Epizoda III. – Cesta do pravěku jižní Etiopie – 1. díl
Návštěva přírodních národů v povodí řeky Omo, patří mezi magnety turistického ruchu Etiopie. V podstatě se jedná o zážitkové safari, kdy se offroadem dají navštívit vesnice odlehlých národů. Návštěva je to často velmi povrchní a z určitého úhlu pohledu kontroverzní. V tomto díle si představíme národ Konso a Arbore. Jejich návštěvu jsme odflákli natěšeni na slavnou obchodní značku „Omo Valley Tribes“. Neprávem a k naší škodě.
V dnešním uspěchaném světě může být pravěkem již doba Emila Holuba či Hanzelky a Zikmunda. V etiopském státě Region jižních národů lze na pravěk stále narazit. Na několika metrech lze potkat 21. století a dobu Emila Holuba. Cesta do minulosti to byla opravdu zajímavá, především díky mnoha zkazkám, pověrám a vyprávění dřívějších příchozích. Hlad k návštěvě vyvolává i návštěva National Museum of Ethiopia v Addis Ababa, kde mají vydařenou expozici jednotlivých národů. Včetně mapy, kterou přikládám níže.
Kreslená mapa národů u řeky Omo (National Museum of Ethiopia)
Ale popořadě. Hned na úvod se přiznám, že na tuhle část návštěvy Etiopie jsem se velmi těšil i přes jistou kontroverzi. Na druhou stranu i u nás existuje turistický ruch založený čistě na „pozorování lidí“, například Jízda králů (Na seznamu UNESCO Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva), která sebou nese klady i velké zápory. Cestu do údolí Omo si můžete zaplatit jako safari v Adis Abebě či městě Jinka. Za návštěvu vesnic i focení místních se platí a mají z toho dobrý přivýdělek. Mnoho dětí proto postává u silnic a snaží se z turistů vyždímat nějaké peníze či dary – za fotku. Nezbytností, nejen na focení, je mít sebou malé bankovky. Ve městě se špatně shánějí a na perifériích s velkou bankovkou nepochodíte.
V Etiopii platí, že i když odbočíte mimo hlavní tahy, pohled na vás se jen výjimečně změní. Stále budete kasička, která za neuchopitelné „cvak“ zaplatí Birr až dva. Pozor, neplatí to jen o focení. Abyste nebyli za úplného „oslíčka otřes se“, je lepší kamkoliv dojet jako místní autobusem/náklaďáky, ale je to vykoupeno časem. V autobuse ale můžete potkat pár přátel, kteří vás uvedou do místní komunity. A to je k nezaplacení!
V době mojí návštěvy v Etiopii pracoval můj kamarád Jirka, který měl k dispozici nejen nezbytný offroad, ale též cest chtivého zaměstnance (říkejme mu třeba Zenaw), který nám dělal průvodce a jednou nás vytáhl i z administrativních problémů, ale k tomu se dostanu. Tudíž jsme si tento sen plnili všichni tři spolu. Přestože náš života názor na cestování byl velmi odlišný, myslím, že jsme si to všichni tři užili a každý si odnesl nějaký ten silný zážitek.
Cesta začala v hlavním městě regionu Awasse. Kilometry jsme polykali po asfaltové silnici směrem na Arba Minch příjemně. Při jezeru Awassa žije národ Sidama, který na můj vkus extenzivně, obdělává každou píď země, panenskou přírodu zde člověk nespatří, vše si již zabrali lidé pro sebe.
Z hlavní silnice jsme odbočili jen jednou, a to k horkým pramenům u Alaby. Místní se v nich koupou, perou a vaří. V jejich blízkosti je spousta volavek. Prameny vyvěrají uprostřed pastvin.
Horké prameny u Alaby
Pak silnice pomalu stoupá z rozsáhlé plošiny do hor na západě, kterou obývá národ Dorze. Srážkový úhrn je zde větší a krajina je zde pokrytá nejen poli, ale též sady a na vrcholcích kopců jsou též zbytky lesů. Cesta se zde prokousává po úbočích a stáčí se pomalu k jihu. Poklidné tempo jízdy naruší jen politická demonstrace.
