DR Kongo – země kde se rodí počítače
Co má společného Čech, který má mobilní telefon a počítač, žije v bytě s elektřinou a záchod splachuje pitnou vodou, s obyčejným Konžanem, který žije v hliněné chýši bez elektřiny, počítač nikdy neviděl, na záchod chodí za strom a vodu bere z řeky? Odpověď je jednoduchá: coltan.
Pro každého bělocha je praktické mít u sebe v Kongu pořád krabičku cigaret. Přes větu: „Muzungu (bělochu), nemáš cigaretu?“ se dají poznat zajímaví lidé. Třeba Daniel. Jako jediný ve vsi Bachamutengo mluví trochu francouzsky, a tak nabízí, že mě provede. Samozřejmě za další cigaretu. Ve vesnici, kde není škola, ale nechybí tam hliněný kostel, patří k nejbohatším. Na rozdíl od ostatních, kteří obdělávají políčka s maniokem, má už pátý rok i jinou obživu: pracuje jako hledač a kopáč drahých kovů.
„Dříve jsem hledal diamanty, ale teď je výhodnější coltan,“ vysvětluje Daniel. Pořádný diamant, který se dá prodat alespoň za sedm set dolarů, se dá najít zhruba jednou za půl roku. Zato kopáč coltanu má zaručeno, že si vydělá padesát dolarů za měsíc, někdy i sto. „Coltanu je naštěstí všude hodně,“ říká Daniel, kterému je pětadvacet let a zplodil už tři děti.
Průměrný měsíční plat v Kongu se pohybuje kolem třiceti dolarů a třeba policista nebo lékař si mohou vydělat čtyřicet dolarů. Daniel má tedy na zdejší poměry nadprůměrné peníze. „Půl roku jsem v buši, pak se vrátím domů. Ale když peníze utratíme, musím zase odejít zpátky. Hele, nemáš ještě cigaretu?“ Daniel žije s rodinou v hliněné chýší stejně jako ostatní, ale nesundá z očí sluneční brýle – ty tady platí za známku přepychu. „Koupil jsem si i rádio na baterky. To tady taky nikdo nemá.„
„Dříve jsem hledal diamanty, ale teď je výhodnější coltan,“ vysvětluje Daniel. Pořádný diamant, který se dá prodat alespoň za sedm set dolarů, se dá najít zhruba jednou za půl roku. Zato kopáč coltanu má zaručeno, že si vydělá padesát dolarů za měsíc, někdy i sto. „Coltanu je naštěstí všude hodně,“ říká Daniel, kterému je pětadvacet let a zplodil už tři děti.
Průměrný měsíční plat v Kongu se pohybuje kolem třiceti dolarů a třeba policista nebo lékař si mohou vydělat čtyřicet dolarů. Daniel má tedy na zdejší poměry nadprůměrné peníze. „Půl roku jsem v buši, pak se vrátím domů. Ale když peníze utratíme, musím zase odejít zpátky. Hele, nemáš ještě cigaretu?“ Daniel žije s rodinou v hliněné chýší stejně jako ostatní, ale nesundá z očí sluneční brýle – ty tady platí za známku přepychu. „Koupil jsem si i rádio na baterky. To tady taky nikdo nemá.„
Definice africké bídy
Kopáč coltanu nepotřebuje žádné speciální vybavení. „Vzal jsem motyku, rýč a síto a vyrazil do buše. Tam jsem se nechal najmout,“ říká Daniel. Po půlroce v buši přinesl domů zhruba čtyři sta dolarů. „Je to těžká práce. Jste v divočině, bez rodiny a pořádného jídla. A pořád se jenom maká,“ pokračuje a nabízí k prodeji palmové víno. Jeho soused se mi snaží vnutit bilulu neboli smažené housenky – spolu s maniokem hlavní součást jídelníčku většiny Konžanů.
