Cesta Západní pouští VI., Oáza Dachla

Oáza Dachla již trochu připomíná stylem nových staveb a ruchem udolí Nilu. Zároveň je zde však zachováno starobylé město Al-Qasr a nachází se zde několik památek sahajích původem mnohdy i za starověk. Na některých nalezištích stále probíhají archeologické práce a proto zatím nejsou přístupné.

Oázu Farafra jsme z časových důvodů museli vynechat, takže jsme tam viděli jen hlavní náměstí, které nepůsobilo nějak moc kouzelně. Novostavby z projektu Nové údolí mi spíše připomínaly nedostavěné hotelové resorty. O trochu dále od hlavní silnice by měli být zachovány původní domy, nepříliš bohatě zdobené. Turisté do oázy zavítají zejména kvůli blízkosti Bílé pouště. Ale ještě než přejdu textem mimo oázu, co se vše dá v okolí oázy Farafra krom Pouště a Agabatu vidět?

• Studené a horké prameny – sníženina Farafra obsahuje mnoho pramenů, jejichž význam spadá spíše do minulosti, kdy se zde stavěli karavany či armády. Nyní u pramenů číhá na pašeráky jdoucí skrze poušť egyptská armáda. K nejvýznamnějším patří Bir Regwa, která napájí plantáž v Ain al-Wadi. Tato oblast je geologicky nejstarší v celé sníženině.
• Blízko je i pramen Ain Hadra, jehož význam sahá do starověku. V okolí je množství střepů z dob Římanů, Koptů a středověku. Vypravit se sem na lov cenných suvenýrů není dobrý nápad. Vývoz starožitností z Egypta je přísně zakázán! Tato oblast je známá i pro výskyt zmije růžkaté (Vipera ammodytes).
• Kousek odsud leží i Wádí Sunt, kde se stále nachází pár akácií, menší vzpomínka na minulost, kdy zde byla suchá savana.
• Dalším pramenem je Ain Della (Pramen stínů). Je to poslední zdroj vody před Velkým písečným mořem a v minulosti měl proto velký význam. Zde byla poslední známa zastávka Kambýsovy armády, jdoucí na oázu Siwa. Pro vstup do této oblasti je vyžadováno povolení z Káhiry, které je dost složité získat. Několik kilometrů (více jak 50km) ve směru na Siwu se nachází Wádí al-Ubayyid (Ztracené údolí). Toto údolí je zajímavé především pro archeology, jelikož se zde nalezly pozůstatky prehistorické vesnice a je zde jeskyně s petroglyfy.
• Ve směru na oázu Dachla po bývalé stezce se nachází starověký pramen Bir Qarawein. Nyní jsou zde vrty umožňující zavlažování přilehlých plantáží. O kousek dále za pramenem Bir Dikkur začínají písečné duny, které pod sebou pohřbili palmové háje, se nachází oblast zvaná Černé údolí. Zem je zde pokryta množstvím pyritů, jejichž krystaly bývají podobné kamenným květům a se kterými se mohou setkat turisté jako suvenýry po celém Egyptě.
• Poměrně zajímavá je i jeskyně El-Qaf, nacházející se asi 100km od Farafry. Cesta sem trvá více jak 6 hodin. Jeskyně má jen tři sály, obsahující stalaktitovou výzdobu. Tak jako většina jeskyní v Sahaře, je i tato bohatá na hady.

Obrázky: Pohled na oázu Dachla, tři raubíři žijící v pevnosti Mut.

