Aye-Aye expedition III. – N.P. Isalo

Skalní masív Isalo skýtá návštěvníkům jedinečnou možnost poznání aridní endemické fauny a flóry s možností trekingu různé obtížnosti.

 

Pohoří Isalo, ve kterém se nachází stejnojmenný národní park je zajímavé svou flórou a faunou, ale i geomorfologií. Zdvihá se nad okolí ve vyprahlé rovinaté krajině, nyní bez stromů. Skaliska se nachází na více jak 81 500 hektarech. Národní park byl založen již v roce 1962. Původní pískovcový masiv byl vzdušným zvětráváním a vodní erozí zformován do několika skalních měst s hlubokými roklemi.
V roklích najdeme rostliny náročné na vlhkost, ve vrcholových partiích pak sukulentní rostliny. Asi nejznámější je Pachypodium rosulatum var. gracilius, které je zde endemické. Rostlina lze snadno poznat podle kulovitého bazálního kaudexu, úzkých kopinatých lístků a žlutých květů. Dalšími zajímavými rostlinami jsou palmy Bismarckia nobilis a pryšce Euphorbia primulifolia, které podobně jako například ravenala nebo Uapaca bojeri jsou odolné proti ohni, jejichž riziku je Isalo často vystavováno. V údolích se lze setkat s pandánovými palmami Pandanus pulcher.
Národní park je též přímo protkán malagašskými pohřebišti etnika Sakalava a Bara. Je třeba dbát na tradice a je tedy nemyslitelné například ukazovat na pohřebiště nataženým prstem. Další tradicí je i pokládání kamenů v blízkosti pohřebišť, čímž se žádá o bezpečný průchod svatou půdou.
Nejlepší čas k návštěvě je mezi dubnem a říjnem. Objevovat krásy parku se dá buďto s využitím vozidla či pěšky a v různých kombinacích obou způsobů. Trasy skrze park pak jsou od lehčího vycházkového stylu po náročný trekking čímž nabízí vyžití širokému spektru turistů.

 

Pátek 4.9.2009
Hned po snídani jsme nafasovali lahve vody, ponechali jsme u Moma krosny a s menšími batohy se vydali k připravenému vozu. Trošku mě mrzelo, že jsem se nedomluvil s Momo-dcerami na lahvi vody navíc, což se mi málem stalo osudným. Polonákladní Peugeot nás vyvezl z vesnice Ranohira jakousi polní cestou skrze planinu k skaliskům Isala. Při průjezdu velice děravou cestou, která by byla třešinkou i pro SUV offroady, jsme zastavili na vyvýšenině, odkud se ke skalám cesta jen svažovala dolů. I když jsme tam stavěli pro nejlepší výhled na Isalo, daleko více mě zaujala vyprahlá plošina, na které se krom jednoho stromu nacházela ještě suchá načervenalá tráva.

 

 

Slunko již značně pálilo a tak jsme docela rádi nastoupili zpět na krytou korbu pickupu. Asi po deseti minutách jsme dorazili k pandánovým palmám a stromům připomínající akácie, ale bez trnů. Po vystoupení z auta naše místa zaplnili vesničané ze staré Ranohiry. Bylo vidět, že Momo dokáže organizovat velice efektivně. Zatímco jsme se ukrývali ve stínu stromů, auto odjelo. Přebrodili jsme potůček a vydali se vysokou travou ke kaňonu des Makis. Slunko vydatně pálilo a tak stín, který skalní průrva skýtala, byl nedocenitelný. V rokli byla kaskáda jezírek s vodopádky tekoucí přes obří balvany. Prošli jsme asi 300 metrů do hloubi průrvy a užili si patnáctiminutové přestávky ve vlahém stínu u jezírka.

 

 

Skaliska byla studená a dalo se o ně hezky zchladit. Okolo rostlo nespočetné množství kapradin, což dávalo tomuto místu prehistorický charakter. Přelet pteranodona nad roklí by jen dobarvil atmosféru patřící do období křídy, ale to by zde již nebylo bezpečno.
Po přestávce jsme se vydali z rokle ven a začali stoupat k aridní plošině nad námi. Polední slunce vybíralo svou daň a ztráta tekutin byla obrovská. Na okraji lesíka jsme narazili na skupinku lemurů kata. Byli pohublí a vypadali omšele. Divočina se s nimi evidentně nemazlí, na rozdíl od šťastlivců v zoologických zahradách.