Daniel dojíždí za prací na korbě nákladního vozu, kterému trvá překonání dvou set kilometrů i několik týdnů – auto často uvázne v bahně. „To pak musíme všichni dolů a vykopat ho z bahna ven,“ říká Daniel. Rychlejší by to měl pěšky, ale Konžané příliš nevnímají čas, navíc trasa bývá pod kontrolou rebelů a osamocená chůze s jakýmkoli obnosem peněz se blíží sebevraždě. Cestou musí projet čtvrtmilionovou Gomou (hlavní město provincie Severní Kivu), která je známa hlavně díky aktivní sopce Nyiragongo; naposledy zalila město vzdálené deset kilometrů od kráteru v roce 2003. Goma leží uprostřed oblasti Velkých jezer, kde jsou největší zásoby nerostného bohatství na světě. K vidění jsou honosné vily s heliporty, hotely a restaurace. Z letiště odlétá jedno letadlo za druhým, v ulicích se prohánějí silné džípy. Stačí však vyjet pár kilometrů za město a člověk se ocitne uprostřed bídy, kterou OSN definuje jako „největší současnou humanitární katastrofu na světě„. V desítkách uprchlických táborů žije více než půl milionu lidí, kteří museli opustit domovy právě kvůli bojům o přírodní bohatství. O kontrolu nad těžbou tam bojují rebelové ze sousední Rwandy. Oba rwandské národy – Hutuové i Tutsiové – zde mají deset tisíc dobře vyzbrojených mužů. Bojují mezi sebou, ale především terorizují místní obyvatelstvo – loupí, vraždí, znásilňují. Vesničané před nimi utíkají, u konžské armády nemají žádné zastání – domorodí vojáci se podílejí na teroru takřka stejnou měrou. „Šel jsme do armády, protože jsem jinou práci nesehnal. Beru třicet dolarů měsíčně a dostávám jedno jídlo denně. Hlavně že nemusím bojovat,“ svěřuje se voják Foster s pivem v ruce na noční lodi mezi městy Goma a Bukavu.
Kopáč coltanu nepotřebuje žádné speciální vybavení. „Vzal jsem motyku, rýč a síto a vyrazil do buše. Tam jsem se nechal najmout,“ říká Daniel. Po půlroce v buši přinesl domů zhruba čtyři sta dolarů. „Je to těžká práce. Jste v divočině, bez rodiny a pořádného jídla. A pořád se jenom maká,“ pokračuje a nabízí k prodeji palmové víno. Jeho soused se mi snaží vnutit bilulu neboli smažené housenky – spolu s maniokem hlavní součást jídelníčku většiny Konžanů.
Daniel dojíždí za prací na korbě nákladního vozu, kterému trvá překonání dvou set kilometrů i několik týdnů – auto často uvázne v bahně. „To pak musíme všichni dolů a vykopat ho z bahna ven,“ říká Daniel. Rychlejší by to měl pěšky, ale Konžané příliš nevnímají čas, navíc trasa bývá pod kontrolou rebelů a osamocená chůze s jakýmkoli obnosem peněz se blíží sebevraždě. Cestou musí projet čtvrtmilionovou Gomou (hlavní město provincie Severní Kivu), která je známa hlavně díky aktivní sopce Nyiragongo; naposledy zalila město vzdálené deset kilometrů od kráteru v roce 2003. Goma leží uprostřed oblasti Velkých jezer, kde jsou největší zásoby nerostného bohatství na světě. K vidění jsou honosné vily s heliporty, hotely a restaurace. Z letiště odlétá jedno letadlo za druhým, v ulicích se prohánějí silné džípy. Stačí však vyjet pár kilometrů za město a člověk se ocitne uprostřed bídy, kterou OSN definuje jako „největší současnou humanitární katastrofu na světě„. V desítkách uprchlických táborů žije více než půl milionu lidí, kteří museli opustit domovy právě kvůli bojům o přírodní bohatství. O kontrolu nad těžbou tam bojují rebelové ze sousední Rwandy. Oba rwandské národy – Hutuové i Tutsiové – zde mají deset tisíc dobře vyzbrojených mužů. Bojují mezi sebou, ale především terorizují místní obyvatelstvo – loupí, vraždí, znásilňují. Vesničané před nimi utíkají, u konžské armády nemají žádné zastání – domorodí vojáci se podílejí na teroru takřka stejnou měrou. „Šel jsme do armády, protože jsem jinou práci nesehnal. Beru třicet dolarů měsíčně a dostávám jedno jídlo denně. Hlavně že nemusím bojovat,“ svěřuje se voják Foster s pivem v ruce na noční lodi mezi městy Goma a Bukavu.
