Aye-Aye expedition I. – z Čech do ulice baobabů

 

Svou před cestovní horečku jsem prožíval v práci. Regína mi před chvílí psala SMS, že dorazila do hotelu v Ivatu. S Honzou jsem mluvil před hodinou, těsně před jejich odletem do Paříže. Letěli s Romanou o dvě hodiny dříve, než já. Jejich volbu jsem chtěl uskutečnit také, ale dřívější let byl zcela zaplněn. Slečna v SA mě však přesvědčovala, že 50 minut na přestup na letišti Charles de Gaule bohatě stačí. Když jsem si vzpomněl na přestup na letišti v Amsterodamu při letu do Keni, byl jsem si jist, že neví o čem mluví, avšak pokud chci někam letět musím dělat ústupky. Poprosil jsem tedy Honzu s Romčou, aby mi na CDG prošlápli trasu…

Pomalu jsem se vytratil z práce. Venkovní teplota je na 31°C. To je skvělé, alespoň budu na tropy připraven. Jakmile jsem dorazil do odletové haly ruzyňského letiště a našel si číslo přepážky k odbavení letu, našel jsem si tichý koutek a dal se do finálního dobalování. Vodu z malého batohu jsem přesunul do krosny, ze které jsem naopak vyndal ručník, kartáček na zuby a oblečení na převlečení. Taková jakási malá pojistka, abych mohl existovat, pokud se mi krosna někde zasekne. Mezitím mi Honza volal z Paříže novinku, která mě zcela odzbrojila. Jelikož máme papírové letenky, musíme na každém přestupu projít skrze check-in a znovu se odbavit. No co, let je dlouhý, alespoň nebude plný stereotypu. U přepážky odbavení se mnou hezky zalaškovali: „Antananarivo?!?“ „Kde to je?“ „To vidím poprvé a nějaký ten rok tu již pracuji. A papírová letenka, ta ještě existuje?“ „No počkejte, s ní si ještě užijete legrace!“ a popsala mi situaci obdobně jako Honza, kdy krosna má svůj cíl jasný, ale já se budu muset při každém přestupu opět registrovat. Do Paříže se dostanu a dál pak snad nějak také. Prošel jsem skrze kontrolu zbraní a sodovek a přesunul se ke svému Gatu. Když se začalo pouštět do letadla, Jenda mi opět volal. Popsal mi cestu mezi terminály letiště a řekl vražedný časový limit na check-inu, asi 15 minut s tím, že budou držet odbavení otevřené. S hlavou plnou nových informací opouštím ČR.

 

 

Na letišti Paris Roissy jsem včas a přesouvám se do busu, který má směřovat k terminálu 2D. Po výstupu z autobusu se projevuji jako naprostý chuligán, prodírám se davem cestujících vstříc terminálu 2A. Někteří lidé sice něco pokřikovali, ale nic neházeli, takže jsem se dostal až do míst, kde mělo být schodiště. Do cesty se mi dostali tři maníci letištního personálu, tak jsem toho využil a zeptal se jich na ono hledané schodiště. Samozřejmě jsem okolo něj proběhl. Proběhl jsem podchod silnice rozdělující terminál 2 na dvě části a s jazykem na vestě se řítil k check-inu AirAustral. U přepážky byl jen Jendou s Romčou a znuzený pracovník letiště. Po předložení letenky a pasu mě poslal na policii kvůli pasu. Příslušník, asi znalejší než pracovník odbavení, stejně jako já nechápal o co jde a na pas mi nalepil modrý puntík. Tímto jsem byl jmenován občanem Evropské Unie francouzským způsobem. Na pasu je EU napsána v několika jazycích, shodou náhod i francouzsky, ale až s puntíkem to vešlo v platnost. Kdyby Francie nepředávala předsednictví EU zrovna ČR, která ještě před necelými dvěma měsíci EU předsedala, asi by mě to tak nepodivilo. Již ve třech jsme se přesunuli k letadlu a zjistili, že let bude mít asi dvě hodiny zpoždění. Dali jsme si colu a probírali cestu. Dvě hodiny utekly jako voda a již jsme nastupovali do Boeingu 777 a stoupali nad Paříž. Díky kamerám rozmístěným na přídi a křídlech letadla jsme mohli pozorovat noční Paříž se zářící Eifelovou věží. Příjemně jsem by překvapen večeří s kovovým příborem a skleničkami. Jídlo bylo excelentní. Nad Libyí zhasli světla a letadlo se uložilo ke spánku.

