakož i v poříčí Senegalu, podle jehož břehů vítězné její voje postoupily až k hornímu Nigru, čímž pojistily na dlouho její převahu v celé severozápadní Africe. Tyto dalekosáhlé snahy Francie nevznikly ovšem teprve v době poslední, nýbrž lze je stopovati zpět až do let padesátých. První, jenž vyslovil smělou myšlénku, že Francie měla by provésti duševní i hmotné obrození Afriky, byl Anne Raffenel, námořní důstojník, který již r. 1842 a 1843 podnikl rozličné důležité výzkumné cesty mezi Senegalem a Gambií a o tři léta později (1846) odvážil se dále do západního Sudanu, maje v úmyslu projíti střední Afriku, jak to před ním v 1. 1827 a 1828 vykonal znamenitý rodák jeho René Caillié, který první z Evropanů spatřil město Timbuktu. Záměry Raffenelovy sice se nezdařily , neboť byl na své cestě všelijak zdržován od podezíravých černých vladařův a konečně nedostav se ani k Nigru po mnohých útrapách zpět poslán, ale myšlénky, jež vyslovil v popise této nezdařené cesty, určily směr podomních podniků francouzských v oněch končinách. Raffenel spatřoval právem v obchodě s otroky hlavní příčinu žalostného úpadku Afriky, a toto zlo mělo se tedy odstraniti nejdříve. Ježto pak vlastním zdrojem otroctví jsou ustavičné války mezi drobnými kmeny africkými, navrhoval, aby Francie zjednala mezi nimi mír brannou mocí, čímž vynutila by si zároveň i úctu potřebnou k provádění dalších opatření, směřujících k uvedení oněch barbarských kmenů na dráhu spořádaného společenského vývoje. Pod mocnou záštitou míru měli pak o vzdělání černých kmenů pečovati vlastní jejich příslušníci, vychovaní a vyučení řemeslům od učitelův a mistrů francouzských. „Za deset let, „dí Raffenel,“ můžeme rozvinouti prapor Francie v samém středu Afriky a ukázati užaslým zrakům černochů parní loď, jež bude pro ně divem a tajemstvím, příčinou hrůzy i obdivu. Za dvacet let můžeme míti trvalé styky mezi Alžírskem a střední Afrikou, vykonávajíce nad tímto ohromným územím blahodárnou nadvládu ku prospěchu vzdělání jeho obyvatelů, jakož i našeho obchodu. A všechno to jest snadné a splnitelné pomocí tří věcí: vůle, vytrvalosti a tří milionů ročně.“ Raffenel zapomněl při tom jen na jeden důležitý prostředek k utužení francouzského vlivu v končinách severoafrických, totiž na šíření nauky Kristovy. Jestiť islám všude nejzarytějším nepřítelem panství evropského, a nelze proti němu s prospěchem bojovati jinak, leč šířením křesťanství mezi těmi kmeny černými, které přidržují se dosud pohanství, neboť ti, kdo oblíbili si již učení Mohamedovo, nedají se od něho tak snadno odvrátiti.
Myšlénky Raffenelovy počal uprostřed let padesátých účinně prováděti tehdejší plukovník a potomní general Faidherbe, jenž roku 1854 byl jmenován guvernérem francouzské državy na Senegalu. Chceme-li však činnost Faidherba, jakož i jeho nástupců, náležitě oceniti, jest nám především ohlednouti se na národopisné poměry západního Sudanu, neboť bez dostatečné znalosti jich celé vypravování naše musilo by nevyhnutelně zůstati kusým a nesrozumitelným.
Národové západního Sudanu dosud nedbali o zapisování svých činův, aniž mohou se honositi nějakými trvalými památkami věcnými, ze kterých bylo by lze souditi o jejich dřívějších sídlech a osudech, tak že není možno poznati jejich minulosť jinak, leč z nejistého a často si odporujícího ústního podání, jakož i ze zlomkovitých zpráv nečetných cestovatelů. Tolik však může se tvrditi s plnou bezpečností, že jako v Evropě na úsvitě středověku, tak i v Africe severozápadní až do dob nejnovějších dály se v rozložení obyvatelstva veliké převraty, způsobené stěhováním celých kmenů, což mělo za následek mnohonásobné křížení jich, tak že národopisné poměry západního Sudanu jsou dosti spletité a nepřehledné. Pestrá směsice kmenů západosudanských způsobená jich stěhováním s místa na místo stala se ještě rozmanitější přiváděním do země četných otroků, kteří splývali pak v jedno se starším obyvatelstvem, čímž tělesné vlastnosti jednotlivých kmenů během času ovšem dosti podstatně se změnily , tak že u mnohých pouze jazyk hlásá příbuzenství jejich s jinými. Studium jazyků západosudanských jest arci také ještě v plénkách, avšak přece lze na jeho základě vyšetřiti stupeň příbuznosti jednotlivých národů a spojiti je tak ve větší čeledi.