Budoucí otrokyně a vojáci
Uprchlický tábor Mulenga, to je nekonečná spletenina chýší z palmového listí přikrytá oranžovým igelitem. Motají se tam stovky bosých a otrhaných dětí, někde stojí úhledné zahrádky s květinami. Ženy vaří venku na ohni, místo nádobí používají takřka výhradně plechovky od konzerv. „Klestí sbíráme v okolních lesích, jídlo sháníme, kde se dá. Něco dostaneme od humanitárních organizací a můj muž navíc pracuje jako námezdní dělník. Už tu žijeme přes rok,“ říká Kasindi Barinjibanwa u ohně, na kterém bublá manioková kaše. „Vojáci ze Rwandy naši vesnici přepadli několikrát. Vždycky kradli zvířata a jídlo.„
Uprchlický tábor Mulenga, to je nekonečná spletenina chýší z palmového listí přikrytá oranžovým igelitem. Motají se tam stovky bosých a otrhaných dětí, někde stojí úhledné zahrádky s květinami. Ženy vaří venku na ohni, místo nádobí používají takřka výhradně plechovky od konzerv. „Klestí sbíráme v okolních lesích, jídlo sháníme, kde se dá. Něco dostaneme od humanitárních organizací a můj muž navíc pracuje jako námezdní dělník. Už tu žijeme přes rok,“ říká Kasindi Barinjibanwa u ohně, na kterém bublá manioková kaše. „Vojáci ze Rwandy naši vesnici přepadli několikrát. Vždycky kradli zvířata a jídlo.„
Uprchlíci tvrdí, že opustili domovy, protože se báli o život. „V noci nás přepadli muži s mačetami. Osmnáct lidí zabili, deset žen odvlekli. Nejdřív jsme se ukrývali a pak jsme šli tři dny sem,“ říká Honorata Sematumba, která v chýši o rozměrech dva krát dva metry bydlí s manželem a třemi dětmi. Půlročního Pappyho má přivázaného pruhem látky na zádech. Žila ve vsi Naybulaze, kterou rebelové přepadli loni v květnu. „Vraždili mačetami, aby nebylo slyšet střelbu. Z unesených dívek a chlapců si udělají sexuální otrokyně a poslušné vojáky,“ píše se ve zprávě organizace International Crisis Group.
Mobily, střely, reaktory…
Na vesnici Naybulaze zaútočili rebelové ze Rwandy, kteří si říkají Rasta a spolu s osmi tisíci dalšími muži patří k FDLR (Demokratická fronta za osvobození Rwandy). Všichni pocházejí ze rwandského národa Hutuů a mnoho jejich velitelů patřilo k jednotkám Interhamwe, které stály za genocidou ve Rwandě v roce 1994 (masakr 800 tisíc Tutsiů). Nyní je rwandská vláda čistě tutsijská, ale Hutuové se chtějí dostat zpátky k moci. K tomu jim má pomoci právě konžské bohatství. Jednotky FDLR v Kongu operují především v provincii Jižní Kivu, kde jsou pod jejich kontrolou desítky vesnic, těžba nerostů i marihuanové plantáže. Nemají pevné velení. „V našem regionu je kolem čtyř tisíc vojáků FDLR, asi patnáct vesnic z padesáti je plně pod jejich kontrolou. Lidé jim musejí platit daně a odvádět jídlo, pryč nesmějí. Z dvaceti vesnic lidé utekli plně kvůli teroru FDLR,“ vysvětluje plukovník Dominic Emekong, policejní šéf regionu Bunyakiri v Jižním Kivu – místa největších masakrů na civilistech. „V naší péči je teď více než stovka lidí, kteří přežili, ale zešíleli,“ říká Christof Ruhmich, šéf nevládní organizace Malteser, která zde má psychiatrickou ambulanci. Jediným bezpečným místem v celém regionu je silnice, a tak všichni uprchlíci živoří podél ní.
