Cestopis z cesty po Etiopii 24. 11. – 10. 12. 2009
27. 11. – PÁTEK
Ráno řešíme, jestli vyrazíme Pavlovým vozem do Jimy nebo Butajiry – též Land Cruiser, ale zánovní – v Etiopii jsou auta velmi drahá. Tahle Toyota bez daně stála 30 000 € a s daní by stála 82 000 €, cena vozů navíc moc neklesá s jejich stářím, proto jsou k vidění jenom stará auta. Taxíky jsou například Lady nebo potom moderní 4×4 Toyoty a minibusy.
Ráno řešíme, jestli vyrazíme Pavlovým vozem do Jimy nebo Butajiry – též Land Cruiser, ale zánovní – v Etiopii jsou auta velmi drahá. Tahle Toyota bez daně stála 30 000 € a s daní by stála 82 000 €, cena vozů navíc moc neklesá s jejich stářím, proto jsou k vidění jenom stará auta. Taxíky jsou například Lady nebo potom moderní 4×4 Toyoty a minibusy.
Vítězí Butajira i když nám je to v podstatě jedno. Z cesty je vidět mohutná sopka Zuqualla kousek za Addis. Cestou jedeme přes řeku, kde si fotíme most a panoramata. První zastávku uděláme ve městě Tiya, kde jsou obelisky chráněné UNESCO. Nabíráme místního domorodého pracovníka, který nás vezme na nějaké stély v okolí. Stély jsou Pavlovo hobby, vlastní několik knih v cizích jazycích o jejich rozmístění, smyslu a tak dále.
Na oběd se stavíme v místní restauraci, kde se nás snaží upoutat servírka. Ženy se tady vůbec na cizince dost smějí a otáčejí se za nimi, hnedka dávají telefonní čísla a s manžely si hlavu moc nelámou. Nejprve nás zavede k farmáři v polích na místě zvaném Dimbo Derre, který má na zahradě s falešnými tzv. zimními banány a 4 asi metrové kamenné čočky. Zemědělec umožní i prohlídku svého domu a za to vše chce pěkných 10 birrů.
Další zastávka je na kamenu ve tvaru ležící 8, ale hned vedle celá vesnice likviduje na banánové plantáži několik kmenů falešného banánu. Mají vydlabanou díru v zemi, ve které pak zpracované odštěpky zfermentují. Z listů tahají vlákna, spotřebuje se vše. Pomáhá celá vesnice, ale jsou tu jen ženy s dětmi. Do toho popíjejí asi něco jako banánový burčák – je tu velmi veselo. Zaplatíme 50 birrek, což jim asi docela pomůže a jsme rádi, protože se tohle nevidí často.
Vracíme se k stélám UNESCO z poledne, které si fotíme. Pavel navíc tak zuřivě, že se plazí i travou – vyrobí pak z fotek pohledy, kterými zaplaví Etiopii. Mnohá zákoutí v celé zemi už díky němu mají své prvopohledy. V Butajiře spíme v hotelu, který Pavel už zná z předchozích cest. Dáme si buržoazně whisky, kterou nalévají z kovových odměrek, a to buď jednu odměrku, nebo dvě.
28. 11. – SOBOTA
Ráno se opulentně nasnídáme, dávám si hamburger s místním smaženým masem – kitfem a jsou k němu i hranolky. Tonda si dá vejce se sýrem, je typu Lučina, velmi chutný, avšak smrtelně pálivý i po expiraci.
Ráno se opulentně nasnídáme, dávám si hamburger s místním smaženým masem – kitfem a jsou k němu i hranolky. Tonda si dá vejce se sýrem, je typu Lučina, velmi chutný, avšak smrtelně pálivý i po expiraci.
V 9.30 vyrazíme na nedaleký kráter Lake Shetan – Ďáblovo jezero. To už vlastní pohled má. Pavel se za doprovodu domorodé dětské průvodkyně pokusí o prvosestup bílého farandžíe – cizince – k jezeru na dně, dá se tam také dojít po nějaké stezce místních lidí. Pavel však jde přímo dolů a my zatím kráter obejdeme.
