Etiopie 2009 – 1.díl
Cestopis z cesty po Etiopii 24. 11. – 10. 12. 2009
24. 11. – ÚTERÝ
V úterý začínáme využívat nabídky, kterou udělal Tondovi jeho domovní spolubydlící Pavel M., který v Etiopii pracuje, a vypravujeme se na dalekou cestu do Habeše. Sejdeme se v 11 hodin na Flóře a odjíždíme na letiště, odkud letíme s Turkish Airlines nejprve do Istanbulu a poté do Addis Ababy.
Na letišti je opravdu draho, Plzeň za 150 Kč se mi jeví jako už opravdu, opravdu předražená. Hned při odbavení nás slečna upozorňuje, že let z Istanbulu má zpoždění a že nám možná v Istanbulu nestihnou přeložit zavazadla a že i možná nestihneme přestup. Tonda si balí batoh i přes její varování do pytle od kávy z Peru. Takhle se mu batoh už ztratil na Madagaskaru, nicméně to pokouší znovu. Letadlo má sice v Istanbulu zpoždění, ale vše stíháme a tak jsme po pěti hodinách letu v Addis ve dvě hodiny ráno. Tondovi pytel samozřejmě nedorazil a je tedy bez věcí včetně stanu a tábornického vybavení. Dají nám sice telefon, a že prý zavolají, to však nikdo neučí ani následují dni, dovolat se tam nedá. Prostě formalita. Pavel na nás čeká na letišti a odveze nás autem domů, bydlí na Yohanis Kitfo, což naštěstí není daleko od letiště a v 5 jdeme spát.
V úterý začínáme využívat nabídky, kterou udělal Tondovi jeho domovní spolubydlící Pavel M., který v Etiopii pracuje, a vypravujeme se na dalekou cestu do Habeše. Sejdeme se v 11 hodin na Flóře a odjíždíme na letiště, odkud letíme s Turkish Airlines nejprve do Istanbulu a poté do Addis Ababy.
Na letišti je opravdu draho, Plzeň za 150 Kč se mi jeví jako už opravdu, opravdu předražená. Hned při odbavení nás slečna upozorňuje, že let z Istanbulu má zpoždění a že nám možná v Istanbulu nestihnou přeložit zavazadla a že i možná nestihneme přestup. Tonda si balí batoh i přes její varování do pytle od kávy z Peru. Takhle se mu batoh už ztratil na Madagaskaru, nicméně to pokouší znovu. Letadlo má sice v Istanbulu zpoždění, ale vše stíháme a tak jsme po pěti hodinách letu v Addis ve dvě hodiny ráno. Tondovi pytel samozřejmě nedorazil a je tedy bez věcí včetně stanu a tábornického vybavení. Dají nám sice telefon, a že prý zavolají, to však nikdo neučí ani následují dni, dovolat se tam nedá. Prostě formalita. Pavel na nás čeká na letišti a odveze nás autem domů, bydlí na Yohanis Kitfo, což naštěstí není daleko od letiště a v 5 jdeme spát.
25. 11. – STŘEDA
Ráno vstáváme v 8 hodin a Pavel nám dává místní peníze, které vyměnil a kartu do telefonu. S naší kartou je velmi obtížné se kamkoliv dovolat, síť navíc není příliš hustá a vzhledem k jedinému operátorovi je i dost nepružná. Na informace se například musí volat číslo dle předčíslí karty. Jedno univerzální prostě neexistuje. Kartu je i dost obtížné získat a tak se běžně pronajímají. Nás vyjde pronájem na 14 dní na 250 birrů a tak 200 provoláme a proposíláme na SMS.
Pavel nám domluví taxík na celý den s jeho osvědčeným taxikářem Tesfishem ovládajícím anglický jazyk a velmi bystrým. V Addis vše vypadá stejně, ještě že nás vozí, nejsou zde nějaké význačné orientační body, něco jako centrum objevujeme až poslední den pobytu.
Nejdřív si jedeme zamluvit letenky na Ethiopian Airlines. Pokusil jsem se to bezvýsledně zařídit v Praze po internetu. Přístup zákazníků ovládá zřízenec, který také vydává lístky s pořadím. Vše proběhne hladce a asi za 170 € si kupujeme 4 lety po severu země. Etiopie je opravdu velká země s velmi rozdílnou kvalitou komunikací, cesta do Lalibely trvá autobusem dva dny.
