Vstáváme do mrazivého rána. Sluníčko na otevřené pláni příjemně hřeje. Zem je pokrytá jinovatkou a krystaly ledu. S rozkoší piji sladký horký čaj a opájím se pohledem do údolí.
23.1.2007
Na dnešek se mi spalo dobře. Cítím se skvěle a celkově dosavadní výstup hodnotím z hlediska fyzické kondice za velmi uspokojivý. Po snídani balíme stany a důkladně se mažeme opalovacími krémy s faktorem 30. Vyrážíme na cestu. Sluníčko nám svítí do očí a skrz přivřená víčka pozorujeme zasněžené Kibo. Ve stínech kamenů se doposud schovávají krystaly ledu, které s prvními dopadajícími paprsky slunce mizí. Mají velmi zvláštní strukturu. Tvar je podobný cukrářské polevě vytlačované z pytlíku. Jako by zem během noci vytlačovala vodu, aby ji mráz proměnil do rozličných podob a na svých koncích přenášel kousíčky kamínků a půdy. Tomuto jevu se odborně říká soliflukce. Po roztání ledu má holá půda podobu strnulé mořské hladiny.
Na dnešek se mi spalo dobře. Cítím se skvěle a celkově dosavadní výstup hodnotím z hlediska fyzické kondice za velmi uspokojivý. Po snídani balíme stany a důkladně se mažeme opalovacími krémy s faktorem 30. Vyrážíme na cestu. Sluníčko nám svítí do očí a skrz přivřená víčka pozorujeme zasněžené Kibo. Ve stínech kamenů se doposud schovávají krystaly ledu, které s prvními dopadajícími paprsky slunce mizí. Mají velmi zvláštní strukturu. Tvar je podobný cukrářské polevě vytlačované z pytlíku. Jako by zem během noci vytlačovala vodu, aby ji mráz proměnil do rozličných podob a na svých koncích přenášel kousíčky kamínků a půdy. Tomuto jevu se odborně říká soliflukce. Po roztání ledu má holá půda podobu strnulé mořské hladiny.
Postupujeme po Shira Plateau stále výš alpínskými loukami, které se s rostoucí výškou udržují pouze v závětřích balvanů a místy se již objevuje alpínskou poušť bez vegetace. Není to však úplně pravdou, protože černé kameny jsou pokryty mnoha druhy lišejníků, které si při bližším pohledu nezadají s krásou květin. Jen pozorovatel musí tu krásu vnímat.
Mozaika kamenů místy vytvořila zajímavé útvary, které na rozdíl od lišejníků budí pozornost i ostatních dobyvatelů vrcholu. Místy procházíme skalními městy, která střídají kamenné sutě.
Kolem poledne se opět kazí počasí. Jdeme v mracích a teplota opět citelně klesá na úroveň ranních teplot. Vše kolem začíná nabývat atmosféry Mordoru z Pána prstenu, kterou dokresluje krákání krkavců. Přiblížili jsme se hranici 4300 m n.m. a únava z pochodu začíná být cítit. Jsme na křižovatce a při obědě se rozhoduje, zda budeme pokračovat jednodušší cestou, která postupně klesá do našeho dalšího tábořiště, nebo se vydáme do tábora skrz Lava Tower v nadmořské výšce 4600m n.m.. Rozhodování nebylo jednoduché. Trochu nás zarazilo, že většina výprav se rozhodla pro variantu sestupu. Vzhledem k tomu, že se cítíme relativně v pořádku, zvolili jsme si těžší variantu. Musím však přiznat, že oproti ránu, kdy jsem se cítil jak mistr světa, se mi začíná ozývat tlak v hlavě. Jsem zpátky na zemi. Musím jít pomalu a více pít vodu.
Kolem poledne se opět kazí počasí. Jdeme v mracích a teplota opět citelně klesá na úroveň ranních teplot. Vše kolem začíná nabývat atmosféry Mordoru z Pána prstenu, kterou dokresluje krákání krkavců. Přiblížili jsme se hranici 4300 m n.m. a únava z pochodu začíná být cítit. Jsme na křižovatce a při obědě se rozhoduje, zda budeme pokračovat jednodušší cestou, která postupně klesá do našeho dalšího tábořiště, nebo se vydáme do tábora skrz Lava Tower v nadmořské výšce 4600m n.m.. Rozhodování nebylo jednoduché. Trochu nás zarazilo, že většina výprav se rozhodla pro variantu sestupu. Vzhledem k tomu, že se cítíme relativně v pořádku, zvolili jsme si těžší variantu. Musím však přiznat, že oproti ránu, kdy jsem se cítil jak mistr světa, se mi začíná ozývat tlak v hlavě. Jsem zpátky na zemi. Musím jít pomalu a více pít vodu.