 

Pátek 28.8.2009
Probudil jsem se až nad Indickým oceánem, kdesi na východ od Madagaskaru. Pár hodin na to letadlo přistálo na letišti Saint Denis na Réunionu, nádherném, skalistém ostrově. Zde jsme si opět vystáli frontu na check-in a vyzvedli si palubní lístky na let na Madagaskar. Již zde byl poznat závan divočiny, v odletové hale lítali snovatci a na sklech a stěnách zanechali na sebe památku. Trochu mi to připomínalo Hlavní nádraží v Praze před lety. Po startu se nám naskytl výhled na impozantní soutěsky na Reunionu. Vrchol sopky byl bohužel zahalen v mracích. Po asi 40 minutách letu se nám otevřel výhled na pobřeží s jezery. To byl již Madagaskar. Jak jsme se dostali nad pevninu letadlo sebou začalo házet, že to místy vypadalo, že se na zem dostaneme trochu dříve. I přes roztřepaný let jsme se pomalu blížili k Ivatu. Krajina pod námi se měnila ze souvislého zeleného pásu na sem tam nějaký zelený ostrůvek, jinak spálená, žlutohnědá, kopcovitá krajina, protkaná sítí zrzavých cest. Dosedli jsme v Ivatu. Při výstupu z letadla se mi zdá klima o hodně příjemnější než o den dříve v ČR. Teplota je 25°C a je polojasno.

 

Obrázek: Boeing 737 společnosti AirAustral po přistání v Ivatu

 

Jdeme vyplnit vstupní formuláře do země a vyzvednout si svá zavazadla. Před třemi měsíci byla zrušena vízová povinnost pro EU, takže papírování je podstatně jednoduší. Vyplnilo se pouze prohlášení a odevzdal pas a čekalo se, až vše celník s razítkem hromadně potvrdí. Rozdávání bylo v duchu švédských stolů, kdy si jaký pas vezme, takový bude mít. Byla ovšem možná výměna pasu i s ostatními cestovateli, čehož jsme s radostí využili. Mezitím Honzův i Romanin batoh dorazil, svůj jsem tam nenašel. Asi po patnácti minutách mi bylo jasné, že batoh zůstal v Paříži. Nemůžu přeci chtít, aby mi za pouhé tři hodiny (počítám vč. zpoždění odletu) přeložily batoh. I když jsem to čekal, moc radost jsem z toho neměl. Šli jsme vyplňovat další papíry na odbavení zavazadel. Naivně jsem si myslel, že by mi třeba z letiště mohli zavolat, až batoh dorazí, ale dozvěděl jsem se, že volat na letiště musím sám. Trošku komplikované, jelikož francouzsky se s nimi nedomluvím. Zeptal jsem se, kdy můj batoh dorazí, odpověděli, že snad zítra. Asi hodinu po příletu jsme odcházeli z výdeje zavazadel do haly, kde na nás měla čekat Regína. Místo ní v hale čekal dav s kamerami a mikrofony. První jásot vystřídalo vypískání a posunky, že máme vypadnout.

 

Začátkem roku 2009 na Madagaskaru svrhli prezidenta a v hlavním městě se odehrávaly v určitých intervalech vlny nepokojů spojených s protesty proti novému prezidentovi (Andry Rajoelina) i proti starému (Marc Ravalomanana).

Shodou náhod, asi 40 minut po našem přistání, přistál prezident Mosambiku, Armando Guebuza, kterého na letišti vítal Andry Rajoelina. Byl zde projednávat strategické partnerství, což samozřejmě přitáhlo pozornost místních médií a politických nadšenců.
Po tom co jsme se probojovali davem Malagašů, spatřili jsme Regínu. Zatímco jsme si popisovali stav situace vešly do haly prezidenti s doprovodem asi deseti vojáků se samopaly. V následujících okamžicích se dav novinářů vrhl k prezidentům na což reagovali vojáci. Trochu nadneseně, situace by se dala přirovnat k velké vlně, jenž se při dopadu na útes vrací rozptýleně zpět do moře. Vše se obešlo bez výstřelů, ale akt vojáků byl natolik přesvědčivý, že by mě výstřely nepřekvapily. A tak dav hrnoucí se k státníkům prchal o život od vojákům. Naštěstí jsme byli dostatečně daleko a nechytili jsme vše v plné razanci. Nikomu se nic nestalo a o první zážitek na ostrově bylo postaráno.

Vzhledem k nepřítomnosti mého batohu jsme museli změnit plán okamžitého odjezdu do Morondavy a vrátit se, po výměně peněz na letišti, do hotelu Manon Rouge v Ivatu. Po ubytování jsme měli volné odpoledne, tak jsme vyrazili do krokodýlí farmy asi 12km vzdálené. Prašnou cestou okolo letiště jsme se mohli nádherně adaptovat na místní podmínky.