V podstatě náklaďák s tlampačem a okolo snad celá vesnice. Silnice v tu chvíli byla neprůjezdná. Zenaw si věděl rady, prostě jel. Osobně bych to nikdy neudělal. Opravdu jsem se bál. Ne, že by nám dav něco udělal, všude byli policajti, ale spíš toho, zda mi někoho nepozorného nepřejedeme. Hned se mi v očích objevil obraz rozhánění demonstrací obrněnými vozidly. Lidi byli v pohodě a vyřvávali jméno svého volebního kandidáta, jen policejní doprovod politické kampaně nebyl spokojen s naším dělením davu.
Od Soddo jsme sjížděli k Arba Minch („Čtyřicet pramenů“), což je asi poslední výspa „civilizace“ směrem na jih k řece Omo na silnici číslo 9. Pak se požadavky na komfort ubytování i stravování musí radikálně uskromnit. Trochu nadnesené. Se stravou to není úplná pravda.
Krajina v okolí byla také využívána pro zemědělství. Pole střídalo pole, jen sem tam byl lesík blahovičníků. Čestnou výjimku zde představuje N. P. Nechisar.
Večer jsme strávili v Arba Minch. O tomto městě na útesu je nutné se trochu zmínit. Pojali jsme to jako dovolenou, jak jsem se již zmínil, tak jsme si dopřáli luxusu ubytování na skalním útesu nad národním parkem Nechisar. Podívaná na jezera Abaya (červené barvy, na severu) a Chamo (modré barvy, na jihu) ležící na zlomu africké příkopové propadliny Etiopského riftu je nezapomenutelný. Osobně to považuji za jedno z nejlepších míst v Africe, kde pochopíte tektonickou činnost, a jak vznikají příkopové propadliny. Skoro čekáte, kdy se země pod vámi pohne. Vše je umocněno syrovými skalními útesy a výhledem do dvěstěmetrové propasti. Zvlášť při západu slunce získává terén plasticitu. Prostáli jsme nad útesem hodiny, že nám málem kuchař hotelu odjel domů. I když musím říct, že hotelové jídlo mělo ke kvalitě restaurací na ulici daleko. Ještě jedna zajímavost kempu, která mi utkvěla v hlavě. Dřevo střech tam zpracovával tesařík. Musím říct, že to byl největší brouk, jakého jsem kdy viděl.
Národní park Nechisar a jezero Chamo
Ráno po snídani jsme vyrazili k jihu, cesta to byla příjemná. Silnice nic strašného pro offroad, ale pořád si nedovedu představit, že tudy jezdí autobusy mezi Konso a Arba Minch. Bažiny u jezera Chamo i chybějící mosty přes řeky u Mande se zdály pro normální vozidla nepřekonatelné. Krajina rifu byla malebná – údolí jezera Chamo a na obou stranách vysoké svahy. Do Konsa jsme přijeli na brzký oběd. Tím jsme se diskvalifikovali od návštěvy muzea národa Konso. Bylo zavřené a nechtěli jsme čekat, resp. hledat někoho, kdo ho otevře. Těšili jsme se hlavně k řece Omo. Dovolená byla časově omezená.
Vyrazili jsme krajinou, kterou národ Konso již minimálně 21 generací přetváří k obrazu svému. Krajina je charakteristická hlubokými roklemi a snadno erodujícím materiálem. Konso Highlands leží v nadmořské výšce 1 400 – 2 000 m nad mořem a podnebí je suché horského typu. Denní teploty jsou zde v rozmezí 15°C v noci a 32°C během dne v nejteplejší části roku. Roční srážky dosahují 800 mm za rok. Srážky padají během dvou období dešťů: velké deště přichází v březnu a dubnu a menší deště spadnou od října do listopadu. Dešťová voda má podobu prudkých bouřek.
Fotografie organizace Trees for the Future – terasová pole – kulturní krajina UNESCO
Nařasené sukně žen Konso
Konšané se snaží erozi bránit budováním terasových polí, které sice svou krásou nemohou konkurovat filipínským rýžovým terasám, přesto vykonaná práce vzbuzuje úžas. UNESCO přidalo krajinu národa Konso na seznam světového dědictví jako „kulturní krajinu“ – právem. Pole Konšané podle nich upravují po tisíciletí. Na polích se užívají dodnes kamenné nástroje. Terasovitá pole jsou dobře viditelná i ze satelitních snímků. Na polích pracují opět zejména ženy. Ženy národa Konso poznáte snadno podle typicky nařasené sukně. Tu nosí pořád, jak do města, tak na pole. Hlavní plodinou na polích je proso, čirok, kukuřice, bavlna, káva, katu, fazole, tef. Aby úroda nepřišla k úhoně, dobytek, ovce a kozy jsou chovány ve stájích.
