Cesta Západní pouští IV., Oáza Bahariya

Největším lákadlem pro návštěvu oázy je bezesporu Údolí zlatých mumií. Stejně jako v jednom z předchozích článků, kde jsem se v rámci Alexandrie zmínil o Katakombách Kóm eš-Šukáfa, které byly objeveny náhodou, když se na jednom místě propadl oslík, i Údolí zlatých mumií bylo objeveno náhodou.
Když se na to podíváme, většina velkých objevů Egypta byla víceméně objevena náhodou. Carterův kůň propadl o Tutanchamonovy hrobky v Údolí králů v roce 1899. Až pak začaly výkopové práce spojené s jedním z největších pokladů Egypta, nevykradené faraónovy hrobky, kterou Howard Carter objevil v roce 1922.
V roce 1990 kůň klopýtl v Gíze, jihovýchodně od Sfingy, o okraj hrobu jednoho ze stavitelů Cheopsovy pyramidy. Sice to bylo asi 9m od místa, kde se Dr. Zahi Hawass pokoušel pohřebiště odhalit, ale nebýt incidentu, odhalení pohřebiště mohlo být i o mnoho let později.
Podtrženo, sečteno! Největším objevitelem v Egyptě je oslík, pak kůň…, jelikož právě oni stojí za největšími archeologickými objevy. ☺

Krátce po svítání jsme vyrazili k náměstí, kde nás již čekal připravený vůz. Na konci oázy jsme byli zkontrolováni a zapsáni. Při výjezdu nad oázu jsme se rozloučili se Siwou a pokračovali po nádherné asfaltce do Bawiti. Skoro mě napadalo, jak je neuvěřitelné, že tato silnice je zavřená, přitom je v takovém stavu. Faktem však je, že hlavním důvodem jsou písečné bouře, při kterých se místy silnice ztrácí.

Již pár mil za oázou Siwa jsme se mohli kochat pohledy do Katarské propadliny (Qattara Depression), která je druhým nejnižším bodem Afriky, po sopečném jezeru Assal v Džibutsku. Nachází se 133metrů pod úrovní hladiny Středozemního moře a má rozlohu 19 600m². Pro představu, podobnou velikost má například Ontarijské jezero, nebo svou velikostí zhruba odpovídá Středočeskému (vyjma Prahy) a Jihočeskému kraji současně, případně je stejně velká jako území Moravy, bez Vysočiny. V minulosti se uvažovalo o využití propadliny pro výrobu elektřiny, kdy by se vytvořil kanál, spojující depresi se Středozemním mořem a do jistých míst by se umístily hydroelektrárny. Od projektu se upustilo, především kvůli ropě, která se zde těží, a upřednostnilo se rozšíření Asuánu – Násirova jezera.

Obrázky: Silnice mezi Siwou a Bahariyou, pohled do Katarské propadliny (Qattara Depression).

Ale zpět na silnici. Potkávali jsme cestou mnoho terénních vozů vracejících se do Siwy . V době našeho pobytu zde byl pro turisty povolen jen jednosměrný provoz. Asi po 150km se má představa krásné vozovky změnila, jelikož rekonstruovaná vozovka skončila a najeli jsme na něco jako silnici, podobně vypadá vozovka č.348 po sjezdu z D1, kde bohužel nemohu zvolit variantu, jenž zvolil náš řidič, opustit zbytky silnice a jet vedle ní po kvalitnějším povrchu. V těchto místech jsem poznal nutnost 4WD jelikož se mnohde jednalo o jemný písek. Fascinoval mě klid řidiče, který jel silnice – nesilnice, duna – neduna, jako by se nechumelilo. Kolem poledne jsme zastavili na oběd v egyptském stylu. Čerstvý sýr se zeleninou, do horka naprosto báječné.

Po půlhodinové přestávce jsme opět vyrazili na cestu. Podle stoupajícího počtu Check pointů jsem usoudil, že Bahariya je nablízku. Za poslední kontrolou začala zase silnice se skvělým povrchem, ale to již pod kopcem byla patrná zeleň palmových hájů oázy. Projeli jsme do centra oázy ke kamarádovi řidiče. Na první pohled byl patrný zcela jiný styl než v Siwě. Oáza se již velice podobala vesnicím podél Nilu a kouzlo tajemných oáz uprostřed pouště se vzdalovalo, ale stále bylo patrné. Kamarád nás přivítal čajem v obýváku a představil nám svou manželku a děti. Jediné co mi narušovalo atmosféru byl fakt, že po dni ve voze jsem si připadal příliš znečištěný, než abych seděl na čistém nábytku v pokoji pro hosty. Chudák manželka, když jsme jí takto zneuctili čistotu domácnosti.
Popili jsme čaje a vyrazili jsme doplnit zásoby, abychom mohli nocovat v poušti. Na naše přání jsme se zastavili u jednoho z teplých pramenů v oáze, abychom se mohli trochu opláchnout. Pramen byla trubka, vyvedená do betonového bazénku, žádná romantika stylu Siwa , ale účel to splnilo. Prošli jsme si okolí a děvčata si vyfotila plivající velbloudy. Další věc, kterou jsme postrádali, bylo dříví na otop. O to se postaral jeden z našich přátel, který vylezl na smokvoň a utrhl proschlou haluz. Vypadalo to na normální klacík, ale po tom co jsme se s Liborem rozhodli, že mu ji pomůžeme sundat, málem jsme pod ní zůstali ležet. Bahariyec byl urostlý a evidentně silný, jelikož s větví vážící kolem metráku dovedl skoro bez problémů manipulovat, proto od nás dostal nehoráznou přezdívku Gorilka. Problém nastal jedině při jeho seskoku, kdy pod ním povolila kapota, načež na chvilku ztratil balanc. Odnesl to jeden ze stěračů, přičemž náš síwský řidič dost lomil rukama. Gorilka vše napravil, stěrač přivázal a při pokusu narovnat kapotu ji ještě víc zvalchoval. Nechtěl bych být majitelem vozu…

