Aye-Aye expedition – fauna Madagaskaru II

Úspěšnost přežití mnoha živočichů je nepřímo závislá na schopnosti adaptovat se, splynout s okolím či předstírat jiného živočicha za účelem odstrašení či získání času na záchranu života. Ukázkou adaptace mohou být madagaskarské šelmy, splynutí s okolím lze obdivovat u mnohých plazů a odstrašování a matení svým vzhledem lze pozorovat u hmyzu. Pokud Vás zajímá více, pokusím se v tomto článku mnohé popsat. Dále se budeme věnovat bodlínům, letounům, kytovcům a ptákům.

Madagaskarské šelmy jsou přesnou ukázkou toho, jak se fauna Madagaskaru adaptovala na nynější podmínky. Jelikož se na ostrově, na rozdíl od africké pevniny, neprohání stáda zeber, antilop a pakoňů, nepřežily by zde velké šelmy, které jsou na lovu ve velkých stádech závislé. Madagaskarské šelmy proto nejsou savanovými predátory, ale šly o trochu jinou cestou. Díky své nízké hmotnosti, vysoké pružnosti a hbitosti jsou schopni svou kořist pronásledovat jak po zemi, tak i do úzkých větévek stromů. Madagaskarské šelmy tvoří monofyletickou skupinu živočichů, příbuznou čeledi promykovitých.

 

• Šelmy madagaskarské (Eupleridae)
  • pucholové madagaskarští (Euplerinae)
    • Fosa (Cryptoprocta ferox)
    • Puchol velký (Eupleres major)
    • Puchol malý (Eupleres goudotii)
    • Fanaloka (Fossa fossana)
  • Galidie (Galidiinae)
    • Galidie proužkovaná (Galidia elegans)
    • Galidie páskovaná (Galidictis fasciata)
    • Galidie Grandidiérova (Galidictis grandidieri)
    • Galidie tenkopruhá (Mungotictis decemlineata)
    • Galidie hnědoocasá (Salanoia concolor)

 

 

Patrně nejodlišnější z celé skupiny je fosa. Je jakýmsi spojením mezi cibetkovitými a kočkovitými šelmami. Má zcela zatažitelné drápy, což jí umožňuje jak rychle šplhání do korun stromů, tak i následný pohyb po větvích. Jejich aktivita je řízena převážně dostupností potravy a lze se s fosou proto setkat ve dne i v noci. Loví kořist do asi 10kg. Patří mezi vrcholové predátory a nebýt na Madagaskaru krokodýl nilský, byla by fosa největším dravcem na Madagaskaru.

 

 

Pucholové, fanaloka a galidie mají poměrně dlouhou čelist a oproti fosám jsou gracilně stavěné. Kořistí jim je hmyz a drobní obratlovci. V poslední době musí konkurovat cibetkám malým (Viverricula indica), která sem byla zavlečena pravděpodobně z Indie.

 

Tato starobylá čeleď hmyzožravců, žijící pouze Madagaskaru, Komorských ostrovech a Maskarénách, je poměrně variabilní ve vzhledu. Jejich těla jsou pokryta chlupy, které na hřbetě či na celém těle jsou přeměněny na tuhé štětiny a bodliny. Bodlinatí svým vzhledem připomínají ježky, kdežto pokrytí srstí spíše rejsky. Pro svůj vzhled bývali řazeni mezi hmyzožravce, avšak po hlubším průzkumu této čeledi jsou nyní řazeni do samostatného řádu afrických hmyzožravců (Afrosoricida). Nejbližšími příbuznými jsou jim sloni, sirény, damani, hrabáči a bércouni. Jejich aktivita je převážně noční. I když jsou z hlediska potravy omnivorní, upřednostňují hmyz, měkkýše, červi i drobné obratlovce. Zajímavostí této čeledi je upadání do jakého si stavu letargie, obdobě zimního spánku našich ježků, kterým si napomáhá přečkání nepříznivého období. Další zajímavostí je nestálost tělesné teploty, jenž může kolísat v rozmezí až 10°C. Bodlíni ve třetihorách žili i ve východní Africe, dnes je jejich výskyt omezen pouze na Madagaskar. U bodlínů byla prokázána echolokace, mají zalambdodontní stoličky, lebka nemá jařmové oblouky. Vydříci jsou uzpůsobeni lovu ve vodě protáhlým tělem a dlouhým ocasem. Nozdry při potápění uzavírá zkostnatělá destička. Zadní nohy jsou přizpůsobeny pro plavání ve vodě kožnatou blánou. Nemají klíční kosti a pánevní kosti jsou nesrostlé. Pro hmatovou orientaci ve vodě mají na čenichu a na krku hmatové fousky – vibrisy.

