Putování Madagaskarem z Isala, trnitou buší v Ifaty, skrze Toliaru do Diega Suarez.
Neděle 6.9.2009
V neděli ráno se zvedl brzy ráno. Možná proto, že jsem si na skalním masívu Isala šáhl na dno svých sil, i když se jednalo o výstup srovnatelný s výstupem na Stromboli, či na Labskou boudu z Harrachova, nevezmu -li v potaz stín stromů a příjemnější klima v Krkonoších. Každé krásné místo se dokáže zapsat do paměti a Isalo je překrásné. Vzpomenu –li na rozbřesk nad Isalem, jsem rád, že jsem nedospal a sledoval probouzející se krajinu mezi Ranohirou a Isalem. Do ranního ticha se postupně přidávaly hlasy domácího zvířectva a chůze procházejících Malagašů. Myslel jsem, že zde bude i rosa, ale takové štěstí jsem neměl. Slunce postupně zalévalo září oblohu a den se probudil. Šel jsem si dobalit batoh a po chvíli lelkování jsme se přesunuli do restaurace k Momovi. Měl pro nás měl připravenou sadu mincí. Zaplatili jsme mu ubytování, dosnídali, rozloučili se s personálem a nastoupili do jeho mercedesu. Nádherné čisté auto se do prašných ulic moc nehodilo, ale na asfaltce mezi Ranohirou a Ilakakou jsme se díky němu pohybovali značně rychle. Jak rychle nejsem schopen říci, jelikož i když jsem viděl na rychloměr, Momo v sobě Malagaše nezapřel a rychloměr byl nefunkční. Další čím mě překvapil byla brzká návštěva čerpací stanice k nutnému doplnění pohonných hmot a jak jinak by to bylo, kdyby se na nás neobrátil s žádostí o jistou sumu na benzín. Vzpomínám na to s úsměvem, jelikož tímto obyčejem se projevuje drtivá většina Malagašů, se kterými jsme měli možnost jet autem.
Když jsme dorazili do Ilakaky vystoupili jsme a Momo nám sdělil, že máme asi půl hodiny čas, než přijede náš spoj.
V neděli ráno se zvedl brzy ráno. Možná proto, že jsem si na skalním masívu Isala šáhl na dno svých sil, i když se jednalo o výstup srovnatelný s výstupem na Stromboli, či na Labskou boudu z Harrachova, nevezmu -li v potaz stín stromů a příjemnější klima v Krkonoších. Každé krásné místo se dokáže zapsat do paměti a Isalo je překrásné. Vzpomenu –li na rozbřesk nad Isalem, jsem rád, že jsem nedospal a sledoval probouzející se krajinu mezi Ranohirou a Isalem. Do ranního ticha se postupně přidávaly hlasy domácího zvířectva a chůze procházejících Malagašů. Myslel jsem, že zde bude i rosa, ale takové štěstí jsem neměl. Slunce postupně zalévalo září oblohu a den se probudil. Šel jsem si dobalit batoh a po chvíli lelkování jsme se přesunuli do restaurace k Momovi. Měl pro nás měl připravenou sadu mincí. Zaplatili jsme mu ubytování, dosnídali, rozloučili se s personálem a nastoupili do jeho mercedesu. Nádherné čisté auto se do prašných ulic moc nehodilo, ale na asfaltce mezi Ranohirou a Ilakakou jsme se díky němu pohybovali značně rychle. Jak rychle nejsem schopen říci, jelikož i když jsem viděl na rychloměr, Momo v sobě Malagaše nezapřel a rychloměr byl nefunkční. Další čím mě překvapil byla brzká návštěva čerpací stanice k nutnému doplnění pohonných hmot a jak jinak by to bylo, kdyby se na nás neobrátil s žádostí o jistou sumu na benzín. Vzpomínám na to s úsměvem, jelikož tímto obyčejem se projevuje drtivá většina Malagašů, se kterými jsme měli možnost jet autem.
Když jsme dorazili do Ilakaky vystoupili jsme a Momo nám sdělil, že máme asi půl hodiny čas, než přijede náš spoj.
