Čtyři největší řeky Sahary

15. 9. 2017 Vladimír Zikán

Dnešní Sahara představuje dosti nehostinné prostředí, kde voda je velikou vzácností. To že v minulosti Sahara disponovala větším množstvím srážek, že zde byla bohatá fauna a flóra a ideální podmínky pro lidské osídlení dokazují nejen prehistorické skalní malby, ale i archeologický průzkum různých kdysi osídlených lokalit i obývaných oáz.
V nyní dosti suchých pohoří centrální Sahary pramenilo několik velkých řek, jejichž stopy jsou dodnes viditelné a to nejen jako vymleté kaňony v horských masivech a široká wádí v poušti, ale i v podobě mnoha jezer na severu Afriky, která kdysi plnily vodou.
Tyto řeky hrály svou významnou roli v překonávání Sahary jako zelený koridor v době kdy lidé migrovali mimo Afriku, aby osídlili svět.

Z jeskyních maleb lze usoudit, že mnohá místa v Sahaře, byla doslova rájem na zemi, kde se nacházela stáda zvěře, řeky a jezera s rybami a byl zde dostatek vláhy pro místní zemědělství. Současné mapování mořského pobřeží, spojeného s geologickým průzkumem Sahary, pomáhají představit si říční systém, zavátý pískem.

Řeka Tamanrasset – mocný říční systém byl napájen z pohoří Atlas na severu a z pohoří Ahaggar z východu. Rozvodí řeky by v dnešní době zabíralo 12. místo. Družicové snímky odhalily hluboká říční koryta ukrytá pod zavátými wádí, ale nejen to. Vidět byl i obrovský podvodní kaňon ústí řeky, sahající až do tříkilometrové hloubky, za pobřežím Mauretánie. Při bližším průzkumu bylo zjištěno velké množství sedimentu v ústí řeky, což naznačuje vydatnost toku. Množství sedimentů je porovnáváno s deltou Nilu, čímž zde existuje srovnatelnost s podobným vydatným tokem. Nánosy říčního sedimentu v zátoce Arguin vytvářejí dodnes ideální prostředí pro mnoho mořských živočichů a ptáků. V N.P. Banc d´Arguin se nachází i prameny sladké vody, vyvěrající z pozůstatků někdejšího koryta toku. Styl řeky se podobal současným řekám například v Tchai-wanu, kde jsou sezónní přítoky, které v období dešťů mění styl řeky na velice rychle proudící, unášející s proudem erodované kousky hornin a vegetaci. Mimo toto období řeka vytvářela klidné zátočiny, průtočná jezírka a slepá ramena. Rozvodí této řeky hraničilo s rozvodím Senegalu, Nigeru, řeky Dra a již neexistující řeky Irharhar. Pomocí satelitního radiometru, pracujícího na principu mikrovln, bylo naskenováno říční koryto, napojující se na podmořský kaňon v zátoce Arguin. Tímto způsobem bylo zmapováno až 500km do vnitrozemí, kde již byla vrstva písku nad korytem tak vysoká, že již síla radiometru nestačila. Vědci na základě zjištěných údajů odhadují, že řeka byla funkční ještě ve starověku, což je z hlediska historie Země nedávno.
Zajímavostí rozvodí řeky Tamanrasset a Dra jsou systémy studní foggara, kde je voda z aquiferního pískovce, pramene, dopravována podzemním kanálem samospádem do vesnic a oáz. Pro údržbu jsou vstupy každých 20 – 70m. Jelikož jsou foggary vedeny zpravidla jílem, voda se sice neztrácí, ale řečiště se zacpává a stěny se bortí. Je tedy třeba neustálá údržba, která je nákladná a riskantní, jelikož se stává, že opravář je zavalen mokrým jílem. Tyto studně mají vydatnost 1-5l vody za vteřinu, což je dosti, ale pro oázu málo. Proto takových přívodů vody, foggarů, kanátů, nebo karezů má oáza až desítky. Jejich původ sahá až do arabské invaze do Afriky a mnohdy jsou v provozu již stovky let.