Černé obyvatelstvo západního Sudanu (slovo Sudan samo o sobě znamená „Země Černých“, ale tuto užívá se ho jako bezvýznamného jména vlastního z příčin na snadě jsoucích) patří, jak se podobá, vesměs k veliké če1edi Mandingů, která v dobách nepamětných se ve více národů rozptýlených na území tak rozsáhlém, že přes společný původ musily se mezi nimi, časem vyvinouti ne nepatrné rozdíly tělesné a ovšem také jazykové. Jen základní známky tělesné zůstaly stejné: černá pleť přecházející u některých do hněda, vlasy podobné vlně, rozplesklý nos, vyčnívající lícní kosti, odulé rty a okončiny u porovnání s trupem nepoměrně dlouhé.
Národové počítající se k čeledi mandinžské jsou: Mallinkeové, Bamanové, Sussuové, vesměs málo pomíšení; dále Soninkeové a Kassonkeövé, obsahující sice cizí příměšky, ale v menší míře; za to však Uolofové, Serrerové, Torodové či Tukulerové tvoří přechod k druhé hlavní čeledi západosudanské, totiž k Fulům.
Z národů mandinžských nejdříve utvořili větší státní celek Mallinkeové od původních Mandingů nepochybně jen málo se různící. Říše jejich ještě ku konci století čtrnáctého zaujímala -jak o tom zachoval zprávu arabský cestovatel Ibn-Batutah – celou rozsáhlou dolinu nigerskou, majíc za hranice na východě dolní Niger, na západě Oceán Atlantský, na severu pak Saharu. Hlavním městem jejím bylo Malli neb Melli a leželo asi deset mil na jih od Nigru mezi jezerem Debem a městem Tombuktuem. Na počátku století XV .Mallinkeové ustoupili předáctví Soninkeům.
Z národů mandinžských nejdříve utvořili větší státní celek Mallinkeové od původních Mandingů nepochybně jen málo se různící. Říše jejich ještě ku konci století čtrnáctého zaujímala -jak o tom zachoval zprávu arabský cestovatel Ibn-Batutah – celou rozsáhlou dolinu nigerskou, majíc za hranice na východě dolní Niger, na západě Oceán Atlantský, na severu pak Saharu. Hlavním městem jejím bylo Malli neb Melli a leželo asi deset mil na jih od Nigru mezi jezerem Debem a městem Tombuktuem. Na počátku století XV .Mallinkeové ustoupili předáctví Soninkeům.
S národy mandinžskými sousedilo na východě a na severu plémě zcela cizí, totiž Fulové. (Fulové mají tolik jmen, kolik sousedů. Mandingové říkají jim Fulové či Furbové, na západním pobřeží slují Fulii, Maurové přezděli jim Fellanů neb Fellatahů, kdežto na Sanegalu jmenují je Pulové, Alpularové aneb dokonce Peuhlové. Oni sami říkají si Fulbé, což jest plural slova Pullo. Sluší jim tedy říkati Fulové, neboť Ful jest kmen čísla množného. ) Západní Sudan jistě není jejich původní vlastí, neboť vlastnosti tělesné, zvyky a jazyk prozrazují na první pohled jejich cizí původ. Odkud přišli, dosud není bezpečně vyšetřeno, však oni sami odvozují se odněkud z východu, kde podle souhlasných svědectví některých cestovatelů vskutku mají příbuzné, zejména až na Modrém Nilu. Fulové mají p1eť červenavě hnědou, obličej podlouhlý , vlasy kadeřavé a delší nežli Mandingové, nos a rty úzké, okončiny útlé; jsou vesměs hubení a na prsou i nohách zarostlí, což považuje se patrně za známku dosti důležitou, neboť sami Fulové užívají toho za neklamný důkaz své národnosti. Schopnostmi vynikají Fulovó značně nad Mandingy.