Ilakaka byla až do devadesátých let vesnice s asi 40 obyvateli. V devadesátých letech zde byly objeveny safíry (Al2O3 =>> korund, s příměsí železa či chrómu) a počet obyvatel výrazně narostl, a sice na cca 60 000 obyvatel. Město působí smíšenými dojmy, jelikož je složeno převážně z polorozpadlých plechových příbytků a v aridní krajině působí i dost neutěšeným dojmem. Se safíry se zde lze setkat snadněji než s balenou vodou, respektive jak se na chvíli zastavíte, hned máte několik nádherných drahokamů za cenu téměř symbolickou pod nosem. Koupě v sobě nese několik rizik. Častokráte se jedná o falešné, či téměř bezcenné drahokamy. Bývají k nim proto přidávány protokoly o původu, ale i ty se dají zfalšovat. Pokud máte štěstí, můžete se kolikrát těšit svým úlovkem pouze na Madagaskaru, jelikož na vývoz je třeba povolení od ministerstva dolů.
Město pro svou povahu přirovnatelnou k americkému „Divokému západu“, kde i nejchudší můžou záhy zbohatnout, se potýká s vysokou kriminalitou. Ve městě se najde i honosná banka a luxusní kasino.
Kromě možnosti koupě cenného suvenýru bývá Ilakaka výchozím bodem pro návštěvu N.P. Isalo a N.P. Zombitse-Vohibasia, který nabízí kombinaci Isala a Kirindi, takže jsme jej z časových důvodů vynechali.
Když k nám konečně dorazil náš spoj, byli jsme překvapeni. Byla to poloprázdná přepychově vzhlížející dodávka, asi s pěti francouzsky mluvícími turisty a s kufry na střeše. Hned nám bylo jasné, že je to trošku jiná liga. Jednalo se o spoj patrně nějaké cestovní kanceláře, jelikož i turisté, které vezl, byli vybaveni spíše do hotelového rezortu, než k nějakému expedičnímu poznání krás Madagaskaru. Rozloučili jsme se s Momem a vyrazili k Toliaře. Cesta byla lemovány pestrými hrobkami Mahafalů.
Kromě možnosti koupě cenného suvenýru bývá Ilakaka výchozím bodem pro návštěvu N.P. Isalo a N.P. Zombitse-Vohibasia, který nabízí kombinaci Isala a Kirindi, takže jsme jej z časových důvodů vynechali.
Když k nám konečně dorazil náš spoj, byli jsme překvapeni. Byla to poloprázdná přepychově vzhlížející dodávka, asi s pěti francouzsky mluvícími turisty a s kufry na střeše. Hned nám bylo jasné, že je to trošku jiná liga. Jednalo se o spoj patrně nějaké cestovní kanceláře, jelikož i turisté, které vezl, byli vybaveni spíše do hotelového rezortu, než k nějakému expedičnímu poznání krás Madagaskaru. Rozloučili jsme se s Momem a vyrazili k Toliaře. Cesta byla lemovány pestrými hrobkami Mahafalů.
Stavěli jsme na různých atraktivních místech, třeba jako u chameleóna na klacku, výrobny dřevěného uhlí, vesnice… vždy je na vyfocení a na povel démarrage se dodávka dala vždy do pohybu. Turisté s kufry kolikráte platili za ukázku chameleóna, za ukázku vesnice, za ukázku výroby uhlí…., byla to přesně moje představa poznávání Madagaskaru z rychlíku. Za pár Ariarů se dalo nafotit spoustu usměvavých Malagašů a kvalita snímků byla jen ovlivněna kvalitou foto-výbavy. Nejsem a naštěstí žádný z nás nebyl příznivcem tohoto stylu, proto jsme kufříkáře nechali v divadle v první řadě a účastnili se pouze pasivně.
Krajina se změnila z červené plošiny, místy porostlé travou na hustou bílou změť pichlavých křovin. Ocitli jsme se v kraji trnité buše. V dáli začal svítat Mosambický kanál. Netrvalo tomu ani hodinu a dorazili jsme do Toliary. Původně Momo domluvil, že nás dodávka vyhodí někde v Toliaře, ale z francouzsky mluvících turistů se vyklubalo, že také jedou do Ifaty. Ještě předtím si ale chtěli vyzvednout peníze v bance. Po menším zdržení jsme se vydali uličkami Toliary k stanovišti spojů jedoucích do Ifaty. Bylo to něco mezi skladkou a opuštěným přístavem. Páchnoucí rozkládající se maso a rybina se spoustou much nás přivítalo na stanici. Když jsem spatřil náš autobus, blýskla mi jiskra v oku. Tím musím jet! Byl to náklaďák s korbou pro přepravu lidí a zboží.
