Na původní článek s datem 27. 03. 2009 bylo dost reakcí a nutno říct, že ne všechny byly pochvalné. To je v pořádku, tak to má být! Jenom musím uvést na správnou míru to, co mi pár komentářů vytýkalo neprávem, totiž že se snažím lidi s dobrou vůlí odradit od práce v Africe.
Naopak, jeďte do Afriky a pomáhejte, pomáhejte ze všech sil těm nejchudším, a nedejte se zviklat neúspěchem nebo zesměšňováním. Vy přece nejste ti, kdo v zájmu politickém či vojenském cpou do Afriky nesmyslné sumy peněz, jakoby jediná možná pomoc byla ta finanční.
Vy přeci nejste ti, kteří místo úsměvu a pohlazení hodí chudákovi k nohám dolar a pak usnou s pocitem zachránců světa. Pomoc musí stát na charakterních a čestných lidech, na poctivosti, na milosrdenství a na sebeobětování.
Ale právě proto musím na úvod napsat proloženě a podtrženě:
Aby byla jakákoliv pomoc opravdu úspěšná, musí být založena na vašich schopnostech a kvalitách, ne na vašich přáních a snech.
Článek jsem ještě doplnil o další dva typy lidí, se kterými jsem se setkal, jen jsem je předtím zapomněl zmínit. Ale jistě jste pochopili, že ve všech případech se jedná o typy mezní a výjimečné, jinak by ten článek přeci nebyl zajímavý. A taky jsem trochu poopravil mluvnici. Tak, a teď už Vás nebudu zdržovat od čtení.
Byla sobota večer v Tanzanii „in the middle of nowhere“. Seděl jsem u stolu na podiu společně s ostatními vedoucími různých organizací, které měly na starosti uprchlický tábor Benaco. Tak metr pod námi, na improvizovaném parketě velké haly UNHCR tancovaly asi dvě stovky mladých lidí. Byl disco večer a účastníci byli vesměs dobrovolníci – tedy až na těch pár kořenů, jako jsem byl já, kteří jsme tam byli nejspíš pozvaní ze soucitu ke stáří, alespoň mi to tak připadalo mezi těmi veselými a bezstarostnými mladíky a dívenkami. Naklonil se ke mě vedoucí expositury Oxfamu, a povídá – vyměním sto dobrovolníků za jednoho schopného managera. Naprosto jsem ho chápal.
Několikrát se tady (na afrikaonline.cz – pozn. redakce) objevily, a pořád se objevují příspěvky lidí, kteří by chtěli pracovat v Africe jako dobrovolníci.
Dovolte tedy, abych nejdřív popsal člověčí druh „dobrovolník v Africe“ tak, jak jsem se s některými z nich potkal za dlouhá léta (proboha, 25 let) mého působení na tomhle kontinentě. Mohl bych samozřejmě přidat i jména, ale proč vlastně, vždyť oni se sami poznají. Ale v žádném případě to není psychologická sonda, nejsem psycholog, jsem vodohospodář (ale to už přeci víte) a popisuji to, co vidím a cítím.
Na závěr se ještě pokusím napsat mé doporučení pro ty, kteří do Afriky opravdu chtějí, aby pak nebyli zbytečně zklamáni. Ale nejsou tam adresy, na kterých by vás hned zaměstnali. Ten problém, být nebo nebýt zaměstnán v Africe je totiž o schopnostech a kvalitách, ne o přáních a snech.
Na úvod
Jedna paní mi napsala, že by strašně ráda pracovala v Africe. A jakou máte odbornost? Mám strašně ráda zvířátka a líbí se mi černošské děti, byla odpověď té paní. Inu, to opravdu nestačí. Přesto se do Afriky podobní lidé dostanou a pak s nimi provádějte třeba rekonstrukci kanalizace. Ale věřte, že jsou i horší, daleko horší případ, než ta bláznivá baba. A teď si představte, že jste manager a máte je na krku.