Co do způsobu života Fulové jsou celkem kočovní pastýři a jenom smíšenci oddávají se životu osedlému. Proto také možno nalézti ryze typy fulské pouze mezi pastýři. Fulové líčí se obyčejně jako výbojníci a horliví apoštolé islamu, kteří rozšířili jej po celém Sudaně; ale v tom jest jistý omyl. Čistokrevní Fulové nejsou totiž nikde národem panujícím, a pokud lze věřiti ústnímu podání, nebyli jím nikdy v žádné zemi západního Sudanu, leč smísili-li se s národem osedlým; za výbojníky nelze jich tedy považovati. Než, nejen že nikde nejsou pány, nýbrž právě naopak na mnohých místech jsou otroky národů vzniklých zkřížením s nimi, ano i u Mandingův, u nichž dokonce zapomínají svou mateřštinu. Tak na př. Furbové, otroci a pastuchové někdejších králů Segujských, zachovalí zcela ryzí ráz fulský, ale mluví pouze bambarsky. Rovněž jako k výbojům, jsou Fulové málo způsobilí k rozšiřování islamu, čehož nejlepším důkazem jest skutečnost, že sami nejsou všude moslemi. V některých krajinách z povolnosti ku svým pánům Fulové podrobují se sice ochotně předpísům koranu, ale kde jsou osobně svobodni, jako např. na Senegalu, tam k islamu vůbec se neznají. A také nelze říci, že by snad průběhem času islamu se byli odřekli, ježto jest povědomo, kterak podobní jim polouvzdělaní národové houževnatě přidržují se náboženství, které původně bylo jim vnuceno třeba násilím. Ostatně Torodové a Deniankeové, povstalí smíšením s obyvatelstvem černým, poznali učení koranu teprve stykem se sousedními Maury, z čehož jest nade vši pochybnosť patrno, že otcové jejich Fulové sami moslemi nebyli.
Pověsti horlivých moslemův a výbojníků Fulové nabyli přičiněním potomstva jejieh z černošek. Pastýřští Fulové, přicházejíce do rozličných krajů třeba ve větším počtu, netoužili po nějakém panství nad starousedlým obyvatelstvem, nýbrž starali se pouze o svá stáda. Avšak při kočovném způsobu života křižovali se všelijak s kmeny černými, mezi nimiž nalézali pohostinství, a tím povstalo nové pokolení smíšenců , kteří po svých otcích zdědili sice rozličné vynikající vlastnosti, a zejména velikou ráznosť, ale po příkladě kmenů černých zůstávali při životě osedlém, toužíce po podmanění čistokrevných černochů, nad něž vynikali schopnostmi i ctižádostí. Při tom pak, ač na jedné straně pohrdali prostými fulskými pastýři, honosili se na straně druhé tím, že jsou jejich potomci, tak že přijímali i jejich jméno, odkud později při posuzování národopisných poměrů západosudanských povstaly mnohé zmatky. A právě tito smíšenci Mandingův a Fulů to byli, kteří brannou mocí založili tak zvané státy fulské, zejména Khasso a Futa-Diallon v Senegambii a Gando i Massinu na Nigru. Ve státech takto založených vznikaly ovšem časté vnitřní rozbroje následkem nespokojenosti původního obyvatelstva, ba z některých krajin byli smělí výbojníci nadobro vypůzeni, tak že musili si dobývati jiných sídel. Jinde zase vznikaly mezi nimi vnitřní různice, které také mívaly za následek vystěhování nespokojencův , a tím se stalo, že smíšenci fulskomandinžští zachvacovali čím dále, tím rozsáhlejší území. Ale zároveň stýkajíce se hojněji s Mandingy, srovnávali se s nimi víc a více ve zvycích a obyčejích, tak že mnozí mimo jméno a nejistou příbuznost jazykovou nemají s pravými Fuly nic společného.
