Cesta Západní pouští X., Bitka v Káhiře

Smlouvání patří k tradičním zábavám, nejen v Egyptě. Mnohdy prodejce nahodí nehoráznou sumu a čeká, co na to zákazník. Pokud si zákazník nechá cenu líbit, může být prodejce smutný, že se připravil o divadlo, ale pořádně na tom vydělá. Když se cena dohodne, peníze se předají a obchod je uzavřen. U služby je to trochu jiné, jelikož k předání dochází postupně. První dohadování je podobné, smlouvá se o cenu, když s ní obě strany souhlasí, podají se ruce a je domluveno. Je však užitečné, říci, že se jedná o finální cenu, napsat kolik je ona dohodnutá hodnota a zdůraznit rozsah služby. Nebyl by to ale Egypt, pokud by se i po dohodnutí cena neměnila a v rámci egyptských pravidel!

V ranních hodinách jsme dorazili do Káhiry. Původní plán, respektive dle koupeného lístku, byl dojet vlakem na konečnou stanici v centru Káhiry. Menší změnou bylo, že jsme se octli na zcela jiném nádraží, jelikož vlak byl odkloněn. Nakonec nám tento fakt, ani moc nevadil. Chtěli jsme před odletem shlédnout pyramidy a Sfingu. Jen jsme řešili problém, co s bágly. Nechávat věci v autě se nám nechtělo a proto jsme zvolili variantu levného hotelu, který bude vybaven sprchou, záchodem a zamykatelnými dveřmi. S touto představou jsme vyšli z nádražní budovy.
Sotva jsme udělali pár kroku, měli jsme u sebe několik lanařů ohledně odvozu. Jeden z nich uměl docela přijatelně anglicky, tak jsme mu řekli svou představu o tom, co bychom chtěli vidět. Začalo smlouvání o ceně. První nabídka byla víc jak dvojnásobek ceny, kterou jsme byli ochotni dát. Nakonec jsme se dohodli na vyšší ceně než byla naše představa, ale stále akceptovatelné. Zopakovali jsme cenu a cíle kam se chceme podívat, ale ejhle. V tu se vynořil lanaře kamarád, protože ten, se kterým jsme se bavili, je jen dohazovač. Trvali jsme na tom, aby mu napsal ceny a zopakoval cíle kam chceme jet. Po tom co to řidič odkýval, včetně napsané ceny, nasedli jsme do vozu a šli hledat ubytování. I to byla kapitola sama pro sebe, jelikož většina hotelů v dané cenové relaci, které jsme našli v průvodci vydaném před rokem, neexistovala. Po jednom zbyla cedule, po jiném ani zmínka, jinde hotel byl, ale recepční zrovna poslouchal muziku a nehodlal přestat… Když už vše začalo vypadat beznadějně a rozhodli jsme se, že snad radši riskneme batohy v autě, potkali jsme na ulici osobu, co reagovala na angličtinu. Svitla nám malá naděje. Onen muž prohlásil, že za rohem je hotel a že nás tam dovede. Skutečně to tak bylo a my jsme se ubytovali. Jen než jsme se nastěhovali, náš řidič se stačil pohádat a vyměnit si pár ran s mužem, co nás přivedl. Bylo nám to divné, ale jelikož jsme ničemu nerozuměli, zeptali jsme se recepčního. Ten jen pokrčil rameny, že je to něco osobního mezi nimi. Co s tím naděláme, jejich věc.