V celé zemi je neuvěřitelné množství dravců na obloze a ptáků po celé přírodě. Obdivujeme sokola a výhledy do krajiny. Jinak nás obklopuje množství dětí a oslíků s vodou v žlutých kanystrech. Děti neustále pokřikují a dožadují se birrky nebo pera. Dalo by se snad i říci, že hodina angličtiny vypadá tak, že se naučíme základná fráze: „Money„, „Give me money„, „Hello! – give me money„. Jinak ale také pokřikují: „Hello!„, „How are you?“ či „Where are you from?„
V celé zemi je neuvěřitelné množství dravců na obloze a ptáků po celé přírodě. Obdivujeme sokola a výhledy do krajiny. Jinak nás obklopuje množství dětí a oslíků s vodou v žlutých kanystrech. Děti neustále pokřikují a dožadují se birrky nebo pera. Dalo by se snad i říci, že hodina angličtiny vypadá tak, že se naučíme základná fráze: „Money„, „Give me money„, „Hello! – give me money„. Jinak ale také pokřikují: „Hello!„, „How are you?“ či „Where are you from?„
Jedeme na stélu kousek od silnice do Hosainy u mešity – místo se nazývá Asano Dengai. Je k ní cedule akorát v amharštině s nápisem Stéla 400 metrů a pozor na AIDS. Stéla je zvláštní tím, že není dekapitovaná a znázorňuje ženu. Podivná kapka na zádech znázorňuje dítě. Otravující dav dětí nám pravděpodobně lohne z auta knihu. Je to naše vina, máme si ho zamykat. Vzhledem k tomu, že muslimové měli včera svátek, jsou všichni takoví ještě připitý.
V Hosaině zastavíme na občerstvení a dáváme si místní speciální tibs – věci co se dávají na indžaru, nejčastěji zeleninové pasty, ale i maso – tentokráte je to vařené skopové. Dáme kávu a pak jedeme po prašné cestě přes hory do Welkita. Stavíme u islámského hřbitova a poprvé bereme dvě stopařky – mladá hezká děvčata. Pak jich bereme už 6 a všechny se vejdou k Tondovi dozadu. Jsem rád, že sedím vepředu, protože děvčata jsou sice mladá a hezká a svedly by jistě ctnostného poutníka k hříchu, ale místní zvyk vtírat si do vlasů máslo má i vedlejší pachový efekt – konečně jsem odhalil, co jsem to všude cítil. Tonda si to teda tak moc neužívá. Pak vezmeme ještě jednu hezkou a slušnou a popovezeme jí do většího města po cestě.
Cesta se docela vlekla – po cestě byly pěkné domky (tukul – domek kruhového půdorysu s doškovou střechou), nejvyšší pod cesty byl 3 400 m n. m. s teplotou 16 stupňů, dole bylo pak 25 a vypadalo to, že bude pršet – v listopadu, kdy tady prý zásadně neprší. Skoro k večeru – stmívá se v 6 hodin – dorazíme do Welkite, což je docela díra a ubytujeme se v jednom ze dvou slušně vypadajících hotelů na hlavní ulici. Večeři nám obsluhující personál spočítá na 650 – potom co se ozveme, sleví na 450 a po přepočítání jim dáme 307. Bedele vyjde na 12, Sv. Jiří na 7. Objednali jsme si biftek – dostali jsme špagety s masem a ještě nám tvrdili, že takhle má biftek vypadat. Loupež cizinců v přímém přenosu – ředitel tu není, personál je tak familiární, až je drzý. Jdu si koupit přes ulici pivo, ale nechtějí mi ho dát sebou, vypukne hotová panika – pivo je za 7 birrů, ale záloha, jak mi vysvětlí je prý asi 20. Kopnu tady do sebe na žízeň dvě třetinky, čímž je udivím podruhé. Snídani si zde pro jistotu nedáme.