 

Obrázek: Lemur kata (Lemur catta) v N.P. Isalo

 

Prašná cesta stoupala výše. Občasné stromy umožňovali odpočinek ve stínu. Na jednom kameni se mihla nějaká ještěrka. Byla docela daleko, tak jsem až z fotky zjistil, že se jedná o leguána Oplurus saxicola. Velké štěstí narazit na tohoto vzácného tvora v přírodě.

 

 

Pokračovali jsme ve výstupu. Dusno na poledním slunci spojené s prašností způsobovalo značné obtíže při výstupu, jinými slovy jsem se do kopce již ani moc nepotácel, ale spíše plazil. Průvodce s ostatními šel na vrcholovou plošinu, která měla pár stromků se stínem. Regína na mě čekala, což mi pomohlo při výstupu. Byla to hlavně morální podpora, jelikož i když jsem si byl vědom, že od průvodce mě dělí jen asi 200m, mít někoho v dohledu, mě do kopce více pohánělo, než myšlenka toho co je na kopci. S velkým sebezapřením jsme s Regínou dorazili k ostatním. Průvodce po kratší přestávce navrhnul výstup na ještě jeden pahorek odkud je nejlepší výhled na okolní planinu. Po té co jsem zjistil, že není při cestě, opřel jsem se o strom a čekal v ústraní. Mezi tím se trošku zatáhlo, což zpříjemnilo podmínky. Romča s Jendou mi nabídli iontový nápoj. Jakákoli tekutina byla k nezaplacení. Navíc mě to docela nakoplo. Asi po půl hodině jsme pokračovali v túře. Cesta již nebyla tolika do kopce, spíše po většině naopak, navíc jsme šli již v polostínu.

 

 

Užíval jsem si aridní flóry a výhledů do okolí. Našli jsme i první žlutě kvetoucí Pachypodium rosulatum. Bylo to podobné jako když se turisté dostanou do národního parku v Africe a přes cestu jim přeběhne první zvíře. Každý ho má minimálně třikrát na fotce. A podobně to bylo i s tímto pachypodiem. Všichni ho máme na fotce a pokud bychom měli více času, možná bychom s ním natočili i video… Následně jsme však potkali daleko hezčí a rozkvetlejší. Z živočichů jsme již narazili pouze na překrásně zbarvené saranče a housenku. Docela mě zamrzelo, že sebou nemám objektiv na makro, jelikož při focení hmyzu a květů by se člověk docela vyřádil.

 

 

Cesta ubíhala a z vrcholových partií, kde rostla jen tráva, lišejníky a sukulentní rostliny jsme klesali do nižších partií, kde se opět začali objevovat stromy. Postupně jsme scházeli k potoku.

 

 

Byla zde jasně vidět přítomnost vody dle hustého zeleného lesíka v údolí. Vlhké a chladivé klima rokle bylo po túře vyprahlou krajinou neskutečně příjemné. Po sestupu k potůčku jsme měli možnost se vykoupat v tůňkách. Je na pováženou zda to risknou či nikoliv, jelikož sladká voda v tropech je přímo ráj pro parazity. Průvodce (kniha) se sice vyjadřoval, že je to bezpečné a průvodce (člověk) tvrdil, že voda je čistá, ale již několikrát jsem viděl místní hodnotit vodu… podívají se, zhodnotí a na pohled byla voda skutečně čistá. Nevím jak veliké by museli motolice způsobující schistosomózu být, ale riziko jejich výskytu je až příliš vysoké, proto jsem si lákavou koupel odpustil. Zkusila to jen Regína a docela si to pochvalovala. Po přestávce na koupačku jsme razili ke kempu.

 

V údolí potoka jsme narazili na ledňáčka chocholatého (Alcedo vintsioides), v angličtině označovaného jako Madagascar Kingfisher (Coryrhornis vintsioides). Hrůza! Ani v latině se systematici nedohodnou, vyznat se v tom je pak skutečně věda. Byl velice plachý a jak jsme se trochu přiblížili, uletěl. Za ledňáčkem bylo rozcestí, do kempu po proudu, nebo roklí asi 700m k vodopádu. Na mě v kempu čekal chlazený tonic a úžasná kávička. Nemohl jsem je nechat čekat. Rozdělili jsme se. Regína a Holanďani šli k vodopádu, ostatní do tábora.