Jedeme do Etnografického musea v universitním kampusu, které sídlí v bývalém paláci Haille Selassieho (Síla Svaté trojice). Je to nejhezčí museu, už proto že ho stvořil náš krajan. Nejlepší jsou obrazy lovu zvěře a bitek s Francouzy a Italy. Je jen škoda, že se tu nesmí fotit. Pěšky se přemístíme do Národního musea, které je tak 15 minut daleko. Mají tu kostru známého předchůdce člověka Lucy, ale jinak nic moc. Chceme se pak podívat po městě, tak nás Tesfish hodí na Piazzu, kterou postavili Italové, ale nic moc. Raději jedem na tržiště Mercato, které si projdeme a nakonec navštívíme obchod se starožitnostmi. Je tu vše co se dá koupit, zuřivě se smlouvá, na to jak se píše, že je to tu nebezpečné to tak drsné není. Po dvou hodinách jsme už docela unavený, tak si jedeme odpočinout ke kostelu, kde pozorujeme opici, jak si hraje s klučíkem.
V 17 hodin vyzvedneme Pavla v práci a ten nás bere do restaurace s příznačným názvem „Proč jíst hovězí“ a vaří se zde kozí maso. Grilovaná koza na kousky je dobrá s indžarou (místní něco jako chleba, mírně nakyslá pečená nakynutá placka o průměru cca 50 cm, mě to chutná), jen trochu tuhá. K večeři si dáme pivo. Jsou zde 4 hlavní producenti – nejlepší je asi Bedele Special, už jen proto, že je v 0,5 litrových lahvích. Následuje St. George, Castel a Dashen v třetinkách a nealkoholický černý Harer. Jdeme domů. Dům je hlídaný nějakými bezpečnostními složkami a domácnosti vládne mladá, na obličeji potetovaná služka Mimi. Tetování obličeje kříži a podobně je na ženách docela časté.
V 17 hodin vyzvedneme Pavla v práci a ten nás bere do restaurace s příznačným názvem „Proč jíst hovězí“ a vaří se zde kozí maso. Grilovaná koza na kousky je dobrá s indžarou (místní něco jako chleba, mírně nakyslá pečená nakynutá placka o průměru cca 50 cm, mě to chutná), jen trochu tuhá. K večeři si dáme pivo. Jsou zde 4 hlavní producenti – nejlepší je asi Bedele Special, už jen proto, že je v 0,5 litrových lahvích. Následuje St. George, Castel a Dashen v třetinkách a nealkoholický černý Harer. Jdeme domů. Dům je hlídaný nějakými bezpečnostními složkami a domácnosti vládne mladá, na obličeji potetovaná služka Mimi. Tetování obličeje kříži a podobně je na ženách docela časté.
26. 11. – ČTVRTEK
Dneska nás čeká výlet autem na kráter Wenchi – 3 386 m. n. m. Záleží prý na výslovnosti, někoho už odvezli na cukrovou plantáž místo kráteru – to bylo divení. Ráno přistaví majitel starší Toyotu Land Cruiser, kterou si bohužel neprohlídneme, ale stejně bychom poznali prd.
Dneska nás čeká výlet autem na kráter Wenchi – 3 386 m. n. m. Záleží prý na výslovnosti, někoho už odvezli na cukrovou plantáž místo kráteru – to bylo divení. Ráno přistaví majitel starší Toyotu Land Cruiser, kterou si bohužel neprohlídneme, ale stejně bychom poznali prd.
Nejprve jedeme na letiště. Mě tam nepustí, protože zavazadla i lidé se kontrolují pomocí rámu už u vstupu na letiště, nebo bych si musel koupit asi vstupenku, a Tondův batoh stejně ještě nemají.
Začíná dnešní anabáze. Jedeme do města Ambo – dnes přejmenované na Prameny života (Hagere Hihot, divíme se, proč všichni mluví o Ambu, v mapě není). Řidič nezná cestu a tak se po projetí části okruhu ztratíme, bereme nějaké naváděče do auta, tahám se s ním o mobil, který jsem pohodil na zadním sedadle – pak se tomu smějeme. Jedeme po rozestavěném okruhu staveništěm rychlostí 5 km/h než narazíme na potřebnou silnici. Stavíme se na kostele v Adis Alem o kterém se uvažovalo v 19. století jako o hlavním městě místo Addis. Dneska docela malá díra. Kostel objevíme díky větě v průvodci, že je na jediném kopci ve městě.
