Východní pobřeží Madagaskaru splňuje představy o čarokrásném zeleném ostrově, jelikož oplývá deštnými pralesy a bujnou vegetací. Na kráse mu ubírají jen každoroční cyklóny, které doslova pustoší východní pobřeží Madagaskaru. Aby zde mohly kotvit lodě v jakémkoli počasí, byl zde vybudován 700km dlouhý, dopravní kanál. Vznikl propojením jezer při pobřeží s deltami řek. Nyní je Kanál Pangalanes značně zarostlý vodními rostlinami a používá se z něj asi jen 300km pro pirogy a vory. Ještě dnes je zde však znát majestátnost, kterou systém kanálů v letech slávy měl.
Pátek 18.9.2009
Ráno jsme lehce posnídali a odjeli s Regínou na letiště, kde jsme se na pár dní rozloučili a pokračovali skrze celé Antananarivo na Severní autobusové nádraží. Cesta byla skrze nekonečné dopravní zácpy, přes několik kopečků, na kterých se malagašská metropole rozprostírá. Z vrcholků oněch kopečku byl patrný mlhavý závoj smogu, zahalující nižší partie města. Místy byla koncentrace exhalací tak silná, že z toho slzely oči. Byl to jeden z úkazů, který jsem na Madagaskaru opravdu nečekal.
Severní autobusové nádraží bylo jako ostatní, minibusy, spousta lidí… Našli jsme náš spoj a vypadalo to že máme štěstí, poslední čtyři volná místa. Po zakoupení lístků jsme zjistili, že je to omyl. Polovina pasažérů vystoupila a zmizela někde v davu. Čekalo nás krátké dvouhodinové čekání, které nám zkracovali prodejci neodolatelnými nabídkami. Krytky na mobil, kapesníky, sluneční brýle, hrnce, zelenina, cingrlátka a vše na co si člověk vzpomene. Krom vody, kterou jsem doplnil zásoby mě zaujal jeden prodejce nabízející buráčky a ještě něco. Jakési žlutofialové plody, podobné stroužkům česneku. Než mi hlava pobrala, že se jedná o kolové oříšky, byl prodejce fuč. Právě tyto oříšky by se měly pěstovat ve vlhkých oblastech východu Ostrova.
Ráno jsme lehce posnídali a odjeli s Regínou na letiště, kde jsme se na pár dní rozloučili a pokračovali skrze celé Antananarivo na Severní autobusové nádraží. Cesta byla skrze nekonečné dopravní zácpy, přes několik kopečků, na kterých se malagašská metropole rozprostírá. Z vrcholků oněch kopečku byl patrný mlhavý závoj smogu, zahalující nižší partie města. Místy byla koncentrace exhalací tak silná, že z toho slzely oči. Byl to jeden z úkazů, který jsem na Madagaskaru opravdu nečekal.
Severní autobusové nádraží bylo jako ostatní, minibusy, spousta lidí… Našli jsme náš spoj a vypadalo to že máme štěstí, poslední čtyři volná místa. Po zakoupení lístků jsme zjistili, že je to omyl. Polovina pasažérů vystoupila a zmizela někde v davu. Čekalo nás krátké dvouhodinové čekání, které nám zkracovali prodejci neodolatelnými nabídkami. Krytky na mobil, kapesníky, sluneční brýle, hrnce, zelenina, cingrlátka a vše na co si člověk vzpomene. Krom vody, kterou jsem doplnil zásoby mě zaujal jeden prodejce nabízející buráčky a ještě něco. Jakési žlutofialové plody, podobné stroužkům česneku. Než mi hlava pobrala, že se jedná o kolové oříšky, byl prodejce fuč. Právě tyto oříšky by se měly pěstovat ve vlhkých oblastech východu Ostrova.
Vyjeli jsme. Cesta vedla skrze silně zemědělsky využívanou oblast. První zastávka byla za městečkem Moramanga, u občerstvení na rozcestí k Andasibe. Zde bylo výchozí místo do parku Andasibe-Mantadia, ležícího asi 3km od rozcestí. Tento park je známý především výskytem vzácného indry, největší žijící poloopici. Zde bývá pozorován i jejich večerní „pláč“. Z časových důvodů jsme bohužel museli tento park vynechat.
Cesta vedla skrze lesy ravenal a další bujnou vegetaci až k pobřeží Indického oceánu. Do Tamatave jsme dorazili až ve večerních hodinách. Zde jsme chtěli navštívit paní Beandapa-Kytlovou, Češku, žijící na Madagaskaru. Dočetli jsme se o ní ve článcích Expedice Lemuria. S manželem v Tamatave provozují lékárnu. Po kratším hledání jsme lékárnu našli, v Tamatave byly myslím jen tři.
