Ekonomika Afriky

Druhý díl série článků podrobně popisující Afriku. Aneb, co by měl o Africe vědět středoškolák II.
V tomto díle se budeme věnovat ekonomice Afriky, nerostnému bohatství, příležitostem pro rozvoj Afriky i hrozbám. Nedílnou součástí jsou též hlavní africké organizace a regionální geografie.

Ekonomika
I přes zpomalení světové obchodu a politickému napětí v Egyptě a Libyi si Afrika udržela roční růst ekonomiky okolo 5%. Vyhlídky na ekonomický růst v dalších letech jsou očekávány ve stejné výši. Hlavním odvětvím ekonomiky je vývoz surovin, které profituje z vysokých cen komodit na světových trzích. Některé státy se snaží diverzifikovat ekonomiku a posilovat i jiná odvětví. Nejsilněji rostly země, které vyváží ropu. Vývoz ropy z Afriky vzrostl hlavně z důvodu obnovení těžby v Libyi. Ropa a ropné produkty představovaly 46,6% podíl na celkovém exportu v Africe v roce 2010.

Hlavní dovozci levného spotřebního zboží do Afriky jsou Čína a Indie, které negativně ovlivňují rozvoj místní výroby. Někteří místní výrobci opustili trh, jiní naopak úspěšně konkurují, např. etiopské obuvnictví. Naopak dovoz levného zboží má za následek poměrně vysokou inflaci.

Velkou příležitostí Afriky je výroba produktů, které nevyžadují složité výrobní procesy ani kvalifikovanou pracovní sílu. Další příležitostí jsou zahraniční investice do všech odvětví ekonomiky, protože míra jejich návratnosti je nejvyšší na světě. Afrika má zejména obrovské zdroje pro výrobu energie v několika formách (vodní, zásoby ropy a zemního plynu, uhlí, uran, možnost efektivně využívat obnovitelné zdroje energie, jako je solární a geotermální energie).
Bohatství Afriky vždy stálo na obchodu, kde se obchodu dařilo, vznikaly první státy, království a říše. Afrika vždy obchodovala s celým světem. V průběhu minulých dvou století byla centrem boje koloniálních mocností a hladu Evropy po novém a levném zboží. Rozkvět však přišel až na přelomu tohoto tisíciletí, kdy čínský ekonomický boom hledal své příležitosti a našel je v Africe. Postupně se přidaly Indie a Brazílie, které též hledají prostor pro svůj ekonomický růst – vývoz zboží a investice.
Hlavními obchodními odběrateli africké ropy, ostatních komodit a průmyslového zboží jsou proto – Čína (12,5% vývozu z Afriky – 166 miliard dolarů v roce 2011), pak Indie (4%) a Brazílie (zaměřuje se na zemědělský sektor, včetně dovozu). Naopak tradiční obchodní partneři z Evropské Unie a USA postupně ztrácejí dominantní postavení. Nepříznivou situace si již v USA uvědomili a zahájili program „Trade Africa“ s počáteční investicí 7 mld. USD. Evropa bohužel spí.

Vývoz zemědělských produktů je závislý na klimatických podmínkách. Dobrá úroda posledních let pomáhá zmírňovat dopad vysokých mezinárodních cen potravin na spotřebitele.

Hlavní brzdou afrického ekonomického rozvoje je špatná infrastruktura (nedostatečná dopravní infrastruktura prodražuje africké zboží až o 40%), špatný přístup k úvěrům a nedostatky ve vzdělání a dovednostech lidského kapitálu na trhu. Afrika stále čeká na rozvoj průmyslu, který stále ji brzdí politická nestabilita v jednotlivých zemích včetně neznalosti/nevzdělanosti vládních úředníků. Africké země se podle OSN musí zaměřit na vzdělávání úředníků a obecně lidských zdrojů, snížit chudobu a nezaměstnanost a zejména zajistit stabilní právní prostředí a ochranu investic. Pokud se nepodaří rozvíjet i jiná odvětví průmyslu než těžbu surovin či závislost exportu pouze na jedné komoditě, ztratí Afrika šanci získat co nejvíce prospěchu z prodeje svého nerostného bohatství. Pokud by se podařilo nastartovat ekonomickou transformaci, mohlo by se jednou o 21. století hovořit jako o „století Afriky“.
Ekonomická transformace zemí není možná bez rozvoje vzdělávání, zdravotnictví, rovnosti menšin, potlačení hladu. Rozvoj v sociální politice je stále pomalý. Přístup ke vzdělání je alarmující, protože předpoklad UNESCO, že všechny děti budou do roku 2015 chodit do školy, se odkládá o 75 let. Bez vzdělání zůstane kvalifikace i produktivita na nízké úrovni, což neumožňuje základní transformaci ekonomiky. Nemluvě o zdraví (vysoká prevalence HIV) a vitalitě pracovní síly.
Afrika má navíc vysoký podíl velmi mladých lidí, jejich zapojení do ekonomiky a uplatnění ve společnosti bude pro budoucnost Afriky stěžejní.

