Oáza Siwa se nachází v západní části Katarské propadliny, zhruba 20m pod úrovní Středozemního moře, při hranicích s Libyí. Svou polohou byla izolována od okolí, proto si zachovala mnohé zvyky, tradice a dokonce i svůj jazyk. Až donedávna sem přístup byl možný pouze na zvláštní povolení. Dnes sem jezdí několik autobusů denně, spojujících oázu s pobřežím. Pomalu se zde rozvíjí i cestovní ruch, stále je zde patrné kouzlo dávných časů. V roce 2002 egyptská vláda prohlásila 7 800m2 za chráněnou oblast pro zachování ekologického a kulturního dědictví dané lokality. V roce 2007 zde byl nalezen otisk nohy hominida starý 2-3 milióny let. O nálezu se zatím vedou debaty, jelikož by s jednalo o nejstarší nalezenou stopu hominida.
První osídlení oázy bývá datováno do období před 12 tisíci lety. V té době, v souvislosti s Dobou ledovou, zde panovali zcela odlišné podmínky. Oblast monzunových dešťů byla o 400-800km severněji než je nyní a v oblasti Egypta se rozprostírala zelená savana. Trochu nepředstavitelné, při pohledu na dnešní měsíční krajinu. Údolí Nilu bylo bažinaté a vzhledem k častým nepravidelným záplavám bylo zemědělství nemožné. Tento fakt vyvedl tehdejší obyvatele do Sahary, která nabízela příznivější podmínky pro život. Z tohoto období se lze setkat se skalními malbami, zachycujícími běžné výjevy z života tehdejších obyvatel. Malby zachycují zcela jinou Saharu, obdělávanou, s pasoucím se skotem, divokou zvěří, řekami a jezery. I proto se například v oblasti na obratníku raka, kde se střetává libyjská, súdánská a egyptská hranice, mezi pohořím Gilf Kebir a Jebel Uweinat, lze vidět malby jako má jeskyně plavců. Ve výše zmíněném období došlo k několika podstatným změnám. Bohatost fauny a flóry se postupně stávala minulostí a vodní zdroje vysychaly. Lidé se začali vracet k Nilu a usazovat se v oázách. Nejednalo se však o poklidný proces v lidských dějinách. Odhaduje se, že kolem 40% lidí z tehdejší populace zemřelo násilnou smrtí. Z tohoto počtu vyplývá značné množství válečných konfliktů panujících, bohužel, v aridních oblastech Afriky dodnes.
Ale zpět k oáze.
První písemné zmínky pocházejí z období 26. dynastie, kdy je oblast zmiňována jako Oáza boha Amona. Z této doby pochází i nejstarší pohřebiště v oáze. V 7. století před našim letopočtem byl postaven Amonův chrám a věštírna.
Bitva u Pelusia svým výsledkem představovala konec 26. dynastie. Perský král Kambýsés II. zde porazil a zajal faraóna Psammetika III., kterého následně za snování spiknutí popravil. Tím si okolo roku 525p.n.l. podrobil téměř celý Egypt, až na oázu Siwa. Byl prvním z 27. dynastie, která představovala První perskou nadvládu. Z Théb vyslal armádu o počtu 50 000 vojáků, aby oázu podrobila. Armáda zmizela však beze stop v písečné bouři, což pozdvihlo prestiž božské ochrany oázy. Ztracenou perskou armádu našli v roce 2007 italští archeologové Alfredo a Angelo Castiglioni, zhruba 100km jižně od Siwy.