Lidé seděli ve dvou řadách s uličkou uprostřed, po čtyřech vedle sebe. Pod sedačkami byly pytle s moukou, prostor mezi mnou pytli a stropem vozu zaplňovali děti. Dokonalá plechovka sardinek. Na střeše byly v několika řadách zavazadla a zboží. Na tom všem seděli ještě někteří odvážlivci. Fakt síla! To je Madamasakr! Autobus se dal do pohybu. Asi 20km rychlostí se sunul po písčité vozovce s povrchem jak cedník. Cestou jsme vytahovali dodávku zapadlou v písku. Tady mají nákladní vozy své opodstatnění. Jen jsem si říkal, jak dokáží odhadnout hmotnost vozu, aby se nepropadal do písku. Cesta uběhla jak voda a po několika magrovových zátokách jsme dojeli do Ifaty. Výstup byl někde mezi ploty. Hnedka po výstupu si nás odchytil Patrik, místní tipař. Řekli jsme mu kam chceme a on nás pěšinou, opět mezi ploty, kde bych cestu nehledal odvedl k hotelu Chezz Alex. Cestu se s námi domluvil na návštěvě trnité buše a s Regínou na potápění pro další den. Ubytování přímo u pláže. Chvilku jsme řešili, zda –li jde zavírat okno, teplou vodu a podobné věci, ale jelikož to byl standard všech apartmánů. mělo to pramalý smysl. Po vybalení vrchní části krosny jsme se sešli u moře. Byla zde nádherná písečná pláž, krytá před vlnami korálovým útesem. Po týdenním trmácení ostrovem byl toto opravdu ráj.
Lehce jsme se smočili v Mosambickém kanálu a šli na večeři do restaurace patřící hotelu. Honza si dal oblíbené zebu, které zde bylo opravdu výtečné. Ostatní jsme hodovali na mořských plodech, jenž jsme si též nemohli vynachválit. K večeři přišel i místní tipař Lunga, který v restauraci sháněl turisty na potápění, trnitou buš a pozorování velryb. Uměl docela obstojně anglicky. Bavil se hlavně s Regínou a také se s ní domluvil na potápění. Patrik měl hold smůlu.
Po večeři jsme s Romčou ochutnali místní pivko s názvem Gold. Byl to další produkt pivovaru Three Horses Beer (THB) z Fianaru. Krom lihatosti mě nějak nezaujalo a vrátil jsme se zpět k milovanému toniku. Šli jsme se uložit ke spánku. Trošku mě zaskočilo, že generátor vypnuli asi po půl hodině od našeho odchodu. Pro další dny jsme se domluvili, že je nezbytné, aby někdo zůstal sedět v restauraci a tím prodloužil dobu, po kterou jde elektřina.
Pondělí 7.9.2009
Ráno jsme se sešli po sedmé před apartmány. Regína vyrazila s Lungou na potápění a já jsme šel s Romčou a Jendou koupit něco ke snídani. Dávat za petit déjeuner 8000Ar, což je v přepočtu asi 80Kč mi přišlo zbytečné, obzvláště když se skládala s půlky bagety a něčeho, co se na ní dalo namazat. Bageta stála běžně okolo 500Ar tedy zhruba 5Kč. Na snídani jsme si koupili kilo banánů za 1000Ar, sušenky za 400Ar a ananas a 800Ar. Docela nízkoropočtová snídaně. Jen na kávu jsem si zašel do restaurace. Po snídani, které se účastnilo štěně místního oříška, kterému jsem dal pro jeho neustálé drbání přezdívku Zablešenec. Romča trošku protestovala, že Zablešenec je nadávka, ale říkal jsem tak i svému psovi, který sic blechy neměl, drbání neodolal, a rozhodně jsem to jako nadávku nebral, spíš jako provokaci psa, kterému to bylo šumafuk.