V krajinách, o které nám tuto běží, totiž na Senegalu a horním Nigru, jsou jednotliví kmenové za našich dob rozděleni takto:
Ryzí Fulové zůstávajíce posud namnoze při kočovném způsobu života jsou rozptýleni se svým dobytkem od pobřeží Oceánu Atlantského na východ až k Jezeru Čadskému. Všude mluví jedním jazykem, zachovávají stejné obyčeje, přebývají ve stejných chatrčích. Ve všem tom podobají se jim Laobeové, kteří jsou vlastně jenom kastou nečistých a zaměstnávají se výlučně zpracováním dřeva; pletí však a vůbec vnějším vzezřením upomínají silně na černochy. Z národův usedlých shledáváme na levém břehu dolního Senegalu až k pobřeží mořskému Uolofy vyznamenávající se pěknými postavami a silnou soustavou tělesnou. Nosy mají obyčejně poněkud rozplesklé a rty tlusté, ale jsou mezi nimi také jednotlivci s rysy útlými a téměř pravidelnými, zvláště mezi ženami. Uolofové vnitrozemští zabývají se rolnictvím, ti však, kteří přebývají na Senegalu a pobřeží mořském, oddávají se také obchodu, rybářství a námořnictví ve službách francouzských. Islam nabývá mezi nimi víc a více vyznavačů. Nad Podorem počíná na levém břehu Futa Senegalský prostírající se až ku Guoji nedaleko Bakelu. Obyvatelstvo Futy smíšeno jest z Torodův a Deniankeův a mluví téměř ryze pularsky, kdežto pularština (fulština) Uolofův obsahuje značnou příměs slov mandinžských. Jelikož půda Futy honosí se velikou úrodností, oddává se její obyvatelstvo hlavně orbě. Ale přemnozí Torodové zdržují se v Saint-Louisu, sloužíce tu hlavně za nosiče v přístavě. Uolofové říkají, jim Tukuleři, což pochází buď od někdejšího názvu Futy Senegalského Tukurolu aneb podle mínění Faidherbeova, ještě spíše od slova Tekruri, kterýžto název arabští spisovatelé dávají sudanským moslemům, Tukuleři, sami říkají si Fulové aneb také Alpularové. Tukuleři přicházející do Saint-Louisu zřídka se tam usazují, nýbrž zůstávají tam obyčejně jen tak dlouho, dokud si nevydělají tolik, aby si mohli koupiti ručnici a několik zlatých guineí, načež vracejí se do svého domova. Někteří pronajímají se Francouzům za námořníky a jiní vstupují do střeleckých sborů; jsou to však obyčejně bývalí otroci, aneb příslušníci společenských tříd méně vážených. Tukuleři vycvičení od francouzských důstojníků jsou velmi dobří vojáci. Krajiny guojská a kamerská čili galamská jsou otčinou Soninkeů, kteří zachovali dosud svou neodvislost pod náčelníky ze svého středu. Jsou to hezcí lidé postav prostředních a svalnatých. Pleť mají z pravidla černou, ale vyskytuje se mnoho výjimek. Vlasy mají kadeřavé, nos široký s roztaženými nozdrami. Některé rody vynikají ušlechtilými rysy a pletí světlejší.
Mandingové říkají jim Markankeové; oni sami nazývají se SereKhulle, což v jejich řeči znamená „lidé červení“; Evropané učinili z toho Sarakole. Sarakoleové jsou mimo svou vlast rozptýleni ve větších neb menších skupinách po celém západním Sudaně, obývajíce pod cizím panstvím buď celé provincie aneb jen několik rozptýlených vesnic. Zabývají se orbou, ale zároveň prozrazují zvláštní náklonnosť k obchodu, procházejíce se zbožím celý západní Sudan od jednoho konce ke druhému, a to mnohdy krajinami zmítanými válkou, tak že vydávají se druhdy v šanc nemalým nebezpečím. Sarakolejští kupci tvoří největší díl oněch karavan, které křižují ve všech směrech poříčí nigerské, dopravujíce na jih sůl a přivážejíce odtud na sever zlato a otroky. Všude užívají, jednoho jazyka, čím usnadňují se jejich styky s rodáky v nejvzdálenějších krajích, kam zanese je jejich odvaha. Jako obchodníci vynikají důvtipem a úskočností. Jelikož navštěvují rozličné krajiny, umějí mluviti několika jazyky, a sotva najde se Sarakole, jenž neuměl by aspoň dva neb tři. Jsou horliví moslemi, ale při tom oceňují náležitě výhody plynoucí jim z rozšíření vlivu francouzského. Ovšem tato dobrá shoda sotva potrvá, až Francouzi počnou jim zakazovati na horním Nigru obchod s otroky.
Východněji od Soninkeův hlavně na levém břehu senegalském bytují Khassonkeové, kteří jsou také sice pomíšeni s Fuly jako jejich západní sousedé, ale dosud zachovali jazyk mandinžský. Ženy khassonkejské prosluly na celém Senegalusvou spanilostí, kdežto mužští požívají nikoliv bez příčiny pověsti zlodějů. Khassonkeové nejsou moslemi, a jelikož dlouhými válkami se svými sousedy kaartskými valně seslábli, uchylují se ode dávna pod ochranu Francouzův a považují se za jejich nejvěrnější spojence.
