Česko-nigerijská svatba
Když z Nigérie přišly všechny potřebné dokumenty začali jsme zařizovat civilní svatbu na českých úřadech.
Autorka: Jemonja
První problém nastal, když jsem předložila rodný list. Úřednice mě uzemnila, že to není originál rodného listu, ale pouze jeho opis, který se v době mého narození vyhotovoval společně s rodným listem hned po porodu. Nechápala jsem, jaktože mi na něj vydali občanský průkaz a ke sňatku nestačí, ale prostě nestačil. Naštěstí stačilo zavolat na matriku do mého rodného města, poslali mi formulář na žádost o nový, ten jsem vyplnila, odeslala zpět a za 14 dní mi přišel poštou, jen jsem byla trochu zaskočena, že takový dokument se neposílá doporučeně, co kdyby se dostal do nesprávných rukou?
Druhý problém se objevil, když úřednice procházela manželovy dokumenty (které jsme museli nechat přeložit od soudní překladatelky za 800 korun za stránku). Úřednice zjistila, že na jedné straně originálu i překladu chybí v jednom z manželových křestních jmen JEDNO písmeno, oproti jménu, které má uvedené v cestovním pasu. Tvrdila, že by se mohlo jednat o úplně jiného člověka a že je nutné, nechat v Nigérii vyhotovit dokumenty nové.
Vynaložili jsme nemalé peníze na nové dokumenty i na jejich opětovný překlad. Díky Bohu, bylo tentokrát vše v pořádku a my si dohodli termín svatby. Do termínu zbýval měsíc čas. Svatební hostinu jsme chtěli mít doma, společně jsme nechali vytisknout 200(!!!) pozvánek, manžel zajistil tlumočnici a zbytek byl na mně.
Byla jsem v pátém měsíci a sehnat svatební šaty se jevilo po návštěvě několika desítek svatebních salonů téměř nereálně. Mám jen 162 centimetrů, velká prsa a zadek a tehdy ke všemu už jsem měla i dost viditelné bříško. Přesto jsem snila o bílých šatech a nechtěla jsem to odbýt jen nějakým kostýmkem. Pokud někde náhodou měli šaty, do kterých jsem se vešla, byly mi nejméně o dvacet centimetrů delší. Zakrátit je na trpasličí velikost odmítali. Dále mi nabízeli jakési hábity, vypadající jako noční košile mé babičky. Já jsem ale chtěla být krásná…
Nakonec jsem na jedny takové vysněné pohádkové šaty narazila. Měly korzetový střih a obrovskou nabíranou sukni s krinolínou. Zbývala tedy jen příprava svatební hostiny. Já věděla jistě, že budu mít pozvaných 5 lidí. Manžel tvrdil, že přijde dvacet až šedesát jeho kamarádů. Tahala jsem domů litry alkoholu, piv, limonád, minerálek, nakoupila kila kuřat, salámů, sýrů, zeleniny, spousty brambůrek, tyček a oříšků. Manžel naznal, že kuře nikdo jíst nebude, koupil deset kilo rýže a pět kilo jater. Celou noc před svatbou jsem běhala po kuchyni, pekla kuřata, chystala obložené mísy. Manžel trval na tom, abych připravila ta játra, to jsem odmítla, tehdy jsme se vlastně poprvé pohádali. Naštěstí pak prohlásil, že stejně neumím vařit, takže si je po obřadu připraví sám…
Brzy ráno jsem absolvovala návštěvu u kadeřnice, vyčesaný drdol jsem mít nemohla, v botách na podpatku jsem byla stejně vysoká jako manžel a s vysokým drdolem bych ho zjevně převyšovala. Vrátila jsem se domů s vlasy spletenými do jakéhosi romantického vrkoče. Za chvíli dorazila moje exspolužačka se svým přítelem, pomohla mi se nasoukat do šatů a odvezli nás na radnici. Další exspolužačka, která mi měla jít za svědka, už byla na místě, stejně tak další kamarádka se svým přítelem. Zbývalo dvacet minut do obřadu, z manželových známých se zatím neobjevil nikdo, ani svědek, ten dorazil s ledovým klidem 6 minut před obřadem. Než se začalo s celou slávou, přišli další tři manželovi kamarádi.
