Vážení čtenáři, rádi bychom Vám představili časopis VELbloud – časopis o cestování, přírodě, kultuře a historii Blízkého a Středního Východu a Afriky. Tento úvodní a na pohled reklamní text není samoúčelný. Po velmi dlouhém večeru se nám podařilo, domluvit se s kamarády z VELblouda na dlouhodobé spolupráci a budeme zde čas od času publikovat některé texty s africkou tematikou, které vyšly ve starších číslech časopisu VELbloud. Fotky budou, na rozdíl od časopisu, barevné, a často se objeví i jiné, než byly v původním článku. Máte se na co těšit – na konci textu je malá ochutnávka článků z aktuálního čísla Afrika.
Časopis vydává spolek VELbloud a to 1x ročně. VELblouda lze zakoupit zatím jen v Praze (Mapy a průvodce Kiwi, Jungmannova 23, 110 00 Praha 1 a v knihkupectví Academia, Václavské nám. 34, 110 00 Praha 1). Zájemcům je možné jej zaslat i poštou (domluva na kontaktu: richard.hons@velbloud.org).
Letos jsme vydali číslo „Afrika“, které budeme prezentovat i na Světu knihy 23.-26. září 2021 v Praze, na stánku Nadace Anny Lindhové (Anna Lindh Foundation), stánek č. P005.
Z oblastí, kam sami rádi cestujeme, se snažíme zprostředkovat zážitky naše, i jiných cestovatelů, s články, které se snaží jít více do hloubky, s kvalitními fotkami, i z oblastí, o kterých se tolik nepíše. Do časopisu přispívají i odborníci na danou oblast, např. Slavomír Horák, Marek Čejka, Petr Kokaisl, Břetislav Tureček nebo René Kopecký.
Z čísel tematicky věnovaných čistě Africe jsou stále k dostání „Almanach Egypt“, „Severní Afrika“, „Egypt“, a nejnovější „Afrika“, články o Africe najdete také v číslech „Doprava“, „Umění a řemesla“, „Přírodní krásy“ a „Středozemí“. Příští číslo bude tematicky opět věnováno Africe.
Společně se každý rok podělíme o prodělek a s neutuchajícím zápalem putuje naše velbloudí karavana dál. Chcete-li se přidat, ať jako čtenáři, nebo přispěvatelé, jste vřele vítáni!
Jiří Prokop, šéfredaktor časopisu VELbloud
e-mail: jiri.prokop@velbloud.org
web: www.velbloud.org
Vydaná čísla časopisu VELbloud
Ukázka z článku Pavly Jazairiové „Z Etiopie“ (VELbloud „Afrika“, 2021)
Arat Kilo náměstí (a kruhový objezd) s oslavným pomníkem uprostřed, je výchozím bodem do univerzitních čtvrtí. Restaurace a kavárny, stejné jako v Itálii nebo Francii, slouží převážně africké smetánce. Bílí turisté do Etiopie zatím povětšinou cestují ve skupinách, přemisťují se turistickými autobusy a stravují v hotelech pro ně určených. Zapadli jsme do pouliční kafetérie. Lavice i stolky jsou ulité z betonu, ale plachta dává stín, je tu ticho a klid. Kávový obřad probíhá na podestýlce z čerstvě posekané trávy, kavárnice sedí na nízké židličce. Zelená zrnka je nejprve nutné upražit, potom roztlouct v hmoždíři a na dřevěném uhlí povařit v keramické konvičce s dlouhým hrdlem. Když je hotovo, nalévá kávu do kalíšku a host za nepatrnou cenu získá několik hltů silné, sladké a velmi dobré kávy, jiná chuť, než známe. V kavárně je plno a neustálý pohyb, lidé přicházejí, odcházejí, nebo sedí a tlachají – tři velmi hezké ženy, moderní bundička, útlá šíje, pas, předlouhé nohy – černé gazely. Někteří muži sedí velmi dlouho, proč nejsou v práci? Ale práce prý chybí, dokonce i ta podřadná a špatně placená.
Ukázka z článku Jiřího Prokopa „Kassala – súdánský drahokam pod žulovou skálou“ (VELbloud „Afrika“, 2021)
V súdánském autobuse se nenudíte
Cesta začíná samozřejmě nejdříve pouštěním tradiční muslimské modlitby na cestu, ozývá se hluboký vemlouvavý hlas: „Alláhumma hawwín alajná safaraná hatha wa atwi anná budahu …“ „Ó Bóže, ó Bóže, osviť naší cestu a dejž nám úlevy od převeliké délky její …“. Následují ohnivé proslovy mekkánských a medinských šejchů, v exaltovaném stylu pravých arabských básníků, pro odlehčení pak zase sladkobolné súdánské hitovky, s příjemně kolébavými rytmy a bohatým houslovým doprovodem. Barevně ošátkované kypré snědé slečny je zpívají vsedě a sloky tečou jak sladký med z pláství. Zabrousíme i na hudební výlet k sousedům a tak se rozezní juchavý etiopský taneční kousek, tamní star je výrazně méně oděna než hvězdy hudebního nebe súdánského, což přitahuje zraky cestujících mládežníků, mě nevyjímaje. Rozumím sice pouze refrénu „Adis A beba – A beba Adis!“, amharštiny neznaje ničeho, ale to nic nevadí, chytlavý refrén se mi usazuje v hlavě a nemohu si přitom nevzpomenout na Felixe Holzmanna a jeho nesmrtelného Adise a Bédu. Zalitoval jsem, že má arabština omezuje se pouze na rozvité věty jako: „Prosím litr vody a 5 chlebů, děkuji mnohokrát, pomáhej Pánbu“, neboť dalším zpestřením cesty byl roztomilý akční snímek, jakási bujará parodie na Islámský stát a bandu vousatých mamlasů, co dostali, přes své plamenné výrazy a sveřepé odhodlání, v závěru na budku, což vzbuzovali u Súdánců upřímné veselí. Děda vzadu, v bílé gelábě a bílou čepičkou, se smál, že sem mu málem viděl až mandle. A ještě více jsem zalitoval své jazykové nevybavenosti, když nadešel čas súdánské obdoby „Vtipnější vyhrává“, tamní Jožo Vtipkár v turbanu rozesmíval celý autobus, jen my jsme se na sebe dívali a říkali si, no, taky bysme se rádi zasmáli, ale halt smolík pacholík.