Ryzí Fulové zůstávajíce posud namnoze při kočovném způsobu života jsou rozptýleni se svým dobytkem od pobřeží Oceánu Atlantského na východ až k Jezeru Čadskému. Všude mluví jedním jazykem, zachovávají stejné obyčeje, přebývají ve stejných chatrčích. Ve všem tom podobají se jim Laobeové, kteří jsou vlastně jenom kastou nečistých a zaměstnávají se výlučně zpracováním dřeva; pletí však a vůbec vnějším vzezřením upomínají silně na černochy. Z národův usedlých shledáváme na levém břehu dolního Senegalu až k pobřeží mořskému Uolofy vyznamenávající se pěknými postavami a silnou soustavou tělesnou. Nosy mají obyčejně poněkud rozplesklé a rty tlusté, ale jsou mezi nimi také jednotlivci s rysy útlými a téměř pravidelnými, zvláště mezi ženami. Uolofové vnitrozemští zabývají se rolnictvím, ti však, kteří přebývají na Senegalu a pobřeží mořském, oddávají se také obchodu, rybářství a námořnictví ve službách francouzských. Islam nabývá mezi nimi víc a více vyznavačů. Nad Podorem počíná na levém břehu Futa Senegalský prostírající se až ku Guoji nedaleko Bakelu. Obyvatelstvo Futy smíšeno jest z Torodův a Deniankeův a mluví téměř ryze pularsky, kdežto pularština (fulština) Uolofův obsahuje značnou příměs slov mandinžských. Jelikož půda Futy honosí se velikou úrodností, oddává se její obyvatelstvo hlavně orbě. Ale přemnozí Torodové zdržují se v Saint-Louisu, sloužíce tu hlavně za nosiče v přístavě. Uolofové říkají, jim Tukuleři, což pochází buď od někdejšího názvu Futy Senegalského Tukurolu aneb podle mínění Faidherbeova, ještě spíše od slova Tekruri, kterýžto název arabští spisovatelé dávají sudanským moslemům, Tukuleři, sami říkají si Fulové aneb také Alpularové. Tukuleři přicházející do Saint-Louisu zřídka se tam usazují, nýbrž zůstávají tam obyčejně jen tak dlouho, dokud si nevydělají tolik, aby si mohli koupiti ručnici a několik zlatých guineí, načež vracejí se do svého domova. Někteří pronajímají se Francouzům za námořníky a jiní vstupují do střeleckých sborů; jsou to však obyčejně bývalí otroci, aneb příslušníci společenských tříd méně vážených. Tukuleři vycvičení od francouzských důstojníků jsou velmi dobří vojáci. Krajiny guojská a kamerská čili galamská jsou otčinou Soninkeů, kteří zachovali dosud svou neodvislost pod náčelníky ze svého středu. Jsou to hezcí lidé postav prostředních a svalnatých. Pleť mají z pravidla černou, ale vyskytuje se mnoho výjimek. Vlasy mají kadeřavé, nos široký s roztaženými nozdrami. Některé rody vynikají ušlechtilými rysy a pletí světlejší.
Mandingové říkají jim Markankeové; oni sami nazývají se SereKhulle, což v jejich řeči znamená „lidé červení“; Evropané učinili z toho Sarakole. Sarakoleové jsou mimo svou vlast rozptýleni ve větších neb menších skupinách po celém západním Sudaně, obývajíce pod cizím panstvím buď celé provincie aneb jen několik rozptýlených vesnic. Zabývají se orbou, ale zároveň prozrazují zvláštní náklonnosť k obchodu, procházejíce se zbožím celý západní Sudan od jednoho konce ke druhému, a to mnohdy krajinami zmítanými válkou, tak že vydávají se druhdy v šanc nemalým nebezpečím. Sarakolejští kupci tvoří největší díl oněch karavan, které křižují ve všech směrech poříčí nigerské, dopravujíce na jih sůl a přivážejíce odtud na sever zlato a otroky. Všude užívají, jednoho jazyka, čím usnadňují se jejich styky s rodáky v nejvzdálenějších krajích, kam zanese je jejich odvaha. Jako obchodníci vynikají důvtipem a úskočností. Jelikož navštěvují rozličné krajiny, umějí mluviti několika jazyky, a sotva najde se Sarakole, jenž neuměl by aspoň dva neb tři. Jsou horliví moslemi, ale při tom oceňují náležitě výhody plynoucí jim z rozšíření vlivu francouzského. Ovšem tato dobrá shoda sotva potrvá, až Francouzi počnou jim zakazovati na horním Nigru obchod s otroky.
Východněji od Soninkeův hlavně na levém břehu senegalském bytují Khassonkeové, kteří jsou také sice pomíšeni s Fuly jako jejich západní sousedé, ale dosud zachovali jazyk mandinžský. Ženy khassonkejské prosluly na celém Senegalusvou spanilostí, kdežto mužští požívají nikoliv bez příčiny pověsti zlodějů. Khassonkeové nejsou moslemi, a jelikož dlouhými válkami se svými sousedy kaartskými valně seslábli, uchylují se ode dávna pod ochranu Francouzův a považují se za jejich nejvěrnější spojence.