Chtěl bych jí a jejímu manželovi v tomto článku poděkovat za to jak nás přijali, jak nám pomohli a za nedocenitelné přeložení malagašských tradic tak, aby tomu našinec rozuměl.
Cesta vedla skrze lesy ravenal a další bujnou vegetaci až k pobřeží Indického oceánu. Do Tamatave jsme dorazili až ve večerních hodinách. Zde jsme chtěli navštívit paní Beandapa-Kytlovou, Češku, žijící na Madagaskaru. Dočetli jsme se o ní ve článcích Expedice Lemuria. S manželem v Tamatave provozují lékárnu. Po kratším hledání jsme lékárnu našli, v Tamatave byly myslím jen tři.
Chtěl bych jí a jejímu manželovi v tomto článku poděkovat za to jak nás přijali, jak nám pomohli a za nedocenitelné přeložení malagašských tradic tak, aby tomu našinec rozuměl.
Sobota 19.9.2009
Hned po snídani jsme vyrazili do ZOO Ivolina, nacházející se asi 11km od Tamatave. Hlavním důvodem návštěvy byl chov ksukola, kterého jsme se zde snažily spatřit. Cesta k zahradě vedla totálně rozbitou cestou, kde bych se bál i s offroadem, natož v malagašském autě. K mému překvapení vůz cestu absolvoval v celku, i když místy to bylo vážně jen o vlásek. Při kraji vozovky místní obyvatelé drtili štěrk. Byla to zajímavá dělba práce, od rozbíjení velkých balvanů, až po štěrk podobný šotolině. Práce to byla úmorná, těžká a nebezpečná, což bylo na pracovnících vidět. Strojní rozbíjení kamene by však půl vesnice, která se tomuto řemeslu věnovala, připravilo o práci, tudíž by bylo spíše na škodu.
Těsně před zahradou byly mokřady, napájené z Kanálu Pangalanes. Vysoké vlhkosti bylo používáno k pěstování rýže.
Hned po snídani jsme vyrazili do ZOO Ivolina, nacházející se asi 11km od Tamatave. Hlavním důvodem návštěvy byl chov ksukola, kterého jsme se zde snažily spatřit. Cesta k zahradě vedla totálně rozbitou cestou, kde bych se bál i s offroadem, natož v malagašském autě. K mému překvapení vůz cestu absolvoval v celku, i když místy to bylo vážně jen o vlásek. Při kraji vozovky místní obyvatelé drtili štěrk. Byla to zajímavá dělba práce, od rozbíjení velkých balvanů, až po štěrk podobný šotolině. Práce to byla úmorná, těžká a nebezpečná, což bylo na pracovnících vidět. Strojní rozbíjení kamene by však půl vesnice, která se tomuto řemeslu věnovala, připravilo o práci, tudíž by bylo spíše na škodu.
Těsně před zahradou byly mokřady, napájené z Kanálu Pangalanes. Vysoké vlhkosti bylo používáno k pěstování rýže.
U vstupu do ZOO se ptáme na pokladně zda můžeme vidět aye-aye. Odpověď byla téměř nečekaná. „Aye-aye, ano je tu, ale musíte počkat do 20. hodiny, to vylézá ven, když dostává potravu…“ Nejvtipnější na tom bylo, že zahrada měla otevřeno do 18-ti hodin. Pán se na nás usmál a ještě dodal: „včera nevylezl, dneska určitě vyleze!“ Velice nám to připomínalo malagašské úsloví, dnes ne, snad zítra… Po krátké rozpravě jsme se proto rozhodli, že čekat u klece do noci nemá smysl.
Zoologická zahrada Ivolina byla sestavena z několika klecí s lemury, výběhem pro želvy a chameleóny a botanickým parkem. Chvíli jsme se zdrželi u klece s lemury červenobřichými (Eulemur rubriventer) od kterých nás vyhnala až tropická přeprška do přístřešku u jezírka. Zde bylo možné pozorovat želvy pavoučí a paprsčité, které v Ifaty byly uloženy k zimnímu spánku. Z vrcholů asi 30metrových stromů k nám sestoupily zvědaví lemuři šedí (Hapalemur griseus gilberti). Byli velice krotcí, až jsme museli dávat pozor, kde jsou, abychom je nezašlápli. V korunách se i nadále proháněl vari černobílý.