Naskočili jsme do vozu a rozjeli se směrem k Dáhšúr. Skrze dopravní zácpy jsme se dostali na jednu z nilských hlavních cest a netrvalo to ani hodinu a už jsme sjížděli skrze plantáž datlovníků k pyramidě. Překvapivě v Dáhšúru nebyla žádná kasa, ale ani žádní turisté. Chvíli jsem našeho řidiče i podezříval že nás zavezl jinam. Ten zahlásil, že jsme na místě, ať si jdeme na pyramidy, sklopil sedačku a usnul. V káhirském smogu se místy objevovala Lomená pyramida, musíme být na místě. Cesta k pyramidám byla volná. Ostraha, která zde byla se věnovala spíše raní cigaretě než nám. Mohli jsme si tak v klidu vychutnat setkání s těmito monumenty. Obešli jsme pyramidu, prohlédli si zbytky obložení, udělali pár fotek a vrátili se k Červené pyramidě, před kterou parkoval náš vůz. Kousek od našeho cíle nás zastavil voják, který zrovna dokouřil cigaretu, zda se nechceme vyfotit u pyramidy s jeho samopalem. I přes to, že bylo těžké odolat (ironie), poděkovali jsme a vystoupali ke vchodu do pyramidy. Tam už byl výběrčí, který za bakšiš hlídal foťáky. Svěřovat mu svůj foťák se mi nechtělo, stejně tak Liborovi. Dohodli jsme se, že se prostřídáme. Nešlo ani tak o směšný bakšiš, ale rád bych foťák ještě někdy viděl. Libor zatím sestoupil do nitra pyramidy. Čtvrthodinové čekání mi zpříjemňoval hlídač arabskými vtipy, soudě podle toho, že když je dořekl, začal se tomu smát a pošťuchovat do mě, abych se smál taky. Sice mi to směšné nepřišlo, ale co bych pro něj neudělal. Malý smích nikoho nezabil. Mezitím se Libor vrátil z útrob pyramidy. Vzhledem, že vypadal, jak kdyby pyramidu zrovna postavil, řekl jsem si, že návštěvu pyramidy nechám na Gízu. Vzbudili jsme svého šoféra a vydali se do Sakkáry, která byla na dohled.

Obrázky: Černá pyramida, Červená pyramida v Dáhšúru, Lomená pyramida v Dáhšúru, Pepiho mastaba a to není mastaba…

O Sakkáře jsme toho moc nevěděli, jen jsem si našel, že je jižní a severní. Po poradě s naším řidičem jsme pochopili, že další dotazy jsou zbytečné, prostě pyramidy, ok! Při vjezdu jsme zaplatili vjezd a o kus dále vstup. Přidružené expozice jsme z časových důvodů oželeli. Nyní jsem podle toho co jsem zpětně dohledal schopen říci, že jsme navštívili Severní Sakkáru. Ono totiž, když se řekne Sakkára, hned se nabídne nejznámější stavba v nekropoli, a sice Stupňovitá pyramida. Severní a jižní nekropole s přehledem zabere celý den. Kromě Džoserovy pyramidy jsou tu mastaby, hrobky I. dynastie, zádušní chrámy, serapenteum, spousta chrámů a klášter sv. Jeremiáše. Jediným problémem zde je, že většina staveb, zde spíše připomíná hromadu suti než původní stavbu a v oparu smogu, je viditelnost do tří kilometrů. Přesto mi to nedalo nevyfotit si nějakou zachovalou mastabu. V dáli jsem našel jednu zrekonstruovanou. Až při psaní tohoto článku jsem z fotek pochopil, proč jsou zde vojáci a proč se snaží hlídat pohyb po poušti. Jedna krásná zrekonstruovaná mastaba, nenápadně vykukující z písku, měla na sobě jakousi plechovou prolézačku, a okolo byly nějaké atrakce. Fotil jsem to na plné přiblížení teleobjektivu, takže kvalita snímku tomu odpovídá. Při dalším přiblížení jsem nevěřícně zíral, že před mastabou stojí rampa i s raketami, a ony atrakce jsou protiletadlové kanóny. Ta krásná mastaba byla ve skutečnosti plně vyzbrojeným válečným křižníkem, uprostřed pouště.