Jedna paní mi napsala, že by strašně ráda pracovala v Africe. A jakou máte odbornost? Mám strašně ráda zvířátka a líbí se mi černošské děti, byla odpověď té paní. Inu, to opravdu nestačí. Přesto se do Afriky podobní lidé dostanou a pak s nimi provádějte třeba rekonstrukci kanalizace. Ale věřte, že jsou i horší, daleko horší případ, než ta bláznivá baba. A teď si představte, že jste manager a máte je na krku.
Třeba takový typ „dobrodruh“
To je vůbec ta nejhorší sorta. Hlupáci bez peněz, kterým většinou chybí i ten nejzákladnější smysl pro zodpovědnost, s nulovou disciplínou, ale s nebetyčným sebevědomím. Stávají se často obětí úrazů, které většinou sami způsobí. Navíc jejich neomalenost při jednání s místními lidmi vyvolává zbytečně vypjaté situace, které nelze řešit jinak než tím, že dobrodruha vyrazíte. Nikdy neváhejte se jich zbavit při první příležitosti. Jsou nebezpeční pro všechny a pro všechno. Jinak se může stát, že vás místní administrativa vyrazí všechny a všechno se řeší na mezinárodní úrovni.
To je vůbec ta nejhorší sorta. Hlupáci bez peněz, kterým většinou chybí i ten nejzákladnější smysl pro zodpovědnost, s nulovou disciplínou, ale s nebetyčným sebevědomím. Stávají se často obětí úrazů, které většinou sami způsobí. Navíc jejich neomalenost při jednání s místními lidmi vyvolává zbytečně vypjaté situace, které nelze řešit jinak než tím, že dobrodruha vyrazíte. Nikdy neváhejte se jich zbavit při první příležitosti. Jsou nebezpeční pro všechny a pro všechno. Jinak se může stát, že vás místní administrativa vyrazí všechny a všechno se řeší na mezinárodní úrovni.
Typ „diplomovaný Afričan“
Přichází z nějakého kurzu, kde si za šest měsíců zaplatil znalosti, které by získal četbou odborné literatury za týden. Zřejmě proto, aby si účastníci kurzu nemysleli, že vyhodili mnohdy nemalou částku zbytečně, vyvolají v nich organizátoři pocit, že se z nich po získání diplomu stávají odborníci na všechno, kde základ slova tvoří „afro“. Při příjezdu do Afriky obvykle očekávají vítací výbor a slavobránu. V práci pak přesvědčují ředitele, že objednaný materiál je špatný a drahý, že zpracovaný projekt má řadu chyb, že zaměstnanci jsou lenoši a hlupáci, a vůbec, kdyby on měl možnost rozhodovat od začátku, mohl být ten projekt opravdu přínosem, ale takhle… Nechtějte slyšet, jak se vyjadřuje před ostatními o řediteli. Bohužel, často do svých úvah zatahuje i místní administrativu. Tady máte naštěstí možnosti dvě: mimo toho, že byste ho okamžitě vyrazili, vyhazovem mu pouze pohrozíte. Obvykle bývá natolik závislý na potřebě úspěchu (nebo na návratnosti vlastní investice), že se na nějakou dobu uklidní a mezitím mu dojde, že není zachráncem Afriky, ale řadovým zaměstnancem. Pokud mu to nedojde, vyrazte ho!
Lidé, kteří se chtějí vytáhnout před kamarádama.
Obvykle budou tvrdě popírat, že se chtějí předvádět. Je to sorta celkem zakřiknutých lidí, sedávajících vzadu v koutě a snících o pozornosti všech ostatních, kterou si ale nedokáží získat. Jde jim většinou víc o dojem, kterým působí na okolí, než o výsledek práce. Jim prostě stačí, že o nich kamarádi mluví. Když v Africe zůstanou a toho pocitu se nabaží, stávají se z nich celkem poctiví a mlčenliví dříči.
Lidé, kteří chtějí změnit prostředí
Zpravidla se jedná o lidí zklamané zaměstnáním, případně rodinou a přáteli. Tam je dobře vědět, co se opravdu stalo, protože se mezi nimi mohou vyskytovat i životní ztroskotanci, krůček od bezdomovectví. Lidé, kteří nejsou schopni vyřešit své vlastní problémy, ale mají v hlavě zafixovanou bláhovou naději, že to za ně vyřeší Afrika. Často to bývají psychicky labilní „hledači štěstí“. Radši se jim vyhněte. V novém prostředí se určitě dostanou do stresových situací a mohou sklouznout třeba k alkoholismu. Váš projekt přeci není psychiatrická klinika a vy máte i tak svých starostí dost.