Přímo na náměstí stály tři smluvní taxíky. Jednalo se o dlouhé Peugeoty, schopné pojmout více jak 6 pasažérů. Cena po smlouvání byla 150LE, což vzhledem ke vzdálenosti čítající kolem 300km a počtu pasažérů, byla lidovka. Na cestě byl asi nejzajímavější vůz, kterým jsme jeli. Až na sedačky chyběli všechny měkké části vozu, takže to byla vlastně jen kovová kostra. Některá okna vůz také neměl, ale vzhledem k teplotě to bylo spíše pozitivum. Docela mě i zaujalo, že pod místě, kde jsem seděl chyběl kus podlahy a tak jsem mohl sledovat pod nohama, jak nám hezky ubíhá cesta. Zprvu mě to trochu znervózňovalo, ale pak jsem se tvářil, jako že jiným autem než bez podlahy nejezdím. Navíc to cestou příjemně ofukovalo a občasný, odlétlý kamínek bránil usnutí za jízdy. Byla to vlastně dobrá vychytávka. Jinak byla cesta v celku nezajímavá. Měsíční krajina občas měla nějaký kopeček, ale převážně se jednalo jen o placatou planinu. Blížící se oázu Dachla jsme poznali z několika ukazatelů. U silnice se objevily suché sazenice datlovníků. Písek se začal měnit v obdělávanou zemědělskou půdu, tmavě hnědé barvy a přibývalo vegetace. Také jsme se přiblížili ke skalnímu zlomu. Postupně jsme projeli skrze několik vesnic oázy, až nás řidič vyklopil u jednoho vybraného hotelu v centru Mutu, před kterým byly dva policejní štíty proti střelbě. Jinak toto místo vypadalo vcelku poklidně. Poděkovali jsme řidičovi a ten fičel směrem zpět do Farafry. Měl to pěkný kus cesty. Po nastěhování a večeři jsme se dali na prozkoumávání okolí. Hned za hotelem byl muslimský hřbitov na okraji kterého byla zajímavá kopule. O kousek dále pak byl palmový háj, v jehož korunách mělo své útočiště množství volavek. Bohužel, cestu do háje se nám nepodařilo nalézt, vždy jsme skončili u plotu. Bylo to však velice příjemné, pokud člověk přivřel oči, mohl se atmosférou vlahého večera v oáze, větříkem šumícím v listech palem a stromů a nehorázným křikem přesunout do subsaharské Afriky.

Co vše lze v Dachle vidět:

• Mut el-Chorab – ruiny starého Mutu.
• Al-Qasr – starobylá muslimská čtvrť.
• Hrobky Muzawaka – starověké pohřebiště s mumiemi
• Deir al-Hagar (Kamenný klášter) – je římský chrám zasvěcený thébské trojici a bohu oázy jménem Seth. Cestou k chrámu se projíždí ruinami římské vesnice. Chrám později sloužil Koptům, jenž se na stavbě též podepsali. Vzhledem k blízkosti k jezerům zde lze pozorovat ptáky.
• Balat a Qila ed-Dabba – starobylá vesnička podobná Al-Qasru, nabízí spleť úzkyých hratých uliček. Význam vesnice sahá až do časů Mamlúků, kdy zdejší místodržící obchodovali s Núbii. Blízká nekropole Qila ed-Dabba obsahuje pět hliněných mastab z VI. dynastie, ale dochovala se z nich jen hromada suti. Přístupná je i jedna hrobka pocházející z období vlády Pepiho II. (2292-2203 p.n.l.), kde jsou obtížně viditelné i malby.
• Skalní malby ve východní části Dachly
• Teplé i studené prameny z nichž u některých se skýtá možnost koupání a odpočinku.

Ráno jsem si nemohl odpustit kávu. Ostatním to snad nevadilo, alespoň nic nenamítali. Holanďanovi trochu ano, proto vyrazil na prozkoumávání ruin Mutu (Mut el-Chorab = Rozpadlý Mut). Než jsme vykonali raní kávový rituál, nebo také snídani, vrátil se s vytřeštěným zrakem, že se na ruiny nedostal, jelikož po něm nějací tři malí spratci házeli kamení. Děvčata ho hned naučila spratek a spratci česky, alespoň přišel na jiné myšlenky.
Vydali jsme se na ruiny také. Trochu jsme se s děvčaty neshodli ohledně cesty a tak jsme každý vyrazili jinudy. Prostoupili jsme skrze nebezpečně vypadající rozvaliny. Styl stavby byl velice podobný sívské Shali. Hlavní patrný rozdíl byl v patrnosti použití nepálených cihel, vepřovic (mud-brick), které byly většinou bez krycí vrstvy, „omítky“. Zajímavostí je, že v ruinách rozpadlého zdiva a zeminy našli svůj domov fenci berberští (Vulpes zerda). Bohužel jsme viděli jen nory, na živého fenka jsme štěstí neměli a chodit sem v noci, kdy je největší šance na jejich spatření se mi moc nechtělo.
Něco jako cesta se jevilo přes kdysi smáčenou planinu ruin deštěm. Zkusili jsme přes to přejít, doufajíc, že se nepropadneme. Když jsme vystoupali k nejvýše postavené stavbě, našli jsme ve stínu dvou stromů, rostoucích na návrší i tři raubíře, jenž odradili Holanďana. U nás nejdříve zjistili, zda jim nedáme peníze, což vzhledem k jejich věku bylo nemyslitelné, a pak se chtěli fotit. Jejich snímek jsme jim ukázali, což mezi nimy rozpoutalo pošťuchování, dle posunků soudě, kdo jak vypadá. Využili jsme jejich nepozornosti a proklouzli ke stavbě a hle, je stále obývaná. Dvě ženy tam zrovna třem malým raubířům připravovali oběd. Nakonec jsme si všimli, že budova má okna se sklem, vede sem elektřina a co mě nejvíce fascinovalo, má hromosvod. Dali jsme se na sestup. U obchodů u radnice jsme se setkali s děvčaty. Hlavní silnice měla světelnou křižovatku s přechody pro chodce. Vzhledem k intenzivnímu provozu, čítajícím asi jedno projeté auto za minutu to bylo nezbytností. Docela jsem zíral, že zde na červenou auta zastavila a počkala na zelenou. V Alexandrii to tak docela nefungovalo. Po návratu do hotelu se děvčata domluvila s Holanďanem, že jedeme k Hrobkám Muzawaka a na Al-Qasr. Dodal jsem s Liborem, že bychom rádi viděli skalní malby, ale řidič taxíku nevěděl, ani podle nápisu v Arabštině, kde to je, myslím že ani oč se jedná. Holanďan se zase chtěl vykoupat v Magickém pramenu.