Ráno jsme se sešli po sedmé před apartmány. Regína vyrazila s Lungou na potápění a já jsme šel s Romčou a Jendou koupit něco ke snídani. Dávat za petit déjeuner 8000Ar, což je v přepočtu asi 80Kč mi přišlo zbytečné, obzvláště když se skládala s půlky bagety a něčeho, co se na ní dalo namazat. Bageta stála běžně okolo 500Ar tedy zhruba 5Kč. Na snídani jsme si koupili kilo banánů za 1000Ar, sušenky za 400Ar a ananas a 800Ar. Docela nízkoropočtová snídaně. Jen na kávu jsem si zašel do restaurace. Po snídani, které se účastnilo štěně místního oříška, kterému jsem dal pro jeho neustálé drbání přezdívku Zablešenec. Romča trošku protestovala, že Zablešenec je nadávka, ale říkal jsem tak i svému psovi, který sic blechy neměl, drbání neodolal, a rozhodně jsem to jako nadávku nebral, spíš jako provokaci psa, kterému to bylo šumafuk.
Poprvé jsem viděl psa doslova hltat ananas. Možná byla chyba mu vůbec něco k snědku dávat, jelikož jsme se malého přítele s kožichem plným blech, nemohli zbavit. Jen po chvílích odcházel za svou psí matkou, což byla naše jedinečná příležitost se mu ztratit.
Po snídani jsme trávili dopoledne odpočinkem na pláži pod kokosovými palmami. Čekal jsme že místní prodejci, kteří po pláži budou u nás zkoušet své štěstí, ale vždy se jen zastavili a nějak se nepřibližovali a zůstali za cedulí „Plage privée“. Při odpočinku se odkudsi vzala felzuma, jenž se rozhodla, že z mého břicha uloví více hmyzu. Když jsem si prohlížel před dvěma roky v ZOO Frankfurt exponáty této překrásné ještěrky, ani jsem nesnil o tom, že ji za dva roky uvidím a budu se ji moci i dotknout. Nádhernou idylu jsem pokazil neopatrným pohybem, při kterém ode mě vystrašená felsuma odskočila na půl metru vzdálené lehátko. Na kokosové palmě v celkem nenápadné pavučině na Madagaskaru hojný pavouk nefila madagaskarská (Nephila madagascariensis). Při přímém pohledu do očí jsem si říkal, zda bych mu stál za seskok, ale jevil se poměrně apaticky. Dlouhé čekání jsem si krátil focením pavouka, dětí hrajících si na pláži a přibližováním pirog pomocí fotoaparátu. Byli zde vidět čluny s turisty, rybáři, vracející se z lovu na útesu, ale i dopravní pirogy, vezoucí po moři náklad. Nejvíce mě však fascinovaly děti. Jejich hry by se daly považovat za dobrou přípravu na dospělost, jelikož loďky, které si za odlivu pouštěly, byly dokonalou změnšeninou člunů jejich otců. Mohly si tak vyzkoušet, jak se chová loď na moři.
Po snídani jsme trávili dopoledne odpočinkem na pláži pod kokosovými palmami. Čekal jsme že místní prodejci, kteří po pláži budou u nás zkoušet své štěstí, ale vždy se jen zastavili a nějak se nepřibližovali a zůstali za cedulí „Plage privée“. Při odpočinku se odkudsi vzala felzuma, jenž se rozhodla, že z mého břicha uloví více hmyzu. Když jsem si prohlížel před dvěma roky v ZOO Frankfurt exponáty této překrásné ještěrky, ani jsem nesnil o tom, že ji za dva roky uvidím a budu se ji moci i dotknout. Nádhernou idylu jsem pokazil neopatrným pohybem, při kterém ode mě vystrašená felsuma odskočila na půl metru vzdálené lehátko. Na kokosové palmě v celkem nenápadné pavučině na Madagaskaru hojný pavouk nefila madagaskarská (Nephila madagascariensis). Při přímém pohledu do očí jsem si říkal, zda bych mu stál za seskok, ale jevil se poměrně apaticky. Dlouhé čekání jsem si krátil focením pavouka, dětí hrajících si na pláži a přibližováním pirog pomocí fotoaparátu. Byli zde vidět čluny s turisty, rybáři, vracející se z lovu na útesu, ale i dopravní pirogy, vezoucí po moři náklad. Nejvíce mě však fascinovaly děti. Jejich hry by se daly považovat za dobrou přípravu na dospělost, jelikož loďky, které si za odlivu pouštěly, byly dokonalou změnšeninou člunů jejich otců. Mohly si tak vyzkoušet, jak se chová loď na moři.
