Čirok (Sorgum)

Rostlina, která uvedla lidstvo do pohybu a jejíž význam sahá až do primitivních prvobytně pospolných komunit lovců a sběračů. I dnes je v mnohých zemích celého světa významnou zemědělskou rostlinou.

Říše: Plantae (rostliny)
Oddělení: Magnoliophyta (rostliny krytosemenné)
Třída: Liliopsida (jednoděložné rostliny)
Řád: Poales (lipnicotvaré)
Čeleď: Poaceae (lipnicovité)
Rod: Sorghum (čirok)
Druh: Sorghum vulgare (čirok obecný) = Sorghum bicolor (čirok dvoubarevný)

Čirok pochází z Etiopie. V průběhu neolitu byl rozšířen z Afriky, přes Blízký východ na Dálný východ (Asie). Vyniká vysokou odolností vůči suchu a roste i v aridních oblastech. Snášet sucho mu usnadňuje mohutný kořenový systém. Není náročný na humózní půdy. Jako kulturní plodina má široké uplatnění. Pěstován a šlechtěn byl zemědělci již před 5 000 lety. Jeho význam jako potraviny lidí, konkrétně sběračů, sahá až k prvním zástupcům vývojové linie člověka.

Morfologie

Čirok je jednoletá rostlina, stavbou podobná kukuřici s mohutnou kořenovou soustavou. Kromě podzemních kořenů vytváří i vzdušné kořeny, které krom oporné funkce, mohou pomáhat využívat vzdušnou vlhkost ve formě rosy. Vzpřímená stébla u súdánské trávy (var. sudanese) a čiroku zrnového (var. Eusorgum) dosahují délky 1 – 2 metry, zatímco u čiroku cukrového (var. saccharatum) a technického 2 – 3 metry. Stéblo je silné, tvrdé a hladké, kolénky rozdělené na články a dlouhé až 1,5-5 m. Listy jsou podlouhlé a široké podobně jako u kukuřice, jen čirok súdánský má listy štíhlé (5-10cm) a dlouhé (50-80cm) typické pro lipnicovité trávy, okraje listů bývají mírně zvlněné, povrch horní části je s voskovým povlakem. Listy proti kukuřici mají menší počet průduchů, čímž se výrazně snižuje transpirace a tím i nároky na vodu.
Patří mezi teplomilné rostliny. Klíčení začíná při 10°C, optimální teplota pro růst je 20-35°C. Nízké teploty vyvolávají žloutnutí listů a zhoršují opylení květů. Mladší rostliny mívají fialový nádech způsobený anthokyanovými barvivy. Čirok súdánský snadno vytváří odnože. Květenstvím čiroku je lata s jednokvětými klásky, mohou být vzpřímené, nakloněné či ohnuté. I přestože je čirok cizosprašný, jsou se květy schopny opylit i vlastním pylem. Dozrávání probíhá postupně, což prodlužuje dobu sklizně. Zrna mohou být pluchatá nebo částečně obnažená, případně zcela bez obalu. Tvar bývá vejčitý, kulatý, srdčitý, oválný – dle druhu a lokality, barva bývá od krémově bílé po hnědou, někdy s fialovým nádechem. Zrna neobsahují lepek, ale obsahují do 10% bílkovin, 70% škrobu, zhruba 3-6 % tuku, tříslovinu tanin a alkaloid dhurin, ze kterého se rozkladem uvolňuje kyanovodík. Dle poměru sacharidů a proteinů bývají semena na řezu sklovitá až moučnatá.

Využití

Čirok má poměrně široké využití, od mouky a přímém zpracování jako kaše a pečivo, jako zdroj škrobu pro výrobu mnoha potravin, třeba i pro kvasný průmysl, lze se poměrně často setkat s čirokovým pivem, ať už s domácí výrobou, nebo i velkovýrobou, může se používat jako krmivo, u technického čiroku se používají stébla jako surovina pro výrobu košťat, metel a rohoží a může být účelně pěstován jako energetické plodina. Spalné teplo fytomasy čiroku je 17,9 mJ.kg-1 suché biomasy a produkce sušiny nadzemní biomasy až 19,9 t.ha-1.
Je důležitou surovinou pro výrobu bezlepkových potravin. Na mnoha místech se používá čirok i jako léčivá rostlina a to buďto při přímém podání, nebo ve formě odvaru. Používá se jako podpůrná látka proti vysílení, malátnosti, vyčerpání, proti bolesti, jako tišící prostředek a jako močopudná potravina při uretických potížích.

Čirok je vhodnou první plodinou, jelikož snese i silně zaplevelená pole, kde snadno získá převahu nad plevelem. Může být vyset na stejné pole i několikrát za sebou. Je rezistentní oproti suchu a snáší i zasolené půdy. Šlechtění posunulo vhodnost oblastí pro pěstování z tropů a subtropů do oblastí mírného pásu, jelikož vzniklé hybridy mají kratší vegetační dobu a snesou nižší teploty, obzvláště při klíčení. Jedinou nevýhodou je, že podobně jako kukuřice vyčerpává zem o živiny, zejména o dusík.