Projedeme Ambem, kde jsou koupele, dokonce i bazén a asi hodinu jedeme po prašné cestě ke kráteru. Zastavíme hned u první odbočky, místní průvodci praví, že se tam jinudy jít nedá atd., navíc řidič se hrne okamžitě vpřed. Táhnou mi batoh a jde jich s námi asi deset. Vylezeme na okraj a rozhlížíme se, na koni jet nechceme, a že se dá slézt dolů na jezero a projet na lodičce. V třetině se naštěstí k velké nelibosti domorodců rozhodneme vrátit. Nadmořská výška 3 400 m. n. m. vykonává své a je to docel záhul se dostat zpátky na okraj. Řidiče musí vynést. Asi dolů lákají turisty a pak je vozí za úplatu nahoru koňmo. Pak nastává dohadování, že jsou průvodci atd., chtějí peníze a to všichni. Jednoho průvodce vezme sebou, že prý si dáme v restauraci kolu. V místní prašné chýši si dáme jednu. Tonda se navíc ptá po vychlazené. Ještě, že jsem si všiml vlastního vjezdu do kráteru. Poplatek je 10 birrů, asi na ekologický rozvoj oblasti. Stavíme u hotelu a kocháme se výhledem, dolů to sice nestihneme, ale dobrý.
Začíná dnešní anabáze. Jedeme do města Ambo – dnes přejmenované na Prameny života (Hagere Hihot, divíme se, proč všichni mluví o Ambu, v mapě není). Řidič nezná cestu a tak se po projetí části okruhu ztratíme, bereme nějaké naváděče do auta, tahám se s ním o mobil, který jsem pohodil na zadním sedadle – pak se tomu smějeme. Jedeme po rozestavěném okruhu staveništěm rychlostí 5 km/h než narazíme na potřebnou silnici. Stavíme se na kostele v Adis Alem o kterém se uvažovalo v 19. století jako o hlavním městě místo Addis. Dneska docela malá díra. Kostel objevíme díky větě v průvodci, že je na jediném kopci ve městě.
Projedeme Ambem, kde jsou koupele, dokonce i bazén a asi hodinu jedeme po prašné cestě ke kráteru. Zastavíme hned u první odbočky, místní průvodci praví, že se tam jinudy jít nedá atd., navíc řidič se hrne okamžitě vpřed. Táhnou mi batoh a jde jich s námi asi deset. Vylezeme na okraj a rozhlížíme se, na koni jet nechceme, a že se dá slézt dolů na jezero a projet na lodičce. V třetině se naštěstí k velké nelibosti domorodců rozhodneme vrátit. Nadmořská výška 3 400 m. n. m. vykonává své a je to docel záhul se dostat zpátky na okraj. Řidiče musí vynést. Asi dolů lákají turisty a pak je vozí za úplatu nahoru koňmo. Pak nastává dohadování, že jsou průvodci atd., chtějí peníze a to všichni. Jednoho průvodce vezme sebou, že prý si dáme v restauraci kolu. V místní prašné chýši si dáme jednu. Tonda se navíc ptá po vychlazené. Ještě, že jsem si všiml vlastního vjezdu do kráteru. Poplatek je 10 birrů, asi na ekologický rozvoj oblasti. Stavíme u hotelu a kocháme se výhledem, dolů to sice nestihneme, ale dobrý.
Pokračujeme do Welisa a pak zpátky domů. Po hodině cesty stavíme v poli, ze zadních kol jde víc kouře než z výfuku. Chvilku s tím řidič něco kutí a prý dobrý. Ve Welisu (Ghionu) opět stavíme a zatím co si dáváme pivo, tak řidič odblokuje zadní brzdy vypuštěním brzdové kapaliny. Jeho počínání sledujeme se vzrůstající nervozitou. Po chvilce stavíme u benzínové pumpy. Shání se po brzdové kapalině a nakonec lije do auta něco z konve, do čehož hodil nějaký písek a zamíchal to. Je už tma, světla svítí jen dálková, při brzdění se vždy zablokuje levé přední kolo. Zadní nebrzdí pro jistotu vůbec. Na silnici je dost lidí a zvířat. Navíc auto či autobus, který se porouchá, nechají odstavený na silnici, dopředu dají trojúhelník – jezdí se po celé silnici – a okolo vozidla kameny, které pak na silnici zůstanou. V Addis řidič asi půl hodiny hledá, kde asi bydlíme. Při vystoupení se mi citelně ulevilo. Jdeme se najíst do včerejší restaurace. Dnes jsou tam zpěvačky, z toho jedna tak hubená jako PET láhev, druhá už je naštěstí přiměřeně kyprá. Hosty rozhicují tak, že někteří se s nimi pouští do tance. Otravují se zbytkem peněz za pronájem auta po telefonu – stálo to 1 700 birrů (záloha 1 000) a řidiči jsme nic dávat neměli, aby jim s tím nezdrhl. No nic, přijedou ráno.