Ale zpět k památkám. Připojili jsme se k davu turistů a prošli k nádvoří před Džoserovou pyramidou. Pyramida zrovna měla na sobě lešení. Trochu zklamání, ale zase na druhou stranu je příjemné vidět, že se alespoň trochu o památky dbá. Vstup do stavby nebyl možný a jelikož všude byly zábrany a zátarasy, trochu mi to připadalo, jako tady jsou pyramidy, ale dál ani krok! Zase na druhou stranu, když by se volně turisté toulali po archeologické lokalitě moc by z ní nezbylo. Prohlédli jsme si tedy Sakkáru jak bylo možné a vrátili se zpět k vozu. V dáli již byli vidět pyramidy v Gíze. Ještě než jsme se vydali k Velké pyramidě, chtěl jsem po řidiči, aby nás odvezl na druhou Sakkáru. Nešťastně jsem si myslel, že jsme na Jižní a proto jsem se snažil, abychom se dostali na sever. Jednalo se však o Abú Sír. Jelikož jsme o kousek dále zapadli do jemného písku a náš řidič vydával táhlejší zvuky než marně zabírající motor auta, rozhodli jsme se pro návrat na hlavní silnici.

 

V Káhiře mezitím provoz maximálně zhoustl. Dojet do Gízy nám trvalo více jak hodinu. Parkoviště bylo plné, všude spousta lidí, prostě atmosféra jak na pouti. Ceny také mnohonásobně stouply. Náš původní plán, o návštěvě Velké pyramidy zkrachoval hned u kasy, pokud nepřijdete ráno, nebo nemáte rezervaci, dovnitř se nedostanete. Zaplatili jsme za vstup k pyramidám a Sfinze a vydali se areál prozkoumat. Hned za vstupem nás zkontrolovali, zda máme lístek. Asi o deset metrů opět. O kus dál zase… Co to je? Co deset metrů, to kontrola! Docela nám to již zvedlo mandle. Původní chladnou hlavu vystřídalo rudo před očima. Se skřípáním zubů jsme se prokousali k Cheopsově pyramidě, kde již koncentrace pánů důležitých, nebyla tak vysoká. Při pohledu na Velkou pyramidu mě napadlo, že Napoleon jistě netrpěl závratěmi. Červená pyramida byla sice obrovská, ale tato je naprosto kolosální. Po prohlídce okolí pyramid jsme se dali na hledání Sfingy. Myslel jsem, že se nedá přehlédnout, ale byla to docela fuška ji najít. Ještě těžší bylo najít vhodné místo na fotku. Káhiřané si snad libují v bariérách. Nakonec jsme plácek přeci jen našli. Mezi tím nás x-krát kontrolovali ohledně vstupenek, což bylo akorát jak přilévání oleje do ohně. Jakmile jsme se zastavili, hned někdo přišel a nabízel fotku, hotel, velblouda a když to nevyšlo, chtěl vidět lístek. Začali jsme je ignorovat, což akorát vedlo k zvýšení energičnosti jejich projevů. Usoudili jsme, že toto není to, co bychom od Egypta chtěli a po fotce u Sfingy jsme zamířili k parkovišti. Cestou mě napadlo, že by snad bylo lepší mít vstupenku nalepenou na čele. Když jsme našli náš vůz, řidič byl zase v potyčce s nějakým Egypťanem, ale jen mu hrozil. Jak nás spatřil, skočil do auta a nastartoval.

Obrázky: Serapenteum Sakkára, Stupňovitá pyramida faraóna Džosera, pyramidy v Abúsíru a pyramidy se sfingou v Gíze.