Čirok cukrový

Pochází z jihovýchodní Asie. Vzhledem se shoduje s čirokem obecným, jen laty jsou rozkladitější a obaly zrn větší. Klasy obsahují velké množství cukrové šťávy, která se používá pro další zpracování. Používá se jako krmná, zejména silážní rostlina. Někdy se lisuje ze stébel šťáva, ze které se vyrábí sirup, který bývá následně hojně využíván v různých odvětvích potravinářského průmyslu. Například v Nigérii je používán na výrobu piva Guinness, v Ugandě společně s prosem na výrobu silného alkoholického piva Eagle, nebo k nealkoholickému sladovému nápoji. Je i významnou energetickou rostlinou pro ekologickou výrobu ethanolu. V USA je takto využíváno kolem 12% produkce – vzhledem k tomu že jsou Spojené státy největším světovým producentem čiroku, není toto procento využití rozhodně zanedbatelné.

Čirok technický

Pěstuje se zejména v jižní Evropě, zejména Itálii, kde nachází uplatnění jako surovina pro výrobu rejžáků, kartáčů a košťat. Má silně vyvinutou a větvenou latu. Zrna jsou vedlejším produktem.

Čirok halabský

Je plevelnou rostlinou z Blízkého východu, která se rozšířila i do našich končin a sice některé části jižní Moravy. Výborně se šíří generativně i vegetativně. Klíčivost si zachovávají po dobu 4 let a vegetativní šíření oddenky je problémem při okopávání. Jedná s o nebezpečný a obtížně odstranitelný plevel.

Čirok zrnový

Pochází z Afriky. Ze zrn se vyrábí kroupy, mouka, používá se pro výrobu škrobu, dextrinových lepidel, je surovinou pro výrobu alkoholických nápojů, piva, z klíčků se vyrábí olej podobný kukuřičnému.
Rozděluje se na několik skupin dle vlastností a využití:

• skupina Bicolor
• skupina Caudatum
• skupina Durra
• skupina Guinea
• skupina Kafir

Zajímavostí je i odolnost vůči kyselým půdám s obsahem hliníku, který na jiné rostliny působí toxicky.

Čirok súdánský

Vytváří značné množství zelené hmoty, která bývá silážována a využívána jako krmivo pro dobytek (zelená píce). Přímé zkrmování může trochu komplikovat alkaloid dhurin. Má velmi dlouhá a tenká stébla a nejvíce vzhledem odpovídá rostlině řazené mezi lipnicovité trávy. Je zároveň nejvhodnějším pro případné energetické využití, což ho řadí mezi žádané rostliny blízké budoucnosti při hledání alternativních zdrojů energie. Na stejném stupni ohledně využití je chrastice rákosová Phalaroides arundinacea, která nevyčerpává půdu tolik jako čirok, ale je poměrně náročná na vlhkost. (Chrastice roste v okolí našich řek)

GMF “Super čirok“ – hra budoucnosti

Jen pro zajímavost bychom rádi uvedli, že afričtí vědci pracují na vývoji nového geneticky modifikovaného čiroku, s absencí lepku, vyšší odolností a vysokým benefitem pro konzumenta v ohledu na obsah vitamínů a minerálních látek. Ve srovnání s bezlepkovou pšenicí vyniká nižší cenou, odolností vůči delšímu suchu, a tolerancí na slané půdy na podobné úrovni jako Tritordeum. Afrika představuje v součtu kolem 50% světové produkce čiroku, s důležitým významem nejen pro domorodé obyvatelstvo, ale je i cennou vývozní surovinou. Cílem nové rostliny je zvýšit obsah vitamínu A a E, železa, zinku a některých esenciální aminokyselin.
I v Evropě bylo vytvořeno množství hybridů, zejména čiroku súdánského a cukrového, které jsou využitelné jak z hlediska krmení a pasení skotu, silážování a výrobu sena, tak i jako energetická rostlina pro výrobu bioplynu.

Choroby a škůdci

Listy bývají napadány houbovitou rzí (Pucinia purpurea), která vytváří na listech skvrny, jenž později nekrotizují. Květenství může být napadeno houbovitou snětí (Sphacelotheca sorghi). Na stéblech, listech a kořenech se často vyskytuje háďátko (Ditylenchus sorghii). Napadené rostliny se často poznají dle výrazného anthokyanového zbarvení. Mladé rostliny jsou často napadány larvami kovaříka => drátovci, nebo larvami chrousta obecného.

Obrázky: kvetoucí čirok, rostlina čiroku, naklíčený čirokový slad, africká humna, čiroková mouka nebo sladový šrot, africká tradiční varna čirokového piva.