Při odpočinku mě oslovil Malagaš z protější chatrče patřící klubu potápěčů „Le Grand Bleu“. Nabízel mi pozorování velryb. Docela mě to zaujalo, jelikož jsme již v ČR uvažovali o návštěvě ostrova Sv. Marie, kde je prý nejlepší místo na pozorování. Problém byl pouze v tom, že Malagaš anglicky moc neuměl a francouzsky na mě mohl mluvit jak chtěl. Navrhl jsem mu tedy poledne, kdy se budeme moci domlouvat všichni. Kývl a odešel.
Pozoroval jsem navracející se čluny. Věděl jsem tak o Regíně dřív, než byla schopna rozpoznat pláž, na kterou s Lungou směřují. Až později jsem zjistil, jakou pikantnost jsem nafotil, jelikož na jedné z fotek je i náš oběd. Lunga totiž při potápění pozval Regínu na oběd. Byla to skvělá možnost poznání místní kuchyně a bydlení.
Trochu mě zklamalo, že na ostrově mnoha vůní uznávají účelnou kuchyni, tedy vaří tak aby se nasytili a koření nepoužívají. Oběd byla povařená ryba s jednou cibulí, jedním rajčetem a kotlíkem připálené rýže. Bydlení bylo skromné. Jedna jídelní a zároveň spací místnost.
Po obědě jsme zašli opět na pláž. Měli jsme tam domluvené rendez-vous s majitelem klubu. Jak se později ukázalo, byl to Jihoafričan s evropským smýšlením. Angličtina pro něj nebyla problém. Pozval nás na kafe a ukázal nám z knih, s jakými rybami se budeme moci setkat při potápění na útesu. Řekl nám o místní kuchyni, o tom jak místní rybáři likvidují útes, o keporkakách, které včera viděli o potápění a Malagaších. Bylo to opravdu zajímavé poslouchat, byl nad věcí a měl obrovské znalosti v tom co nás zajímalo. Navíc neměl francouzský přízvuk, mluvil pomalu a dobře odděloval slova. Nabídl nám i rybaření za perfektní cenu. Nějak jsme natrefili, že sportovní rybolov provozují spíše na Nosy-bee, kde jsou obrovské jachty s několika pruty, vozící rybáře na moře. Motorový člun mě lákal daleko více a navíc cena pro mě byla přijatelná. Domluvili jsme se na kompromisu pro všechny. Vyjedeme za útes, podíváme se po velrybách, vrátíme se na potápění na útesu, kde si i zachytáme. Dopili jsme kafe a vysoukali se k restauraci, kde jsme měli domluvený sraz s Patrikem. Byl přesný. S povozem taženým zebu stál na smluveném místě. Jen mi nebylo jasné kam se složíme. Malagašská velikost není pro evropské poměry 190cm lidí. Nějak jsme se naskládali, ale bylo mi docela jasné, že takto nevydržím dlouho. Asi po patnácti minutách se mi odkrvily nohy natolik, že již nešli ovládat. Poprosil jsem o zastavení, že se potřebuji protáhnout. Jenda se ke mě připojil. Podivnou akrobacií jsem se snažil postavit na neovladatelné nohy a získat nad nimi kontrolu. Zkončil jsem zapřený o vůz a čekající než se nohy zregenerují. Do pohody jsem se dostal asi až po pěti minutách. Musel jsem přiznat neúspěch a šlapat písek za károu.
Mezitím jsme opustili vesnici a skrze opuncie, baobaby a flamboyanty vešli do trnité buše. Asi po 200m jsme zabočili a po dalších 100m zastavili před obrovským baobabem. Baobab se mi líbil, ale chtěl jsem poznat buš více a proto jsem se pokusil proniknou do trnitého porostu. Příjemné to nebylo, ale o to zajímavější. Několik druhů pryšce, aloe, didierií a křoví, které nedokážu identifikovat, tvořilo nádhernou kulisu na zrzavě rudé lateritové půdě, pod tmavě modrou oblohou. Nedivím se, že toto místo okouzlilo toliko milovníků přírody. Téměř pouštní krajina kypěla životem. Vědět o sobě dávali hlasitým zpěvem hlavně ptáci. Z dáli byl slyšet přibližující se dusot. Byl to pastevec se stádem koz. Mé nadšení přerušilo volání kamarádů, abych se vrátil, protože Patrik již chtěl odjet zpět do vsi.
