Dhow – královna Indického oceánu

 

Dhow (čti dhau, obecné svahilské označení Jahazi) jsou dřevěné plachetnice, které využívají ke svému pohonu trojúhelníkovitou plachtu. Trojúhelníkovitá plachta se označuje též jako „latinská“ či „byzantská“ , jelikož se požívala k pohonu lodí v době Římské říše v celém Středomoří. Konstrukce plachty se z prostoru Středozemního moře rozšířila i do Indického oceánu, kde je na lodích k vidění do dnešních dnů.

Trup lodi je dřevěný. Dříve byly jednotlivé prkna trupu k sobě vázány kokosovými vlákny (což lze zřídka vidět i dnes, především u malých lodí). Stavitelé lodí nepoužívali ke stavbě železo (ačkoliv ho znali, včetně hřebíků), jelikož věřili, že na dně Indického oceánu jsou magnetické skály, které stahují lodě do hlubin. Lodě díky technologii vázání byly lehké a snadno opravitelné, přesto byly velmi pevné. Již od 8. století zvládly cestu mezi Zanzibarem a Čínou.

 

Kovové hřebíky, jako hlavní spojovací materiál dřeva trupu, začali šířit v 15. až 16. století Portugalci. Obdobně se na lodi začala dělat širší čtvercová záď po vzoru Evropských lodí, která zvýšila kapacitu = nosnost lodi (Průměrná nosnost lodi byla v 19. století 50 – 60 tun, v polovině 20. století až 130 tun). Portugalci do regionu zanesli též ozdobné řezby a malby na trupu lodí.

 

Označení lodi – dhow – je perského původu. Zpopularizovali ho v průběhu 19. století angličtí námořníci. Nyní proto označení dhow zastřešuje lodě různé velikosti i určení. Ačkoliv stále v různých regionech Indického oceánu nesou stejné typy lodí jiná jména.

Typy Dhow
Dhow můžeme rozlišit na pobřežní a oceánské a dále pak na lodě se čtvercovou zádí či dvojitě zakončeným trupem (záď a příď má přibližně stejný tvar).

 

Typ	Dvojitě zakončený trup	Čtvercová záď
pobřežní	Beden, Sambuk	Mashua, Jalbut, Jahazi
oceánská	Sambuk, Bum	Baghala, Ghanja, Kotia, Danghi

 

Beden – malá dvojitě ukončená plachetnice o nosnosti 15 – 20 tun. Má ostrou příď a přímou záď. Sloužila k dálkovému obchodu a pro lehké zásilky mezi Mombasou a Zanzibarem.

 

Jalbut – používaná ve čtrnáctém století. Loď měla plachty z palmových listů. Byla běžnou lodí při východoafrickém pobřeží. Nosnost byla 15 – 25 tun. Sloužila k přepravě lidí i nákladu.

 

Sambuk – jméno je odvozeno od čínského sanpan. Jednalo se o velké lodě (nosnost až 200 tun), které vozily náklady mezi Čínou – Sri Lankou – Perským zálivem a africkým pobřežím (potvrzené pozorování Sambuku Portugalci u Mosambiku).

 

Baghala (česky mula) – byla pýchou Indického oceánu. Většinou měla dva až tři stěžně. Průměrnou nosnost měly tyto lodě mezi 150 – 250 tunami. Ke konci předminulého století dokonce až 300 – 500 tun. Byly často přizpůsobené pro boj s piráty – pancéřování, děla a vycvičená posádka.

 

Ghanja (či Kotia) – jednalo se o lodě se čtvercovou zádí. Byly typické spíše v Asii, ale přepravovaly náklady mezi Barmou a Madagaskarem.

 

Bum (či Dhangi) – byla předchůdcem výše uvedené. Charakteristické bylo bílo-černé malování trupu. Jednalo se o jednoduché a relativně levné lodě. Jelikož sloužily především u pobřeží, měly velmi ostré přídě, které je ve vlnobití činily bezpečnější. Nosnost byla podle velikosti od 20 – 200 tun.

 

Rybářské lodi – jedná se o malé kopie dhow s dvojitě zakončeným trupem i čtvercovou zádí. Často jsou vybaveny jednostranným či oboustranným vahadlem, které usnadňují rybaření na otevřeném moři.

 

 

Orientace dhow
Námořníci při plavbě po oceánu určovali svou polohu nejen podle hvězd, ale též za využití navigačního přístroje „Kamal“, s jehož pomocí určovali zeměpisnou výšku.