Expedice Kilimandžáro 2007 – Čtvrtý den výstupu

 

 

24.1.2007
Zasmějeme se. Dám si ještě jedno vajíčko, na kterých jsem opravdu malinko závislý. Jak se stalo už trpěným zvykem, jsme opět poslední v táboře a pozorujeme ostatní výpravy ve stěně. Lidé na ni vypadají jako mravenci. Z dálky stěna vypadá opravdu příkře.

 

Dosnídáme, zabalíme a společně s posledními nosiči vyrážíme na cestu. Breach Wall je opravdu stěna, cesta stoupá cikcak, ale stále má šířku tak od dvou metrů do 40 centimetrů. Nastoupáme tak 50 výškových metrů a dostáváme se do zácpy. Nevím proč, ale černoušci mají ve zvyku vždycky, pokud je někdo či něco zastaví, zkusit to nějakým způsobem obejít, protlačit či prostě to alespoň zkusit, ačkoliv je předem jasný neúspěch celé operace. Díky tomu místy vznikají zácpy. Nosiči se tlačí s bágly před klienty, ti mají strach, aby je neshodili ze stěny, zastaví se, jeden nosič zpomalí, druhý ho předbíhá, další zkouší jinou cestu a tak uplynou příjemné dvě hodiny, než tu stěnu vylezeme. V podstatě se dá říci, že jsme ji vyčekali. Do pohybu se dáme s ostatními dobyvateli teprve ve chvíli, kdy poslední nosič zmizí za obzorem.

Po překonání stěny, dáváme malou pauzu a kocháme se pohledem do údolí s několika vodopády. Poučen ze včerejšího zážitku s výškovou nemocí poctivě piji vodu každou zastávku a je mi fajn. Přesto jsou pro mě nepochopitelné skalní „akrobacie“ a pokusy o horolezení od několika mladých mužů, kteří ukazují slečnám, jak jsou dobří. Asi jsem dlouho nebyl zamilovaný, takové plýtvání energií a v takové výšce. Po přestávce nás čeká cesta do dalšího údolí. Překročíme potok a pomalým výstupem se opět dostáváme nad hranici 4000m n.m. Jak už bývá zvykem okolo poledne se počasí kazí. Cesta alpínskou vegetací se jako mávnutím proutku mění. U dalšího údolí rostou známé stromy a keře. Na dně údolí teče silný potok Karanga, který je posledním zdrojem pitné vody. Sestup k němu patří společně s výstupem na Breach Wall mezi nejnáročnější terény na Machame rout. Cesta je kamenitá, místy v ní teče potůček. Musíme překonat několik obřích balvanů a skalních tabulí pokrytých štěrkem. U mnoha lidí se tyto lezecké kousky nesetkávají s pochopením a cesta vázne. Pomalu všechny předbíháme a mažeme ranní ztrátu. Další prudký výstup.

Jdu svým tempem. Stále se mi honí hlavou poučka od marockého průvodce, kterou mi říkal při výstupu na Jebel Tubkal – „Still and Slowly“. Jdu v klidu a docela pomalu. Vedle mě kráčí nosič s 30 litrovým barelem vody na hlavě a předběhl mě. Přesto uteču Pavlovi a Vláďovi a přemýšlím, zda to nepřeháním. V Karanga kempu nás čeká zasloužený oběd. Před silným větrem se schováváme za velkým kamenem a dáme se do jídla. Pavel mi sděluje, že mu je stejně blbě, jako včera mě. Točí se mu hlava a moc se mu nechce chodit. Dokonce už ani nefotí jako Japonec. Aby toho nebylo málo, tak se Vláďovi spustí z nosu krev. Není na nás hezký pohled. Rasta si dělá starosti. Vláďa nás uklidňuje slovy, že to mají v rodině, ale on na to netrpí. Což mě moc neuklidňuje, když vidím jeho kapesník. Po jídle nás chlad vyhání na další pomalý výstup. Postupujeme v mlze v pozvolném a dlouhém svahu stále výše. Mlha se protrhává pouze v okamžicích, kdy se lidé, včetně nás, snaží najít nějaký kousek soukromí pro velkou potřebu, což je v tomto plochém terénu nelidský úkol. Každý spoléhá na počasí, které ale vždycky udělá to, co nechcete.

