Expedice Kilimandžáro 2007 – Poslední den

 

26.1.2007
Snídaně je dobrá, i když malinko chudší, protože dochází potraviny. Po jídle nás Rasta poprosí, abychom si rychle sbalili a šli dolů. Neochotně ho posloucháme, protože se nám do rozpálených plání moc nechce. Ještě je všechny prosím o společné foto a pak vyrážíme na cestu. Mezi průvodci je cítit napětí. Pomalu sestupujeme, občas se ohlížíme, zda není vidět vrchol. Po hodině osamocené chůze nás dohání první naši nosiči a poprvé bez zájmu nás míjí. Jen pomocník kuchaře se u nás zastavuje a snaží se ze mě svou chatrnou angličtinou dostat cenu, kterou jsme zaplatili Rastovi. Nechci shodit Rastu (je BOSS) či nás, tak mu odpovím něco o přiměřené ceně z procent celého zájezdu, ale hlavně nic konkrétního. Je jasné, že nás dole u auta bude čekat nějaký další peprný zážitek. Debata o možných a nemožných závěrech naší cesty na vrchol nám vyplní další hodinu sestupu. Rozvíjíme teorie o tom, kolik Rasta asi dal nosičům, kolik si nechal, atd. … Neustále totiž jde se Simonem za námi a jsou nějací zamlklí, moc se s námi ani nebaví. Pavel do toho přidá příběh několika Čechů, co odmítli dát „tip“ a pak našli batohy namočené v petroleji. A vůbec vedeme takové neplodné debaty …

 

Les se postupně mění, stejně jako naše nálada, když jsme rázně ukončili tuto nikam nevedoucí diskusi. Z lesa se stává opět deštný prales. Vše je svěže zelené a objevují se první obří stromy. Všude švitoří ptáci, což je nevídaná změna proti Mweka rout. Cestu nám občas zpestří nosiči dřevěných desek do tábora Mweka hut. Je neskutečné, co unesou na svých hlavách. Muži dvě desky, ženy a děti většinou jednu. Cesta klesá rychle. Je dobře upravená. Zato my se stále více couráme a vůbec se nám nechce jít pryč z tohoto úžasného kopce. Ještě níže prales kvete a krásně voní. V lese blízko hranice národního parku jsou už vidět zásahy člověka. Podrost je čistý, bez větví a keřů. Občas potkáme stařenu s otepí dříví na zádech, ale opravdová změna je na hranici parku u brány, kde se jak mávnutím kouzelného proutku les mění na plantáže kávy, banánů a ostatních zemědělských plodin.

 

Zastavujeme u brány a jdeme se odepsat z knihy národního parku. Administrativní úkon je dlouhý, protože před námi je fronta tří lidí. Odepisujeme se z knihy a Rasta nám jde ještě zařídit certifikát od NP Kilimanjaro, že jsme vylezli na vrchol. Musím přiznat, že propagaci má park zvládnutou na výbornou.

Procházíme branou po prudké cestě do blízké vesnice, kde na nás čeká mikrobus. Občas se vyhneme nějaké čtyřkolce, která prudký výjezd k bráně lehce zvládá. Nesměle se k nám připojují první prodavači suvenýrů, ale jako by skoro nevěřili, že běloch může jít pěšky. V blízkosti „náměstí“ už vidíme autobus, jsem žíznivý, ale místo vysněné restaurace jsou okolo jen stánky se suvenýry. Házíme batohy do přistaveného mikrobusu. Rasta nás požádal, ať na něho počkáme v mikrobusu, že jde rozměnit peníze. V klidu usedám na sedadlo. Bohužel, klid to byl, ale před bouří.
Sotva se Rasta vzdálil, obklopilo mě osm nosičů a něco vzrušeně vykřikovali. Pouze starší kuchař seděl v klidu na zadním sedadle. Vůdce nespokojených nosičů, mladý pomocník kuchaře a můj nosič, který uměl anglicky, se mě začal opět vyptávat na peníze, které jim dáme. Začal jsem mu opět opatrně vysvětlovat, jak jsem se s Rastou domluvil. Zkoušel jsem mu vše vyložit, ale nějak nemohl pochopit co mu chci říct. Proto jsem vzal do ruky notes a začal některé cifry psát. Jak vyšlo najevo, neuměl moc počítat. Tím pádem bylo vše zbytečné a přes rostoucí nespokojenost a řvavu, jsem je odkázal na Rastu. Rasta je boss a on vše vysvětlí. S nikým se již bavit nebudeme. Naštěstí, jako na zavolanou přichází Rasta a na malou chvilku zjednal pořádek, který stačil k tomu, aby mi vysvětlil, že nosiči mu nevěří, jakou částku jsme rozdělili mezi nosiče.