Vrátil jsem se a za vozem se dopotácel k vesnici, kde jsem opět nastoupil na korbu vozu. V dáli jsem uviděl dravce. Z fotky jsem pak identifikoval káně madagaskarské. U vesnice začínala políčka a blízko nich se místní snažili vypalovat trnité porosty bránicí farmaření. Poněkud ironií osudu je fakt, že až se jim to jednou povede, budou zde jen přesýpající se duny písku, omývané mořem. Tento trend je vidět jižně pod Toliarou, jak jsme mohli posoudit z Regíniných fotek z Anakao.
K apartmánům jsme se dostali chvíli před západem slunce a mohli jsme tak tuto úchvatnou podívanou sledovat. Pak jsme se s Zablešencem přesunuli po pláži k blízké restauraci.
K apartmánům jsme se dostali chvíli před západem slunce a mohli jsme tak tuto úchvatnou podívanou sledovat. Pak jsme se s Zablešencem přesunuli po pláži k blízké restauraci.
Výhled na moře skrze přesličníky (Casuarina equisetifolia), patřícího spíše do Pacifiku na nás udělal dojem. Pokud bychom si nepřipouštěli svou přítomnost na Madagaskaru, bylo by nám zde jak na tichomořském ostrovu, vzdáleném tisíce kilometrů.
Úterý 8.9.2009
Za ranního přílivu jsme vyrazili na velryby. Jihoafričan nám popřál úspěšný lov, půjčil ploutve a brýle a dva Malagaše s motorovým člunem. Nad útesem jsme nahodili udici a vlečením za lodí zkoušeli štěstí. Moc jsme ho neměli a tak jsme návnadu z vody vytáhli a zvýšili rychlost vstříc velrybám. Jejich hledání bylo zajímavé. Spočívalo v Malagaši na přídi, který říkal kormidlujícímu Malagaši, kam má jet. Asi po půl hodině zběsilé jízdy mezi vlnami prohlásili, že dneska máme smůlu a obrátili loď k atolu.
Za ranního přílivu jsme vyrazili na velryby. Jihoafričan nám popřál úspěšný lov, půjčil ploutve a brýle a dva Malagaše s motorovým člunem. Nad útesem jsme nahodili udici a vlečením za lodí zkoušeli štěstí. Moc jsme ho neměli a tak jsme návnadu z vody vytáhli a zvýšili rychlost vstříc velrybám. Jejich hledání bylo zajímavé. Spočívalo v Malagaši na přídi, který říkal kormidlujícímu Malagaši, kam má jet. Asi po půl hodině zběsilé jízdy mezi vlnami prohlásili, že dneska máme smůlu a obrátili loď k atolu.
Všichni až na Vilíka se šli potápět. Nějak se mi nezamlouvá počet žraloků v Indickém oceánu. Radši jsem se věnoval rybaření. Lepší žralok na prutu, než na noze! Žralok se nekonal, jiná ryba také ne a tak jsme se vrátili zpět na pláž. Jihoafričan se omlouval a jako satisfakci za zklamání nám vrátil polovinu ceny. Velice nás tím překvapil, ale hodilo se.
Po obědě v restauraci s vejcem aepyornise jsme se bez Regíny vydali do trnité buše. Regína šla za Lungou, zkoumat vesnický život Malagašů. V trnité buši jsme měli nádhernou příležitost pozorovat strdimily. Jejich focení bylo ovšem horší, jelikož byly velice neposední.