Obrázky: Minaret a mešita v Al-Qasru, výhled z minaretu; interiér mešity; ulička středověkého Al-Qasru; vrchol pevnosti Mut.

Vraceli jsme se asi 15km zpět ve směru na Farafru. Hrobky Muzawaka byli skoro na začátku oázy. Samotné místo mi připomínalo Horu mrtvých v Siwě. Jednalo se o kopec prošpikovaný hroby, ale většina byla prázdných. Měly by zda být dvě hrobky, které mají výzdobu, a sice Hrobka Petosirise, která by měla být zdobena malbami kudrnatých blondýnek ve spojení řeckořímského stylu s egyptskými motivy, a Hrobku Sadosirise, která je zdobena výjevy posledního soudu. Tyto hrobky v období naší návštěvy byly zavřené, ale věřím, že stojí za návštěvu.

Vrátili jsme se zpět do Dachly, do starobylého muslimského Al-Qasru. Jeho návštěva je povinností a považuji jej za to nejzajímavější v Dachle. Hned na začátku jsme byli odchyceni, abychom zaplatili vstupné a průvodce. Za menší bakšiš, myslím že to bylo 5LE na osobu jsme mohli vystoupat na vrchol 21 metrů vysokého minaretu. Mešita Nasr ad-Din pod ním byla nádherně zdobená malbami a nad vstupem do ní byl pozoruhodně vyřezávaný rám dveří. Průvodce nám vysvětloval příběh proroka Mohameda, jenž byl uchován v textu na jedné ze zdí. Vstup do minaretu byl pod plazivkou, která spíše připomínala vlez do kurníku, ale to bylo asi prachem a slámou okolo. Dále se stoupalo točitým schodištěm, z proutí zpevněným klacky, výše. Cestou byli asi tři okénka, kde se dalo nadechnout neprašného vzduchu a rozhlédnout se po okolí. Rozhled z vrcholu byl naprosto báječný, jelikož se pod námi rozprostíralo celé středověké město jak na dlani. Musím přiznat, že svou celistvostí to překonalo Siwu. Při cestě dolů, pode mnou povolil jeden schod, nicméně nepropadl jsem se o několik pater níže, takže vše hodnotím kladně. Následující procházka bývalou metropolí je též zážitek. V sevření úzkých uliček lze sledovat zajímavé aspekty někdejší architektury. Zajímavé jsou zde akáciové dveřní překlady a kúfické nápisy na domech, popisující stavitele domu, přičemž nejstarší je datován do roku 1518. Mostky spojující jednotlivá stavení, nadstavby, výklenky, klimatizační komíny… velice důmyslné. Průvodce nás zavedl do bývalé školy (Madrasy) pocházející až z desátého století a do mlýna, abychom měli představu o tehdejším životě v městě. Cestu zakončil u stánku se suvenýry a muzea dědictví. Do muzea se mi moc nechtělo a tak jsem na ostatní čekal v chládku před ním.

Obrázky: Muzawaka Tombs

Následně jsme odjeli k Magickému prameni. Cesta byla poměrně zajímavá jelikož jsme projížděli bažinatým úsekem mezi rybníky, to bych v Sahaře vážně nečekal. U pramene byla restauračka, kde jsme se mohli osvěžit studeným i teplým nápojem či posilnit místní kuchyní. Pramen bublal a svým vhledem mi připomínal sirné jezírko na Liparských ostrovech, takže koupel jsme nechali jen na našem holandském spolucestovateli.

Po návratu do hotelu jsme vyřešily velké prádlo a domluvili si odvoz do Chargy. Nebýt moderní architektury, působila by oáza Dachla jako nádherná egyptská oáza v poušti, ale i přesto si jsem jist, že pokud sem zavítáte, nebudete litovat.