 

Obrázek: Poslední směrovací tabule ke krokodýlí farmě

 

Před 17. hodinou jsme dorazili na místo určení. Farma byla i malou zoologickou zahradou s některými poklady madagaskarské fauny a s exotickou perlou, pštrosem dvouprtstým. Na borovicích Pinus patula, původem z Mexika, mají své útočiště sifakové. Jsou zde volně a neutečou, jelikož okolo je suchá step a zde jsou krmeni a nic jim evidentně nechybí. Vzhledem k našemu pozdnímu příchodu je většina zvířat zalezlá. Chovatel, který si nás všiml se nám chtěl pochlubit pštrosem a tak zalezl do domku, kde pštros spal. Po menším zarachocení pštros vyběhl ven a chvíli na to i ošetřovatel. Jeho nadšení z takto exotického zvířete jsme nesdíleli a tak jsme se přesunuli k občerstvení. Lákadlem bylo místní pivo, Three Horses Beer, a krokodýlí špíz. Pivo, i když se honosilo názvem Pilsner, bylo mýdlovité a krokodýl chutnal jako tučné kuře se silným akcentem rybiny. V dané situaci to však dokonale dokreslilo atmosféru večerního Ivata.

 

Obrázek: Krokodýlí špíz a místní pivo

 

Do hotelu jsme se vrátili až za tmy. Docela mě překvapilo, jak se ochladilo, teplota klesla na 16°C. Docela jsme litoval, že mě nenapadlo přihodit do příručního zavazadla bundu. Mohlo mě napadnout, že na horách, i když v tropech, bude chladno….

 

Sobota 29.8.2009
Ranní kávička s pirožky na terase se sledováním mumraje na ulici před hotelem nám otevřela nový den. V poledne by mělo přistát letadlo společnosti AirAustral, snad s mým batohem. Dopoledne bylo tedy volné. Asi 1km za hotelem se nacházelo tržiště. Vydali jsme se tam. Cestou jsme koupili bagety a vodu. Docela levný způsob stravování, stálo nás to cca 15Kč. Tržiště byla směs všeho možného co lze potřebovat, od oblečení, pře konve k zalévání až po jídlo. Dalo se zde setkat též s různými vrstvami obyvatel většinou příslušníků etnika Merina. Krom hezkých obyčejů si nešlo nevšimnout i toho jak děti přebírají odpadky.

 

Obrázek: Regína s dětským společníkem, který ji následoval až k hotelu.

 

V poledne jsme si domluvili taxi na letiště za batohem. Samozřejmě opět nepřiletěl a další let by měl přiletět až v pondělí. Čekání v Ivatu by byla zbytečná ztráta času, tak jsme se dali na plánovanou cestu do Morondavy. Nechali jsme se odvézt na Southern Taxi-Brousse Station. Cestou jsme jeli okolo mnoha rýžovišť a mohli jsme sledovat obrovskou rozlohu hlavního města, rozkládajícího se na několika kopcích. Na „autobusové nádraží“ jsme vyhledali náš dopravní prostředek, což byla dodávka se sezením v pěti řadách, tři cestující vedle sebe. Až jsme byli plní, vyrazili jsme na cestu.

 

Obrázek: Spoj do Morondavy při nakládání zavazadel na Southern Taxi-Brousse Station Tana

 

Kousek za městem se začala cesta klikatit. Hlasitě hrající místní hudba dokreslovala nezapomenutelnou atmosféru malagašského cestování. Po asi osmi hodinách jsme zastavili na občerstvení, kdesi uprostřed tmy. Dočerpali jsme pouze zásoby tekutin a pokračovali dál. Někteří malagaši v následujících zatáčkách své večeře vyhodili a následně většina usnula. Další zastávky na protažení byly asi po 4 hodinách. Skrze noc jely tři dodávky společně a jejich řidiči byli asi dvacetiletí. Cestou se různě předjížděli, kolikráte jeli vedle sebe a rychlost zde nehrála žádnou roli. Posléze mi došlo, že styl jízdy neuzpůsobily závodům, ale aby do tmy koukal jeden z řidičů a ostatní jeli dle toho jak jej viděli. Jelikož jsou silnice na Madagaskaru místy jak řešeto, rychlost kterou se řítili byla obdivuhodná.

