Cesta Západní pouští III., oáza Siwa

Z okolní nehostinné pouště se vynoří oáza Síwa, plná vody a zeleně. Izolace od okolního světa umožnila oáze zachovat si svůj charakter. Je zcela odlišná od ostatních oáz Egypta a i přes vyčerpávající cestu sem, zde najdete spoustu památek, klid i inspiraci a další energii k cestám po poušti. Tak vzhůru k oáze!

Alexandrie má co nabídnout i při několikadenní návštěvě, avšak důvodem proč jsme zde byli, je klidnější prostředí než nabízí Káhira a přímé autobusové spojení s oázou Siwa, kam jsme měli namířeno. Denně jezdí tři autobusy, v 8:30, 11:00 a 14:00. Raní spoj se nám zdál příliš časný, tak jsme zvolili polední bus. Opět jsme se museli dostat na autobusové nádraží a vysmlouvat cenu jízdného, čehož se ujala Jana s neskutečnými výsledky. Cena jízdenek šla o více jak 50% dolů. Nikdy by mě nenapadlo, že i o jízdenku na autobus se smlouvá a po zážitku s taxíkem bych se o to v Alexandrii ani nepokusil.

Obrázek: Jen kousek od Libye…

Před dvanáctou autobus vyrazil. Po pobřeží se táhla „dálnice“ po které autobus fičel okolo 100km/h. V kavárně poblíž El Dabaa jsme měli první přestávku zhruba po 3 hodinách jízdy. Čtyřproudá silnice zde neměla prostřední pás a tak se dalo přejet k odpočívadlu v protisměru. Stály tu dva další autobusy společnosti West & Middle Delta. Po asi patnácti minutách jsme pokračovali v cestě. Asi po deseti minutách přišlo něco pro našince běžného, pro místní asi již tolik ne, začalo pršet. Řidič na to zprvu reagoval tím, že se s hadrem vyklonil z okna a začal otírat z venčí čelní sklo. I když v autobuse tato situace nikoho nevyváděla z míry, měl jsem z toho dost smíšené pocity, jelikož jsme s řidičem napůl venku kličkovali mezi odstavenými auty. Asi po dvou minutách řidič navlhnul a snažil se situaci řešit stěrači. Myslel jsem, že to bude lepší volba, ale první tři stření rozvrstvila jíl ze stěračů po skle. Silná přeprška vše po chvíli smyla a mohli jsme jet dále. Pršelo sotva deset minut a po dalším pár minutách nezbyla po dešti ani mokrá silnice.

Dojeli jsme do Marsa Matruh, egyptské rekreační oblasti, kde většina cestujících vystoupila. Řidič si šel zapálit a my jsme se šli projít v okolí tak, abychom autobus měli na dohled. Přestávku jsme využili k osvěžení kávou a čajem. Krom jedné restaurace, zde byly obchody, čerpací stanice a něco jako autoservis. Zhruba po necelé hodině do široka vysmátý řidič troubil na cestující odjezd. Při nástupu nezapomněl utrousit „Jala, jala!“ Asi jsme nastupovali pomalu. Poloprázdný autobus odbočil na jih do města a pokračoval dále otevřenou krajinou. Dojem kazilo jen velké množství igelitů a všech možných poletujících odpadků, jejichž koncentrace se vzdáleností od města klesala, až zcela zmizely. Nedovedu si představit jak to tu bude vypadat za 10 let!
Po dvou hodinách jízdy planinou, kde občas vedly dráty či nějaká cesta do neznáma jsme zastavili u čajovny s modlitebnou, kam se uchýlil řidič. Koupili jsme se kolu a vzhledem k neznámé délce cesty jsem podlehl nutkání zajít si na toaletu. Jelikož jsem měl na nohou sandále a hned za vstupem byla asi dva cm hluboká vrstva nelibě zavánějící tekutiny (třeba to byla jen smradlavá voda), řekl jsem si, že to vydržím. Stejný názor na věc měl i Libor. Vrátili jsme se zpět k autobusu a kochali se „zelenou Saharou“. Byl to jeden z optických klamů, kdy při západu slunce, prach nad pouští láme dopadající paprsky a krajina v dáli se pak jeví zeleně, jak kdyby byla porostlá travou.
Asi po půlhodinové přestávce jsme se dali opět na cestu. Krajinu pohltila tma. Do oázy jsme se dostali až po deváté hodině. Vyhodili nás ve snad nejtemnější uličce oázy. Naštěstí, v světle pod vzdálenými lampami si hrál místní dorost. I když se říká, jak jsou někteří obyvatelé Siwy nevraživí vůči turistům, měli jsme opačnou zkušenost. Místní Berbeři nám ochotně pomohli. Doprovodili nás až k hotelu a cestou se ptali odkud jsme, jestli je u nás sníh a co tam vlastně hledáme. Vše zakončili oblíbenou frází Welcome to Egypt! Poděkovali jsme za doprovod, nechtěli bakšiš, jen trvali na tom, že se máme u nich následující den stavit. V hotelu následovalo smlouvání, děvčata to zvládla bravurně a tak cena šla výrazně níže. Pokoje byly uspokojivé, s balkonem s výhledem na datlovou zahradu a hotelového oslíka, který o sobě dával celou noc vědět. Jediné co bych vytkl, byly blechy v pokoji, které Libor pomocí spreje, ze kterého si z názvu pamatuji jen, že tam byl červený nápis killer… Po té co jsme se zbavili blech, mohli jsme v klidu vychutnávat noční atmosféru čarokrásné oázy, ukryté v poušti.