 

Pro jistotu začne rozdávat peníze, přesně podle dohodnutých cen. Nespokojenost se mění v rozzářené úsměvy. Problém byl asi v počtech. Po převzetí částky nás nosiči začínají plácat po zádech a děkovat nám, jako bychom jim zachránili životy. Všichni byli uspokojeni částkou a já s Rastou vedl na toto téma chvíli rozhovor. Řekl mi, že je to normální, že občas západní turisté dají více či méně, ale především je problém v tom, že neumí počítat a nevěří Rastovi, který počítat umí. V minibusu zavládla pohoda. Rozloučili jsme se s některými nosiči a vydali se na cestu do Arushi. Cesta utekla jako voda. Kili bylo opět schováno v mracích. Na hotelu nás čekal majitel cestovky a vyptával se, jak se nám to líbilo, jestli nechceme ještě safari a kde budeme bydlet. Bylo jasné, že zde v hotelu, protože bylo nutné ještě s Rastou oslavit náš výstup na střechu Afriky.

 

Na závěr slíbená story ze čtvrtého dne: Jak se stát průvodcem na Kilimandžáru

 

Průvodce začíná svou kariéru jako řadový nosič ve věku, kdy je schopný nést 20 kg břemeno. Druhým předpokladem je mít štěstí a dostat se do party nosičů, resp. dostat šanci. Pak, pokud se osvědčí, nosí několik let pouze břemena. Musí však splňovat další předpoklady. Zaprvé, stále si zlepšovat vybavení, aby i ve špatném počasí mohl svou funkci vykonávat. Podle Rasty v období dešťů zahyne na Kilimandžáru jeden nosič každý den na podchlazení, nebo se musí vrátit, což v podstatě znamená ztrátu místa. Zde se poprvé odděluje tzv. zrno od plev. Normální plat nosiče je okolo 30 tisíc Tsh + „tips (všimné)“.

Pokud umí anglicky, je pravděpodobné, že nosič brzy povýší na asistenta kuchaře. Pokud se však vše naučí a složí zkoušky, že umí vařit. Stane se z něj lépe placený kuchař. Opět je zde nutný předpoklad šetřit finanční prostředky na vybavení, což při mentalitě místních bývá problém. Většinou totiž část platu okamžitě utratí za bujarý večírek, resp. odpoledne. Když má štěstí, získá kus vybavení od nějakého turisty.

Další fází je schopnost se dále vzdělávat a vytvářet nezbytné kontakty, aby mohl vykonávat funkci asistenta průvodce. Pokud se mu tato fáze vydaří, dostane se poprvé na vrchol Kilimandžára. Stane se asistentem průvodce u veliké cestovky. Sice málo platí, ale je zde lepší možnost získat kvalitní vybavení, znalosti z častých výstupů a z konverzace s turisty získat důležité poznatky, co chtějí, jaké jsou jejich přání a jak jim pomoci v nouzi a především si zdokonalit jazyk. Při této fázi je nezbytné se dále vzdělávat – angličtina, vystupování, konverzace, první pomoc a rozpoznat 100 druhů rostlin a živočichů Kili.

Zde však nastupuje další fáze a tou je složit zkoušku. Zkouška se skládá u správy N.P., ale důležitým předpokladem je její vypsání. Počet cestovek a průvodců na Kili je pod kontrolou. Rasta měl štěstí, že zkoušku složil po dvou letech čekání. Jeho asistent Simon na ni čeká už sedmý rok. Teprve pak se z vás stane průvodce a čím více a déle lezete, tím máte více zkušeností a jste cennější a lépe placený. Pokud máte štěstí, dostanete se u velké cestovky na šéfa průvodců či změníte zaměstnavatele. Kupodivu menší levnější cestovky průvodce lépe platí. Průvodce je tam totiž sám a tím pádem nepostradatelný.