Cesta Západní pouští IX., Asuán – žhavá brána Afriky

30. 11. 2012 Vladimír Zikán

Do subsaharské Afriky vede po souši několik cest, skrze Maroko a Západní Saharu, Alžírem, téměř zapovězená cesta skrze Libyi, kterou prošlo jen zrnko expedic, a podél Nilu. Poslední uvedená trasa je nejvyužívanější. Pro mě vždy představovalo odplutí z Asuánu a přistání v Wádí Halfa vstup do vysněné černé Afriky. Mnoho faktorů při překročení této hranice lze pozorovat. Jedná se o maličkosti jako o změnu rozchodu železnice, lehkou změnu vegetace (v poušti jí moc není), tmavší pleť místních obyvatel a menší vliv Evropy, a to i historického hlediska. Právě tím je Asuán lákavým cílem, kde je již cítit dech Afriky, ale stále jste v Egyptě.

Probuzení v Asuánu bylo příjemné, ale to jen do okamžiku, kdy jsme otevřeli okno a fouklo na nás asuánské jitro. Na recepci hotelu jsem si všimnul nabídky výletů do Abu Simbelu. V ten okamžik jsem si uvědomil, jak je vlastně toto místo z Asuánu na dosah. Nebylo nad čím přemýšlet a zeptal jsem se na volné místo. Odpovědí bylo, že není problém je zajistit. Libora jsem dlouho přemlouvat nemusel, sice se mu vůbec nelíbil odjezd od hotelu ve 3 hodiny ráno, ale nakonec uznal, že sluneční chrám za jednu noc stojí. Jeho rozhodnutí nakonec dolomilo i děvčata, která se k výletu přidala. Náš program jsme proto přizpůsobili výletu.
Vyrazili jsme k Nilu. U břehu byly odstaveny obrovské luxusní lodě, kterými jezdí turisté za památkami. Při pohledu na vybavení lodí a styl v jakém brázdí vody Egypta, musí být plavba nezapomenutelným zážitkem.

Směřovali jsme k přístavu trajektu na ostrov Elefantine, kde leží dvě núbijské vesnice. Své jméno ostrov prý získal dle balvanů na jihu ostrova, které připomínají slony koupající se v řece. Pravděpodobnější mi však připadá druhá verze, kdy na ostrově býval přístav a překladiště slonoviny, proudící z Núbie do Egypta. Oproti rušnému Asuánu je ostrov doslova oázou klidu, kde jediné co brázdí uličkami vesnic jsou kozy, ovce a slepice. Navíc je zde poměrně dost datlových palem, takže je možný i odpočinek v jejich stínu. Místní Núbijce jsem si představoval jako velice tmavé a štíhlé. Barva pleti mě trochu zklamala, přestože byli o poznání tmavší než Egypťané, ale rozhodně se nejednalo o nejtmavší Afričany.
Při toulkách ostrovem jsme se dostali do Nubijského domu (Nubian House), jenž měl být příkladem obydlí Núbijců, což bych s lehkou nadsázkou mohl potvrdit. Na jižním konci ostrova se nalézá Nilometr a trosky starověkého města Yebu. Je to důležité archeologické naleziště, obohacující zdejšími pozůstatky historii Asuánu. Zrekonstruovaný Chnumův chrám pochází z období 3. dynastie, v období 30. dynastie byl kompletně přestavěn, pro se zde objevují mimo jiné i byzantské, římské a řecké nápisy a motivy Mezi významné zdejší nálezy patří mumie posvátného berana „Chnum“ – z řeckořímské nekropole, různé artefakty jako třeba vzácný kalendář, nazývaný jako Elefantinský kalendář věci. Pod chrámem Satet, ležícím na jihovýchodní části ostrova, se v žulovém podloží nacházela skulina, která při stoupající hladině Nilu, zesilovala rezonanci vody – „Hlas Nilu“. I přes poměrně malou velikost se zde dá poměrně slušně bloudit a pokud si návštěvník jeho krásy chce dosyta vychutnat, nemusí se bát věnovat mu celý půl den.
Z druhé strany ostrova jezdí přívoz na Kitchenerův ostrov, kde se nachází botanická zahrada.