Daleko organizovanější jsou rebelové druhého rwandského národa – Tutsiů. Ty vede generál Laurent Nkunda, bývalý student psychologie, který je Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu obviněn z válečných zločinů. Nkunda byl v devadesátých letech generálem konžské armády a pomohl ke svržení diktátora Mobutua. Nyní vede proti konžské armádě otevřený boj. Jeho dobře vycvičená armáda čítá kolem deseti tisíc mužů, s nimiž kontroluje oblasti Masisi a Rutshuru v provincii Severní Kivu. „Nkunda chce na území Konga vytvořit samostatný tutsijský stát. To, co se teď děje třeba v Kosovu, ho jen povzbuzuje. Je výborný manipulátor posedlý vlastní mocí. Nikdy se nevzdá,“ říká Bernard Kalume z Konga, který pracuje pro mírové jednotky OSN (MONUC) a se Nkundou se několikrát setkal. Stejně jako FDLR, i Nkundovy bojůvky kontrolují území na východě Konga včetně nerostných zdrojů. Největší výnosy přitom nemají z diamantů nebo zlata, ale právě z coltanu. Pro hi-tech průmysl je coltan klíčovým prvkem pro výrobu mobilů, přenosných počítačů či videokamer. Používá se i k výrobě balistických střel a jaderných reaktorů, i proto jeho cena letí prudce vzhůru: na světě není mnoho nalezišť coltanu, vyskytuje se většinou jen v pohořích starých přes tři miliardy let – v Austrálii, Jižní Americe a především v oblasti Velkých jezer uprostřed Afriky. Ačkoli se tam setkávají hranice Konga, Rwandy, Ugandy a Burundi, zásoby se nalézají výhradně na území Konga. V zemi nejsou silnice ani železnice, elektřinu má jen hrstka lidí. Nejvíce lidí neumírá na AIDS či malárii, jako v jiných afrických zemích, nýbrž na průjmová onemocnění (kvůli nedostatečné hygieně a chybějící lékařské péči). Blahopřát však Konžanům k bohatství, které jejich zemi vyvede z bídy, by bylo scestné. Vytěžené suroviny se vyvážejí ze země ilegálně přes území kontrolovaná rebely a potvrzují to i statistiky: největším oficiálním vývozcem coltanu není Kongo, ale sousední Rwanda, která sama vlastní zdroje nemá.
Na vesnici Naybulaze zaútočili rebelové ze Rwandy, kteří si říkají Rasta a spolu s osmi tisíci dalšími muži patří k FDLR (Demokratická fronta za osvobození Rwandy). Všichni pocházejí ze rwandského národa Hutuů a mnoho jejich velitelů patřilo k jednotkám Interhamwe, které stály za genocidou ve Rwandě v roce 1994 (masakr 800 tisíc Tutsiů). Nyní je rwandská vláda čistě tutsijská, ale Hutuové se chtějí dostat zpátky k moci. K tomu jim má pomoci právě konžské bohatství. Jednotky FDLR v Kongu operují především v provincii Jižní Kivu, kde jsou pod jejich kontrolou desítky vesnic, těžba nerostů i marihuanové plantáže. Nemají pevné velení. „V našem regionu je kolem čtyř tisíc vojáků FDLR, asi patnáct vesnic z padesáti je plně pod jejich kontrolou. Lidé jim musejí platit daně a odvádět jídlo, pryč nesmějí. Z dvaceti vesnic lidé utekli plně kvůli teroru FDLR,“ vysvětluje plukovník Dominic Emekong, policejní šéf regionu Bunyakiri v Jižním Kivu – místa největších masakrů na civilistech. „V naší péči je teď více než stovka lidí, kteří přežili, ale zešíleli,“ říká Christof Ruhmich, šéf nevládní organizace Malteser, která zde má psychiatrickou ambulanci. Jediným bezpečným místem v celém regionu je silnice, a tak všichni uprchlíci živoří podél ní.