Blížil se západ slunce, tak jsme vyrazili do pouště za oázu. Nic se neobejde bez nehod. Jak jsme byli naloženi, zapadli jsme v písku. Žádná katastrofa se však nekonala. Lopata, chvíle házení, menší tlačení vozu… a nebudu zde popisovat, kde všude pak můžete písek mít… V každém případě auto vyjelo a my jsme mohli pokračovat o kilometr dále, k hoře ve tvaru pyramidy. Postavili jsme přístřešek na spaní, vlastně spíše ochranu proti větru a přešli k bahariyským přátelům, kteří zatím postavili pouštní městečko vhodné k večerní párty. Při čaji se zpívalo, tancovalo… nikdy bych nevěřil, jakou atmosféru jsou pouštní Egypťané schopni vytvořit. Zpívali o kráse míst, kde žijí a lidu oáz a tradicích. Nerozuměl jsem slovům, ale po jejich vysvětlení jsem neměl důvod jim nevěřit. Místy se překřikovali Siwa vs. Bahariya. Trošku mi to připomínalo hašteření mezi Pavlem a Jarkem, kdy s úsměvem jeden druhého provokuje o stavu jejich vsí, kdy každý bydlí na opačné straně stejného kopce. Vše myslí přátelsky a vše je s úsměvem. Stejně tak tomu bylo i tady. Na tento zážitek, pod nebem plným hvězd, při záblescích ohně, dobarvených zvuky praskajícího dřeva a šumem větru na poušti, vždy rád vzpomínám.

Obrázky: Večerní příprava čaje, baharijské ženy u pramene a noční poušt.

Před spaním jsem si ještě udělal pár snímků překrásného afrického nebe a ulehl do nocležného místa u vozu. Na spaní jsme dostali velbloudí kůže na přikrytí. Měl jsem spacák, na co kůže a ještě nelibě vonící. To jsem poznal o pár hodin dále. Kdo spal někdy na poušti, jistě mi dá za pravdu, že jsou noci, kdy panuje bezvětří a spánek je zde teplotně komfortní, ale jsou noci kdy se vítr rozfouká a i přesto, že teplota nepadne nějak příliš nízko, užijete čehokoliv co máte po ruce. Jak začal vítr byl jsem rád i za kůže, pod kterými to sice nevonělo, ale bylo pod nimi teplíčko.
Bahariya je vzdálena necelých 400km od Káhiry. Obývána byla podobně jako Siwa od pradávna. Krom nálezů patřících do historie člověka vešla v patrnost nálezy ještěrů z období křídy (mezozoikum). Jedná se o nálezy jako je Bahariasaurus patřícího mezi teropody, Spinosaurus a Aegyptosaurus baharijensis.
Nejstarším nalezištěm je Garet-Helwa (Qarat al-Hilwa), kde se nachází hrobka guvernéra Bahariye Amethotepa Huy. Okolo je pohřebiště datované k přelomu 18. a 19. dynastie.
Nejstarší stavbou oázy jsou dva hroby s ruiny chrámu, pocházejícího z období 26. dynastie, a řecký chrám Alexandra Makedonského, který je jediným svého druhu v Egyptě.
Chrám Ain al-Muftella pochází z éry 26. dynastie. Prošel rekonstrukcí, díky které lze pozorovat hieroglyfy na zdech chrámu. V tomto období byla oáza významnou vinařskou oblastí, skrze kterou putovaly obchodní karavany a spojovaly oázu s okolím.
Za návštěvu stojí i Muzeum dědictví oázy a Muzeum mumií. Prameny zde nejsou tak malebné, ale pokud nemáte porovnání se Siwou, stojí také za návštěvu a to především i proto, že se zde setkáte s místními, kteří k pramenům chodí pro vodu.
A to nejlepší na konec! Údolí zlatých mumií bylo objeveno v roce 1995, výkopové práce začaly až v roce 1999. Našlo se zde více jak 10 000 mumií, přičemž kolem 250-ti bylo pokryto malbami s duchovními motivy a zdobeno zlatem. Mumie by šly rozdělit do čtyř kategorií podle postavení v tehdejší společnosti