V dnešní době v Konso působí organizace Trees for the Future (a nejen ona), která platí práci lidí i mimo pole na plochách nejvíce postižených erozí – vysazují stromy a stavějí hráze. Musím odpovědně říct, že to přináší ovoce. Podobně úspěšný projekt je dnes i v Awase, kde „Člověk v tísní“ po dohodě s místní komunitou omezil pastvu na svazích a doplnil výsadbou dřeviny.
Konšané s výjimkou obchodních vztahů s národem Borena, byli poměrně uzavřenou komunitu, která intenzivně bránila své teritorium. Dodnes mají narušené soužití se sousedními Tsamaji. Proto mají domy bytelné a zděné. Střecha je silná a svažuje se až k zemi. Majetek se dědí po mužské linii a povolena je polygamie. Dnes však 75% Konšanů vyznává křesťanství, i tak je většinou velmi těžké uživit více než jednu ženu. „Animisté“ uctívají nejvyšší bytost Waq a duchy předků.
Konšané se sdružují do vesnic, které vede rada starších. Společnost je rozdělena do tříd (kast). Co tento národ, kromě terasovité krajiny, dále proslavilo, jsou sochy wagas, které jsou před domy. Sochy se staví na počest muže, který zabil nepřítele nebo velkého predátora – lev nebo levhart, krokodýl, apod. Socha muže není sama, ale doprovází ho žena a jeho poražení protivníci. Pohřební rituály jsou složité a zahrnující propracovanou hudbu a tanec.
V současné době žije na území menším než 1000km2 přes 250 000 lidí národa Konso. Jazyk Konso (Komso) má několik dialektů a je Lingua franca pro celou blízkou oblast. Hranice tvoří z východu a jihu řeka Sagan (Segen), na severu roviny Gomida a jezero Shamo. Na západě jsou to hory Gidole a údolí řeky Woito.
Cesta z hlavního města, ano opět Konso, se klikatí cca 50km po hřebenech vysočiny Konso nad přítoky řeky Woito (Woyto). Cesta je prašná, ale udržovaná. Nikde žádné výmoly, které by ohrožovali naši bezpečnost a umožňují na etiopské poměry svižnou jízdu. Krajina je malebná, zvláště v místech, kde se otevírají pohledy do dálek. Pokud si pozorně prohlédnete fotografie, tak místa pro přírodu je v krajině Konso opravdu velmi málo. Člověku se nechce ani věřit, že ještě před několika generacemi vypadala naše česká krajina obdobně – všude obdělaná půda a pastviny. Zvláště, když dnes lesy pokrývají 1/3 plochy Česka.
Zemědělsky na 100% využívaná krajina Konso
Po sestupu do nížiny u mokřadů jezera Chew Bahir (Stephanie) na řece Woito mizí zemědělská krajina terasových polí. Objevuje se zde jiný zemědělský fenomén. V mokřadech leží rozsáhlá zavlažovaná pole, která zde vybudovali představitelé národa Arbore (Erbore/Irbore/Aerbore). K zavlažování polí se využívají vody řek Woito a Sagan.
Arborové na zavlažovaných polích pěstují čirok (prý až 130 druhů!!!) a kukuřici. Obiloviny slouží obchodu a s okolními národy ho vyměňují za med, tabák, kávu, hrnce a hospodářská zvířata. Vůbec jsou to zdatní obchodníci a jejich trhy patří mezi vyhledávané. Arborové mají dobrou pověst, nejsou agresivní a odsuzují zabíjení lidí a mluví vždy několika jazyky sousedních národů. Tyto své dovednosti trénují a učí své děti. Když v údolí řeky Omo žili sloni, Arborové měli v podstatě monopol na slonovinu. Arbore jsou jedni z mála národů v regionu, kteří mají zásoby jídla v období sucha pro případ hladomoru. Nebojí se potravu v době nedostatku sdílet se svým okolím. Možná proto je v údolí útok na ně považován za zlý čin.