K hotelu jsme se dostali během dvaceti minut, ale pak to začalo. Po tom co jsme předali domluvenou sumu, začal řidič řvát a ukazovat na bednu připomínající taxametr, kde byla suma skoro dvojnásobná, než na kterou jsme se domluvili. Vzhledem k tomu, že nám běžely poslední hodiny v Egyptě, ani jsme takovou sumu neměli a tak jsme zahájili obranu.
Vytáhli jsme papír, kde byla napsaná domluvená částka, ale řidič začal jen hulákat cosi arabsky a šermovat okolo rukama. Trvali jsme na domluvené sumě. V tu přešel řidič na další stupeň a začal mlátit okolo sebe a okolo Libora.
Libor zvýšil hlas a dal řidičovi najevo, že se mu jeho agresivita nelíbí. V tom okamžiku, ale vyskočil řidič z auta a popadl Libora a začal ho tahat ven.
Ve zlomku vteřiny jsme stáli před autem, řidič řval jak na mučidlech a okolo auta se seběhla celá ulice. Následně scéna jak z opery. Šofér div nezpívá do davu, vrhá nešťastné pózy a pokouší se k nám skrze dav dostat na dotek. V davu jsou ti, kteří jej od nás odstrkují, jiní kteří mu patrně fandili, v každém případě zábava skoro pro celou ulici. V tu vystoupil student z davu a jal se nám anglicky vysvětlovat, že mu musíme zaplatit. Odpověděli jsme, že mu chceme zaplatit, ale pouze sumu, na které jsme se dohodli. V okamžiku, kdy se to snažil řidiči a okolí přeložit do arabštiny, dostal od řidiče ránu. Určitě se mu to nelíbilo, jelikož dost rázně opustil okolí vozu.

V davu se našel další co zakřičel, že máme jít na policii. Bylo to opět pár vteřin a už nás kamsi tlačili. Naštěstí se opravdu jednalo o policejní stanici, jen zde nebyl strážník, který by se s námi domluvil. Příslušníci vyhnali nezúčastněné, respektive krom nás tří všechny mimo služebnu na ulici. Kupodivu, dav se rozešel. Čekali jsme asi dvacet minut, kdy se ozývalo jen občasné vytí řidiče, než vstoupil do služebny příslušník, jenž nás pozdravil anglicky. Řidič se k němu hned vrhnul, aby mu vše řekl, byl však rázně zastaven. Na dotázání policisty jsme se dali do vysvětlování, jak jsme se domluvili na ceně… Když jsme to dořekli, příslušník naznačil, že mu máme předat peníze pro řidiče. Domluvenou částku jsme mu dali a on ji s úsměvem předal řidičovi. Anglicky mu řekl: „Tady jsou tvé peníze, je to dobrá cena, obvykle bývá nižší…, máš radost?“ Řidič vzal peníze, beze slov se otočil a odešel. Jen v bráně něco zahulákal a zmizel.

Policista nám řekl, ať ještě chvíli setrváme a pak nás pustil do hotelu s oblíbenou hláškou „Welcome…“ Poděkovali jsme za pomoc a přešli do vedlejších dveří. Docela prozíravé mít vedle hotelu policejní služebnu. Doufám, že se do takovéto situace již nedostanu.

Nemyslím si, že by to bylo neopatrností, ale někdy se dokáže situace pěkně vymknout z rukou. Můžeme být rádi za to, jak to dopadlo. Pravděpodobně to způsobilo to, jak nás řidič viděl chodit po památkách, kde jsou poměrně drahé vstupy, tak usoudil, že cena za jeho službu by měla být daleko vyšší.

Tuto historku píšu kvůli tomu, aby cestovatelé, kteří brázdí země nejen Afriky, počítali s tím, že občas něco nemusí vyjít. V Egyptě jsou celkem přátelští a vřelí lidé, jen někteří mají názor, že peníze pro turisty nic neznamenají, a proto mají plné právo říci si o sumu jakou uznají za vhodnou. Když nedojde k naplnění jejich nároků, cítí se oprávněni k tomu, jakýmkoliv způsobem se domáhat svých nároků. Vždyť turista si pak jen zajde vybrat peníze do banky a pokračuje dále. To, že za penězi stojí úsilí, a že si pro uskutečnění své cesty museli mnohé odpírat je již nenapadne. Proto je důležité zachovat chladnou hlavu a snažit se vyjít bez újmy, někdy i za cenu finanční ztráty, prostě dle hesla: „Peníze budou, ale my už třeba nebudeme…!“