Obrázky: Zákoutí pevnosti Shali, obývaná část pevnosti.

Ráno nás místo očekávaného kohoutího kokrhání probudili oslíci. Ozývali se z různých koutů oázy a spolu se šustem palmových listů dodávali ránu příjemnou atmosféru. Vlahé ráno brzy vystřídalo parno, ale pozitivem bylo, že komáři se ukryli do stínu.
Využili jsme přízně počasí a vyrazili do pevnosti Shali. Na náměstí pod Shali byl její model podoby z roku 1900. Trochu mi to připomínalo návštěvu zřícenin hradů u nás, jelikož zde šlo sledovat, že něco stále stojí, nicméně původní honosnost stavby již je tatam. K výstupu jsme se vydali z pravé strany, kde byla zachovalá mešita s minaretem. Za tou stálo polorozpadlé stavení o kterém jsme si mysleli, že jej nemůže nikdo obývat. Zaparkovaný osel a satelit nad místem, kde mohla být střecha nás přesvědčil o opaku. Zahlédli jsme i ženy, avšak v okamžiku jsme zjistili, že dům má i dveře. Pokračovali jsme dále ve výstupu. Byla to vlastně křivolaká pěšina v hromadě suti. Velice mě potěšilo, že zde byly koše místní výroby na odpad a pevnost a okolí byla nadmíru čistá. Velice mě těší, když si místní váží své historie a chrání své památky před turisty, respektive tím co po sobě zanechají. Po pevnosti jsou nainstalována světla, takže tato dominanta oázy je nádherně vidět i v noci.
Z pevnosti se nám otevřel nádherný výhled na celou oázu. Na jezera, na skalní stěny ohraničující oázu ze severu, na palmové háje i na písečné duny na jihu. Jediné co nádheru rušilo bylo palčivé slunko. Proto jsme se po chvíli kochání z vrchu rozhodli prozkoumat ruiny pod vrcholkem v chladivém stínu. Pohled ze spodu byl o trochu jiný jelikož nabízel náhled do technologie stavby. Fascinující bylo i když mezi ruinami byl tu a tam zrekonstruovaný příbytek. V jednom místě byl dochovaný i strop s trámy z kmenů palem, vyplněný rákosem a listy datlovníků. Zachovalé místo mělo i své proudění a drželo tak příjemné klima.
Cestou zpět jsme to vzali skrze lékárnu, jelikož faraónova kletba o sobě dala vědět. Už jsem se skoro radoval, že mě to mine, ale klimatizace autobusu pomohla k jinému osudu. Eucefuryl a actinal je běžně k dostání v každé lékárně a 10LE. Jedinou nevýhodou je, že zabírá až za 24 hodin, tak se člověk musí držet v blízkosti sociálního zařízení…