 

 

Tonic byl skvělý, jen zasyčel. Sešli jsme se k večeři u které nám hráli místní na kytary a zpívali. Hezký večer, ale únava zvítězila a tak o něm těžko můžu povídat.

 

 

Sobota 5.9.2009
Po probuzení a následné snídani jsme se vydali za dalším poznáním krás národního parku. Stoupání bylo nadmíru příjemné jelikož jsme stoupali v dopoledních hodinách, ve stínu a ve vlhčím vzduchu. Na vrcholové plošině jsme se mohli pokochat lesem, nacházejícím se v rokli, ve které jsme nocovali. Skály zde již nebyly jen pískovcové, ale byly zde vidět poměrně hezké skalní útvary mnoha barev. Procházeli jsme po železité půdě zrzavé barvy porostlou krvavě rudou travou.

 

 

Slunce začalo připalovat, ale dalo se to snést. Střídaly se nám výhledy do údolí a na skalní města. Setkali jsme se i s obrovskými aloe, jak jinak než endemické Aloe isaolensis. Asi po třech hodinách putování krajinou podobného rázu jako včera jsme dorazili k pohřebišti Sakalavů. Naše vzdálenost přesahovala 200m, nicméně průvodce nás na onen fakt upozornil. Samozřejmě jsem při nadšení z toho, že vidím pohřebiště porušil fady, zapomněl se a ukázal na pohřebiště nataženým prstem. Naštěstí průvodce byl lidumil a tak se vše obešlo bez boje. O kousek dál jsme měli možnost poznat maskovací schopnosti madagaskarského hmyzu. Kudlanky bych si opravdu nevšiml a mšice spíše připomínali lišejník.

 

 

V dohledu byli opět pandány, což svědčilo o přítomnosti vody. Netrvalo tomu ani pět minut a dorazili jsme k koupacímu jezírku. Opět jsme až na Regínu a Holanďany odolali, ale bylo to o fous, jelikož tato tůňka s vodopádem byla opravdu překrásná.

 

 

Svou pozornost jsem od jezírka odváděl k motýlům a vážkám. Po koupání a odpočinku jsme se vydal překonat poslední hřeben a sestoupat do vesnice k Momovi.

 

 

Cestou jsme se zastavili u rakve čouhající ze skály, kde nám průvodce vysvětloval pohřbívání a tradice s tím spojené. Na dotaz, zda –li jsme na pravém pohřebišti (vypadalo muzeálně), jsme se dozvěděli, že je zde, aby turisté viděli jak to vypadá. Co by neudělali pro turisty… i pohřebiště. Pokračovali jsme ve stoupání pěšinou, až jsme se dostali na náhorní plošinu. Na té nám průvodce ukázal krokodýlí skálu, která v určitém úhlu byla skutečně jako krokodýlí hlava. Nedaleko krokodýlí hlavy byl placatý kámen, nebo spíše kamenná deska ve tvaru Madagaskaru, skoro jako odlitá z betonu. Skoro jsem si říkal, když vybudovali pohřebiště pro turisty, zda toto není také jen turistickou atrakcí. Po překonání roviny nastal sestup, při kterém nás čekali dvě překvapení. Prvním bylo opravdové, plně funkční pohřebiště ve skále, respektive kibori, ve kterém je zesnulý nějaký čas uložen před famadihanou. Další byla láčkovka, rostlina, kterou bych tady nečekal. Vyskytují se spíše v deštných pralesích, hlavně pak v Masoale.

 

 

Při sestupu jsme byli průvodcem zastaveni, že za křovím jsou lemuři. Nebyli však na nás tak zvědaví, jako mi na ně a utekli. Lemouni nezodpovědní! Sestoupili jsme níže a prošli jsme okolo další kibori. Průvodce říkal, že máme velké štěstí jelikož v této kibori je vážený muž z Ranohiry a večer bude mít famadihanu a pokud bychom chtěli pokusí se zařídit i naší účast na rituálu. Všichni souhlasili, mě se moc nechtělo a rozhodl jsem se, že se nezúčastním. Překročili jsme potok, na které se zrovna konalo velké prádlo, mydlinky všude.