Cesta k Lava Tower není obtížná. Pomalu stoupáme skrz alpínskou poušť, kterou v mělkých údolích střídají alpínské louky. Nevím, jak dál popsat cestu našeho pochodu. Protože jen občas vidíme na vzdálenost větší než dvě stě metrů. Asi nejhezčí pohled byl na písčitou planinu, ve které bojovaly o svůj život trávy s podobou holící štětky. Teprve pod Lava Tower se mraky zvedají a my opět můžeme pozorovat úpatí Kiba, které zde má podobu velkého atria. Překračujeme údolí potoka, které nemá známou podobu ostatních údolí zde na Kilimandžáru, která zanechávají na horních úsecích materiál v korytě, takže místy tečou dokonce nad okolním terénem. Tento potok měl však mladé údolí jako z učebnice. Byl zahlouben o pět metrů pod terén a dole tekl malý dravý proud vody. Svědčí to o jedné věci. Musí zde více pršet a z ledovců odtává větší množství ledu a sněhu, než zde bylo obvyklé. Bavím se o tom s průvodcem, který moji teorii potvrzuje. Údolí vzniklo během několika posledních let, co Rasta chodí s výpravami. Právě zdejší atrium patři k nejdeštivějším místům nad 4000 m n.m. na Kili.
A ještě jedno překvapení nám potok poskytl. Mohli jsme vidět nezlomnou lidskou vůli a odhodlání dosáhnout svého cíle. Předběhli jsme totiž paní ve středních letech, která postupovala sama odhodlaně pomocí hůlek k vrcholu Lava Tower a možná i na samotný vrchol, ačkoliv ji každý pohyb musel činit ohromné potíže. Mluvím o tom proto, že měla snad 200kg.
Na Lawa Tower si poprvé saháme na sníh. Dáváme zde pauzu a Rasta nám povídá o svých rekordech. Prošel všechny cesty Kilimandžára a prý jednou vylezl na vrchol a zpět za 24 hodin, právě cestou, která vede přes tento kemp. Cesta Umbwe rout patří mezi nejrychlejší, nejhezčí a nejnebezpečnější zde na Kilimandžáru. My mu to však moc nevěříme, ne pro tu obtížnost, ale pro tu rychlost. Abych byl přesný, tvrdil, že mu to trvalo pouhých 14 hodin. On si však trvá na svém a tvrdí, že s ostatními průvodci takhle slaví na vrcholku Silvestra každý rok. Cesta je však nyní zavřená pro nebezpečí, které hrozí od padajícího kamení a lavin. Musím však uznat, že vypadá velmi lákavě – úplné Himaláje – příkrý výstup ve stěně s nádherným výhledem a v závěru výstup po ledovci – horalův ráj.
Na Lawa Tower si poprvé saháme na sníh. Dáváme zde pauzu a Rasta nám povídá o svých rekordech. Prošel všechny cesty Kilimandžára a prý jednou vylezl na vrchol a zpět za 24 hodin, právě cestou, která vede přes tento kemp. Cesta Umbwe rout patří mezi nejrychlejší, nejhezčí a nejnebezpečnější zde na Kilimandžáru. My mu to však moc nevěříme, ne pro tu obtížnost, ale pro tu rychlost. Abych byl přesný, tvrdil, že mu to trvalo pouhých 14 hodin. On si však trvá na svém a tvrdí, že s ostatními průvodci takhle slaví na vrcholku Silvestra každý rok. Cesta je však nyní zavřená pro nebezpečí, které hrozí od padajícího kamení a lavin. Musím však uznat, že vypadá velmi lákavě – úplné Himaláje – příkrý výstup ve stěně s nádherným výhledem a v závěru výstup po ledovci – horalův ráj.
Od Lava Tower cesta klesá. Teprve pohled zpět plně vykreslí název tohoto místa – „Věž lávy“. Překračujeme ještě jedno zakleslé údolí a pak cesta pouze padá dolů. Klopýtáme skrz kamenité pláně na úpatí Western Breach. Sotva překonáme první zlom vstoupíme do deště, který nás doprovází až do tábora. V mlze, která nás obklopuje, se rýsují ohromné siluety starčků a lobélií. Jsou zde největší na celém masivu. Jak klesáme, začínáme opět šlapat i v blátě. Cesta je velmi obtížná. Rovné úseky se střídají s kamenitými stupni. Nedá se nic pořádně fotit a ani pořádně pozorovat, protože vítr nám žene slabý déšť přímo do očí a čoček objektivů. Obzvláště to mrzí, když míjíme pěkné vodopády na potoce.
Teprve s naším příchodem do tábora déšť ustává. Bolí mě strašně hlava a tak odpočívám. Zlobím se na sebe, že jsem si ráno správně nepohlídal pitný režim a s příchodem večera na sobě cítím známky úlevy. Nejhorší byly otřesy hlavy při sestupu. Pít, pít a pít. Zítra to nesmím podcenit. Opakuji si stále a hlava třeští. Takhle bych na vrchol nevylezl.
Obloha se opět začala protrhávat a po zbytek odpoledne chytám před stanem bronz. Jako každý večer se s Pavlem kocháme nádherným pohledem na západ Slunce. Vláďa až do večeře únavou spal, tak mu vše nadšeně vyprávíme. Moc nás ale nevnímá a hledá toaletní papír. Po večeři jdeme spát. Pochod do tábora Barranco (3895m n.m.) byl dosud nejobtížnější na naší cestě po planinách Kilimandžára.