Daleko organizovanější jsou rebelové druhého rwandského národa – Tutsiů. Ty vede generál Laurent Nkunda, bývalý student psychologie, který je Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu obviněn z válečných zločinů. Nkunda byl v devadesátých letech generálem konžské armády a pomohl ke svržení diktátora Mobutua. Nyní vede proti konžské armádě otevřený boj. Jeho dobře vycvičená armáda čítá kolem deseti tisíc mužů, s nimiž kontroluje oblasti Masisi a Rutshuru v provincii Severní Kivu. „Nkunda chce na území Konga vytvořit samostatný tutsijský stát. To, co se teď děje třeba v Kosovu, ho jen povzbuzuje. Je výborný manipulátor posedlý vlastní mocí. Nikdy se nevzdá,“ říká Bernard Kalume z Konga, který pracuje pro mírové jednotky OSN (MONUC) a se Nkundou se několikrát setkal. Stejně jako FDLR, i Nkundovy bojůvky kontrolují území na východě Konga včetně nerostných zdrojů. Největší výnosy přitom nemají z diamantů nebo zlata, ale právě z coltanu. Pro hi-tech průmysl je coltan klíčovým prvkem pro výrobu mobilů, přenosných počítačů či videokamer. Používá se i k výrobě balistických střel a jaderných reaktorů, i proto jeho cena letí prudce vzhůru: na světě není mnoho nalezišť coltanu, vyskytuje se většinou jen v pohořích starých přes tři miliardy let – v Austrálii, Jižní Americe a především v oblasti Velkých jezer uprostřed Afriky. Ačkoli se tam setkávají hranice Konga, Rwandy, Ugandy a Burundi, zásoby se nalézají výhradně na území Konga. V zemi nejsou silnice ani železnice, elektřinu má jen hrstka lidí. Nejvíce lidí neumírá na AIDS či malárii, jako v jiných afrických zemích, nýbrž na průjmová onemocnění (kvůli nedostatečné hygieně a chybějící lékařské péči). Blahopřát však Konžanům k bohatství, které jejich zemi vyvede z bídy, by bylo scestné. Vytěžené suroviny se vyvážejí ze země ilegálně přes území kontrolovaná rebely a potvrzují to i statistiky: největším oficiálním vývozcem coltanu není Kongo, ale sousední Rwanda, která sama vlastní zdroje nemá.
Alcatel, Dell, Nokia…
Setkání s někým, kdo se v coltanovém byznysu přímo pohybuje, není jednoduché. Muž, který se představuje jako Martin, schůzku dvakrát ruší. Když konečně svolil, přišel do restaurace v centru Gomy v doprovodu vysokého ozbrojeného muže, který má na rukávu košile nápis Security. „Kolik máš u sebe peněz? Pro koho pracuješ? Chceš diamanty nebo coltan?“ ptá se na úvod Martin. „Ale můžu ti sehnat i zlato, všechno pravé a za dobrou cenu,“ přesvědčuje. Když chci dál jen informace, kamarádský tón ochladne. Nicméně po chvíli se přece jen rozpovídá.
„Opravdovými bossy v byznysu s coltanem jsou Rwanďané. To oni rozhodují – hlavně o ceně. Nemáme možnost prodávat někomu jinému, mají monopol takřka na všechno. Pod jejich kontrolou je i spousta nalezišť diamantů a zlata. Nikdo neví, kolik se toho vlastně vytěží, všechno se hned odváží do Rwandy. Rwanďané si v Kongu dělají, co chtějí, neplatí ani licenci na těžbu,“ říká Martin, než nasedne do černého džípu, za jehož volantem už na něho čeká řidič.
Když na ilegální drancování konžského bohatství poprvé upozornila OSN, přímo obvinila Rwandu, Ugandu a Burundi. Zpráva z roku 2002 jmenuje i firmy, které coltan z Konga využívají: Alcatel, Compaq, Dell, IBM, Ericsson, Nokia. Za otce ilegálního obchodu byl označen rwandský prezident Paul Kagame, který stejně jako celá vláda je z národa Tutsi. V úřadě je od roku 2000 a přátelí se s vůdcem tutsijských rebelů v Kongu, již zmíněným generálem Nkundou. Z Konga se coltan dostává po zemi do Rwandy či Ugandy, případně letecky do keňského Nairobi anebo přímo do Nizozemska a Belgie, kde se zpracovává na jemný prášek.
Setkání s někým, kdo se v coltanovém byznysu přímo pohybuje, není jednoduché. Muž, který se představuje jako Martin, schůzku dvakrát ruší. Když konečně svolil, přišel do restaurace v centru Gomy v doprovodu vysokého ozbrojeného muže, který má na rukávu košile nápis Security. „Kolik máš u sebe peněz? Pro koho pracuješ? Chceš diamanty nebo coltan?“ ptá se na úvod Martin. „Ale můžu ti sehnat i zlato, všechno pravé a za dobrou cenu,“ přesvědčuje. Když chci dál jen informace, kamarádský tón ochladne. Nicméně po chvíli se přece jen rozpovídá.