Přesunuli jsme se ke kleci, kde se měl nacházet ksukol plni očekávání, že třeba v okamžik naší návštěvy vyleze ven a konečně spatříme tohoto jedinečného tvora. Avšak aye-aye byl jiného názoru, právě měl půlnoc a nehodlal vylézt ven. I když jsme měl značné nutkání, nějak mu pomoci z boudy, odolali jsme a strávili jsme asi hodinu hlídkováním u prázdné klece. Situace se ani po uplynulém čase nezměnila, tak jsme pokračovali dál v obhlídce zoo.
Cestou jsme narazili na popsaný stromek, kolovník zašpičatělý (Cola acuminata), z jehož plodů, kolových oříšků, se dle původní receptury vyráběla Coca-cola. Žvýkání těchto oříšků je oblíbené jak na Madagaskaru, tak i v Africe. Hořce škrobnatá chuť je spojována s léčivými a afrodiziakálními účinky. Tuto věc nemohu vyvrátit, ani potvrdit. Na mě se nic však neprojevilo, ale jistě to bylo způsobeno špatným dávkováním…
O něco výše měli ve výběhu chameleóny pardálí, skoro v pověstné červené barvě. Náš příchod je ale natolik vyvedl z míry, že se rozpálili dožluta. V nejvýše postavené kleci měli další poklad, lemury Scarletovy (Eulemur macaco flavifrons), jediné modrooké lemury. Pohlavní dimorfismus se u toho druhu projevuje černým zbarvením samců a zrzavým zbarvením samic. Ve vedlejší kleci byla ubikace variů černobílých, kde šlo nádherně pozorovat, jak je důležité být „in“. V okamžiku krmení z korun sestoupil jedinec stejného druhu a začal se s tesknými výkřiky dobývat do klece, Zprvu intenzita gradovala, ale asi po deseti minutách již jen nenávistně hleděl na vari v kleci, kteří dělali, jakoby tam nebyl.
Ukončili jsme návštěvu zoo a vrátili se zpět do Tamatave.
Ukončili jsme návštěvu zoo a vrátili se zpět do Tamatave.
Toamasina, též známá jako Tamatave, je druhé největší město na Madagaskaru. Vzhledem k tomu, že se zde nachází největší přístav na ostrově, je Tamatave důležitým centrem mezinárodního obchodu. Město bylo téměř zničeno cyklónem v roce 1927 a následně přestavěno do dnešní podoby. Pro Malagaše je Tamatave místem odpočinku, kam jezdí trávit dovolené. Koupání v moři není bezpečné, jelikož odpad z jatek přilákává žraloky. Tamatave bývá základnou k výletům na kanál Pangalanes a 11km vzdálenou botanickou a zoologickou zahradu Ivolina.
K večeru jsme šli na procházku po městě. Kolem kostelu, až k pláži, kde se nacházel i zábavní park, uprostřed dominovalo ruské kolo. Výhled odsud nebyl zrovna romantický jelikož se pláž nacházela naproti velkému přístavišti zaoceánských lodí. Nejoblíbenější atrakcí pro malagaše bylo mazlení se s koněm. Když jsem nad tím zpětně uvažoval, koně jsem viděl jen zde na pláži, tudíž to bylo pro místní jak kdyby v Brně na Náměstí Svobody byl u kašny živý slon, kterého by si mohli lidé pohladit, či se na něm dokonce projet. Slony známe ze zahrad, cirkusů, filmů a fotografií, ale málokdo z nás se na něm mohl projet. Jistě se někdo najde, ale i přesto myslím, že takováto atrakce by byla pro našince lákavá. Stejně tak tomu bylo na Madagaskaru.
Pokračovali jsme dále kolem jednoho z ústí kanálu Pangalanes do moře. Při zapadajícím slunci vypadalo míšení brakické vody se slanou impozantně. Cestou kolem koloniálně vzhlížející nemocnice, majáku a jakési mešity v tureckém stylu jsme se vrátili zpět do hotelu.
Neděle 20.9.2009
Na oběd jsme vyrazili k paní Kytlové. Seznámili jsme se díky ní s místním ovocem, ale nejzajímavější byly malé papričky pyripyri. Nikdy bych nečekal, že o chilli papričkách řeknu, že jsou sladké a zcela neškodné. Tyto nevině vypadající papričky pálily jen ze začátku, zlomek vteřiny, pak doslova narkotizovaly ústní dutinu a vypálily díru do žaludku! To asi trochu přeháním, nicméně byl to nezapomenutelný gastronomický zážitek. Nejlepší na tom byla rada, jak si odpomoci od nepříjemného pálení. Rad jsme slyšel spoustu, ale málokterá pomáhala, tato však na 100% ano! Když se paprička zajedla banánem pálení přestalo. I tak jsem se ale cítil, jak kdybych chvíli před tím polykal hořící napalm.