My jsme se domluvili s převozníkem, že nás proveze okolo ostrova a vysadí nás na východním břehu Nilu, v Asuánu. Polední slunko o sobě dávalo vědět a návštěva památek na západním břehu by byla spíše utrpením. Po dlouhém a náročném smlouvání jsme vyjeli taxíkem do Nubian restaurantu, odkud je nádherný výhled na Asuán a První nilský katarakt, který trochu kazí vedení vysokého napětí. Pokud si ho však odmyslíte, otevře se Vám jeden z nejkrásnějších výhledů v Asuánu. Pás zeleně poblíž Nilu, sevřeného mezi vyprahlými břehy, za nimiž se tyčí oranžové duny rozpálené pouště. Feluky proplétající se mezi obřími loděmi a v blízkosti klidných ostrůvků, s lehkou přítomností tepajícího srdce rušného velkoměsta. S voňavým ibiškovým čajem a tamarindovou sodovkou je to neskutečná idylka. Agatha Christie zde musela prožívat neskutečnou vlnu inspirací při psaní románů, jako je sem posazený román „Smrt na Nilu“.
V blízkosti je Núbijské muzeum, kde jsem byl mile překvapen, kolik se toho zde píše o československých archeolozích a egyptolozích, kteří se účastnili jak na vykopávkách, rekonstrukcích a konzervacích, ale i na stavbě muzea. Je zde nádherně popsaná historie Asuánu a okolí, od pravěku až po současnost, s odkazem na starověký Egypt, ale hlavně s důrazem na Núbii, Království Kush, Kerma a Meroe. V tomto muzeu jsem se pevně rozhodl, že musím vidět Súdán, který bývá mnohdy ve stínu Egypta, a pro našince je to dost „velká neznámá“. Kromě historie Núbie je zde i expozice věnovaná núbijské kultuře a tradicím.

Obrázky: Klášter sv. Simeona, Hrobky urozených a jeden z krásně malovaných núbijských domů v Asuánu.

Po návštěvě muzea, kde jsme strávili čas až do zavírací doby, jsme se peškobusem vydali k hotelu. Cestou se nám naskytla příležitost nahlédnout do koptského kostela, který právě zavíral. Na pobřežní promenádě jsem se zastavil ještě v obchodu, abych si koupil vodu na další den. Po tom, co mi byla nabídnuta voda za cenu cca 200Kč, nemohl jsem si odpustit poznámku, že chci koupit láhev vody, nikoliv whisky. Dozvěděl jsem se, že je to zde normální cena. Otočil jsem se a beze slov odešel. To, že mě prodavač dobíhal a nabízel mi vodu s 75% slevou, což je pořád za 50Kč, přičemž cena se pohybovala mezi 10 a 15Kč, mě nepřekvapovalo. To, že na odpověď „ne děkuji, je to stále moc drahé…“, si vyslechnu odpověď ve stylu „F*U, F*ing tourist…!“ (plné znění by porušovalo nastavené pravidla redakce), jsem opravdu nečekal. Co na srdci to na jazyku. Myslím, že to je přesně to, co dokáže mnohé odradit.

Brzy ráno, následujícího dne, jsme čekali na autobus před hotelem. Město bylo jak vylidněno. Náš minibus přijel asi s půlhodinovým zpožděním. Přejeli jsme na konec města na shromaždiště, kde jsme odevzdali registrační formulář a společně s mnoha dalšími autobusy odjeli. Tento zvyk pocházející z let minulých byl nyní jen formální a cesta v ozbrojeném konvoji se nekonala. Spíše mi to připomínalo start Rallye Paříž –Dakar, jelikož ihned po opuštění města se autobusy začaly bezhlavě předjíždět. I přes to, že cesta k Abú Simbelu je zcela nová a její stav je mnohonásobně lepší než většiny českých vozovek, trval transport až neskutečně dlouho. Kolem 10té hodiny jsme přijeli na parkoviště u Násirovy přehrady. Za dlouhou frontu a davy turistů se nám otevřel úchvatný pohled. Velký chrám, při dopoledním slunku, čtyři kolosy Ramsese II. v průčelí, vstupní portál do detailu nádherně zdobený a svěží vánek z hladiny průzračného nilského jezera. Přesun chrámů se opravdu povedl! Řezy na kolosech a stěnách nebyly vůbec vidět. V chrámu se nemohlo fotit, což byla dost škoda. V interiéru bylo dusno a navíc hlava na hlavu, takže vychutnat si kouzlo tohoto skvostu bylo obtížné, přesto návštěvy rozhodně nelituji. Vedlejší menší Hathořin chrám nebyl tak přeplněný, ale zároveň nebyl tak honosný. Což je i důvod, proč když se řekne Abú Simbel, drtivá většina si vybaví Velký chrám a na druhý si ani nevzpomene.