Afrika si musí vytvořit „střední třídu“, která je vždy oporou státu!
Velkou vzpruhou bylo oddlužení 30 nejvíce zadlužených zemí Afriky pod záštitou OSN!
Africké největší ekonomiky nalezneme v Jižní Africe a Nigérii. Nejvyšší růst HDP vykazuje Rovníková Guinea. Nejbohatšími zeměmi kontinentu jsou ropné státy – Alžírsko, Libye a Gabon s diamantovou Botswanou. Naopak Zimbabwe (příklad země, kde chybné politické rozhodnutí přivedlo zemí z výsluní do pekla, vše pod jednou politickou mocí) a Demokratická republika Kongo (příklad země devastované lokálními válkami) patří mezi nejchudší země.
Africké nerostné zásoby je bohaté, mezi nejvýznamnější suroviny v rámci celého světa patří zásoby bauxitu, kobaltu, diamantů, fosfátových hornin, těžkých platinových kovů, vermikulitu a zirkonu.

Měnové unie
Velkou zajímavostí ekonomiky Afriky jsou dvě fungující měnové unie. Obě používají jako platidlo CFA frank, který se v západní Africe označuje jako Západoafrický CFA frank (XOF – Benin, Burkina Faso, Guinea-Bissau, Pobřeží slonoviny, Mali, Niger, Senegal, Togo) a ve střední jako Středoafrický CFA frank (XAF – Čad, Gabon,Kamerun, Kongo, Rovníková Guinea, Středoafrická republika). Měna je pevně navázána na euro v poměru 100 CFA franků = 0,152449 euro. Stabilitu eura to příliš neovlivňuje, protože HDP všech 14 států dohromady je nižší než HDP Slovenska.

Organizace
Africká unie ( AU ), založena 25. 5. 1963, je největší mezinárodní ekonomické a politické seskupení na kontinentu. Současná Africká unie má 53 členů. Jediným africkým státem stojícím mimo je Maroko, které AU bojkotuje kvůli členství a de facto uznání existence Západní Sahary (Saharské demokratické arabské republiky), jež si samo nárokuje jako součást svého území. Cílem Africké unie je vytvoření oblasti volného obchodu a celní unie, jednotného trhu, centrální banky a společné měny do roku 2023.

Africké ekonomické společenství (AEC ) je organizace Africké unie mající stejné cíle jako Africká Unie a sdružuje pod sebou jednotlivé regionální ekonomické bloky.

Hospodářské společenství západoafrických států ( ECOWAS ) je regionální skupina patnácti západoafrických zemí. Společnost byla založena dne 28. května 1975. ECOWAS je považován za jeden z pilířů afrického hospodářského společenství, organizace byla založena za účelem dosažení „kolektivní soběstačnosti“ pro jeho členské státy tím, že vytvoří jeden velký obchodní blok ekonomické a obchodní unie. Slouží také jako politické centrum a angažuje se ve vojenských mírových misí v regionu. ECOWAS se skládá ze dvou institucí – ECOWAS Komise a ECOWAS banky pro investice a rozvoj.

Hospodářské společenství států střední Afriky ( ECCAS ) je hospodářské společenství Africké unie na podporu regionální hospodářské spolupráce ve střední Africe. Klade si za cíl dosáhnout kolektivní autonomie, zvýšit životní úroveň svých obyvatel a udržení ekonomické stability prostřednictvím harmonické spolupráce.

Jihoafrického rozvojového společenství ( SADC ) je mezivládní organizace se sídlem v Gaborone (Botswana). Jeho cílem je socio-ekonomické spolupráce a integrace, jakož i politická a bezpečnostní spolupráce 15 jižních afrických států.

Východoafrické společenství ( EAC ) je mezivládní organizace, která zahrnuje pět zemí v oblasti Velkých jezer ve východní Africe: Burundi, Keňa, Rwanda, Tanzanie a Uganda. Organizace byla původně založena v roce 1967, ale zhroutila se v roce 1977. Oficiálně byla oživena 7. července 2000. V roce 2008, po jednání s Jihoafrickým rozvojovým společenstvím (SADC) a organizace Společného trhu pro východní a jižní Afriku (COMESA), EAC souhlasil s rozšířením zóny volného obchodu v rámci celé oblasti participujících organizací. V roce 2013 byl podepsán protokol na spuštění měnové unie v EAC do 10 let.

Společný trh pro východní a jižní Afriku (COMESA) je zóna volného obchodu devatenácti členských států rozprostírající se z Libye až do Svazijska. COMESA byla založena v prosinci roku 1994, nahrazuje preferenční obchodní prostor, který existoval od roku 1981. Devět členských států vytvořilo zónu volného obchodu již v roce 2000 (Džibuti, Egypt, Keňa, Madagaskar, Malawi, Mauritius, Súdán, Zambie a Zimbabwe). V roce 2004 se zapojila Rwanda a Burundi, Komory a Libye se přidaly v roce 2006, Seychely v roce 2009.
V roce 2008 se COMESA dohodla na rozšířené zóny volného obchodu do dvou dalších afrických obchodních bloků EAC a SADC.
COMESA zvažuje společný systém víz pro členské státy k posílení cestovního ruchu v regionu.