Na oběd jsme vyrazili k paní Kytlové. Seznámili jsme se díky ní s místním ovocem, ale nejzajímavější byly malé papričky pyripyri. Nikdy bych nečekal, že o chilli papričkách řeknu, že jsou sladké a zcela neškodné. Tyto nevině vypadající papričky pálily jen ze začátku, zlomek vteřiny, pak doslova narkotizovaly ústní dutinu a vypálily díru do žaludku! To asi trochu přeháním, nicméně byl to nezapomenutelný gastronomický zážitek. Nejlepší na tom byla rada, jak si odpomoci od nepříjemného pálení. Rad jsme slyšel spoustu, ale málokterá pomáhala, tato však na 100% ano! Když se paprička zajedla banánem pálení přestalo. I tak jsem se ale cítil, jak kdybych chvíli před tím polykal hořící napalm.
Po zajímavé rozpravě u oběda jsme se jeli podívat na zahrádku paní Kytlové v Tamatave. Bylo to něco skutečně nevídaného, překrásný tropický skleník, plný různých botanických perel. Různé druhy pepřovníků, akácií, tamarindy, citrusy, delonix, sapany, hřebíčky, vanilku, orchideje, kokos a mnoho a mnoho dalšího. Musí to být šílené práce starat se o takovou zahradu, nicméně návštěva v ní byla jak pohlazení. Odtud jsme pokračovali na pozemek v mokřadech za Tamatave. Kromě zde pěstovaných rostlin, jako byl například petit ananas, kávovníky, ravenala, citrony, džekfruity, kolovník…, zde bylo možné pozorovat téměř nedotknutý ekosystém východního pobřeží Madagaskaru s bohatě rostoucími sloními uchy (rostlina).
Následně jsme pokračovali na pozemek u pobřeží Indického oceánu. Neskutečné místo, písčitá pláž, kokosové palmy, zvlněný oceán a příjemný vlahý větřík. Pravý tropický ráj. Při příjezdu nás nejdříve vítala „vítací drůbež“ (terminus technicus od Honzy, něco takového jsem prostě musel uvést), následně pejsek a rodina hlídače. Druhý pejsek hlídal pět malých štuclíků, čerstvě narozených štěňátek.
Postupně jsme došli skrze sad kokosovníků k pláži. Vítr zdvihal z tříštících se vln vlhkost a roznášel ji jako chladivý opar po okolí. Při západu slunce zde bylo naprosto idylické místo. Den jsme zakončili konzumací kokosů, které po nás dorazil pes. Paní Kytlová nás zde upozornila na zajímavou věc a sice na různost kokosovníků. Musím zpětně přiznat, že když si procházím fotky jak palem, tak plodů, z Madagaskaru, Tanzanie a Ghany a porovnávám je mezi sebou, jsou zde zjevné rozdíly. Jistě by se našlo spoustu znaků pro rozeznávání více poddruhů, ale není to asi v oblasti zájmu systematiků, proto k tomu ještě nedošlo. Podobně jsou na tom i baobaby prstnaté, na jihu a východě Afriky se setkáte se zcela odlišnými stromy i plody než v západní Africe, kde trpasličí baobaby v Senegalu působí zcela odlišně než velikáni například v Zimbabwe. Jednou se asi setkáme s podrobnějším rozdělením.
Fotografie k dnešnímu dílu od strany 4.
Pondělí 21.9.2009
Ráno jsme vyrazili s paní Kytlovou na tržiště. Bylo úžasné pozorovat jak smlouvání může být zábavou pro obě strany. Je nutné však znát jak jazyk tak místní zvyklosti. Docela mě potěšil nákup vanilky, jelikož jsem zjistil, že náš nákup v Diegu Suarez byl za velice příznivou cenu. Nakoupili jsme zde i papričky a kolový oříšek. Tržiště bylo pestrobarevné, v některých místech zarostlé pavučinami. Jedna část byla krytá kovovou konstrukcí z devatenáctého století, která vypadala, že již nepřežije zub času. V rybí části prodávali kraby, obalené v bahně, aby déle vydrželi. Jak důmyslné!