Po období Druhé perské nadvlády dobyl území Egypta Alexandr Makedonský. V roce 331 p.n.l. šel do Orákula Amonova chrámu v Aghumi v Siwě. Na dotaz, kdo zabil jeho otce mu věštec odpověděl, že jeho otec není mrtev. Zeptal se tedy na otcovu identitu a dozvěděl se, že jeho otec představuje boha Amuna a Alexandr přišel jako osvoboditel Egypta. Po konzultaci s věštcem se tedy prohlásil za syna Amona – Zeuse a chtěl být po své smrti pohřben v Siwě, k čemu však nedošlo. Když Alexandr v Babylonu skonal, jeho generálové se rozhodli poslat jeho tělo do Makedonie. V Sýrii přesun zastavil jeden z Alexandrových generálů Ptolemaios I. Sótér (první vládce Egypta dynastie Ptolemaiovců) a tělo dopravil do Memphisu, a pak do Alexandrie, kam se mu po smrti Kleopatry (poslední vladař Egypta dynastie Ptolemaiovců) přijel poklonit i Augustus Caesar. Od 4. století n.l. není již místo odpočinku Alexandra Makedonského známo. Legendy tvrdí, že byl převezen do Siwy…
S pádem Říma a rozkvětem křesťanství ztrácela „pohanská“ oáza na významu. Úpadek končil až arabskou invazí do Egypta kolem roku 640 n.l. V osmém století vpadly arabská vojska i do Siwy. Obyvatelé se rozhodli pro ústup před vojsky na západ a spojení se s ostatními Berbery, nicméně tehdejší vytrvalá sucha v severní Africe je donutila k návratu do Katarské propadliny. Jako obranu před nájezdy nepřátel v roce 1203 vybudovali Citadelu Shali. Pevnost byla původně pro 40 lidí, následně se však rozrůstala do úctyhodných rozměrů pro 700 obyvatel.
V roce 1792 se téměř po dvou letech relativní izolace dostal do Siwy první Evropan. Svou nezávislost se jim podařilo uhájit až do útoku tureckého vojevůdce Mohhamada Aliho Pašy v roce 1840, který Siwu stejně jako celý Egypt, Súdán a západ Libye podrobil do Osmanské říše. Vznikla zde i nová nařízení, kdy se za palmu (nebo strom) musela platit daň 1 piastr. Toto rozhodnutí vedlo k velkému mýcení stromů nejen v Siwě, ale v celé severní Africe, čímž zcela zanikla možnost odpočinku karavan ve stínech stromů. Až do roku 1819, kdy byla oáza oficiálně přidána do Egypta, její historické zařazení připadalo spíše k Libyi.
V roce 1926 nevídaně silné deště způsobily rozpad pevnosti Shali. Okrajové části jsou stále obývány.
V Druhé světové válce zde měli základnu britské jednotky LRDG ( Long Range Desert Group) a oázu třikrát obsadily jednotky Rommelovy Afrikakorps.
Egyptská revoluce v roce 1952 postavení Siwy v rámci Egypta nezměnila. První positivní kroky provedl až Mohamed Anwar Sadat, který při své návštěvě projevil sympatie s místním obyvatelstvem. V roce 1983 věnoval Siwě vrtulník, aby zajistil místním spojení se zbytkem země. V roce 1985 byla dostavěna silnice spojující Siwu a Marsu Matruh. Byla vystavěna i silnice spojující oázu Siwa a Bahariya, sloužila však výhradně pro vojenské účely. Provoz na silnici ovlivňují silné písečné bouře.
V současnosti žije v oáze kolem 20 tisíc obyvatel a oáza se neustále rozrůstá.
Obrázky: Mapka důležitých obchodních center a zastávek karavan – saharské oázy, mapka oázy Siwa.
Kulturní aspekty oázy
Obyvateli Siwy jsou Berbeři, kteří sdílí více tradic s kulturami na západě, než s Egyptem na východě. Svou polohou představuje nejvýchodnější tradiční berberskou společnost (nejzápadnější byli Guančové na Kanárských ostrovech). I přesto, že dospělí Siwané mluví arabsky, děti nejprve učí jazyku Siwa, patřícího do skupiny berberských jazyků, který úzce souvisí s dialektem jazyků používaných Berbery v Libyi, Alžírsku a Maroku.
