Aye-Aye expedition – Tradice a zvyky obyvatel Madagaskaru
Život Malagašů jde ruku v ruce s tradicemi a zvyky. Některé jsou opředeny mýty a jiné zase událostmi z minulosti. Mnohdy se jedná o spojení člověka a přírody s vírou a životními aspekty. Madagaskar je přímo protkán posvátnými místy, kde stále žijí duchové předků, kterým jsou nabízeny oběti jako zebu, kuře či rum.
U Malagašů se značně objevují prvky původní animistické víry, mnohdy skloubené s křesťanstvím, islámem a buddhismem. Z původní animistické víry zůstalo vyznání kultu předku a plodnosti. Při rituálech používají zaklínadla a oběti v podobě zvířat, potravin a společenských omezení. V mnoha rituálech najdeme podobnost s indonéskými a australsko-polynéskými národy.
Obrázek: Slavnostní průvod v Tamatave
Malagašský ekvivalent pro duši je ambiroa. Smrt je pouze změnou života, nikoli jeho koncem. Razana je zjevení zesnulých předků zejména ve snech. Ze setkání s předky ve snech, událostí v rodině, vesnici či komunitě vzniká složitá síť opatření zvaných fady. Těmto zvykům bývá častokráte přiřazován ekvivalent tabu. Fady jsou spíše omezení ohledně jídla, společenských aktivit, dnů v týdnu kdy je nebezpečné…(například vyplout na moře). Fady se liší od osoby k osobě, od rodiny k rodině, od vesnice k vesnici a i v rámci jednotlivých etnik. Mohou se vztahovat na určitou osobu, pohlaví, od nebo do jisté věkové hranice, mohou být dědičné a mohou se předávat i v rodině. V rámci etnika Andranoro je zakázáno požadovat sůl pro dochucení pokrmu před jeho ochutnáním.
Obrázek: Ukázka sloupu Aloalo s lehce erotickým motivem, kterými jsou zdobena pohřebiště Mahafalů
Společenské fady, jako je vintana, jsou častokráte vztaženy na určitý den v týdnu. Jako příklad bych uvedl fady kmene Merina, kteří nesmí uskutečnit pohřební rituál v úterý, jelikož by zemřel někdo další. Pro jiné etnika jsou v úterý nepřípustné jakékoli práce se zeminou v úterý. Stejné fady mohou být pro jiné Malagaše čtvrtky, kdy nesmí pohřbívat a farmařit.
Obrázek: Kibory Sakalavů
Fady nejsou myšlena jako omezování svobody, ale jako zajištění šťastného a lepšího života. Zároveň jsou v jistém smyslu i důkazem úcty k předkům. V tomto smyslu jsme byli poučeni průvodcem v N.P. Isalo, kde jsme šli okolo pohřebišť. Průvodce nás na ně upozornil, ale současně nám řekl, že ukazovat na mohyly lze jen skrčeným ukazováčkem, jiné upozornění je fady. Jsou zde však i fady, která jsou krutá. Jedno z nich je i zabíjení jednoho z dvojčat, či jeho zanechání na pospas přírodě v hloubi lesa. Nyní je tento čin protizákonný, ale ještě bývá praktikován. Vše pochází z legendy, kdy se vesničané skrývali před vojáky v jeskyni. Byla tam i matka s dvojčaty. Vždy když matka konejšila jedno z dětí druhé plakalo a tím byla skrýš prozrazena. Vojáci vesničany pobili. Kdyby matka měla jen jedno dítě, podařilo by se jí jej uklidnit, ale jelikož měla dvojčata doplatila na ně celá vesnice, proto jsou některými Malagaši považovány za nechtěné. Působením misionářů, se některé matky přiklání k humánnějšímu řešení, svého potomka zanechají na schodech kostela a dají mu tak naději na život.
Obrázek: Kibory etnika Bara, poblíž N.P. Isalo
Vintana je časové určení, hodina, den, týden…, kdy jsou fady v platnosti. Každému dni přísluší nějaká vintana, určující co je dobré v dni dělat a co by bylo lepší podniknout jindy. O dnech v týdnu se mluví takto:
- „Pondělí je těžkým dnem, není dobrým na práci, nicméně je vhodné projekty a díla započínat právě v tento den. Každý den má zároveň i jsou barvu. Pondělí je černé. Může se obětovat černé kuře jako prevence před pohromami, které by mohli nastat. Nošení oděvu černé barvy je nepřípustné, stejně jako jíst v pondělí jídlo tmavé či dokonce černé by mohlo mít katastrofické následky.
- Úterý je lehkým dnem vhodným pro lehkou práci, ale nevhodným pro smuteční obřady a pohřby, jelikož je i lehkým pro smrt. Úterý je pestrobarevné a není žádná barva, která by mohla být nevhodnou.
- Středa je dnem vhodným pro pohřby a přísluší ji hnědá barva.
- Čtvrtek je dnem vhodným ke svatbám a je považován za všeobecně dobrý den. Přesto mu náleží černá barva.
- Pátek je dnem pro odpočinek, oslavy, ale i pohřby. Přísluší mu červená barva.
- Sobota je dnem ušlechtilým, vhodným ke svatbám a očistě (tělesné, duševní i praní prádla). Reprezentuje jí modrá barva.
- Neděle je „den boží“, což je patrně převzato od křesťanských kolonialistů.
