Po obvyklém chaotickém balení hodinu před odjezdem a opětovném přebalení batohu, nastoupil strach, co jsem všechno zapomněl. Kontrola však proběhla bez závad. Dvě hodiny po půlnoci vyrážíme na naši vysněnou cestu dobýt střechu Afriky.
16.1.2007
Čekání na autobus do Vídně vyplňujeme v příjemném prostředí nonstopu v Paleckého ulici v Praze. Pohodu naruší až telefon od Vládi, kde jsme, protože autobus jede už za 3/4 hodiny. Pavel tomu nevěří a stále opakuje nesmyslný čas odjezdu, který si bůh ví proč zapamatoval. Já tyhle drobnosti v hlavě nenosím, navíc už jsem se naladil na africký rytmus. Rychle dopíjíme a jdeme na autobus. Cesta do Brna příjemně uběhla. V Brně však hodinu mrzneme při -6°C a čekáme na přípoj do Vídně. Cestou ještě jednou přemýšlím, proč jsou u nás letenky tak drahé, ale na nic rozumného stejně nepřijdu, podobně jako v případě bankovních a telefonních poplatků. Z Vídně letíme do Amsterdamu, kde přestupujeme do letadla směr Nairobi.
Čekání na autobus do Vídně vyplňujeme v příjemném prostředí nonstopu v Paleckého ulici v Praze. Pohodu naruší až telefon od Vládi, kde jsme, protože autobus jede už za 3/4 hodiny. Pavel tomu nevěří a stále opakuje nesmyslný čas odjezdu, který si bůh ví proč zapamatoval. Já tyhle drobnosti v hlavě nenosím, navíc už jsem se naladil na africký rytmus. Rychle dopíjíme a jdeme na autobus. Cesta do Brna příjemně uběhla. V Brně však hodinu mrzneme při -6°C a čekáme na přípoj do Vídně. Cestou ještě jednou přemýšlím, proč jsou u nás letenky tak drahé, ale na nic rozumného stejně nepřijdu, podobně jako v případě bankovních a telefonních poplatků. Z Vídně letíme do Amsterdamu, kde přestupujeme do letadla směr Nairobi.
17.1.2007
Keňa nás přivítala ranní výhní 40°C na letištní ploše a příjemným chládkem 30°C v hale. Po krátkém obědě na podlaze haly, okamžitě v tom vedru usínám. V poledne nastupujeme do letadla do Dar es Salamu. Jak jsme se opět přesvědčili, úroveň Kenya Airways je opravdu špičková. Dojem navíc podtrhl pilot, který s námi v Daru přistál jako do peřin. Dar má klima ještě pekelnější. Vhlkost je snad 100% a teplota obdobná jako v Nairobi. Tečou ze mě potoky potu. Po běžných administrativních úkonech při přistání a platbě víza 50 USD opouštíme halu a na malou chvilku si užíváme závanu větru. Malé nadechnutí a hned se na nás vrhají náhončí taxikářů. Jsou to obdobní vydřiduši jako v Praze, ale alespoň mají veřejný a pevný ceník. Škoda, že jsem u sebe neměl mapu, byl bych věděl, že letiště je kousíček od hlavní silnice, jinak bych tu jejich přemrštěnou cenu nikdy nezaplatil. Necháváme se odvézt do nejlevnějšího hotelu podle Lonely – Safari Inn za 37 USD/3 osoby. Ubytujeme se a jdeme na krátkou seznamovací procházku s Afrikou. Kluci v Africe nikdy nebyli a tak jsou pod mým stálým „dohledem“. Jsou však nadšeni i z věcí, které já už ke své škodě nevnímám. Mám však radost z jejich nadšení. Po malé večeři a oslavičce jdeme na hotel, kde se večer dorazíme pochutinami z domova.