„Opravdovými bossy v byznysu s coltanem jsou Rwanďané. To oni rozhodují – hlavně o ceně. Nemáme možnost prodávat někomu jinému, mají monopol takřka na všechno. Pod jejich kontrolou je i spousta nalezišť diamantů a zlata. Nikdo neví, kolik se toho vlastně vytěží, všechno se hned odváží do Rwandy. Rwanďané si v Kongu dělají, co chtějí, neplatí ani licenci na těžbu,“ říká Martin, než nasedne do černého džípu, za jehož volantem už na něho čeká řidič.
Když na ilegální drancování konžského bohatství poprvé upozornila OSN, přímo obvinila Rwandu, Ugandu a Burundi. Zpráva z roku 2002 jmenuje i firmy, které coltan z Konga využívají: Alcatel, Compaq, Dell, IBM, Ericsson, Nokia. Za otce ilegálního obchodu byl označen rwandský prezident Paul Kagame, který stejně jako celá vláda je z národa Tutsi. V úřadě je od roku 2000 a přátelí se s vůdcem tutsijských rebelů v Kongu, již zmíněným generálem Nkundou. Z Konga se coltan dostává po zemi do Rwandy či Ugandy, případně letecky do keňského Nairobi anebo přímo do Nizozemska a Belgie, kde se zpracovává na jemný prášek.
Dvě podoby dětství
Z patnácti tisícovek kopáčů, kteří se těžbou coltanu živí, je podle UNICEF zhruba třicet procent dětí školního věku. „Konžské děti umírají, aby malí Američané a Evropané mohli doma zabíjet imaginární nepřátele,“ nechala se slyšet v novinách Independent v narážce na využití coltanu v herních konzolách Oona Kingová, bývalá britská labouristická poslankyně.
V oblasti Velkých jezer bylo za posledních deset let znásilněno více než 200 tisíc žen a dětí. „Rwandští rebelové je zneužívají tak brutálně, že oběti potřebují náročné operace genitálií a většina z nich už nikdy nebude mít děti,“ říká Judith Andersonová, ředitelka nevládní organizace Heal Afrika, která v Gomě provozuje nemocnici pro znásilněné ženy. Její areál je neustále v obležení žen a dívek čekajících na gynekologickou operaci.
Stojíme uprostřed sálu s pětaosmdesáti postelemi. Všechny jsou plné a na každé z nich leží zneužitá žena či dívka. „Znásilnili mě dva rwandští vojáci, bylo to na poli. Maminku taky,“ vypráví čtrnáctiletá Michel. Stejně jako ostatním ženám i jí odchází moč hadičkou do lavoru vedle postele.
Z patnácti tisícovek kopáčů, kteří se těžbou coltanu živí, je podle UNICEF zhruba třicet procent dětí školního věku. „Konžské děti umírají, aby malí Američané a Evropané mohli doma zabíjet imaginární nepřátele,“ nechala se slyšet v novinách Independent v narážce na využití coltanu v herních konzolách Oona Kingová, bývalá britská labouristická poslankyně.
V oblasti Velkých jezer bylo za posledních deset let znásilněno více než 200 tisíc žen a dětí. „Rwandští rebelové je zneužívají tak brutálně, že oběti potřebují náročné operace genitálií a většina z nich už nikdy nebude mít děti,“ říká Judith Andersonová, ředitelka nevládní organizace Heal Afrika, která v Gomě provozuje nemocnici pro znásilněné ženy. Její areál je neustále v obležení žen a dívek čekajících na gynekologickou operaci.
Stojíme uprostřed sálu s pětaosmdesáti postelemi. Všechny jsou plné a na každé z nich leží zneužitá žena či dívka. „Znásilnili mě dva rwandští vojáci, bylo to na poli. Maminku taky,“ vypráví čtrnáctiletá Michel. Stejně jako ostatním ženám i jí odchází moč hadičkou do lavoru vedle postele.