Zašli jsme i trochu hlouběji. Měl jsem jistý úmysl, který bych tady raději ani neměl psát, jelikož turisté z ČR a SR bývají kvůli této vlastnosti v zahraničí právem kritizováni (ti co se toho dopouští). Chtěl jsem si přivézt semínko baobabu a v trnité buši bylo nepřeberné množství nehlídaných baobabů přímo obsypaných plody. Některé byli již ve výšce okolo 3m nad zemí, což stupňovalo pokušení, zmocnit se jich. Myslel jsem, že mi k tomu pomůže asi metr a půl dlouhý klacek. K mému překvapení byl docela lehký a plný mravenců, což jsem zjistil až po prvním úderu. Nakonec mi přišla lepší varianta skoku do trním kdy jsem se přiblížil jednomu z plodů na dosah.
S oranžovým tenisákem jsme se vraceli do vesnice, jelikož čas, na který jsme byli domluveni s Regínou na srazu v restauraci, se nezastavitelně blížil. V restauraci jsme nakonec byli o nějakou minutu dříve a docela jsme si oddechli, že na nás Regína nemusela čekat. Po obědě, tzn. asi po hodině, jsme začali být netrpěliví. Regína přišla asi po hodině a půl, překvapena, že tam stále jsme. Odešla ještě do bungalovu. Asi po další půlhodině jsme se vydali, vzhledem k blížícímu se západu slunce, do želví farmy a doufali, že nás Regína dožene. Farma byla zajímavou botanickou sbírkou rostlin trnité buše.
Želvičky byly bohužel v zimním spánku, tak jsme z nich moc neměli. Uprostřed farmy byl i baobab fony s nádhernou mozaikou houby rostoucí na kůře. Regína dorazila až za soumraku, když už jsme byli na odchodu.
Středa 9.9.2009
Ráno jsme zaplatili za ubytování a odešli k Lungově známé. Jela do Antananariva a tak řekla, že by nás vzala do Toliary. Byla to hlavně zásluha Regíny, která to přes Lungu vykomunikovala. Bylo skvělé, nekrčit se v přeplněném náklaďáku a během půl hodiny být z Ifaty v hotelu v Toliaře. Poděkovali jsme a rozloučili se. Bylo poledne a tak jsme vyrazili na toulačku po městě. V internetové kavárně jsem dostala od Inda za vykopnutí switche přezdívku „Big Foot“. Vilík, kterou mi dal Jarek s Pavlem v Tanzanii se mi líbí daleko víc, ale měl pravdu, že mé rozměry nejsou tak zcela pro Afriku.
Ráno jsme zaplatili za ubytování a odešli k Lungově známé. Jela do Antananariva a tak řekla, že by nás vzala do Toliary. Byla to hlavně zásluha Regíny, která to přes Lungu vykomunikovala. Bylo skvělé, nekrčit se v přeplněném náklaďáku a během půl hodiny být z Ifaty v hotelu v Toliaře. Poděkovali jsme a rozloučili se. Bylo poledne a tak jsme vyrazili na toulačku po městě. V internetové kavárně jsem dostala od Inda za vykopnutí switche přezdívku „Big Foot“. Vilík, kterou mi dal Jarek s Pavlem v Tanzanii se mi líbí daleko víc, ale měl pravdu, že mé rozměry nejsou tak zcela pro Afriku.
Na tržišti prodávali kokosáky z brčkem.
To se nedalo nezkusit. Trochu jsme si říkali, zda pak nebudeme mít problémy, ale pokušení bylo větší. Odpoledne jsme se stavili na poště koupit a odeslat pohledy. Trochu jsem čekal větší výběr, ale asi pohledy u nich tak nefrčí. Před poštou okolo nás prošly dvě dívky. Něco mě na nich zaujalo a asi až po pěti vteřinách jsem zjistil co. Byly to albínky. Párkrát jsem slyšel o albínech v Africe, ale toto bylo poprvé, co jsem se s nimi setkal.
Nebyly nalezeny žádné obrázky
Po večeři jsme se vrátili do hotelu. Regína zkusila pousses-pousses, což je vozík tažený lidskou silou, kterými je Toliara proslulá.
Toliara je menší prašné město nad obratníkem kozoroha s dusným klima. Střetává se zde savana, trnitá buš a písečná polopoušť. Symbolem města se staly rikši zvané Pousses-pousses („Pus-pus), tažené člověkem či kolem. Město zdobí polorozpadlá koloniální architektura z období francouzské nadvlády. Podél ulic jsou vysazené červeně kvetoucí flamboyanty. Toliara bývá spíše přestupní stanicí k plážím okolo Ifaty. Má letiště schopné mezinárodního provozu a je konečnou destinací silnice RN7 vedoucí z Antananariva.