Mezivládní úřad pro rozvoj ( IGAD ) sdružuje osm zemí do obchodního bloku ve východní Africe.

Regionální geografie

Regiony podle OSN (makroregiony)

Východní Afrika: Burundi, Komory, Džibuti, Eritrea, Etiopie, Keňa, Madagaskar, Malawi, Mauritius, Mayotte, Mosambik, Réunion, Rwanda, Seychely, Somálsko, Jižní Súdán, Uganda, Tanzanie, Zambie a Zimbabwe

Střední Afrika: Angola, Kamerun, Středoafrická republika, Čad, Kongo, Demokratická republika Kongo, Rovníková Guinea, Gabon a Svatý Tomáš a Princův ostrov

Severní Afrika: Alžírsko, Egypt, Libye, Maroko, Súdán, Tunisko, Západní Sahara

Jižní Afrika: Botswana, Lesotho, Namibie, Jižní Afrika (JAR) a Svazijsko

Západní Afrika: Benin, Burkina Faso, Kapverdy, Pobřeží Slonoviny, Gambie, Ghana, Guinea, Guinea-Bissau, Libérie, Mali, Mauritánie, Niger, Nigérie, Svatá Helena, Senegal, Sierra Leone a Togo

Popisovat do detailu jednotlivé regiony Afriky nemá moc cenu. Jedná se o umělé členění na základě geografické lokace.
Každý region s výjimkou severní Afriky je národnostně velmi pestrý, ale ani poměrně jednoduchá situace v severní Africe nezaručuje bezproblémové soužití jednotlivých států – spor Alžírska a Maroka. Regionálně jsou mezi státy vysoké rozdíly v ekonomické i politické síle a úrovni dosaženého rozvoje společnosti – zdravotní péče, vzdělání, právní systém, apod. Pro většinu zemí i regiony platí, že státy jsou v současnosti závislé na exportu svého surovinového bohatství.

Věnujme se spíše některým zajímavostem.
V regionu jižní Afriky je mocenským (politickým i ekonomickým) hegemonem Jižní Afrika (Jihoafrická republika), která od roku 2011 patří mezi státy BRICS, což jsou rychle se rozvíjející ekonomiky světa, které se mohou stát dominantními v rámci světa do roku 2050. Dalším státem, který se rychle rozvíjí je Botswana, který žije ze svého surovinového bohatství, vzdělané a nepočetné populaci lidí.
V každém regionu najdeme stát, který těží ropu či zemní plyn, tyto státy mají velký předpoklad k ekonomickému i společenskému růstu.
V severní Africe musíme jmenovat Maroko, která není součástí Africké Unie, ale směřuje těsněji k Evropské Unii, je přidruženou zemí Evropské Unie. Maroko je na africké poměry velmi bohatý stát. Má stabilní a exportně orientovanou ekonomiku, která se vyznačuje stabilním růstem, nízkou inflací a klesajícím vládním dluhem.
Egypt a Libyi sužují v současné době civilní konflikty a nestabilní ekonomická situace. Libye má však díky ropě dobrou šanci začít znovu. Egypt naopak stále těží ze Suezského průplavu a turistickému ruchu. Bohužel s perspektivou ve větším horizontu je to horší – neuživí své obyvatelstvo a ztrácí monopol na využití vod Nilu.
Západní Afrika roste od nuly vysokým tempem, přesto ekonomická situace je stále většinou špatná a Západoafričané tvoří značnou část ekonomických emigrantů, velký problém představuje též pašování drog do Evropy.
Východní Afrika je zajímavým regionem, který by mohl těžit jako snadno dostupný (z Číny a Indie) dopravní uzel, jelikož má dobrou dopravní infrastrukturu. Navíc láká k návštěvě svým safari a bohatá klientela má pocit jisté „vazby k místu“ – už tu zemi „zná“. Smutnou zajímavostí je kontrast rozvíjející se Keni a Tanzanie vůči náboženskou válkou zmítanému Somálku (neplatí pro severní Somaliland).
Střední Afrika je asi nejrůznorodější region, ale nutno opět upozornit na kontrast Angoly a Čadu, kde se přestalo válčit a ekonomiky rostou, vůči DR Kongu, kde vláda nemá snad kromě několika velkých měst zemi pod kontrolou a neustále se zde válčí, ačkoliv je to země, která patří surovinově mezi nejbohatší a pro rozvoj ekonomiky nejperspektivnější země Afriky. Gabon je nám málo známý, ale patří mezi nejpokrokovější země Afriky z hlediska ochrany přírody i bohaté země.