Muž, který měl hrát na varhany, mi dal na výběr ze seznamu skladeb. Až po výběru několika srdcovek jsem se dozvěděla, že si účtuje tři sta korun za píseň. Kdybych věděla dopředu, že na varhany nikdy předtím nehrál, zřejmě bych mu spíš drátem z krinolíny vypíchla oko, než mu zaplatila nehoráznou částku za kakofonii zvuků, která následovala při obřadu a která se ani vzdáleně nepodobala žádné z mnou vybraných písní.
Další šlápnutí vedle byl „profesionální“ kameraman, který se nabídl, že za pouhých patnáct stovek natočí celou tu maškarádu na video, i na to jsem bohužel přistoupila, netušíc, že 2 minuty po začátku dorazí manželův přítel s videokamerou. Takže jsem zaplatila patnáct set za 15 minut záběrů mého dekoltu, který zřejmě kameramana upoutal nejvíc.
Konečně se začalo, napochodovali jsme před oddávající. Na tváři mi zářil úsměv, nejspíš jsem celou dobu čekala, že někde zpoza závěsu někdo vyskočí a zakřičí: „To byl fóóóór!“ Nikdo nevyskočil a mně při poslouchání řečí o našem budoucím soužití pomalu tuhly rysy. Dobře je to vidět na videu od manželova kamaráda, ke konci jsem neměla daleko k mdlobám. V duchu jsem si přehrávala scény z Nevěsty na útěku.
Z ničeho nic se síní rozezněl mobilní telefon. Napadlo mě, který blb nevypne mobil při tak slavnostní události. Rychle mi to došlo – mobil zvonil v kapse manželova saka!!! On však nehnul brvou a dál poslouchal z úst překladatelky slova o budování státu. Šáhla jsem mu do kapsy a podala mu telefon, aby ho vypnul. Nevypnul, zíral na displej, aby zjistil, kdo mu volá. Polil mě studený pot při myšlence, že ten hovor přijme, vytrhla jsem mu telefon z ruky, vypnula ho a strčila jej zpět do jeho kapsy.
Neuplynula minuta a znovu se síní rozezněl mobil. Tentokrát ne manželův ale jeho kamaráda, který alespoň vyběhl ze síně, aby hovor přijal. Později se ukázalo, že jakýsi manželův přítel nemohl trefit na radnici a tak napřed volal mému muži, a když to nebral, zavolal tomu kamarádovi, který následně odběhl, aby jej přivedl. Před koncem obřadu už byla síň téměř plná….
Bylo po obřadu, absolvovali jsme gratulace svatebčanů, během níž mi manželův kamarád Richard zašeptal do ucha, že jsem neuvěřitelně sexy a kdybych někdy měla čas, tak ať se určitě ozvu (asi za rok jsem to nedopatřením řekla před manželem, který okamžitě vyběhl z bytu a vrátil se asi za čtyři hodiny se šrámem u oka a odřenými pěstmi, Richard prý dopadl hůř) a chystali jsme se domů. Můj novopečený choť jel MHD společně se svými přáteli, aby je dovedl k nám domů, a já jela zpět autem se svou kamarádkou, jejím přítelem a jakousi ženou (bílou), která se k nám nasáčkovala do auta. Nikdy před tím jsem ji neviděla. Během cesty se dala se mnou do řeči.
„Jak se svým mužem mluvíte?“ zeptala se, pochopila jsem, že má na mysli jazyk, ne přístup.
„Anglicky.“ odpověděla jsem.