K jihovýchodu od Khassonkéův na březích Bafingu a Bachoje, obou to zřídelních řek Senegalu, jakož i dále odtud k jihu až k hornímu Nigru prostírají se vlasti Mallinkeů, kteří dosud zachovali neporušený ráz mandinžský. Celý národ rozdroben jest v malé okresy o několika osadách, a nad těmito okresy vládnou dědični pohlaváři s mocí velice obmezenou a nejistou. Do nedávnaMallinkéové byli veskrze fetišisté, ale za posledních pěti neb šesti let jakýsi prorok Zamory šíří mezi nimi islám a zároveň spojuje nesouvislé dotud okresy v mocnou říši pod svým panstvím.
Východně od Bachoje až k pravém jeho přítoku Baulei rozklád se Fuladugu, bývalá to otčina jedné části Fulů, po nichž podržela jméno. Dosud na1ézá se tam mnoho rodin rázu fulského a se jmény fulskými, ale vesměs mluví pouze jazykem mallinkejským. Obyvatelé fuladugujští vyznamenávají se povahou mírnou, ale zároveň chabou. Nevynikají ani duchem, ani statečností, za to však v celém sousedstvu jsou vyhlášeni za nezřízené pijáky; bývajíť v jisté slavnostní dni celé osady zpité doma vyráběnou lihovinou, jíž říkají dolo. Ostatně pohlaváři a vůbec předáci fuladugujští bývají v povážlivém stavu i ve dnech všedních.
Fuladugu sousedí na severu a na východě se zemí Bambaru čili Bamanů – jak sami si říkají – kteří jazykem a známkami tělesnými jsou nejbližší příbuzní Mallinkeův, ale jsou daleko statečnější a pracovitější, Bambarové přebývající nad východ od Fuladugua v krajině Beledugu jsou samostatní, ba sami odvažují se útoků na své někdejší pány Segujské a Niorské. A však v Kaartě ležící na sever od Fuladugua jsou spolu s jinými poddáni moslemům, ač panství těchto jest velmi nejisté.
Když roku 1854 plukovník Faidherbe nastoupil úřad guvernerský v Senegambii a chystal se prováděti myšlénky Raffenelovy, bylo mu především pečovati o upevnění panství francouzského na samém Senegalu.
Panství toto bylo tehdy obmezeno na úzký pruh země na pobřeží mořském a dolním Senegalu, bylo pak ustavičně ohrožováno jednak od severu útoky nepokojných kmenů maurských, zejména Trarzů, jednak od východu nepřátelstvím jednotlivých knížat uolofských. Všechny tyto nepokojné sousedy plukovník Faidherbe připravil během několika let k míru, a již r. 1855 posunul panství francouzské až k Medině do území Khassonkeů, založiv tam nedaleko vodopádů Felujských, k nimž dosahuje splavnost Senegalu, tvrz, jejíž posádka byla odtud Khassonkeům přední záštitou proti výbojným Tukulerům.
Mezitím chopil se Faidherbe zdárně i jiných prostředků k přemožení nepřátelských úmyslů tuzemního obyvatelstva. Zřídilť ve Saint-Louisu školu, ve které byli vychováváni a vyučováni synové jednotlivých černých knížat, jakož i jiných vynikajících osob, přebývající tam jakožto rukojmí míru. Takovíto odchovanci školy Saint-Louisské stali se pak nejoddanějšími přívrženci panství francouzského. Jelikož pak podnebí na Senegalu Evropanům valně nesvědčí a zvláště vojínům směstnaným v nezdravých kasárnách jest přímo vražedné, zřídil plukovník Faidherbe vojenský sbor z černochů, jenž byl na jedné straně také jakousi školou, ve které tuzemci mohli se seznamovati s vymoženostmi národů vzdělaných, což pomáhalo Francouzům mezi nimi k větší vážnosti, na straně druhé pak opatřil si tím brannou moc, která ve všech potomních půtkách s nepřátelskými kmeny výborně se osvědčovala. Příležitosť k tomu naskytla se dosti záhy.
Panství toto bylo tehdy obmezeno na úzký pruh země na pobřeží mořském a dolním Senegalu, bylo pak ustavičně ohrožováno jednak od severu útoky nepokojných kmenů maurských, zejména Trarzů, jednak od východu nepřátelstvím jednotlivých knížat uolofských. Všechny tyto nepokojné sousedy plukovník Faidherbe připravil během několika let k míru, a již r. 1855 posunul panství francouzské až k Medině do území Khassonkeů, založiv tam nedaleko vodopádů Felujských, k nimž dosahuje splavnost Senegalu, tvrz, jejíž posádka byla odtud Khassonkeům přední záštitou proti výbojným Tukulerům.