Architektura místních staveb odpovídá dostupným materiálům a klimatickým podmínkám. Staví se zde především z nepálených cihel spojených bahnem obohaceným o sůl, zvyšující pevnost zdiva. Na trámy bývají použity kmeny datlových palem. Dalším materiálem je rákos, který hojně roste podél slaného jezera Birket Siwa, situovaného doprostřed oázy. Na dveře, prkna a nábytek se používá dřevo smokvoní. Vzniklé stavby poskytují chlad v horkých měsících, odolají písečným bouřím, jsou pro ně však osudné přívalové deště, které jsou sice v této oblasti vzácné, nicméně staly se osudnými pro pevnost Shali. Klasická architektura „Kershef“ je v posledních desetiletích na ústupu a pomalu se začínají prosazovat stavby z cementu, což je sice jednoduší a v deštivém počasí jsou stavby odolnější, avšak pro pouštní klima se moc nehodí, jelikož neudržují teplotu a Siwané jsou proto více závislí na klimatizacích a elektřině. Zároveň hrozí zapomenutí techniky výstavby staveb, kterou si Siwané předávají z generace na generaci po tisíce let.
Siwa se může pochlubit i řadou v Egyptě vzácných řemeslných výrobků. Proslulé jsou zejména překrásné berberské šperky a pletené koše, korálky. vyšívané oblečení a koberce. Nejlépe lze tradiční oděvy místních žen sledovat při svátečních ceremoniích jako je svatba. Nejznámější jsou patrně stříbrné šperky síwských kovotepců. Mnohdy robustně vzhlížející náramky jsou propracovány až do nejmenších detailů. Pozadu nezůstávají ani výrobky z kůže. Kvalitní a krásné výrobky jsou cenným sběratelským artiklem po celém světě. V Siwě je jejich cena jiná a sice rituální. Pro příklad může posloužit stříbrný náhrdelník Adrim, který nosí svobodné Siwské dívky jako symbol plodnosti. O předsvatební noci nevěsta tento šperk předá další dívce v rodině, která čeká na ženicha. Tento rodinný klenot se předává po generace a je proto vysokého kulturního významu přesahující cenu šperku.
Oáza je známá i produkty ekologického zemědělství. Pěstují se zde kvalitní olivy a datle. Dále pak citrusové plody, bylinky, zelenina, koření, pícniny luštěniny… Vše je možné díky 230 sladkovodním pramenům, kterými oáza disponuje.
Proč se vydat do Siwy?
Proč se vydat v Egyptě, který je v údolí Nilu doslova nabit památkami, do 700km od Káhiry vzdálené oázy? Stojí oněch mnoho hodin cesty vůbec za to?
Dovolím si odpovědět. Zcela jistě stojí!
Siwa totiž nabízí kulturní památky egyptské, berberské, libyjské, řeckořímské a arabské. Atmosféra v oáze panující, jako kdyby nebyla egyptská, nikdo na Vás nepokřikuje, když se na něčem dohodnete, platí to. A bakšiš? Budete li mít štěstí (nebo spíše smůlu), setkáte se s ním, ale jedná se o věc spíše ojedinělou a požadovaná částka není tak astronomická jako v jiných částech Egypta. Atmosféra je zde poklidná a s masovou turistikou, lze li to tak nazvat, se setkáte asi jen při západu slunce u poloostrova Fatnas.
Co v Siwě navštívit?
- Ruiny pevnosti Shali: Pevnost Shali byla vybudována v roce 1203 jako ochrana před nájezdy pro 40 rodin. Postupně se rozšiřovala, jelikož zde nacházeli útočiště i obyvatelé blízké vesnice Argumi. Pevnost byla postavena s materiálu zvaného „kershef“, což je směs jílu a soli. V roce 1926 během 3 dnů vytrvalých dešťů se pevnost změnila k nepoznání. Škody byly tak vysoké, že opravy byly zbytečné, a obyvatelé pevnost opustili. Okrajové části jsou zrekonstruovány a obývány. Nejzachovalejší a nejopravenější jsou mešity s minarety. Pevnost byla strategicky umístěna uprostřed oázy a stavba sahala do výšky 60 metrů nad úroveň oázy. Poskytovala tak dobrý přehled o blížícím se nebezpečí. I dnes je v vrcholu ruin nádherný výhled po oáze.
- Chrám Orákulum: se nachází na skalnaté vyvýšenině nad vesnicí Aghurmi. Jeho význam je spíše historický, jelikož z někdejší výzdoby se moc nezachovalo. Vstup do samotného chrámu je většině návštěvníku zapovězen. Z dálky vypadá Orákulum působivě, jelikož je jak ostrov uprostřed palmového lesa. Jsou odsud nádherné výhledy do západní části oázy.