Obrázky: Abú Simbel – socha Ramesse II., sochy božstev, chrámový komplex

Po odjezdu z Abú Simbelu jsme projížděli opět nezáživnou měsíční krajinou směrem k Vysoké přehradě. Jaké bylo probuzení, když v autobuse z průvodce vypadlo, že za projetí přes velkou hráz Asuánské přehrady musíme zaplatit dalších 30LE. Vzhledem k tomu, že první přehradu jim postavili Angličané a druhou Sověti a že peníze nepůjdou na rozvoj venkova nebo restauraci památek či jiné duchaplné účely, všechny to značně rozladilo. Rozhodnutí, že přes přehradu nepojedeme, jelikož bychom my čtyři Češi, jakožto jediní co měli zájem přehradu vidět, museli platit za celý bus, mě fakt nas… (to nejde říct slušně).
V plánu byla návštěva Abú Simbelu, Vysoké přehrady, Severního lomu s nedokončeným obeliskem a ostrova Philae. Šutrolom japonské turisty, kterých byl autobus plný, evidentně také nezajímal. Pokud bychom chtěli samy vidět nedokončený obelisk, jedině vzít si taxi! Vyhrocená situace ohledně neshody v představě návštěvy památek nakonec dopadla tak, že polovina autobusu, kterou nic nezajímalo a za nic nechtěla platit, odjela do Asuánu a zbytek pokračoval na návštěvu Philae.
Plavba k ostrovu byla s výhledem na těleso nižší přehrady. Voda nádrže byla obklopena žulovými skalisky, která se pro svou kvalitu používala po celém Egyptě na stavbu chrámů a dokonce i na obklady vzdálených pyramid. Žulové podloží navíc dávalo vyniknout průzračnosti a čistotě nilské vody, kdy bylo vidět i do hloubky několika metrů. To již pod Luxorem není ani zdaleka.
Ostrov Philae, kde se nacházel chrám Isis, je pod vodou. V minulosti se sem bylo těžké dostat, jelikož místní obyvatelé aktivně bránily vstupu na ostrov. V roce 1972-1980 byl chrám a okolní stavby přesunut na blízký ostrov Aglika, nacházející se výše nad hladinou Nilu. Chrámový komplex je poměrně zachovalý a rozsáhlý, proto má co nabídnout i po návštěvě Karnaku a Luxoru. O chrámu bohyně Isis a Abú Simbelu, vzhledem k rozsáhlosti napíšu článek, přímo zaměřený na tyto památky. V chrámu mě zaujaly vyškrabané obličeje egyptských božstev a vysekané koptské kříže. Neúcta ke kulturnímu dědictví Egypta jde staletími, bez ohledu na víru a vyznání, ale je to vše jen o lidech.
Po návratu do Asuánu jsme prošli trhem k vlakovému nádraží, abychom si zarezervovali noční vlak do Káhiry. Docela překvapením bylo, když jsme zjistili, že onen noční vlak za hodinu odjíždí. Koupili jsme lístky a dali úprk na hotel. Z naší plánované rozlučkové večeře s děvčaty, které zůstávali déle, tím pádem sešlo. Za běhu jsme se rozloučili s Janou a Dášou a taxíkem dojeli zpět k vlaku. Hlad jsme měli, že bychom mohli polykat hřebíky. Při nástupu do kupé za námi přišel nějaký podržtaška, že toto je naše kupé a že chce bakšiš. Nedalo mi to a udělal jsem na něj vystrašený výraz se slovy „No! Hašiš! No!!!“ Vzhledem k tomu přibližujícímu se uniformovanému dalšímu podržtaškovi vzal raději roha. Průvodčí přišel až před odjezdem. Kupé bylo luxusní, se dvěmi lůžky, umyvadlem a ručníky. Asi 15 minut po rozjezdu vlaku servírovali večeři. To bylo naše štěstí, jelikož být to o pár minut později, usli bychom hladoví. Po večeři jsme padli za vlast a probudili se až v Káhiře, ale o tom až příště.

Obrázky: Núbijské mumie v asuánském muzeu.

Co navštívit v Asuánu a blízkém okolí:

V Asuánu:

Ostrov Elefantine – je zajímavý pro núbijské vesnice, Nilometr a ruiny starověkého města. Jižní cíp ostrova patří mezi nejvýznamnější archeologické oblasti Asuánu.
Kitchenerův ostrov – se svou botanickou zahradou je opravdovou oázou klidu.
Klášter sv. Simeona – (Deir Anba Samaan) je klášter ze sedmého století, přestavěný v desátém století. V bazilice jsou zbytky fresek apoštolů. Z tohoto kláštera vyráželi mniši na výpravy do Núbie, kde obraceli Nabatejce na křesťanství a následně po vítězství muslimů na výpravy do Egypta. Proto byl klášter v roce 1173 zničen.
Hrobky šlechticů – jsou vytesány v západním břehu Nilu. Starší hrobky jsou umístěny výše, římské blíže hladině řeky. Hrobky jsou zdobeny sakrálními motivy a výjevy každodenního života. Zajímavá je hrobka Harchufa, kde v hieroglyfech se lze dočíst o darech obdržených od faraóna Pepiho II., jako je kadidlo, levhartí kůže, eben a tančící trpaslík ze země duchů (pravděpodobně se jednalo o Pygmeje z rovníkové Afriky a je to jedna z ukázek vlivu a významu starověkého Egypta v rámci afrického kontinentu). Zajímavý výjev je i v hrobce Sirenputa II., kde je zaznamenán v malbách slon severoafrický (Loxodonta cyclotis pharaohensis)
Núbijské muzeum – jsou zde nashromážděny sbírky z Asuánu a okolí, je zaměřeno spíše na núbijskou historii a kulturu.
Nedokončený obelisk, lomy na jihu města a fátimovský hřbitov – růžová asuánská žula se používala jak při stavbě chrámů, tak i pyramid po celém Egyptě. Je zde vidět postupné dobývání a opracovávání kamene a nedokončený obelisk, který při úpravě puknul. Původně byl určen před Chrám královny Hatšepsut.

V okolí Asuánu:

Abú Simbel – chrámové komplexy velkého Slunečního a malého Hathořina chrámu královny Nefertari jsou jedním ze symbolů Egypta a pokud se dostanete až do Asuánu, jejich návštěva je téměř povinností.
První katarakt a ostrov Sehel – je první peřejí na Nilu v Egyptě. V minulosti se tradovalo, že Nil zde pramení a teče právě odtud na sever do Egypta a na jih do Súdánu. V podzemní jeskyni pak sídlí bůh Chnum, který reguluje vody Nilu. Po stavbě přehrad již katarakt nevypadá tak působivě a lze ho pohodlně překonat i na lodi. Na ostrově Sehel je jedna z původních Núbijských vesnic.
Ostrov Philae – resp. spíše ostrov Aglika s chrámem bohyně Isis. Zajímavé je, že kult bohyně Isis pronikl hluboko přes Středomoří, až na území dnešního Maďarska a na její kult následně navázalo křesťanství, kdy Isis byla ztotožňována s Pannou Marií. Celý chrámový komplex je svou rozlehlostí srovnatelný s Karnakem.
Hussein
Chrám Kalabsha – se původně nacházel přes 50km od Asuánu, vzhledem k vybudování Násirova jezera byl Němci přesunut na současné místo na skalním ostrohu. Krom tohoto chrámu sem bylo převezeno ještě několik historických objektů ze zaplavované zóny, které spolu nijak nesouvisí.
Mandulisův chrám z období Ptolemajovců (Kalabsha je původní lokalita chrámu), je zasvěcený núbijskému bohu plodnosti a slunce Marulovi (řecky Mandulis). Chrám je zajímavý pro spoustu jemných reliéfních maleb a detailní provedení soch. Zajímavostí je i nápis u hypostylu, kde je na pravé stěně vytesáno nařízení Aurelia Besariona, k opuštění chrámu pasáků vepřů. Chrám byl největším volně stojícím núbijským chrámem a dodnes je považován za nejlepší příklad egyptského stylu architektury v Núbii.
Chrám Gerf Hussein – je částečné volně stojící a částečně (cca 43m) zapracovaný do skalního masivu. Nacházel se přibližně 90km jižně od Asuánu, nyní je přesunut vedle Kalabshy. Vstup byl zdoben kolosy Osirise a skalní část, která kvůli špatnému stavu nebyla přesunuta, byla téměř totožná s Abú Simbelem.
Chrám Beit el-Wali – je prvním z postavených núbijských chrámů v dané oblasti. Je zasvěcen čtveřici božstev – bohu slunce Re, Amonovi, Chnumovi a bohyni řeky Nil Anuket. Vnitřní část výzdoby chrámu se uchovala barevná, bohužel, o něco zajímavější výjevy na stěnách nádvoří již ne. Mezi výjevy je třeba Ramsese II. verbující dva núbijské mladíky, klasický a častý výjev Ramsese, popravujícího palicí nepřítele, a scény vysvětlující Ramsesův božský původ. Mimo jiné je zde i vyobrazeno zboží proudící z Núbie – leopardí kůže, slonovina, žirafy, antilopy, opice (kočkodani), paviáni , výrobky z divokých zvířat a zlato. Na počátku koptské éry byl chrám používán jako kostel. Z tohoto období pochází i nejvíce poškození interiéru.
Qertassiho stánek – velice připomíná stánek na Philae. Jsou zde zachovalé sloupové hlavice a viditelné výjevy, zobrazující vděčnost Núbijců Ramsesovi II.
Wadi es-Sebua – (v překladu Údolí lvů) je v současnosti zatím dostupné jen lodí. Své jméno nese podle aleje sfing, jdoucí ke vchodu do chrámu. Chrám byl vybudován libyjskými válečnými zajatci. Jsou zde vyobrazeny Ramsesovi potomci – 53 princů a 54 princezen, docela smysl pro vyváženost… Chrám sloužil koptům a egyptské malby byly dlouhou dobu zakryté omítkou, proto se poměrně dochovaly. Vzhledem k předělávání chrámu koptskými mnichy jsou zde vidět jedinečné scény jako je Ramsese II., přinášející obětiny svatému Petru!
Dakkův chrám – je vzdálen asi 1,5km od Wadi el-Seboua. Dominantou chrámu je 12m vysoký pylon s grafity meroiského písma. Stavbu chrámu započal meroiský faraón Arkamani, čímž chrám má architektonické prvky núbijského stylu, kdežto o výzdobu se zasloužil Ptolemaios IV., takže výzdoba je řecko-egyptského stylu. Zajímavé jsou i čtyři vytesané posvátné kobry při vstupu do chrámu, které jsou typickým znakem například Jebel Barkalu. Stejně zajímavý je i lví chrlič, z čehož vyplývá, že ve starověku zde občas pršelo.
Maharraqův chrám – je zajímavý především pro točité schodiště vedoucí na střechu. Je to jediné schodiště tohoto typu, které se ve starověkých egyptských památkách nalezlo.
Chrám Amada – pochází z období 18. dynastie a její reliéfní malby patří k nejstarším v okolí Nasirova jezera. Z archeologického hlediska je zde velice zajímavý nápis popisující libyjskou invazi do Egypta v roce 1232 př.n.l.. Druhý jak naložil Amanophis II. s vůdci povstání v Sýrii. Poblíž stojí ruiny Derrova chrámu, který obsahuje hrobku vysokého núbijského úředníka Ramsese VI., Penuta.
Qasr Ibrim – je jediná núbijská památka v okolí Násirova jezera, která zůstala na svém místě. Z původního vrcholu kopce dnes zbyl jen malý ostrov. Další zajímavostí je, že Qasr Ibim byl obydlen nepřetržitě od konce Nové říše do 19. století, kdy zde žili potomci bosenských žoldáků bojujících v 16. století za osmanskou říši. Trosky pískovcové katedrály stojí na původním chrámu bohyně Isis, kterou dal vystavět núbijský faraón Taharka. Vzhledem k probíhajícím archeologickým pracím sem turisté nemají přístup.
Vysoká a Nízká asuánská přehrada – nejblíže Asuánu je Nízká asuánská přehrada (též Stará). Byla vystavěna Brity v letech 1898-1902, kdy byla nejvyšší přehradní nádrží. Její výška dosahuje 50m, na šířku má 30-11m a je dlouhá dva kilometry. 180 stavidel, kterými přehrada disponuje se otvíralo v období záplav a tím se udržoval přirozený cyklus nánosu úrodné půdy. Vysoká (Násirova) přehrada byla postavěna Sověty v letech 1960-1971. Hloubka vody činí až 180m a vodní plocha sahá k 6 000km2 a část vodní plochy je v Súdánu. Samotná hráz pak má výšku 111m, šířku 980m a délku 3,8km. Voda jezera se může vypouštět 6 šachtami o průtoku až 11 000m3/s. Přehrada plně reguluje tok Nilu v Egyptě, pomáhá zavlažovat obrovské plantáže a hydroelektrárny zcela pokrývají energetickou potřebu Egypta. Negativem je změna mikroklimatu, způsobená obrovským množstvím odpařené vody a stoupající hladina podzemních vod, což souvisí s možností poškození památek vlhkostí. Na projekt stavby Násirova jezera navazuje projekt Nové údolí, konkrétně Jezero Toška (Toshka project, East Uweinat agriculture…). Na západním břehu by se mělo vytvořit nové jezero, které by zásobovalo vodou plantáže v regionu Uweinat, kde je úrodná půda, ale nedostatek vody. Projekt byl naplánován sice již v 70. letech, do aktivnější fáze projekt vstoupil až roku 1997. Projekt by měl být hotov v roce 2020. Současná politická situace v Egyptě tomu i přes účast zahraničních investorů moc nenapomáhá. Již teď je možné tři nová jezera spatřit na satelitních snímcích, stejně jako obrovské zelené plantáže uprostřed nehostinné pouště.