Byl by hřích dostat se sem a trávit čas v hotelu! Odpoledne jsme se proto vydali na Gebel Mawta – Horu mrtvých. Doprava je jednoduchá. Počkáte na motorku s valníkem, mávnete na ní a pak nastane menší problém. Jak nazvat místo a hlavně jak to vyslovit. V hotelu umí anglicky a vše Vám napíší do arabštiny, pokud narazíte na někoho kdo umí číst, což většinou ano, není problém se na místo dostat. Ale přesto, když se nad tím zpětně zamyslím, asi nejlepší varianta pro oázu je kolo. Když nás naše mototaxi dovezlo k hoře, u kasy jsme zaplatili vstup, myslím že 20LE, ale již nevím. Průvodce nás provedl po kopci a ukázal nejvyhlášenější hrobky. Trochu jsme litovali, že ty nejhezčí se nesměly fotit, nicméně vidět turisty fotit u nás na hřbitově, nebyl bych z toho taky zrovna nadšen. Ve své podstatě jsme mohli být rádi za maximální vstřícnost, které se nám dostávalo.
Po návratu zpět jsme zkusili restauraci na náměstí. Vařili výborně a mohu ji vřele doporučit. Jen mi tam trochu vadily kočky, které se zlověstně koukaly, to bych ještě snesl, ale byly schopny skočit až do talíře. Když to číšník viděl, trochu kočky prohnal nicméně za pár minut se situace opakovala. Pokud jste milovníci koček, přijdete si na své, ale znamená to současně ztrátu oběda. Uhájili jsme více jak polovinu a rozhodně to nevytvářelo fádní atmosféru, takže ve své podstatě bylo dobře, že jsme o jídlo svedli s kočkami bitvu. Navíc vegetariáni měli výhodu. O zeleninu nejevily zájem.

Po obědě jsme si dali odpočinek ve stínu palem s přeslazeným ibiškovým čajem. Po odpočinku nás čekalo safari v poušti. Při výjezdu z oázy nás kontrolovali vojáci, zda máme všichni povolení. Vše bylo v pořádku a tak nás pustili do Velkého písečného moře ve směru na Libyi. Před vjezdem do dun řidič vypustil kola a upravil pérování. Byl opravdu šikovný, i přes bláznivé skoky přes duny jsme nikde nezapadli.
Jako první zastavení jsme využili asi 5 větší dunu za oázou. Řidič vytáhl snowboard a předvedl nám jak se na dunách dá dovádět. Nejhorší na sjíždění bylo dostat se s snowboardem zpět na dunu. Jak malé děti! Po pár sjezdech a procházce po dunách jsme měli písek snad všude. Když se nás čas naplnil, byl nám snowboard odebrán, ale slíbeno, že jak bude příležitost, opět se k nám dostane.

Další zastávka byla u studených pramenů označovaných jako „Russian springs“. Byla tu možnost koupání a v rákosu se míhali ptáčci. Z kopce na vrcholu nás hlídala místní ostraha. Místní, kteří sem přijížděli, předváděli spanilou jízdu v písku, jenž stříkal jak voda všemi směry. Při zastavení dostali motor tak do otáček až se ozvala exploze. Jak dlouho jim vozy asi vydrží. Pozdravili se ze všemi, naskákali do vozů a stejným stylem jak přijeli, tak odjeli.
Po krátké jízdě jsme se dostali k teplým pramenům. Byl zde bazének a vše bylo ohraničeno palmami. Jen okolní kopce typické pro Saharu vyvracely představu vlahého místa. Koupel zde byla báječná a to i přes to, že voda měla kolem 45°C. Začalo se schylovat k západu slunce a krajina se halila do oranžového závoje. Vyrazili jsme k další atrakci a sice k „Fossil area“, kde měla být spousta zkamenělin, které dříve zdobily dno moře. V šeru jsem si všiml pouze, že je to křídový vápenec, ale zkamenělinu jsem neodhalil. Aby řidič zahnal menší zklamání, vyndal nám opět prkno. Dovádění na načervenalém písku bylo skvělé.

Obrázky: Příjezd místních a síwské děti.