Jen ať nás nechají žít
Jedním z hlavních motorů války na východě Konga je poptávka po coltanu, ale ani evropská a americká politika nejsou bez viny. Americký prezident George Bush, který nedávno navštívil Rwandu, se ani slovem nezmínil o násilí a drancování, které Rwanďané v Kongu páchají. Právě USA patří k největším dárcům peněz ve Rwandě. Francouzi a Belgičané zase podporují konžskou vládu a chtějí, aby si bohatství udrželi Konžané.
„Kdyby Západ uzavřel ventily, kterými tam proudí miliony dolarů, snad by to donutilo znepřátelené strany uzavřít mír,“ míní Pavel Mikeš, český afrikanista a bývalý velvyslanec v Kongu. Podle Alexe Shoumantoffa, reportéra amerického časopisu Vanity Fair, putuje největší množství konžského coltanu do USA, a to do americké armády, která jej využívá k výrobě zbraní. „Mnoho coltanu z Konga tímto způsobem skončilo v Iráku,“ říká Shoumantoff. Podle zprávy American Geological Survey dovezli Američané v roce 2004 celkem 450 tun coltanu. Shoumantoff zveřejnil fakta, podle nichž s coltanem obchoduje i firma Carlise Group, v níž má podíl bývalý prezident George Bush starší.
Jedním z největších spojenců USA v Africe je Rwanda. Všechen „její“ coltan pochází z Konga a do Rwandy se dostal přes cesty kontrolované rwandskými rebely. „Ať si vezmou všechny diamanty, zlato i coltan. Jen ať nás nechají žít,“ říká Bernard Kalume, který během genocidy ve Rwandě ztratil svoji tutsijskou ženu. „Zaplatil jsem Hutuům pět tisíc franků, aby ji jen zastřelili a nerozsekali mačetou,“ šeptá. „Zaplatil jsem vlastně smrt své ženy.„
Jedním z hlavních motorů války na východě Konga je poptávka po coltanu, ale ani evropská a americká politika nejsou bez viny. Americký prezident George Bush, který nedávno navštívil Rwandu, se ani slovem nezmínil o násilí a drancování, které Rwanďané v Kongu páchají. Právě USA patří k největším dárcům peněz ve Rwandě. Francouzi a Belgičané zase podporují konžskou vládu a chtějí, aby si bohatství udrželi Konžané.
„Kdyby Západ uzavřel ventily, kterými tam proudí miliony dolarů, snad by to donutilo znepřátelené strany uzavřít mír,“ míní Pavel Mikeš, český afrikanista a bývalý velvyslanec v Kongu. Podle Alexe Shoumantoffa, reportéra amerického časopisu Vanity Fair, putuje největší množství konžského coltanu do USA, a to do americké armády, která jej využívá k výrobě zbraní. „Mnoho coltanu z Konga tímto způsobem skončilo v Iráku,“ říká Shoumantoff. Podle zprávy American Geological Survey dovezli Američané v roce 2004 celkem 450 tun coltanu. Shoumantoff zveřejnil fakta, podle nichž s coltanem obchoduje i firma Carlise Group, v níž má podíl bývalý prezident George Bush starší.
Jedním z největších spojenců USA v Africe je Rwanda. Všechen „její“ coltan pochází z Konga a do Rwandy se dostal přes cesty kontrolované rwandskými rebely. „Ať si vezmou všechny diamanty, zlato i coltan. Jen ať nás nechají žít,“ říká Bernard Kalume, který během genocidy ve Rwandě ztratil svoji tutsijskou ženu. „Zaplatil jsem Hutuům pět tisíc franků, aby ji jen zastřelili a nerozsekali mačetou,“ šeptá. „Zaplatil jsem vlastně smrt své ženy.„
Co je to coltan
Mobil, počítač, playstation, to vše funguje díky rudě zvané coltan (též koltan) je průmyslový název kolumbitu-tantalitu. Ta se po přetavení promění v odolný prášek, který udrží elektrické napětí. Osmdesát procent této donedávna bezvýznamné suroviny, jejíž cena vzrostla v uplynulých letech na tisícinásobek, se nachází v Kongu. Odtud se coltan dostává po zemi do Rwandy či Ugandy, případně letecky do Nizozemska a Belgie ke zpracování. Zhruba osmdesát procent coltanu se vozí do Austrálie, odkud se exportuje do USA a Německa – jako coltan „z Austrálie„, tedy legálně těžený.