 

• Bodlínovití (Tenrecidae)
  • Bodlín zemní (Geogale aurita)
  • Bodlín vodní (Limnogale mergulus)
  • Bodlíni (Microgale)
  • Krtobodlíni (Oryzorictes)
  • Vydříček (Micropotamogale)
  • Vydřík (Potamogale)
  • Bodlíni ježkovití (Tenrecinae)
    • Bodlín Telfairův (Echinops telfairi)
    • Bodlín páskovaný (Hemicentetes semispinosus)
    • Bodlín ježkovitý (Setifer setosus)
    • Bodlín bezocasý (Tenrec ecaudatus)

 

Změnami životního prostředí je mnoho druhů této čeledi ohroženo vyhynutím.

 

Hlodavci (Rodentia)

 

Madagaskarští hlodavci jsou velice různorodí ve velikosti, vzhledu i životním stylu. Všichni patří do podčeledi madagaskarských křečků (Nesomyinae).

• Křečci madagaskarští (Nesomyinae)
  • Křeček stromový (Brachytarsomys)
  • Křeček rákosový a křeček hrabošový (Brachyuromys)
  • Křečci (Eliurus)
  • Voalavoanala (Gymnuromys)
  • Křeček velký (Hypogeomys)
  • Křeček malý a křeček pískomilný (Macrotarsomys)
  • Monticolomys
  • Křečci madagaskarští (Nesomys)
  • Voalavo

 

Patrně nejzajímavější je křeček velký, v angličtině označovaný „obří krysa“. Je úctyhodné velikosti a hmotnosti kolem 1,2kg. Vzhledem připomíná kombinaci králíka a krysy. Před dravci uniká s použitím silných zadních nohou. Antipredační strategií je i slákání až 90cm do výšky. Jsou monogamní a teritoriální. Jsou aktivní od soumraku do úsvitu. Přes den odpočívají v až 5m hlubokých norách, majících až 6 vstupů, které bývají ucpány listy a špínou, čímž odrazují hroznýše. Jsou ohroženy, jako většina zvířat na ostrově, změnou životního prostředí.

 

Do řádu letounů patří kaloni a netopýři. Přední končetiny jsou metamorfovány na křídla pokryta kožovitou blánou, umožňující aktivní let. Zadní končetiny jsou uzpůsobeny k zavěšování. Většina druhů je s noční aktivitou. V noci se orientují pomocí echolokace. 67% letounů je na Madagaskaru endemických.

 

 

Kaloni (Megachiroptera) jsou býložraví, živící se plody, nektarem, pylem a listím. Chybí jim ocas i ocasní blána. Echolokaci používají jen některé druhy. Všichni kaloni mají vynikající zrak, který je hlavním orientačním smyslem. Největším madagaskarským kaloněm je druh Pteropus rufus. Má rozpětí křídel až 1,5m a dosahuje hmotnosti okolo 1kg. Lítají za potravou pouze v noci a jejich dolet bývá do 50km. Svým výskytem jsou vázáni na zdroj vody. Žijí pouze na Madagaskaru. Druhým největším kaloněm ostrova je kaloň madagskarský (Eidolon dupreanum). Vytváří kolonie na velkých stromech až o 500 jedincích.
Z netopýrů (Microchiroptera) jsou na Madagaskaru nejrozšířenější netopýrci myzopoda (Myzopoda).