Přesto jsou též zranitelní. Pokud přijdou do Konských hor deště před sklizní, mohou odnést úrodu. Stává se to tak jednou za deset let. Pak jsou Arborové odkázáni pouze na dobytek. Stáda skotu tak mají v jejich kultuře silnou roli. Arborové jsou velmi hrdý národ, který v dobách nedostatku nepřijímá pomoc od druhých.
Arborové patří mezi první národy, které se „odívají“ tradičním způsobem, tj. skoro vůbec a považujeme je za přírodní. Ve slově přírodní hraje zásadní roli skutečnost, že nepřijali za své ani jedno hlavní světové monoteistické náboženství. Stejně jako Konšané náleží do kušitské jazykové větve a věří v nejvyšší bytost Waq.
V současné době žije v údolí severně od jezera Chew Bahir asi 4000 členů tohoto národa. Některé zdroje uvádí až 7 500 lidí. Arborové se sdružují do velkých vesnic. Většina Arborů žije ve 4 velkých „městech“ Jellifa, Egudi, Gula’ma a Gondara’ba (v posledně jmenované žije hlavní náčelník). Domy jsou dobře stavěné, představit si je lze jako úhledný půl-míč. U domů jsou často umístěny čluny. Což může působit velmi zvláštně, když je navštívíte v době sucha a široko daleko žádná vodní plocha není. Sýpky jsou na kůlech. Každá vesnice má několik zodpovědných osob – soudce, vykonavače trestů, rozdělovače půdy, představitele vesnice a hlavně spirituálního vůdce (Kewet), kterému vesničané obětovávají ovce. Kewet se modlí k bohu za lidi z vesnice.
Ženy Arborů nosí bohaté korále na krku a mosazné nebo hliníkové šperky na údech. Taktéž muži mají korálové pásky a kovové šperky. Ženy nosí na hlavách černé šátky, což je hlavním poznávacím znamením. Podle šátku se mnoho lidí domnívalo, že vyznávají islám. Což není pravda. I zde velmi aktivní křesťané získali u Arborů necelé 2% věřících. Těla, na rozdíl od okolních národů v nížině, nezdobí rituální jizvy. Některé zdroje rituální jizvy uvádí – tečky na hrudníku a břichu. Já si žádných opravdu nevšiml. Tělo si při rituálech malují hlinkami.
Zajímavostí Arborů je, že se běžně žení i vdávají s okolními etnickými skupinami (národy). Proto mezi Arbory najdete mnoho hamerských a borenských žen.
Ženy a muž národa Arbore (ženy fotil: Gary Edenfield)
Zastavujeme na občerstvovací stanici Weyto (Woyto/Woito). V jediné a velmi příjemné restauraci široko daleko na pořádný oběd. Na první pohled nás překvapilo, že zde drží křesťanský půst a maso v restauraci nedostaneme. Ale stejně jako jinde, hospody a nákupní domy ovládají Amharové. O to větší překvapení jídlo bylo, zeleninová indžara vypadala božsky i tak chutnala. V restauraci jsme neseděli sami. U vedlejšího stolu seděli tři muži, kteří žvýkali katu (khát/kata jedlá). Jeden byl průvodce čekající na příjezd skupiny turistů, druhý majitel a třetí hrál na kytaru. Zenaw se s nimi dal do řeči a po chvíli jsme si povídali nad katou. Konverzace však vázla a tak jsme se šli po stanici projít, kromě toho, že občas přišel nějaký příslušník národa Arbore nebo Tsamaj (Tsamai/Tsemay/Tsamay/Tsemai/Tsamako), bylo zde pusto prázdno. Respektive bylo, než přijeli zákazníci průvodce. Během chvíle byla hospoda plná hlučících turistů a evidentně náruživých fotografů.