„Mnn, já anglicky neumím ani slovo, mluvím jen česky. To jste šikovná, že umíte nějakej jazyk.“ naznala a já začala uvažovat nad tím, jestli je možné mít za přítele či manžela cizince a neumět žádný cizí jazyk.
„Vy jste vdaná?“ zeptala jsem se schválně v naději, že zjistím, komu tahle paní patří.
„Jéééžiš, to néééé, já se nikdy vdávat nechci a ani nebudu!“ rozesmála se. Myšlenky mi pádily hlavou, je možné mít za přítele Afričana, který by ji netlačil do svatby? Jedině snad kdyby už byl v Čechách ženatý a ona byla jen jeho milenkou, ale i v tom případě by přinejmenším svatbu sliboval…Ale na to, aby byla milenkou je přece jen už zralejší ročník, určitě jí bylo přes pětatřicet. V duchu jsem si promítala tváře svatebčanů a přemýšlela, ke komu by se aspoň trochu hodila. Ti, kteří by odpovídali věkem byli už ženatí a přece by si žádný z nich nerisknul přivést na svatbu svou milenku.
„A děti nemáte, neplánujete?“ zkusila jsem.
„To by k nim napřed musel být otec!“ začala se smát. Čím dál víc mi to vrtalo hlavou, ale nechtěla jsem se přímo zeptat, ke komu vlastně patří, říkala jsem si, že uvidím na místě, kdo se k ní bude hlásit.
Dojeli jsme domů, převlékla jsem se a z lednice vyndala obložené mísy. Ona neznámá se usadila do rohu obývacího pokoje. Vrátil se manžel a s ním asi dvacet Nigerijců. Postupně se trousili další, až v našem malém dvoupokojovém bytečku bylo 40 lidí v poměru 7:33 v neprospěch „domácích“. Po očku jsem sledovala ženu sedící v rohu, ačkoliv všude kolem ní seděli chlapi, žádný se k ní neměl. Jen seděla, pila džus a koukala, asi za hodinu přišla, omluvila se, že musí do práce a odešla. Nikdy jsem nezjistila, kdo to byl, manžel si prý myslel, že to byla má kamarádka. Každopádně, pokud právě čte tyto řádky, tak ji zdravím!
Jak přicházeli a zouvali se, byl na chodbě neuvěřitelný zápach. Nevím, jak je to u Afričanů z jiných zemí, ale Nigerijci si prostě nemění ponožky!!!!! Což mám potvrzeno od mnoha jejich českých manželek. A během svatební hostiny jsem se v tom jen utvrdila. Ačkoliv si manžel potrpí na hygienu, sprchuje se 3-4x denně, mění si spodní prádlo, nevzal by si dva dny po sobě stejné triko, kalhoty nosí maximálně tři dny, ponožky prostě nejspíš bere jako součást bot, přijde domů, zuje se, svleče ponožky a strčí je do bot. Několikrát jsem mu vysvětlovala, že ponožky se opravdu nenosí, dokud se nerozpadnou, ale mění se každý den. Nepochopil. Tak mu je jednoduše každý den v těch botách měním já. Ráno z nich vytáhnu použité, vystříkám je deodorantem do bot a strčím dovnitř čisté. Tuhle skutečnost nikdy neodhalil. Asi po čtyřech měsících přišel a řekl: „Tyhle ponožky jsou fakt hrozně kvalitní, už je nosím čtyři měsíce a vypadají jako nový a dokonce ani nesmrdí!“ Neměla jsem to srdce mu kazit radost, tak jsem ho nechala při jeho domněnce.
Pilo se, tančilo, později i zpívalo. Manžel společně s „Big Headem“ (kdysi jsem znala jeho jméno, ale díky jeho nadlidsky obrovské hlavě se o něm vždy s manželem bavíme jako o Big Headovi) se dali do přípravy jater. Myslela jsem, že udeřila má poslední hodinka, když jsem viděla ty dva trubce, jak v oblecích a bílých košilích sekají v kuchyni na válu játra sekáčkem. Raději jsem se jim do toho nepletla a následující den jsem seškrabávala játra ze stěn kuchyně.