Vrátili jsme se až za tmy. V hotelu jsme se dozvěděli, že u Argumi jsou jen dnes večer slavnosti Sufíů. Nedalo nám to a s motorkou jsme se vydali tam. Tentokráte nám zastavil urostlý Siwan, který budil respekt. Z iluze nás dostal až telefonát, kdy ženský křik byl z telefonu slyšet i přes burácení motocyklu. Nevím, zda se jednalo o matku či ženu a co si vlastně říkali, ale zcela očividně dostal pěkně vynadáno. Hned jak nás vyložil, řekl že si pro nás přijede za hodinu a mazal pryč (nedivil bych se že domů).
Slavnost byla spíše takové setkání mužů, kdy zpívali v kruhu a pronášeli patrně motlitby. Bez tlumočníka pro vysvětlení situace nám to moc neřeklo, nicméně druhý den se protestovalo před radnicí, takže v projevech jistě bylo i něco jiného než jen víra. Okolo bylo i stanové město, stánky s občerstvením a věcmi každodenní i ne zcela denní potřeby. Odpad narozdíl od oázy zde byl všude a vše nasvědčovalo tomu, že jsme přišli pozdě. Po tom, co jsme prošli skrze oslavu, vrátili jsme se na místo srazu s řidičem. Dorazil s půlhodinovým zpožděním a na zpáteční cestě nám předvedl, jak rychle se dá oázou jezdit. Asi doma nebyl chválen

Obrázek: Egypťan z Káhiry, v tomto okamžiku jsem netušil, že se setkáme v Chártúmu, jak je ta Afrika malá.

Další den dopoledne jsem bohužel trávil v hotelu a vypadalo to, že nějakou chvíli budu. Libor s děvčaty zatím prošli kus oázy a pohovořili s místními. Konkrétně s jedním klučinou, který pracoval v prodejně u náměstí. Pozval nás na odpolední vyjížďku po západu oázy a na večerní čaj na ostrově Fatnas. Při té příležitosti se děvčatům podařilo domluvit i odvoz do oázy Bahariya, který jsme nakonec kvůli ceně prodloužili o Bílou poušť s vysazením v oáze Farafra. Po obědě se s námi dal do hovoru Holanďan, který směřoval stejným směrem a chtěl se připojit, což nám podstatně snížilo náklady a byla s ním legrace.
Prošli jsme se po východní části oázy. I zde byla spousta malebných uliček a zákoutí. Na čtvrtou hodinu jsme se v obchodě setkali s klučinou. Trval na tom, že za cestu po oáze nic nechce, že by tam stejně jel a pokud mu chceme udělat radost, že si u něj máme něco koupit. Zde nakupoval hlavně Libor, u kterého nezapomenu na scénku, kdy mu klučina ukazoval rozdíl mezi pravým a falešným papyrem tím, že pravý nezlomil. Po tom co Libor papyry koupil, chtěl mu hoch ukázat jak dobře nakoupil a natáhl se po jeho papyrech. To však vyvolalo v Liborovi značnou část nevole a s úsměvem mu vysvětlil, že teď už je to jeho papyrus. Slovy se jen tato kouzelná scénka popisuje, ale byla zcela spontánní a měla šmrnc.

Obrázek: Síwská slavnost Súfiů v Argumi.

Nakoupili jsme a vyjeli do oázy. Cestou zajel k hotelovému komplexu naproti ostrovu Fatnas a hrdě prohlásil, že to patří jeho rodině. Velkolepé hotelové centrum na břehu jezera. Pokud je to tak, má být na co hrdý. Následně jsme jeli k pohřebišti, prý řeckému, dle mapky by to odpovídalo Dehiba tombs, které je Cyrénské, ale bohužel se mi informace k tomuto místu nedostali. Podobně jako na jiných místech i zde byl znát zub času.

Následně jsme pokračovali k vyhlídce na ostrově Fatnas. Překvapilo nás kolik turistů je v Siwě. Nevím zda tu byli všichni, ale trochu mi to připomínalo čekání na metro v Praze – dav mnoha národností. Asi nejvíce mluvilo francouzsky, ale v Paříži jsem neměl nikdy takové štěstí při čekání na takový dav jako je v Praze běžný. Ale zpět k jezeru. Na březích rostly papyry ve stínu datlovníků. Jezero bylo částečně zarostlé rákosem a bylo zde možno spatřit několik druhů volavek. Zapadající slunce nádherně probarvilo hladinu jezera a oáza se postupně ponořila do tmy. U hotelu jsme poděkovali našemu průvodci a vydali se na kutě. Tato oáza nás všechny okouzlila, snad další také nezklamou. Ráno vyrážíme směr Bahariya.