Emil Holub

Emil Holub se narodil 7. října 1847 ve východočeských Holicích v rodině městského lékaře Františka Holuba a jeho ženy Anny, rozené Ebertové.
Průvodcem na cestě poznání byl jeho otec, který ho podporoval v jeho poznávání přírody. Zabýval se problematikou přírodovědných sběrů (hmyzu, ptáků a dalších zvířat) a především jejich preparací. Zdokonaloval se též v kresbě přírodnin. Jako žák staro-holické trojtřídky si opisuje cestopis „Putování do Afriky aneb Oběť lásky dětinské“. Tato činnost ukazuje na jeho budoucí cestu.
V 10 letech se přestěhoval s rodiči do Pátku u Loun. Studoval německé reálné gymnázium v Praze a později německé gymnázium v Žatci. Na otcovo přání studuje lékařství, které dostalo přednost před oblíbenými přírodními vědami či archeologií. Po absolvování gymnázia v Žatci v r. 1866 zahájil vysokoškolské studium na lékařské fakultě Karlo – Ferdinandovy univerzity v Praze. V únoru roku 1872 ukončil studium a získal titul doktor medicíny.

Již v květnu roku 1872, pouhé čtyři měsíce po promoci, se Emil Holub, díky podpoře mecenáše českých cestovatelů Vojty Náprstka a s vypůjčenými penězi z holické záložny (ve výši 300 zlatých), vydává na cestu. 18. května odjíždí do Kapského města. První Holubův pobyt v Africe trval více než sedm let. Využíval dosaženého vzdělání a nejprve zde pracoval jako lékař v diamantových polích v Kimberley. Získané finanční prostředky měly posloužit k cestě do zatím neznámého afrického vnitrozemí i na cestu zpět do Evropy. Po osmi měsíční lékařské praxi se vydal na první „průzkumnou výpravu“. Při ní si vyzkoušel výstroj a komunikaci s domorodci. Získanou přírodovědnou sbírku zasílal do Prahy. Během následujícího pobytu uskutečnil další dvě průzkumné výpravy na území Transvaalu a Kapska, poznal tok řeky Zambezi a její okolí. Prováděl především klimatická měření, navštívil a popsal Viktoriiny vodopády, zabýval se sběry přírodnin a etnografického materiálu různých afrických kmenů. Konkrétně: druhá výprava (1873-1874) – sběr etnografického materiálu, třetí výprava začala 2. března 1875 a při ní zamířil až k Viktoriiným vodopádům na řece Zambezi (na pomezí Zambie a Zimbabwe). Cesta trvala do listopadu roku 1877. Holub shromáždil bohatý a ojedinělý etnografický materiál. Podle mínění odborných kruhů se stává nejlepším cestovatelem své doby.

Do Evropy se Holub vrátil v roce 1879. Zaměřil se na přednáškovou činnost a přednášel na území celého Rakouska – Uherska. Napsal mnoho článků o svém africkém pobytu. Roku 1880-1881 vyšel v knižní podobě Holubův první cestopis „Sedm let v jižní Africe„. Deník Times toto dílo přirovnal k nejlepšímu dílu Darwina.
Během pobytu ve Vídni se seznámil s Růženou Hofovou a 2. listopadu 1883 se s ní oženil. Intenzivně připravoval další a daleko lépe zabezpečenou a cílenou cestu do jižní Afriky. Z Kapska chtěl projít, napříč celým africkým kontinentem, až do Káhiry. Díky dobrému vystupování si získal podporu veřejného mínění a císařského dvora. Připravil trasu budoucí výpravy a získal další společníky, celkem šest mužů, většinou bývalých vojáků.

 

Nová výprava včetně Holubovy manželky Růženy byla připravena na podzim roku 1883. Z Evropy vyplula 22. listopadu 1883 a přibližně za měsíc dorazila do Kapského Města. Výprava trvala 4 roky a Holub během ní získal cenné přírodovědné a etnografické sběry, ale především vzácné sanské rytiny. Během cesty ho doprovázely mnohé nesnáze. Na začátku roku 1886 zemřeli dva členové výpravy na malárii. Třetího společníka donutily zdravotní důvody vrátit se do Evropy. Problémy pronásledující výpravu se hromadily a vyvrcholily střetem s bojovným a obávaným kmenem Mašukulumbů. Při přepadení tábora zahynul další člen výpravy. Troskám původní skupiny se podařilo uprchnout. Po zotavení a získání další podpory z vlasti se výprava vydala na zpáteční cestu do Evropy. V září roku 1887 se Emil Holub vrátil  se Čech.

Kniha „Druhá cesta po Africe. Z Kapského Města do země Mašukulumbů.“ vychází s ohlasem, možná větším, než jeho kniha první. Uspořádal velkolepou „Africkou výstavu“ ve Vídni (1891) a v Praze (1892). Výstavy se staly světovou senzací, přesto však skončily finanční ztrátou. Dále uspořádal stovky přednášek v Rakousku – Uhersku, v Německu, v Anglii a Francii. Holubovy výzkumy vzbudily ohromný respekt ve vědeckých i společenských kruzích. Za své sběry, popis přírody a života domorodců získal mnohá ocenění a vyznamenaní od četných představitelů států, vědeckých společností a institucí.

 

Mapa Victoriiných vodopádů od Emila Holuba

Po mnohých jednáních se mu však nepodařilo získat stálý prostor pro umístění rozsáhlých sbírek. Roztrpčený cestovatel začal sbírky postupně prodávat, ale především je rozdával muzeím, vědeckým institucím a školám. V roce 1894 byl pozván do USA na dvouleté přednáškové turné. Emil Holub plánoval na rok 1889 svou třetí výpravu do nitra černého kontinentu. Bohužel, četné zdravotní problémy neustále oddalovaly termín k odjezdu. Emil Holub již neměl sil k návratu do Afriky. Zklamání a nemoci provázely poslední léta jeho života. Zemřel 21. února 1902 ve Vídni, kde je také pohřben.

 

O Holubově životě vyšlo mnoho knih a pojednání, např.: Edvard Valenta „Druhé housle“ (1945), František Běhounek „Na sever od Zambezi“ (1946), Vojtěch Lev „Za velkým dobrodružstvím“ (1947), Jiří Baum: Holub a Mašukulumbové, Bohumil Bauše: Život a cesty Dr. Emila Holuba, Ctibor Votrubec: Jihoafrické cesty Emila Holuba, J.V. Želízko: Život a utrpení afrického cestovatele dr. E. Holuba v posledních dopisech a J.M. Dlouhý: Neznámý dr. Emil Holub. Roku 1952 byl o Emilu Holubovi natočen film „Velké dobrodružství“. V jeho rodných Holicích v Čechách na Pardubicku lze navštívit Památník Dr. Emila Holuba.

 

Emil Holub byl člověk vzdělaný a pracovitý. Nedosáhl však svých snů – nestal se objevitelem nezmapovaných území Afriky a nebylo v jeho moci založit samostatné muzeum pro africké sbírky. Přesto jako lékař, zanícený a odborně fundovaný zoolog a botanik, náruživý lovec, pečlivý kartograf, diplomat, amatérský umělec, bystrý pozorovatel a jako člověk zajímající se o věci v hlubších souvislostech a systematicky, dokázal předčit všechny, ve své době známé, předchůdce a současníky. Zaslouženě patří mezi nejslavnější české osobnosti.

V současné době probíhá na jeho počest mnoho kulturních akcí a dostal se i na sběratelské mince.