Čtvrtek 10.9.2009
Kolem poledne jsme opustili hotel a pomocí taxíku se přesunuli na letiště v Toliaře. Odbavení bylo jednoduché a kontrola žádná. Při čekání na hodinu zpožděné letadlo se nás Regína zeptala, co si myslíme o tom, že by se na poslední týden od nás odtrhla a vrátila se zpět do Toliary. Trošku nás tím dotazem zaskočila, ale jelikož jsem původně plánoval, že na poslední týden odletím vyšlápnout sopku a Komorských ostrovech a Toliara se nám zdála bezpečná, nic jsme nenamítali.
Kolem poledne jsme opustili hotel a pomocí taxíku se přesunuli na letiště v Toliaře. Odbavení bylo jednoduché a kontrola žádná. Při čekání na hodinu zpožděné letadlo se nás Regína zeptala, co si myslíme o tom, že by se na poslední týden od nás odtrhla a vrátila se zpět do Toliary. Trošku nás tím dotazem zaskočila, ale jelikož jsem původně plánoval, že na poslední týden odletím vyšlápnout sopku a Komorských ostrovech a Toliara se nám zdála bezpečná, nic jsme nenamítali.
Po přesunu do přeletového prostoru, při které kontrolovali pouze letenku a pas, jsem se pokoušel vyfotit největšího motýla na Madagaskaru. No, moc mi to nešlo, ale aspoň jsem zabil dlouhou chvíli. Nastoupili jsme do Boeingu 737 Air Madagascar. Letiště na Madagaskaru jsou trošku jiné než v ČR. Pojížděcí dráha vede doprostřed Runwaye, které má na každém konci obratiště. Start vypadal asi takto: letadlo se pomalu dostalo na startovací dráhu, kde pilot dal plný plyn jak při startu a po pár vteřinách prudce brzdil, jelikož dosáhl obratiště. Otočka byla, že div jsme neškrtali křídlem a následovalo další prudké zrychlení. Po odlepení se od země jsme dělali otočku o 180° při stoupání. Mělo to opravdu šťávu.
Jako občerstvení jsme dostali sýrovou bagetu. Poprosil jsem Romču, aby ji vyfotila, jelikož jsem několikrát slyšel při letech po Evropě, jak si cestující ztěžují na jídlo. Byla to bulka s trochou másla a jedním plátkem sýra, který nebyl skoro ani vidět.
Let byl plný kavitací a připomínal jízdu na horské dráze. V jednom okamžiku jsme měli možnost pozorovat vypalování porostů z výšky 8 000m. Muselo to být ohromné, když jsme to i z letadla viděli. Takovým stylem z Madagaskaru moc nezbude.
Po přistání v Antananarivu jsme měli asi hodinku čas, která utekla jako voda. Při letu do Diega Suarez jsme měli mezipřistání na Nosy Be. Opravdu nádherné místo. Azurové moře, bílý písek a zelené stromy.
Let byl plný kavitací a připomínal jízdu na horské dráze. V jednom okamžiku jsme měli možnost pozorovat vypalování porostů z výšky 8 000m. Muselo to být ohromné, když jsme to i z letadla viděli. Takovým stylem z Madagaskaru moc nezbude.
Po přistání v Antananarivu jsme měli asi hodinku čas, která utekla jako voda. Při letu do Diega Suarez jsme měli mezipřistání na Nosy Be. Opravdu nádherné místo. Azurové moře, bílý písek a zelené stromy.
Přistání bylo osobité, podobné jako na Ibize. Při příletu do Diega jsme si všimli mračen nad Montagne d´Ambre. Vypadalo to na pěknou přepršku, která se nakonec nekonala. Po převzetí zavazadel, která všechna dorazila jsme s malým renaultkem jeli do hotelu. Ceny v Diegu byly vyšší než v Toliaře. V hotýlku co jsme byli se bohužel nevařilo, ale asi 1km od něj v centru města ano. Styl města se podstatně lišil od jihu. Byl zde znát vyšší vliv turismu.