 

 

Indický oceán a Mosambický kanál je domovem mnoha kytovců. Při výpravách na moře se lze setkat s delfínem obecným (Delphinus delphis), delfínem pruhovaným (Stenella coeruleoalba), delfínem skákavým (Tursiops truncatus) a může sem zavítat i delfín indočínský ( Sousa chinensis). Hlavní atrakcí při vyjížďkách na moře je keporkak (Megaptera novaeangliae), který vyvádí svá mláďata od června do září v pobřežních vodách Madagaskaru. V dospělosti dorůstají do velikosti 13-16m a mohou vážit až 36 tun. Lze pozorovat jak jejich hřbety protínají vodní hladinu, či jsou vidět jejich obrovské ocasní ploutve, čnící nad hladinu. Mnohdy se je slyšet jejich zpěv, o jehož smyslu se dodnes vedou debaty.

Madagaskar skýtá širokou škálu ptačích druhů, proto vzhledem k obsáhlosti daného téma se zaměřím jen na známější druhy.
O již vyhynulých pštrosech obrovských jsem se již zmínil v samostatném článku.

Čeleď kurolcovití Brachypteraciidae sdružuje tři rody kurolců žijících jen na Madagaskaru. Jedna se svým způsobem o obdobu nestěhovavých mandelíků. Jejich potravu tvoří převážně hmyz, ale nepohrdnou ani menšími plazy. Svým výskytem patří mezi pralesní ptactvo, ale s kurolcem dlouhoocasým (Uratelornis chimaera) se lze setkat i v trnité buši.

 

 

Rod kukalka Coua je na Madagaskaru endemickým. Jeho zástupci značně připomínají africké turaky Musophagidae. Obývají ekosystémy od deštných pralesů (čtyři červené druhy) až trnitou buš jihu Madagaskaru. Na rozdíl od kukaček staví vlastní hnízda.

 

 

Co se týká papoušků, vyskytují se na Madagaskaru dva druhy větších papoušků – Vaza velký (Coracopsis vasa) a vaza malý (Coracopsis nigra). Nelze očekávat pestré zbarvení, typické pro jihoamerické papoušky, oba jsou černě zbarveni. Jednou věcí se tito papoušci vymykají. V období páření ztrácí samice okolo 60% pernaté pokrývky hlavy. Kombinace konstituce těla, menší tělo, dlouhý krk a zahnutý zobák, černého peří a oranžovo-růžové kůže pak může snadno navozovat pocit, že se jedná spíše o divného supa… Dále se lze setkat i s agapornisem šedohlavým (Agapornis canus), který žije i na blízkých ostrovech.

V okamžiku kdy se dostanete do hloubi madagaskarského pralesa, nemůže se stát, že by jste neslyšeli zpěv jednoho z druhů vanga (Vangidae). Na Madagaskaru a přilehlých ostrovech se lze v lesích setkat s 22 druhy těchto ptáků vzniklých adaptivní radiací. Jejich vzhled i potravní návyky jsou různé. Potravou jim jsou drobní obratlovci a hmyz.

S trošku větším štěstím či pozorovacím talentem se lze setkat i s dravými ptáky, jako je káně madagaskarská, orlík madagaskarský, sovou madagaskarskou, orlem madagaskarským a mnoha dalšími.

Na závěr bych se rád zmínil o krásně zbarveném ibisu madagaskarském (Lophotibis cristata), který je zde endemický. Pro své krásné zbarvení bývá často vystavován v madagaskarských expozicích v zoologických zahradách.

 

 

O obojživelných, plazech a hmyzu v následujícím, tentokráte již opravdu posledním, úvodním článku.