 

Obrázek: Velké prádlo

 

Četl jsem jak jsou madagaskarské potoky bohaté na ryby. Nechci být skeptik, ale takové praní nemohou přežít. Vzpomínám si, že v minulosti, když v Rakovníce vyráběli mýdlo, došlo občas k úniku a mydlinky byly vidět a mýdlo cítit ještě v ústí potoka do Berounky v Roztokách u Křivoklátu. Fakt je, že v Rakovnickém potoce občas ryby byly, ale řekl bych, že to bylo způsobeno jejich migrací do přítoků. A proč tom píši? Již onehda jsem mohl sledovat vliv znečištění vody na život v ní a znečištění Rakovnického potoka nebylo ani z poloviny takové jako tohoto potoka mezi starou a novou Ranohirou. Ale třeba i zde ryby migrují, nebo si zvykly, nebo… tam kdysi žily! Bylo to trochu jak na zámku a v podzámčí. V parku byla voda průzračná a před parkem se měnila ve stoku. Stejně tak se mění i Madagaskar, kdysi klenot, dneska perla a zítra???

 

Obrázek: Malagašská cihelna

 

Prošli jsme okolo malagašské cihelny, kde z měkké půdy u potoka dolují hlínu, vytvarují z ní cihly, nechají je na slunci uschnout, postaví z nich pec a zapálí v ní oheň. Tím dojde k vypálení cihel a zvýšení odolnosti materiálu proti vodě. Cestou jsme potkali ještě pár chameleónů, kteří mě nějak nezaujali a nevěnoval jsem jim patřičnou pozornost. Až na zahradě u Moma byl jeden co mě zaujal. Bylo to hlavně pro jeho velikost. Byl to chameleón obrovský (Furcifer oustaleti), kterého jsem viděl i před zahradou ve velikosti kolem 15cm, nicméně tento krasavec měl skoro půl metru. Nemohl jsem se ubránit myšlence, jak daleko by se člověk musel vypravit, aby takovýto exemplář viděl a přitom jej má přímo za humny, obrazně řečeno. Nechali jsme chameleóna svému osudu, šli se umýt a převléci, abychom se následně zúčastnili slavnostního obědu. Momo byl machr. Měl to dotažené do detailu. Poseděli jsme s ním i průvodcem u jednoho stolu, zhodnotili výlet a naplánovali co bude dál. Kromě praní, které jsme zmínili kvůli vodě, jsme se Momovi svěřili s famadihanou, přičemž nás Momo ujistil, že návštěva není problém, ale že je to riskantní, jelikož účastníci bývají opilý a plní emocí, avšak budeme li se držet průvodcových rad, bude vše v pohodě. Zeptal se nás zda co pro nás ještě může udělat. Poprosili jsme jej o zajištění spoje do Toliary. K tomuto nám řekl, že to zařídí. Dále jsem ho poprosil, zda by mi nedokázal sehnat nějaké mince pro bratra a na Moravu do sklepa, jelikož malagašské mince jsou tak malé hodnoty, že se k nim nedostaneme. Buďto bývá cena zaokrouhlena, nebo místní nevrací, jelikož „bohatý“ turista drobné nesbírá… Poděkovali jsme mu, domluvili se s průvodcem na tom, že se s námi sejde u večeře a šli prát a odpočívat.

Večer jsme se po večeři sešli s průvodcem jak bylo domluveno, všichni odešli na famadihanu, já jsem si jí tenkrát představoval dle filmu z Madagaskaru, kde byla nazvána jako „Obracení kostí“ a ukázána v dost zvráceném světle. Rozbalili nebožtíka, tancovali s ním, ostatky líbali, polévali vínem a kořalkou… prostě mě to spíše připadalo jako zneuctění památky. Toho jsem se dobrovolně účastnit nechtěl, proto jsem se věnoval svému toniku a počkal při čtení průvodce a plánování až se vrátí Regína. Vrátila se nadšena společenskou událostí a zklamaná, že se tam nedalo moc fotit. Dle jejího výkladu to nebyl takový nářez jako jsem viděl ve filmu, ale alkohol tekl proudem. Až po půl roce jsem viděl fotky, které pořídil Lionel, jeden z Holanďanů co šel s námi. Byly docela mírumilovné a po objasnění tohoto obřadu od paní Kytlové v Tamatave jsem na malagašské tradice značně změnil názor. Ten večer jsem vůbec nelitoval, že jsem nabídky zúčastnit se ceremoniálu nevyužil, ale dnes je mi to s odstupem času a nabytím informaci trošku líto. Co se dá dělat. Pokud se na Madagaskar podíváte a naskytne se Vám tato příležitost, nepromarněte ji, prý to byl opravdu zážitek.