Pohled do údolí řeky Woito; pohoda s kátou jedlou; typické etiopské jídlo indžara
I já si vyfotil pár snímků z místa, ale tohle agresivní foto-safari mě zaskočilo. Zaplatili jsme a rychle vypadli. Skrz zavlažovaná pole jsme vyrazili směr Turmi. Krajinou Arbore jsme prolítli, pole byla z větší části pod vodou. Trochu mě to mrzelo, ale nestačili jsme reagovat na vesničky objevující se v prolukách polí. Zenaw si totiž užíval kvalitní šotolinu. Navíc jsme byli s Jirkou stále v šoku z turistické výpravy, ačkoliv jsme dělali to samé, masový rozměr zaskočil i nás. Proražená pneumatika naštěstí vše vyřešila za nás. Než jsme jen vylezli z auta, hned bylo několik vesničanů okolo našeho auta a pozorovalo naše pracovní úkony. Zenaw byl Jirkou důrazně poučen, aby nejel jako hovado, že už další rezervu nemáme. Po pár metrech jsme opět stavěli. Indžara si drala cestu mými střevy ven. Vlétl jsem do akácií a odpáral si půlku trika o ostré trny.
Místo k vykonání potřeby bylo úchvatné – výhled na údolí řek Woito a Sagan. Nad ním se vznášely mraky, které vypadaly, jako že z nich prší. Nepršelo, byla pod nimi jen vysoká vzdušná vlhkost. Po pár metrech další zastávka. Fotíme si mladou hamarskou dívku, která na nás mávala a běžela k silnici, aby jsme ji snad neminuli. Další lidi na silnici jsme potkali až kousek od Turmi. Byli to dvě dospělé Hamarské ženy. I ty jsme si vyfotili a stálo nás to dokonce plastovou láhev vody.
Hamarské ženy na cestě do Turmi
Nakonec dne jsme jeli zase rally, protože slunce už bylo u obzoru. Kde budeme spát, jsme vložili do rukou Božích. Nakonec jsme do Turmi dorazili v pořádku. Kemp byl zavřený, tak se musíme spokojit s ubytováním v zájezdním hostinci. Zenaw šel najít někoho, kdo nám opraví proražené pneu. A my šli na pivo a něco k snědku. Zenaw měl kliku, sehnal opraváře. Také se najedl a napil o pár kroků dál, protože tam měli generátor a tudíž vychlazené pivo.
Jinak hostinec byl takový dvůr. Zprava hostinec a altán, naproti vjezdu WC a vlevo ubytování. Stavba pro ubytování v americkém stylu, až na pár detailů. Zděná stavba s plechovou střechou, nad postelí byla kvalitní moskytiéra. Tím pozitiva končila. Otvory pro okna a dveře byly uzavíratelné prkennými obdélníky, které měli i petlice. Osvětleno vše žárovkou, která svítila, pouze pokud šel generátor. Střecha byla plechová. Ačkoliv se po západu slunce ochladilo. Uvnitř bylo jako v peci. Proto jsem byl co nejdéle venku. Kluci šli spát se západem slunce a já zůstal na dopsání deníku. Okolo sedmé se začali dít věci. Z vedlejší hospody přinesli místní generátor, majitel vytáhl televizi, z ulice někdo přinesl satelit, další anténu a nakonec bylo i chlazené pivo. Koukal jsem na zprávy, kterým jsem nerozuměl, ale vždy se našel tlumočník. Hluk generátoru vytáhl z postele i Jirku. Zenaw podle mě na pokoji nebyl, ale spíš řádil někde v Turmi s dámským doprovodem. Po hodině divadlo skončilo. A šlo se spát. Bohužel jsem ještě v noci musel na WC, který zcela ovládali ohromní šváby (možná stejně velcí, jak ten tesařík v Arba Minch) a jiná koprofágní havěť. Jinak jsem se vůbec nevyspal. Vedro, vedro, vedro – potil jsem se jako při horečce. Ono to pod moskytiérou moc nevětrá. Těším se na ráno.
Konec 1. části …
Dovětek: Teprve po absolvování celé cesty mi došlo, že krajina výše uvedených národů, stojí za podrobnější návštěvu, než velebená oblast národů u řeky Omo. Ušetříte čas i peníze a uvidíte něco, co po právu ocenilo UNESCO – nezdolnou sílu lidí, kteří za pomoci primitivních nástrojů přetvořili krajinu způsobem jako bájné starověké civilizace Sumeru a Egypta.