Dodržování vintany je různé, striktní je jen v rámci některých etnik, zejména na venkově a při svatbách či pohřbech. Vstup na svatbu v červeném oděvu či procházka vesnicí v černém obleku v pondělí bývá vnímána negativně.
Tody je má svůj původ patrně v buddhismu a přestavuje odplatu, jinými slovy každá akce má svou reakci. Tsiny je porušení pravidel daných předky. Při porušení tsiny (akce) následuje odplata Tody (reakce). Pokud se z každé otevřené lahve neodlije sklenička pro předky, zjeví se ve snu razana a v rozčilení mohou vynést tody, jako odplatu a poučení pro ty, kteří zapomněli.
Šamani mpamonka a kouzelníci mpisikidy hrají důležitou roli v malagašské kultuře. Mohou uřknout sousedovo zvíře, léčit nemoci a poskytovat amulety, vhodné do různých životních situací. Jejich role však postupem času spíše slábne.
Šamani mpamonka a kouzelníci mpisikidy hrají důležitou roli v malagašské kultuře. Mohou uřknout sousedovo zvíře, léčit nemoci a poskytovat amulety, vhodné do různých životních situací. Jejich role však postupem času spíše slábne.
Obrázek: Hrobky kmene Mikea
Snad nejpozoruhodnější tradicí je famadihana. Když se ve snu některého z pozůstalých zjeví zesnulý předek (razana) a stěžuje, že se mu roucho, ve kterém spočívá, rozpadlo, nebo že se mu stýská, pořádá se famadihana. Nejprve se sejde rodinná rada a stanoví datum obřadu. Dále se musí uvědomit úřady a zažádat o povolení, které se nejsnáze dostává v období sucha, samozřejmě za patřičný poplatek. Nutností je, aby vyslanci rodiny zesnulého, zašli k hrobce a oznámili nebožtíkovi, kdy se bude konat famadihana a ostatní zesnulé utěšili, že i na ně brzy přijde řada. Celou noc se připravuje bohatá hostina, na které nesmí chybět rýže, zebu a rum. Kromě těchto nezbytných pochutin se připravují i kuřata, kozy, vepřové… a spousta ovoce. Připravované maso musí být jen vařené, nikoliv třeba pečené. V ranních hodinách dne obřadu se sejdou nejbližší příbuzní a vyzvednou z hrobky ostatky nebožtíka. Ceremoniálu většinou přihlíží celá vesnice a dle důležitosti k zesnulému jej zdraví. Pak je odnesen do domu nejbližších příbuzných, kde jsou jeho ostatky očištěny a přebaleny do nové látky. Po celou dobu se zpívá, vypraví důležité události, které se od posledního setkání staly a bujaře se oslavuje. Vše probíhá tak, aby nebožtík byl s obřadem spokojen. Mnohdy příbuzní se zesnulým obejdou vesnici a objedou s ním místa, které znal.
Obrázek: Dům ve vesnici etnika Bara
Cestování veřejnými prostředky se zesnulým není povoleno, avšak o kostech se nemluví. Skulinka se vždy najde, muže se Vám proto při cestách po Madagaskaru v taxis-brouses snadno stát, že cestujete s rozjařenou rodinou, vezoucí pradědečka za příbuznými. Po seznámení s novými okolnostmi ještě s nebožtíkem obejdou třikrát hrobku (aby zabránili smrti dostat se ven), rozloučí se, a vloží ostatky zpět k odpočinku.
Famadihana je u každého etnika slavena jinak. Někteří vyzvedávají kosti po roce, dvou, tří, pěti či sedmi od smrti, kdy je tělo necháno v rituální hrobce po dobu rozkladu měkkých tkání. Pak je proveden rituál famadihana a očištěné a zabalené ostatky jsou uloženy do rodinné hrobky. Jen některé kmeny famadihanu opakují po časové periodě, nebo dle razana.
Zprvu se může tento rituál zdát děsivým, ale zkuste se nad ním zamyslet trochu jinak. Každý si jednou za čas vzpomene na své předky, pokud vezmete v potaz, že duše je stále přítomna a hmotnou podstatou jsou ostatky, jste vlastně psychicky i fyzicky s Vaším předkem a ceremoniálem mu vzdáváte čest a seznamujete jej s událostmi, které on již neviděl. Tím nesete v pokoře dědictví svých předků a popíráte jejich smrt. Skrze hluboký respekt jsou stále s Vámi. Tímto jsem jen chtěl zabránit odsuzování víry obyvatel Madagaskaru, ale nechtěl jsem říct, že by se tento rituál měl zavést i v Evropě. Na Madagaskaru má své místo, historii i opodstatnění…!
Tradiční malagašská hudba má stejné prvky jako v Indonésii a Africe, především v Keni. Hudebními nástroji jsou valiha (28- strunný nástroj, na který se hraje podobně jako na harfu), flétny, spousta druhů kytar… Malagašská literatura až do 30. let minulého století prakticky neexistovala. Zastupovalo ji řečnické umění kabari, které zde nabylo stejného významu jako ústní lidová slovesnost v minulosti ČR. Svůj původ má sice spojen se vznikem prvních politických stran, ale postupným rozvojem došlo k rozšíření jako forma zábavy, kdy se stává nedílnou součástí rituálů a představení.