18.1.2007
Ráno jsme bez problému vstali, protože člověk v kaluži potu, při stálém rámusu větráku, přeci jen dobře nespí. Vyrážíme do města. Nikdo si nás příliš nevšímá. Pouze v přístavu jsme obklopeni skupinou turistických náhončích. Město žije svým rytmem a starostmi. Naším cílem je především získat podrobnou mapu Kilimandžára v Survey&Mapping Division Map, což se po hodině čekání podaří. Mapa je v barevné kopii a oproti ostatním mapám v Evropě především podrobná, plná informací a levná. Skládám ji skoro obřadně. Cestu zpět na hlavní třídu si zpestřujeme prohlídkou rybího trhu, kde se prodávají všechny dary moře a spousta mušlí, které byste do Česka zcela jistě nedovezli. Pak následuje prohlídka Národního muzea. Po kulturní vložce vyrážíme ukojit hlad. V restauraci potkáváme dvě známé dívčí tváře z letadla, čemuž se příliš nedivím, když v ruce drží stejného průvodce.
Po obědě padá rozhodnutí se na pobřeží příliš nezdržovat. Chtěli jsme určitý čas věnovat aklimatizaci, ale pomalu ani coolmax od AlpinePro nepomáhá tělu zvyknout si na teplotní šok. Jdeme pro jízdenky do Scandinavian express směr Arusha. Doufáme, že ve vyšší nadmořské výšce, bude počasí snesitelnější. Večer opět potkáváme holky ve vyhlášené restauraci s výtečným jídlem a spoustou turistických naháněčů. S jedním rozumným – Alibabou (opravdu jeho jméno) se dáváme do řeči a musely samozřejmě padnout i slovíčka o loupežníkovi a jeho 40 kamarádech. Čemuž se všichni rádi ze svých důvodů zasmějeme. Na oplátku užitečných informací o aktuálních cenách safari a výstupů na Kilimandžáro ho musíme naučit pár jadrných sprostých slov v češtině. Tak se, když tak nedivte;-) Zbytek večera trávíme na pokoji nad kartami. Jdeme brzy spát, ráno nás čeká dlouhá cesta autobusem.
19.1.2007
Ráno vstáváme se Sluncem a na recepci zjišťujeme, že zde spaly holky z letiště, což už vyloudilo výbuch smíchu. Platíme a jdeme pěšky na autobusové nádraží Scandinavian. Holky již byly v čekárně, ale tentokrát se již nesmějme. Autobusy této firmy patří mezi nejluxusnější v Tanzanii a servis na jejich palubě je obdobný Student Agency u nás, jen záchody jsou v zadní části autobusu. Po pomalém začátku skrz Dar es Salam, kdy se autobus motal v dopravní zácpě, následuje rychlá jízda do Arushy. Vzhledem k dobrému stavu autobusu není ani cítit, že si to pelášíme hodně přes stovku. Krajina je svěže zelená, vše kvete a řeky jsou rozvodněné. Je vidět, že tu ještě před týdnem silně pršelo. Z monitorů nám cestu zkrátila africká verze Romea a Julie ze současnosti. Výtečné bylo podání padoucha, který byl stylizovaný do role amerického rapera. Film končil smrtí obou aktérů, přesně jak má být. Následoval film o chlapci z ulice, ale naštěstí se mi podařilo usnout, takže nevím, koho všechno ten „Mirek Dušín“ zachránil. Film končil přesně na odpočívadle v Mombo, kde byla krátká pauza na nákup jídla a nápojů. Před námi se otevírala planina plná agave, ze které se vyrábí sisalová vlákna a dříve před nástupem umělých vláken byla zdrojem bohatství Tanzanie. Na severu zprudka rostlo do úchvatné výše pohoří Usambara mountains. Po dalších dvou hodinách jízdy, které zpříjemnil film Rambo po africku, se cesta otočila k západu. Pečlivě sleduji severní obzor. Snažím se najít Kilimandžáro, ale bohužel vše halí silná oblačnost. Vůbec si nedovedu představit tu scenérii kopce rostoucího z roviny až do oblak a už vůbec výstup v dešti. K večeru v obavách z lijáků při výstupu k mé nelibosti začíná pršet. Déšť je silný ale ke štěstí krátký. Teprve u cíle naší jízdy se z mraků prodírá v celé kráse alespoň Meru. Je to úchvatný kopec rostoucí velmi zprudka z roviny až do výšky 4 565 m n.m. Lituji, že Kilimandžáro není vidět, protože by to byla ještě lepší podívaná.