Mezitím chopil se Faidherbe zdárně i jiných prostředků k přemožení nepřátelských úmyslů tuzemního obyvatelstva. Zřídilť ve Saint-Louisu školu, ve které byli vychováváni a vyučováni synové jednotlivých černých knížat, jakož i jiných vynikajících osob, přebývající tam jakožto rukojmí míru. Takovíto odchovanci školy Saint-Louisské stali se pak nejoddanějšími přívrženci panství francouzského. Jelikož pak podnebí na Senegalu Evropanům valně nesvědčí a zvláště vojínům směstnaným v nezdravých kasárnách jest přímo vražedné, zřídil plukovník Faidherbe vojenský sbor z černochů, jenž byl na jedné straně také jakousi školou, ve které tuzemci mohli se seznamovati s vymoženostmi národů vzdělaných, což pomáhalo Francouzům mezi nimi k větší vážnosti, na straně druhé pak opatřil si tím brannou moc, která ve všech potomních půtkách s nepřátelskými kmeny výborně se osvědčovala. Příležitosť k tomu naskytla se dosti záhy.
Založení tvrze Medinské bylo příčinou k vypuknutí zjevného nepřátelství s pověstným Hadžiem Omarem, jenž pocházel z Futy Senegalského a založil na počátku padesátých let, vykonav dříve obtížnou pouť do Mekky, pomocí svých otroků jakož i rodáků tukulerských mocnou říši nejprve ve Futě Diallonském s hlavním městem Dingirajem mezi horním Nigrem a horním Senegalem, a šířil je odtud dále k severu přes kraje mallinkejské na horním Senegalu až do Kaarty , čímž stal se sousedem Khassonkeů spřátelených ode dávna s Francouzi. Založením Medinské tvrze osmělili se Khassonkeové tak velice, že jali se překážeti spojení Omarovu s rodnou jeho zemí Futou Senegalským, odkud najímal z Tuknlerů své nejlepší vojíny. Následkem toho Hadži Omar pokusil se r. 1857 o dobytí Mediny, ale ta byla hrstkou vojáků francouzských tak statečně hájena, že se udržela až do příchodu Faidherbea, jenž Tukulery zahnal na útěk a výboje Omarovy obrátil stranou k Nigru.
Odraziv útok Omarův a pojistiv tím převahu Francouzů na Senegalu, Faidberbe pomýšlel na provedení svých dalších záměrů, totiž na proniknutí k Nigru. K tomu konci pak vypravil r. 1863 lodního poručníka Magee, přidav mu lru poiíloci lodního lékaře dra. Quintina, na cestu s rozkazem, aby hleděli dostati se až k Nigru a vstoupiti v přátelské vyjednávání s Hadžiem Omarem, jenž zatím byl se zmocnil Beledugua (tohoto ovšem jen na krátko), Segua a Massiny. Mage osvědčil se již r. 1857 , vykonav pamětihodnou cestu na pravý břeh Senegalu, na sever od osady Matamu, a byl tedy v každém ohledu způsobilý k provedení důležitého poselství jemu svěřeného. Od obléhání Mediny a odražení Tukulerův uplynulo zatím celých šest let, po kteroužto dobu z obou stran zachovával se mír, pročež bylo lze právem doufati, že Hadži Omar přijme poselství francouzské přátelsky a že svoliv výslovně k míru dovolí francouzským obchodníkům přístup do své říše. Mage a Quintin opustili Medinu na sklonku r. 1863, majíce v úmyslu plouti po Senegalu proti vodě, pokud to vůbec bylo možné, a odtud zamířiti nejkratší cestou k Nigru, podle něhož měli se rovněž pustiti tak daleko, kam bude lze jim proniknouti. Tenkráte nebyly dostatečně známy události, které se dokonávaly na horním Nigru a horním Senegalu, jen tolik se vědělo, že se tam válčilo téměř na všech stranách, a že Tukuleři skoro všude vítězí.
Oba cestovatelé pustili se směle mezi ty rozličné národnosti roznícené islámem, a přes nechuť tuzemních pohlavárův i všeho obyvatelstva postupovali podle obdržených rozkazů směrem k Nigru. Cestou navštívili Bafulabe a Kundian, kterýžto pohlednější byl tehdy znamenitou pevností tukulerskou, a opustivše svůj člun na Senegalu, dali se k jihovýchodu do krajiny Kitské. Ježto pak Beledugu právě tehdy se vzbouřilo proti kruté vládě Hadžie Omara, dali se dále směrem severním do Kaarty, odkud přes Diangunte dospěli Jaminy na Nigru, po němž se dostali k městu Segu-Sikoro.