Lidé, kteří chtějí vydělat peníze
V současné době je to nadmíru dobrý důvod změnit zaměstnání, zdá se mi. Tak proč ne. Bez mučení se přiznám, že to byl můj hlavní důvod pro odchod do Afriky. Jenom pozor na zlatokopy, na lidi, kteří budou mít neustále plno bočních zájmů, a hlavní práce zůstane stát. Ona ta práce (a nejen v Africe) není jenom o penězích.
Lidé, kteří chtějí pomáhat za každou cenu
Tady si dávejte zvláště pozor na lidi, kteří se chtějí „dostat na kříž“. Budou se vrhat po hlavě do čehokoliv, co bude jen trochu zavánět pomocí. Tihle lidé ztrácejí pojem o prioritách a pro okamžité potěšení z krátkodobé malé pomoci, zanedbávají úkoly opravdu důležité, ale často dlouhodobé a bez hned viditelného úspěchu. V jejich případě je trochu na vině manager, protože tihle obětavci vyžadují prakticky denní pozornost a kontrolu. Pak ovšem začne chybět čas managerovi. Mimochodem víte, že existují organizace na pomoc pomáhajícím organizacím?
Účastníci poznávacího zájezdu
V jejich denním programu práce rozhodně není na prvním místě. Přijeli do Afriky především proto, aby poznávali cizí kraje, potkávali se s příslušníky jiných ras a jiných národů, se kterými si chtějí vyměňovat názory. Oni tomu říkají „rozšiřovat si obzory”. Mluví rádi, ale hlavně o svých zkušenostech a názorech. Uvědomují si, že toho ještě moc neví, a tak aby tomu málu dodali váhu, vyjadřují se silným hlasem a s nadšením v oku sdělují triviální věci, které jsou posluchačům obecně známé. Doprovázejí se rozmáchlými gesty a ve svatém nadšení se až zajíkají – prostě „žvanilové ”. Po čase se jim začnou lidé vyhýbat, a pak zpravidla hledají způsob, jak se dostat do jiného „poznávacího zájezdu”. Nebraňte jim, ať si jejich „rozšiřování obzoru” užije zase někdo jiný. Mne tihle lidé většinou rozesmějí, když mi s velkou slávou oznámí své finální poznání: „v Africe žijí normální lidé jako my”!!!
Naučit se stříhat na sirotkách
Určitě znáte lidi, kteří neumějí vůbec nic, ale mají tu nejlepší a dokonce i upřímnou snahu se něco naučit. Anebo se něčím vyučili, ale chtějí se naučit něco jiného. Co? To je přece jedno, hlavně když to nebude dlouho trvat a třeba z toho i něco bude – když ne peníze, tak aspoň trocha zábavy. A co tak zkusit to v Africe? Většinou mají dojem, že dobrá snaha je omluvou za zpackaný výsledek. Ano, nakonec se něco naučí a třeba se i vrátí domů jako zkušení odborníci, ale v Africe za sebou nechávají stopu slzavou a krvavou. Braňte vaše Afričany proti těmhle holičům začátečníkům, protože mnoho Afričanů si bohužel stále ještě myslí, že kdo je bílý, je dobrý.
Tuhle přišla moje dcera, že školky a brečela, že se jí děti smějí, že je černoška. Nech je, oni jsou hloupí. Ale tati, řekla moje dcera francouzsky, já přeci nejsem černá, já jsem bílá… Už i ta moje krásná bronzová dcera si myslí, že bílá barva je lepší než jakákoliv jiná!!!