Ráno jsme vyrazili s paní Kytlovou na tržiště. Bylo úžasné pozorovat jak smlouvání může být zábavou pro obě strany. Je nutné však znát jak jazyk tak místní zvyklosti. Docela mě potěšil nákup vanilky, jelikož jsem zjistil, že náš nákup v Diegu Suarez byl za velice příznivou cenu. Nakoupili jsme zde i papričky a kolový oříšek. Tržiště bylo pestrobarevné, v některých místech zarostlé pavučinami. Jedna část byla krytá kovovou konstrukcí z devatenáctého století, která vypadala, že již nepřežije zub času. V rybí části prodávali kraby, obalené v bahně, aby déle vydrželi. Jak důmyslné!
Z tržiště jsme pokračovali do přístaviště, respektive do jednoho z ramen kanálu Pangalanes. Stálo tam několik pirog a vedle bylo železniční nádraží. Ve své době tu muselo být velice rušno, ale nyní jak kdyby tam žádný přístav nebyl. Vyrazili jsme kanálem z doku do hloubi porostů.
Canal des Pangalanes je umělá vodní cesta při pobřeží Indického oceánu, mezi městy Toamasina a Farafanga, dlouhá asi 600km, splavná pouze ze severu. Cesta vznikla prokopáním spojnice mezi deltami řek, ústících do oceánu a jezery, kterými je východní pobřeží lemováno.
Canal des Pangalanes byl navržen v koloniální éře a stavba byla provedena během vlády francouzského guvernéra generála Josepha Gallieni v letech 1896 – 1904. Důvodem ke stavbě kanálu byly časté cyklóny, pustošící východní pobřeží Madagaskaru a znemožňující vykládání a nakládání zboží z lodí v pobřežních přístavech. Na stavbě se podílely stovky kantonských dělníků, kteří po výstavbě kanálu zůstaly na Ostrově. V Tamatave je několik přístavních doků, ke kterým vedla i železnice z Antananariva. Nízká, respektive spíše nulová, údržba vodní cesty vedla k jeho plné integraci do ekosystému jezer, ale zároveň i k neudržení splavnosti, kdy dnes je splavná je zhruba pětina původní délky malými čluny, větší lodě by zde uvázly kvůli vysokému ponoru a zarostlosti kanálu vodní vegetací.
Kanál bývá rozdělen na tři úseky:
- Severní, od Toamasiny do Vatomandry, poměrně udržovaná část, hloubka kanálu umožňuje i průjezd větších plavidel, je turisticky nejnavštěvovanější částí a zároveň nejvíce využívanou částí k dopravě.
- Střední úsek, od Mahanoro do Manajary, kanál s mělčí až středně hlubokou vodou umožňující plavbu malých plavidel. Loďky zde přepravují jak pasažéry, tak i zboží. Méně využívané části jsou zarostlé.
- Jižní úsek, od Mananjary do Vohipeno, úzký mělký a silně zarostlý kanál, problém s průjezdem mají v některých částech i kanoe. Za průjezdnou část této partie kanálu je považován pouze úsek v okolí města Manakara.
Kanál je napájen z mnoha řek a potoků, hlavními jsou Ivondro, Rianila, Sakanila, Mangoro, Masoria, Mananjary, Faraony a Manampatrana.
Nejlepší doba pro návštěvu Canal des Pangalanes je od března do května a od září do prosince.
Ze člunu bylo možné pozorovat každodenní život a dění okolo kanálu. Na břehu ženy praly prádlo, děti skotačily, byli zde rybáři chytající ryby do pastí, sítí, nebo i na prut.
Dorazili jsme do vesničky, kde kdysi bylo jedno z překladišť s nádražím. Budova nádraží byla již značně prorostlé vegetací, koleje zde již nebyly, ale stále byl vidět násyp po kterém železnice jezdila. Ve vesnici byla škola, vývařovna, sýpka a mnoho jiného, většina postavena z bambusu a rákosu. Celá vesnice ve stínu mangovníků, jackfruitů a chlebovníků působila idylicky.
Při procházce se k nám připojovaly děti, pro které byli vazahové největší atrakcí. Navštívili jsme několik vesnic podél kanálu, rozdali propisky, kterými se děti ihned začaly zdobit, a vrátili se zpět do Tamatave. Při zpáteční cestě nás předjel skif s místními ženami. Byly úžasně sehrané a kanálem se řítily rychlostí kolem 30km/h! I přesto, že jsme měli k dispozici motor, nemohli jsme jim konkurovat.