„Odtud spatřovali jsme celé Segu-Sikoro s jeho šedou zdí zdvihající se na samém břehu a zastali jsme jej v pravém slova smyslu pokrytý koupajícím se lidem. Bylo tu množství žen, any se koupaly, praly neb čerpaly vodu do tykvových láhví. Některé odcházely po jednotlivu, jiné pak majíce v čele vůdce otroků: kráčely v řadách a v pořádku. Však nejvíce překvapil mne ten hluk všech těch lidí zaznívající k nám přes řeku a ruch, jakého jsem nepozoroval od našeho odchodu ze Saint-Louisu.“
Oba cestovatelé pustili se směle mezi ty rozličné národnosti roznícené islámem, a přes nechuť tuzemních pohlavárův i všeho obyvatelstva postupovali podle obdržených rozkazů směrem k Nigru. Cestou navštívili Bafulabe a Kundian, kterýžto pohlednější byl tehdy znamenitou pevností tukulerskou, a opustivše svůj člun na Senegalu, dali se k jihovýchodu do krajiny Kitské. Ježto pak Beledugu právě tehdy se vzbouřilo proti kruté vládě Hadžie Omara, dali se dále směrem severním do Kaarty, odkud přes Diangunte dospěli Jaminy na Nigru, po němž se dostali k městu Segu-Sikoro.
„Odtud spatřovali jsme celé Segu-Sikoro s jeho šedou zdí zdvihající se na samém břehu a zastali jsme jej v pravém slova smyslu pokrytý koupajícím se lidem. Bylo tu množství žen, any se koupaly, praly neb čerpaly vodu do tykvových láhví. Některé odcházely po jednotlivu, jiné pak majíce v čele vůdce otroků: kráčely v řadách a v pořádku. Však nejvíce překvapil mne ten hluk všech těch lidí zaznívající k nám přes řeku a ruch, jakého jsem nepozoroval od našeho odchodu ze Saint-Louisu.“
Francouzští cestovatelé přepravili se přes Niger a vstoupivše do Segua byli puštěni před vladaře Segujského Ahmadua, syna Hadžie Omara. Mage měl v úmyslu putovati až k samému prorokovi a vyjednati s ním výminky míru, ale Ahmadn zadržel je v Segu. Otec jeho nalézal se tou dobou v Massině, kterážto země právě se byla vzbouřila. Prorok byl obléhán v Hamdallahii, a byla obava, že v případě dobytí města přijde o život.
Tehdejší mapa oblasti v okolí Senagalu a Gambie (930 KB)
Francouzští cestovatelé zdržovali se zatím v Segu, nevědouce ničeho o událostech v Massině, a teprve později dověděli se o tom od uprchlíků příchozích z Massíny, ačkoliv král dal tyto uprchlíky přísně střežiti, aby nerozhlásili pravdy. A tato pravda byla pro Tukulery vskutku kruti: po tolika skvělých vítězstvích říše jejich byla tak vratká, že při prvním povstání přemožených ztratili Massinu a s ní nejlepší bojovníky a nejznamenitější vůdce, totiž samého proroka. Proto král Ahmadu bránil francouzským vyslancům v další cestě, ač se nezdráhal jednati s nimi sám. Toto vyjednávání bylo arciť velmi zdlouhavé, a jelikož na západě také Bambarové byli ve zbrani proti panství tukulerskému, nevěděli oba Francouzi; zdali jim vůbec bude možno vrátiti se. Tak musili čekati přes dvě léta, nežli král se odhodlal poskytnouti jim prostredků, aby se vrátili zpět na Senegal.
Za ten čas měli arci dosti příležitosti k pozorování mravův a zvyklostí tamějšího obyvatelstva a prohledli zároveň slabé stránky říše, která stala se jim vězením. Příležitosti k takovémuto pozorování poskytoval jim sám král, neboť vyjímaje otázku návratu byl k nim jinak velmi ochotný. Oba Francouzi účastnili se rozličných vojenských výprav, sdílejíce s Tukulery všeliké svízele a nebezpečí. Teprve r. 1866 byli propuštěni zpět.
Po návratě Mageově a Quintinově otázka obsazení horního Nigru utuchla na celých patnácte let a teprve na sklonku správy generala Briera de l’Isle objevila se opět v podobě daleko určitější.
Po návratě Mageově a Quintinově otázka obsazení horního Nigru utuchla na celých patnácte let a teprve na sklonku správy generala Briera de l’Isle objevila se opět v podobě daleko určitější.