1. Mumie s pohřebními maskami zdobenými zlatem
2. Mumie s pohřebními maskami zdobenými malbami s duchovní tématikou, kdy je vyobrazen převážně rozsudek posledního soudu
3. Mumie ztvárněné do původní podoby, keramická posmrtná maska představuje obličej člověka
4. Mumie ovinuté v látce, nějak dále významně zdobené

Krom rakví s mumiemi se zde nalezla i keramika, mince, šperky a sošky bohů. Mumie byly nalezeny ve výborném stavu a vzhledem k izolovanosti oázy v poušti patrně zde nepůsobili ani vykradači hrobů, či jiní raubíři, kteří by poškodily pohřebiště a jeho obsah.
Ráno jsme se probudili s asi centimetrovou vrstvou písku na sobě. Turban a šátek co jsem měl na hlavě vypadal jak po těžké směně v kamenolomu. Vše se oprášilo a po raním čaji jsme vše sbalili a přesedli do bahrijského vozu s novým řidičem. Ten původní se s námi rozloučil a vracel se do Siwy . My jsme pokračovali na prohlídku oázy. Zajímalo nás především Údolí zlatých mumií, Chrám Alexandra Velikého a Chrám Ain al-Muftela.

Obrázky: Údolí zlatých mumií shora, síň pohřebiště v Údolí zlatých mumií a jedna ze zlatých mumií.

Naleziště zlatých mumií bylo dost nenápadné. Byla to tradiční egyptská hromada suti, uprostřed které byl kiosk s hlídačem a prodavačem vstupenek. Za tím se nacházela větrací šachta a nenápadný plechový dekl, pod nímž se schovávalo schodiště. Sestoupili jsme do hloubky asi 30 metrů, kde byla trhlina mezi kameny kterou jsme se měli proplazit do pohřebiště. Pavel by byl nadšený. Trhlina nevypadala male, tak jsem se tam vsoukal s batohem na zádech. Nebyl to vůbec dobrý nápad, jelikož chodba se zužovala. Trochu jsem se nadýchal prachu při akrobacii v trhlině, kdy jsem se snažil sundáním batohu vyprostit. Trochu jak s ježkem v kleci. Průvodce to velice pobavilo, jelikož to bylo ve stylu natočíme li Vilíka s batohem…, ale podívaná v kryptě za to stála.

Překrásné nepoškozené malby až se tajil dech! Focení zde bylo prý zakázáno, ale za bakšiš bez použití blesku se prý nebudou koukat, ale jen jeden foťák! Zaplatit stálo za to, jelikož zachovalejší malby jsem v Egyptě již neviděl. Další výhodou bylo, že jsme zde byli zcela sami. Nikde žádní turisté. Zde jsem si vzpomněl na Jarka, když vyprávěl o Súdánu, kde jsou památky zcela bez turistů a o archeolozích z Národního muzea , kteří tam provádí vykopávky. Ale zpět pod zem. Byly zde vidět i mumie, ale rozhodně nebyly dle našich představ. Průvodce nám k tomu vykládal: „Tady spočíval můj dědeček, tady babička… a tady bude manželka.“ Docela vtipálek. V podzemních prostorách bylo dusno a teplota kolem 40°C, takže jsme nějak náš pobyt v hrobce neprodlužovali. Tentokráte jsem již batoh tlačil před sebou, takže výstup z hrobky se obešel bez divadla. Jak jsme se nadechli nahoře, shodli jsme se na tom, že pouštní klima je docela příjemné, 35°C ve stínu, ale foukal chladivý větřík.

Rozloučili jsme se s průvodcem a poděkovali za doprovod a přejeli do blízkého muzea, kde byly vystaveny některé zde nalezené mumie. Muzeum bylo tehdy ve výstavbě, takže některé části byly zděné a některé byly stan. Pozlacené rakve byly schovány za zaprášeným plexisklem, čímž byly chráněny. Celá místnost byla klimatizována, ale jelikož byla otevřena a skrze ní vozili stavaři kolečka s maltou, nejsem si jist jejím účinkem. Po zaplacení bakšiše se opět dozor nedíval a mohli jsme udělat pár rychlých snímků. Náš řidič již spěchal a tak jsme se vydali na cestu. Trochu k jeho nevoli jsme si ještě prosadili návštěvu Chrámu Alexandra Velikého a blízkého Chrámu Ain al-Muftella. Moc tam toho nezbylo. Pár artefaktů, sarkofág a odkryté základy stavby. Vzhledem ke stoupající teplotě jsme se nebránili naléhání řidiče na odjezd. Tím jsme se s oázou Bahariya rozloučili a pokračovali k Bílé poušti, ale o tom až příště.