Moje kamarádky byly z multikulturního střetu unešené, stejně tak jejich kluci, kteří se, bez jakékoliv znalosti angličtiny, zapojili do tance i neustálého připíjení s Afričany . Asi po dvou hodinách se po nich věšeli Nigerijci, nazývali je bratry a zvali je na různé akce, coby své nejlepší přátelé. S holkama jsme s toho měly legraci, oba dva kluci pocházeli z malých moravských vísek a my byly svědkem, jak alkohol bourá veškeré hranice – jak jazykové, tak kulturní. Pije se zřejmě všude stejně. Kluci se tak sžili s novými bratry, že do sebe nakonec cpali i ta šílená játra s chilli, která nejedli ani ti Nigerijci, ti totiž jedli MNOU pečené kuře.
Fascinující na Nigerijcích je, že když se chystají k jídlu, rozepnou si kalhoty. Kdekoliv, i v restauraci, takže tu pobíhala hromada černochů s rozepnutými kalhotami, holky jen žasly…
Pak pro mě přišel manžel, že je čas na náš svatební tanec, tančili jsme na tradiční juju music, ostatní kolem nás stáli v hloučku a lepili nám na čela bankovky, popřípadě je jen házeli na zem. Je to tradice, která nahrazuje naše svatební dary. Z mého hlediska je to mnohem praktičtější, než dostat šílenou jídelní soupravu. Zkrátka tady máte prachy, poraďte si s nimi už sami.
Ještě jsem absolvovala hromadnou modlitbu, kdy jsme stáli v kruhu, drželi jsme za ruce a opakovali slova díků a proseb o požehnání po Carlovi, který vedl modlitbu. Po každé větě jsme zdvihali ruce a křičeli AAAAAAAAMEEEEEN! A pak se zas pilo a tančilo, já byla s kamarádkami v ložnici a drbali jsme chlapy, ti si totiž vystačili bez nás.
Hostů ubývalo. Asi po čtyřech hodinách už se na gauči válel jen můj muž se dvěma kumpány, zpívali nějaké sprosté Ibo písničky. Holkám jsem sbalila výslužku, rozloučila se s nimi i s jejich společensky unavenými partnery a když odešli i dva poslední Nigerijci, šla jsem se podívat na svého chotě. Byl rozvalený na gauči, usmíval se a vypadlo z něj: “ Mami, já jsem tak strašně moc opilej!„
Odvlekla jsem ho do ložnice, vysvlékla ho a uložila ke spánku. Byl opravdu roztomilý. Spal jako miminko a celou dobu se usmíval. No a já uklízela ten nehorázný nepořádek. Jak už jsem psala, Nigerijci si nelámou hlavu s vajgly. Ačkoliv jsem se snažila, aby byl k dispozici dostatek popelníků, zřejmě to nestačilo. Na zemi, v květináčích, v talířích, v misce s olivami, ve váze s mou svatební kyticí…všude vajgly!!!
Tak jsem se vdala. Těžko říct, jestli tím byl zpečetěn můj osud. Ale spíš ne, o tom bylo rozhodnuto vlastně už ve chvíli, kdy jsem se vydala do Prahy, ale o tom snad napíšu jindy. Byla jsem si vědoma, že naše soužití nebude vždy idylické, přece jenom kulturní rozdíly způsobí mnoho nedorozumění, ale zase jsem si byla jistá, že s manželem mě rozhodně nikdy nepotká stereotyp. Každý den mě něčím překvapí, ať už v pozitivním či v negativním slova smyslu, a hlavně mě umí pobavit. Běžné situace se stávají naprosto groteskními a tím, že si dokáže sám ze sebe udělat legraci, případně se naopak snaží za každou cenu uhájit svou důstojnost, si mě neustále získává…