 

Neděle 30.8.2009
V jedné „no name“ vesnici jsme zastavili za svítání a polovina pasažérů zde vystoupila. Když jsem si šel stejně jako většina ostatních odskočit, vyřítilo se na mě ze tmy prase. Jak jsem se rychle probudil z polospícího stavu. Nevím kdo z nás byl z toho setkání překvapenější, nicméně mě přesvědčilo, že bych se v noci neměl toulat dál od vozu. Další setkání již nemusí být čuník optimista… Do Morondavy jsme dorazili kolem desáté ráno. Křeče v kolenou již byli nesnesitelné. Procházeli jsme hotýlky, až jsme našli jeden co nebyl v průvodci, za celkem přijatelnou cenu. Navíc na recepci měli neodolatelný tonik, bez kterého bych neodešel. Domluvili jsme se, že se dáme asi na dvě hodiny do pohody a pak vyrazíme na koukačku po městě doplněnou obědem. Před odchodem do města jsme se domluvili na návštěvě N.P. Kirindi. Avenue de Baobab sice v nabídce byla také, ale za nepřiměřenou cenu.

 

Obrázek: Ceník výletů

 

Město působilo postkoloniálním polorozpadlým stylem. Mozambický kanál byl poměrně špinavý, což jsem připisoval ústí blízké řeky a o něco vzdálenější Zambezi. Usměvaví Malagaši a výborný oběd dodal příjemný nádech exotických dálek. Po jídle jsme se vydali po pláži k ústí řeky, kde se měly nalézat mangrovy. Asi po třech kilometrech jsme svou cestu vzdali a vrátili se do města shánět auto na cestu do Ave d Baobab.

 

Morondava je klidné pobřežní město s písčitými ulicemi a rozpadající se koloniální architekturou. Na jižním okraji města, u delty ústí řeky Morondava, jsou rozsáhlé mangrovy, kde lze pozorovat ptactvo. Střední a severní část má zase poměrně hezké pláže, avšak místy působí polorozpadle. Morondava a okolí je bývalým epicentrem Království Sakalava. V okolí města je spousta pohřebišť zdobena řezbami s erotickými motivy. Bohužel, drtivá většina slavných a posvátných pohřebišť byla vypleněna nebo se rozpadá. Turisté navštěvují Morondavu především jako výchozí bod pro návštěvu Avenue du Baobab, N.P. Kirindi a N.P. des Tsingy de Bemaraha.

 

 

Na hlavní třídě do a z města jel proti nám malý Renault s nápisem taxi. Vezl ženu s dítětem nicméně jak nás viděl, vyložil je a nabízel svezení nám. Po dohodě na ceně jsme vyrazili. Naším prvním cílem byla čerpací stanice, kde jsme doplnili palivo. Cestou po rozbité asfaltce jsme málem přejeli skoro dvoumetrovou užovku madagaskarskou (Leioheterodon madagascariensis). Asi po šesti kilometrech jsme sjeli na kvalitnější prašnou silnici. A postupně vjížděli mezi rýžová pole. U prvního grandiózního baobabu Grandidiérova jsme zastavili, což způsobilo, že se seběhly děti z blízkého okolí. Udělali jsme pár fotek, dětem jsme je ukázali, Regína je potěšila laskominou.

 

Obrázek: Vilík ukazuje fotky dětem

 

Za dalších deset minut jsme dojeli do Avenue de Baobab. Ve stínu obrovitých stromů si člověk připadá jak mravenec. Při čekání na západ slunce jsme si celou alej prošli. Asi uprostřed byla vesnička, kde místní nabízeli plody baobabu a chameleóna obrovského. Vše za poplatek nebo dárek.

 

Obrázek: Avenue de Baobab odpoledne

 

Západ slunce probarvil kůru baobabů do měděna a rostoucí stíny dodali tomuto místu na magičnosti. Kromě baobabů jsme mohli sledovat místní, jak zahánějí zebu.

 

Obrázek: Avenue de Baobab při západu slunce

 

Pro rozveselení obcházely děti z blízké vsi turisty a zpívali Marseillaisu. Ve Francii by vyzněla jinak, ale na tomto magickém místě bych raději slyšel nějakou místní píseň, a že jich Malagaši pěkných pár mají. Když vezmu v potaz o čem se v Marseillaise zpívá, jsem docela rád, že zpívali jen první sloku a refrén, z „Tremblez, tyrans et vous perfides – L’opprobre de tous les partis, Tremblez! (Třeste se, tyrani! A vy, zrádci, hanbo celé země! Třeste se!)“ bych měl spíše špatný pocit. Nicméně zpěv ustal, děti se rozběhly, slunce zapadlo a my jsme v taxíku mířili zpět do Morondavy.

Slyšel jsem, že se u Morondavy našla ropa, a že svržení prezidenta bylo účelné pro její těžbu. Doufám, že to tak není a Ulice baobabů zůstane zachována i dalším generacím. Toto místo je na Madagaskaru stejně pompézní jako Koloseum v Římě či Pyramidy v Egyptě.