- Amonův chrám (Umm Ubaydah): je ještě v horším stavu než Orákulum. Zbyla z něj jen hromada kamení a jedna zeď z hieroglyfy zde byla částečně zrekonstruována. Kdysi musel vypadat úžasně, dnes to chce však bujnou představivost. Pochází z vlády Ahmose II. (26. dynystie).
- Hora mrtvých (Gebel Al Mawta): Je hora, kde Siwané po více než 2 000 let pohřbívali své zesnulé. Hora je protkána hrobkami a využitý je zde doslova každý centimetr. Většina hrobek přísluší rodinám a je zařízena v egyptském stylu. Větší hrobky jsou i s obřadní síní, u menších hrobek se prováděl obřad venku. Hora má i několik hrobek s nádhernými malbami, srovnatelnými s údolím Nilu. Vstup do nich je však omezen a fotografování je zakázáno.
- Gebel Dakrur: je patrně nejlepší místo pro rozhled po oáze. Výstup na ni je dost strmý. V horkých dnech na přímém slunku není tento cíl nejvhodnější.
- Poloostrov / ostrov Fatnas: je přímo ideálním místem pro pozorování západu slunce nad Libyí. Je zde i malý bazének ke koupání. Jezero je obrostlé rákosem a jdou zde pozorovat ptáci. Hned za jezerem se tyčí do výše písečné duny Velkého písečného moře Libyjské pouště. Jedinou nevýhodou tohoto místa je, že se zde na západ slunce schází snad všichni turisté z oázy. I zde je možnost občerstvení v kavárně.
- Možný hrob Alexandra Makedonského: byl objeven v roce 1991. Ruiny obsahují makedonské nápisy, ale důkaz, že by se jednalo skutečně o hrobku Alexandra Velikého zatím objeven nebyl.
- Hrobka Si-Amona: je jedna z nejkrásnějších hrobek v Hoře mrtvých. Pochází z 3 století p.n.l. a byla objevena v roce 1940, bohužel chvíli po objevení byla poškozena vojáky. Pohřební výbavu si přivlastnili vykradači hrobů ještě v Době římské. Si-Amon byl pravděpodobně řeckého původu. I když není známo jeho postavení, jednalo se pravděpodobně o zámožného muže. V době kdy žil, byla Siwa důležitou karavanní křižovatkou mezi řeckou kolonií v Libyi – Cyrene, údolím Nilu a Súdánem.
- Hrobka Misu-Isise: se nachází pouze 20 metrů na východ od hrobky Si-Amona. Byly zde nalezeny dvě pozlacené rakve a zdi jsou zdobeny malbami.
- Kleopatřina lázeň: Je jedním z největších koupališť v oáze, s Kleopatrou nemá nic společného. Je zde i malá kavárna umístěna ve stínu palem.
- Hrobka Niperpathota: je největší hrobkou v oáze. Majitel byl označen jako prorok boha Osirise a hrobka ukazuje zároveň na existenci chrámu, který se již nedochoval. Tato hrobka pochází z období 26. dynastie a patří k nejstarším v nekropoli.
- Nekonečné palmové háje: skýtají stín, jsou propojeny množstvím kanálů a člověk zde úplně zapomene, že je uprostřed pouště. Asi nejlepší možností jak si oázu prohlédnout je půjčit si kolo.
- Velké písečné moře: hned za oázou začíná Velké písečné moře. Cestovní kanceláře a hotely v oáze nabízí jednodenní nebo i vícedenní safari v poušti. Okolo Siwy je několik studených i horkých pramenů, vápencové plochy plné zkamenělin, které kdysi tvořili mořské dno a písečné duny lze zdolat i s lyžemi nebo na snowboardu. Není nad večerní čaj při západu slunce nad pouští, nebo nad přespání pod hvězdnou oblohou.
Obrázky: Obývaná část Shali, pevnost Shali v roce 1900 a dnes, Orákulum a Amonův chrám, Hora mrtvých, svatební šat obyvatel Siwy, slané jezero v Siwě, písečny duny, jezero a skalní zlom Siwy, západ slunce nad jezerem… jak ve snu!