Obrázek: Pohoří Ahaggar (Hoggar Mts) v jižním Alžírsku. Pramenily zde dvě velké řeky, Tamanrasset a Irharhar. (Autor:Brigitte Djajasasmita, flickr.com)

Řeka Irharhar – patří již do dávnější minulosti. Pramenila v pohoří Ahaggar a Tassili, odkud tekla na sever k pohoří Atlas, kde ústila do spíše bezodtokového jezera. Její existence byla přímo-úměrně závislá na srážkách, či v době vzdálenější, sněhové a ledové pokrývce na pohoří Ahaggar. Ke konci své existence tato řeky byla pouze sezónní, s vodou jen několik měsíců v roce. Nejčastěji tato řeka bývá skloňována jako západní zelený migrační koridor pro zvěř, ale hlavně pro člověka. Dnes po řece zbyly jen slaná jezera, Šoty, konkrétně mám na mysli pánev s několika jezery a sice Chott Melrhir, Chott Felrhir, Chott Zebahir, Chott Zhithif a Chott Kralla v Alžírsku, na něž se napojuje systém Šotů v Tunisku – Chott el Gharsa a Chott el Djerid, ze kterého se v případě přebytku vody řeka vlévala do Středozemního moře u města Gabes.
Řeka Sahabi – byla stále tekoucí řekou, nikoli sezónní jako Irharhar. Vytvářela rozsáhlou síť ramen a bažin, podobně jakou vytváří Nil v Jižním Súdánu. Pramenila v pohoří Tibesti při hranicích s Čadem. Vlévala se ze systému jezer v zálivu jižně od Benghází. Na tento systém jezer byla napojena i řeka Kufra. Pozůstatky někdejší sítě jezer jsou vidět dodnes jako osamocená jezera v poušti ve Wádí al Farigh. V minulosti říční systém řeky Sahabi a Kufra pomáhal držet vlhkost v severní Libyi, která tak mohla díky úrodné půdě (pohoří Tibesti je sopečného původu) a dostatku vláhy představovat obilnici Říma, kde se dařilo úspěšně pěstovat olivy, víno a další komodity zemědělské produkce.
Řeka Kufra – měla hlavní prameny ve východní části pohoří Tibesti a v oblasti pohoří Uweinat a pohoří Kebir. Směřovala k oáze Kufra, kde se spojovala ve větší tok a pak při egyptské hranici až k zvodni oázy Siwa, odkud se stáčela skrze jezera ve Wádí al Hamim do zálivu Benghází. Pozůstatkem tohoto říčního systému je silná zvodeň na hranicí Libye a Egypta, na které se nachází Siwa a pár dalších menších oáz. Řeka Kufra a řeka Sahabi tvořili východní koridor pro migraci člověka ze subsaharské Afriky a to i přes to, že v období silných dešťů jejich průtok mnohdy přesahoval 2 500m3/s. Šířka koridoru v dolním toku mnohdy přesahovala 100km.
Trasa údolím Nilu byla nemožná, jelikož před vysycháním Sahary bylo bažinaté a pro větší migraci nevhodné. Osidlování údolí Nilu začalo až v období přibližně 10 000let p.n.l.
Kdysi jsem viděl dokument o slonech v Kalahari, jak si předávají po generace, kde je kdy v jakém období voda a potrava a i když desítky let se na lateritových pánvích voda nevyskytuje, vědí, že když zaprší, najdou ji tam dostatek.
Film trochu jiné tématiky byl o nomádech putujících s velbloudími karavanami Saharou, mezi dunami, skrze soutěsky, krajinou s obtížnou, pro laika nemožnou orientací. Říkali jak je důležitá znalost cest, která se předává po generace. Důraz byl kladen zejména na studně a zdroje vody v krajině nikoho. Zajímavostí je, že cesty karavan vedou mnohdy říčními koryty a studně jsou v místech někdejších pramenů jenž napájeli řeky. Tak nějak si říkám, sloní paměť je pověstná, ale ta lidská dokáže sahat evidentně i dále, až k paleolitu!