Organizátoři oddechové činnosti
Zorganizovat disco, sportovní zápas nebo safari do národního parku nebo výlet do Nairoby – žádný problém. Jsou všude vítáni, protože přinášejí rozptýlení do celkem všední a jednotvárné práce. Dovedou vždycky sehnat něco k jídlu a pití, říct ten správný vtip v pravou chvíli. Jsou to nosiči dobré nálady. Mám tyhle optimisty rád, i když pokud jde o práci, tak to není žádný zázrak. Jejich optimismus ale nakazí ostatní a snadněji se vedle nich žije. Snažte se jednoho sehnat do party, ale jenom jednoho. Dva s takovou mentalitou se buď poperou, nebo vy se z toho zblázníte.
Samozřejmě existují ještě další typy a podtypy, na které jsem možná znovu zapomněl. Tak zas třeba příště.
Promiňte, nezmínil jsem se o tom normálním dobrovolníkovi. Věřte, že existují a je jich většina. Takových lidí jistě znáte spoustu z vlastního okolí i z rodiny, takže o nich ani psát nebudu.
Jaký byste tedy měl/a být, abyste byl/a ideál pro Afriku:
- Jste schopný organizátor, který umí zmobilizovat lidi, zajistit financování, uhladit spory s místní administrativou, vyřešit dopravní problémy, ale přežije i v obtížných podmínkách, vydrží hlad i žízeň a porážka vás nezničí, ale zmobilizuje.
- Jste kvalitní odborník se širokými znalostmi ve svém oboru a se schopnosti tyto znalosti uplatňovat v praxi.
- Je vám přes třicet, jste celkem ve formě a s dobrým zdravím, máte pro strach uděláno a znáte svoje kvality. A nejste rasista.
Pak si tedy ještě zodpovězte otázku, proč chcete pracovat zrovna v Africe. S těma shora uvedenýma vlastnostmi totiž dostanete práci všude na světě a ještě se o vás budou prát. Ale když chcete přesto mermomocí do Afriky, stačí jen napsat žádost na některou vládní či soukromou organizaci, nejlépe v Německu (to kvůli serióznosti, ale může to být kdekoliv jinde na světě) a do tří měsíců vyjedete za prací do světa. Garantuju.
Co by tedy zájemce o práci v Africe určitě měl udělat:
a1) dokončit co nejvyšší vzdělání, na které stačí,
a2) stát se úspěšným pracovníkem ve svém oboru (přednostně v oboru infrastruktury) a pracovat v něm alespoň 3 roky,
a3) pokud nemá diplom ani zkušenosti, vyzkoušet nejdřív nějakou domácí organizaci na pomoc lidem.
Mimochodem, když přijela manželka do Čech, tak aby se naučila česky, začala pomáhat v Charitě. Moje žena není příliš průbojná a než by se s lidma dohadovala – a tom ta pomoc mnohdy je, tak pomáhala při rozdávání balíčků s jídlem. Česky se tam sice nenaučila, ale do dneska ji v Ústí nad Labem zdraví skoro všichni bezdomovci.
Co by zájemce o práci v Africe mohl udělat:
b) Naučit se cizí jazyk. Základy angličtiny a francouzštiny určitě, (v anglofonních zemích se nemluví francouzsky a vice versa – snad s výjimkou Kamerunu).
Odjížděl jsem do Afriky sice bez znalosti světa, ale se státnicí z francouzštiny a se slušnou znalostí angličtiny ze studia vědecké kandidatury. Jak vidíte, pomohlo to…
Co zájemce o práci v Africe dělat nemusí:
c) Přihlásit se a zaplatit si studium na některé z institucí, které se zabývají výchovou pracovníků do Afriky. Stavař nepotřebuje šesti měsíční kurz, aby uměl postavit latrínu. Na to mu stačí jednou si na tu latrínu zajít. A sociologa tam z vás stejně nevychovají. Nejde ani tak o vyhozené peníze jako mnohdy o marné naděje, které tyto organizace v lidech vzbuzují. Když už tuhle školu ale máte, pak to není zas tak moc na škodu, stejně asi jako řidičský průkaz.
Jo, abych nezapomněl – taky budete potřebovat strašnou fůru štěstí. Ale tu je dobře mít všude na světe, nejen v Africe.
S upřímným přáním úspěchu, Váš Karel Koreš