 

Na vrcholu svahu se otevírají pohledy do atria South East Valley. Vidíme cestu i závěrečnou stěnu před kempem. Pavel těžce dosedá a já mu vnucuji vodu. Je zvláštní, že pokud začne být tělu takhle zle, nechce se mu pít, přestože je to asi jediný lék na nadmořskou výšku. Všude okolo nás jsou ploché kameny znělce, které po úderu zní jako zvony. Pokračujeme velmi zvolna dál. Děláme časté pauzy a hodně pijeme. Sluníčko opět svítí a tak se zlepšuje i nálada. Kluci opět vtipkují a najde se čas i na nějaké popíchnutí Rasty. Ale jako vždy pohotově přichází s vtipem a neuvěřitelnou historkou, kterou si nechám, až do posledního dílu.

Před poslední stěnou do vrcholového tábora se vyhříváme na balvanu a pozorujeme myši. Koukáme se na toalety, které visí nad námi, jak kulometní hnízda. Prý jsou nové a určené pro turisty. Představuji si jaké asi jsou. Možná je škoda, že nejsou natočeny vchodem do atria, byl by to fantastický zážitek. Po zdolání stěny zjišťujeme, že jsme sice v táboře, ale čekají nás další dva kilometry k našim stanům. Velkou pochybnost vůbec budí, kde budeme naše stany stavět, když je kemp v prudkém svahu plném kamení a suti. Jak je vidět, některé cestovky se s tím moc nemazaly a stany postavily přímo na kamení. Jiné měly štěstí na pár vyrovnaných teras z předchozích cest. Pro nás bylo příjemným překvapením, že naši průvodci vybrali sice místo až na samém konci tábora, ale naštěstí na dvou kamenných terasách. Hned vedle je „chata“ správy národního parku, záchody a prudký svah do atria, který nabízí nádherný výhled.
Jen dokončím, nové záchody pro turisty jsou z nerezového plechu a děsně páchnou i přes použitou desinfekci. Takže jsme využívali stejně dřevěné záchody pro nosiče, ačkoliv neměly dveře. Do těch moderních chodili jen chudáci, co by nedoběhli na dřevěné, ale zvenku vypadaly pěkně.

 

Po rozbalení stanu nám Rasta řekl, ať si jdeme lehnout a odpočineme si. Vláďa to doplnil, že dnes o půlnoci vyrazíme na vrchol. Přičítali jsme to jeho zhoršenému zdravotnímu stavu. Podle našeho propočtu bychom tam měli jít až pátý den. Což byla ve skutečnosti pravda. Vláďa nás chtěl přivést k rozumu historkou z pražského nádraží, že zas tak dobří matematici nejsme.
Nechci se vymlouvat, ale Pavel měl nastavený špatný datum.

No, v hlavě bylo prázdno a ten výhled na Mawenzi byl natolik opojný, že jsme zůstali před stanem, kochali se postupným západem slunce za vrcholem Kibo, bouřkovými mraky, duhou a deštěm, které se stále honily kolem druhého nejvyššího vrcholu a krmili jsme myši (Rhabdomys pumilio; Four-striped grass mouse; myš čtyřpruhá). Po západu slunce byla večeře a my Vláďovi ukazovali fotky. Smích nás přešel ve chvíli, kdy Rasta oznámil, že v půlnoci nás přijde vzbudit. Máme se teple obléci, co nejvíce vrstev, prý je lepší teplo než zima. Vzít čelovky, něco na zub a vodu. S představou 4 hodin spánku si jdeme lehnout. Vláďa se směje, má už dvě k dobru a my mu musíme dát za pravdu, že vlastně půlnocí je pátý den. Ve slušném chaosu jdeme spát.