V šest hodin přijíždíme do Arushi. Jen co vylezeme z autobusu, vrhá se na nás tlupa dvaceti turistických naháněčů se svými nejvýhodnějšími nabídkami a širokými úsměvy. Po chvilce odmítání, se úsměvy mění v křik a pomalu i v boj o naše batohy. Naštěstí je kousek busík jednoho z turistických operátorů, který neřve a navíc poskytuje alespoň nějaké služby. Nasedáme k němu a jak vidíme, holky tam již sedí. Objíždíme s nimi všechny levné hotely podle Lonely Planet, ale vše je beznadějně plné. Takže stejně končíme v hotelu New Meru Inn, ze kterého je náš průvodce z busíku. Pokoje jsou slušné stejně jako cena. Večer zpříjemní posezení s holkama a jedním Japoncem. Navíc nám majitel hotelu nabízí svou cestovku, že prý se zítra domluvíme na ceně za výstup. na Kili. Mám trochu obavy, protože jeden Australan v autobuse nám tvrdil, že nic levnějšího než za 2000 USD podle cestovek z Lonely neseženeme a navíc prý on měl slevu, že to objednal dopředu a po internetu. Uvidíme. Podnebí je zde opravdu snesitelnější a podobné našim teplotám v létě. Klidný večer se malinko zvrtne s přinesením slivovice a množstvím alkoholu v krvi ostatních hostů – Tanzánců.
20.1.2007
Ráno se nám moc vstávat nechce, přesto se hned po probuzení výborně bavím. Kluci hřeší na svou profylaxi proti malárii. Vláďa se škrtí v moskytiéře a Pavel je s ní přikrytý. Po snídani se psychicky připravuji na boj o cenu, ale majitel cestovky Robert mi hned bere všechny karty z rukou. Podává mi svůj oficiální ceník. Zeptá se nás na výbavu a hned škrtá stovku dolarů. Rozklíčuje nám cestu, cenu, jak budeme jíst a spát, co sebou. Navíc nás přesvědčuje, že pro lidí z východní Evropy má jiný ceník, znova škrtá nějaké dolary z ceny a vysvětluje další a další reálie z života v Arushy.
Pak mě teprve pustí ke slovu. Snažím se mu nabídnout cenu podle Lonely z roku 2005, ale opět vysvětluje, co se zdražilo, jak ho stát škube, atd… Špatně se smlouvá, když to sám tuším a navíc Alibaba z Daru říkal, že to levněji stejně neseženeme. Takže nakonec končíme na jeho návrhu, že nám šestidenní trek udělá za 950 USD na osobu. Platíme, dostáváme účet a jdeme se najíst.
Po obědě jdeme do města. Je to takové ospalé městečko. Dvě hlavní ulice plné lidí, jedna dobrá diskotéka, trhy a mezinárodní soud pro vyšetřování rwandských zločinů. Mezinárodní soud je též důvodem permanentně obsazených hotelů. Cestou jsme koupili i nějaké suvenýry, ale v podstatě jen tak ze sportu. Jediné co mě zaujalo byla kapela muzikantů, kteří zpívali jednu krásnou píseň – bohužel stále dokola.
Do hotelu jsme došli brzy, je sobota odpoledne a tak je vše již zavřené. Přebalili jsme batohy a dali stranou nepotřebné věci. Po večeři jsme hráli ferbla. Plni očekávání jdeme brzo spát. Zítra vyrážíme….