29. 11. – NEDĚLE
Ráno jsme nachystaní v 7 před hotelem, ale Pavel o půl hodiny zaspí. Poslední rána je, že místní manager řve na celou recepci Good morning a doplní to větou o tom, jak se u nich po ránu hlasitě zdraví, evidentně určenou nám. Tenhle hotel nesklidí žádnou pochvalu mezi všemi v Addis, co někam jedou. Všichni cizinci si totiž dávají typy, kde je co dobrého a kde právě ne.
Ráno jsme nachystaní v 7 před hotelem, ale Pavel o půl hodiny zaspí. Poslední rána je, že místní manager řve na celou recepci Good morning a doplní to větou o tom, jak se u nich po ránu hlasitě zdraví, evidentně určenou nám. Tenhle hotel nesklidí žádnou pochvalu mezi všemi v Addis, co někam jedou. Všichni cizinci si totiž dávají typy, kde je co dobrého a kde právě ne.
Jedeme směrem na Jimu asi 20 kilometrů na výhledy. Po cestě vyplašíme hejno paviánů. Přejedeme most přes řeku a rozhodneme se vrátit a jet na zeleninovou farmu. U řeky zastavíme a Pavel dá dětem umýt auto. Tonda se blíží vyschlým korytem vyfotit volavku v řece, když v tom mu kámen odfrkne a v řece objevujeme čtyři hrochy, jak se tu převalují. Bohužel jim koukají jenom oči a nozdry. Zuřivě fotíme, děti domyjí pomocí vody z řeky auto a pak jedem nazpátek do Addis.
Po cestě se stavíme ve Welisu, kde jsme před pár dny popíjeli pivo při opravě auta, ale tentokráte nás Pavel vezme do luxusní Negash Lodge (Vladař) – stavby takřka koloniální. Zde si za 60 dáváme opulentní Chicken Weliso, což je plněný kuřecí závitek se smaženou tuhou krustou, podávaný s rýží a zeleninou. Samozřejmě s výbornou fazolovou polévkou a kávičkou. Ta je v celé zemi výborná, malé hrnky se dost sladí a káva má výraznou, jemně zemitou chuť. V zahradě s množstvím zeleně a ptáků je pak ubytování v domcích, podle jednotlivých etiopských regionů.
V půl jedné odjíždíme, ať stihneme navštívit Menegasha National Forest, což je les, který je chráněný od 17. století. Je 16 kilometrů od hlavní cesty na Addis. Cestu chvilku hledáme – odbočka je u pivovaru. Zastavíme, abychom fotili. V poli nikde ani živáčka či mrtváčka. Jakmile auto zastaví, objeví se první tři děti běžící k autu, do minuty je jich kolem auta deset. Děti snad rostou z kamení. V celé Etiopii totiž snad není neobdělaného místa s domkem poblíž. U vstupu zaplatíme a ještě že máme 4×4 vozík. Jedeme se podívat na vodopády. Odbočíme a zastavíme, že tam dojdeme pěšky.
Cestou se naštěstí zeptáme a zjistíme, že buď tam žádný vodopád není, a nebo, že je daleko. V každém případě se vrátíme k autu a vyjedeme nahoru na kopec, kde už rostu jenom jalovce a je zde velký výhled. V lese mají žít bradavičnatí vepři či leopardi, ale jak z lesa slyšíme, není to skoro možné, protože je to – mámo, houba – a vynoří se deset domorodců. Zahlédli jsme jen zvědavé opice ve větvích. Když se vracíme, vládne dole panika, padá tma a místnímu školnímu zájezdu se ztratila nějaká děvčata. Naštěstí les není velký, a když by se šlo hodinu z kopce, je člověk venku. A leopardi, bůh ví, kdo je tady viděl naposledy. Při zastávce na letišti zjistíme, že zavazadlo se konečně našlo. Večer si jdeme sednout na pivo do hospody na roh nedaleko domu, kde se s námi dá do řeči místní 26-letá manažerka. Její věta po 5 minutách konverzace: „Jsem vdaná, ale to nevadí.“, nás uvádí v hlubší zamyšlení o úloze bílého muže v Africe.