Mobil, počítač, playstation, to vše funguje díky rudě zvané coltan (též koltan) je průmyslový název kolumbitu-tantalitu. Ta se po přetavení promění v odolný prášek, který udrží elektrické napětí. Osmdesát procent této donedávna bezvýznamné suroviny, jejíž cena vzrostla v uplynulých letech na tisícinásobek, se nachází v Kongu. Odtud se coltan dostává po zemi do Rwandy či Ugandy, případně letecky do Nizozemska a Belgie ke zpracování. Zhruba osmdesát procent coltanu se vozí do Austrálie, odkud se exportuje do USA a Německa – jako coltan „z Austrálie„, tedy legálně těžený.
Smrtící bohatství
Počátek těžby nerostů v Kongu lze datovat rokem 1875, kdy se stalo kolonií belgického krále Leopolda. Od roku 1964 profitoval z těžby hlavně diktátor Mobutu, v roce 1998 začala v Kongu takzvaná africká světová válka, do níž se zapletlo deset zemí a v níž šlo opět hlavně o nerosty. Konflikt skončil v roce 2003 a vyžádal si téměř pět milionů životů.
Sedmdesát procent z šedesáti milionů Konžanů žije pod oficiální hranicí chudoby, přitom Kongo je jednou z nejbohatších zemí nejen Afriky, ale i světa: takřka osmdesát procent území tvoří stále vzácnější pralesy a zemědělská půda rodí třikrát do roka. Kongo má i obrovské vodní zdroje a stejnojmenná řeka je po Amazonce druhá nej-vodnatější na světě; za jistých okolností by mohla produkovat dost energie pro půl Afriky. Kongo má rovněž zásoby diamantů, zlata, kobaltu, cínu, mědi, uranu a zemního plynu, které se soustřeďují v oblasti Velkých jezer na hranicích s Ugandou, Rwandou a Burundi. Sami Konžané však nejsou schopni své bohatství chránit, místní armádě pomáhají modré přilby OSN (MONUC). Sedmnáct tisíc zahraničních vojáků činí z této operace dosud nejdražší a největší vojenskou akci OSN: stoji miliardu dolaru ročně.
Počátek těžby nerostů v Kongu lze datovat rokem 1875, kdy se stalo kolonií belgického krále Leopolda. Od roku 1964 profitoval z těžby hlavně diktátor Mobutu, v roce 1998 začala v Kongu takzvaná africká světová válka, do níž se zapletlo deset zemí a v níž šlo opět hlavně o nerosty. Konflikt skončil v roce 2003 a vyžádal si téměř pět milionů životů.
Sedmdesát procent z šedesáti milionů Konžanů žije pod oficiální hranicí chudoby, přitom Kongo je jednou z nejbohatších zemí nejen Afriky, ale i světa: takřka osmdesát procent území tvoří stále vzácnější pralesy a zemědělská půda rodí třikrát do roka. Kongo má i obrovské vodní zdroje a stejnojmenná řeka je po Amazonce druhá nej-vodnatější na světě; za jistých okolností by mohla produkovat dost energie pro půl Afriky. Kongo má rovněž zásoby diamantů, zlata, kobaltu, cínu, mědi, uranu a zemního plynu, které se soustřeďují v oblasti Velkých jezer na hranicích s Ugandou, Rwandou a Burundi. Sami Konžané však nejsou schopni své bohatství chránit, místní armádě pomáhají modré přilby OSN (MONUC). Sedmnáct tisíc zahraničních vojáků činí z této operace dosud nejdražší a největší vojenskou akci OSN: stoji miliardu dolaru ročně.
Zkratky:
FARDC – konžská armáda
FDLR – armáda Hutuů ze Rwandy
NKUNDA/CNDP – armáda tutsijského generála
MAYI-MAYI – konžští rebelové
ADF – islamisté z Ugandy
FARDC – konžská armáda
FDLR – armáda Hutuů ze Rwandy
NKUNDA/CNDP – armáda tutsijského generála
MAYI-MAYI – konžští rebelové
ADF – islamisté z Ugandy
Reportáž vyšla v časopise Týden, ročník 15, č. 26, který vyšel 30. června 2008.
