Alžírsko

Území Alžírska má prastaré dějiny. Tisíc let před naším letopočtem Kartaginci začali zakládat města na pobřeží Středozemního moře. Během Punských válek se numidské kmeny osamostatnily. V letech 201 – 149 př. n. l. sjednotil král Masinissa numidské kmeny do království. Později území obsadil antický Řím. V 5. st. n. l. ovládli pobřeží germánští Vandalové a smísili se s místními berberskými kmeny. O dvě století později se území stalo součástí Byzantské říše. V roce 709 území dobyli Arabové a obrátili na islámskou víru Berbery. Od 11. století přicházejí další arabští přistěhovalci a území se stává nedílnou součástí Maghribu. Utváření arabského státu bylo ukončeno v 16. století. Pouze okolí města Oránu byla územím patřící Španělské koruně. Silná arabská kolonizace zatlačila Berbery na jih do Sahary či do hor. Panovník v té době podléhal vlivu tureckého sultána. Alžírští mořeplavci té doby byli proslulí nejen svými námořními dovednostmi, ale též velkou mírou pirátství – napadání lodí, států, měst a ostrovů. Zdrojem obživy pirátů bylo otrokářství.
V letech 1830-1870 se Alžírsko postupně dostávalo do sféry francouzského zájmu, až se stala jeho kolonií. Francouzi obsadili veškerou správu země. Odpor byl vždy krvavě potlačen. Prvním významným odpůrcem byl berberský vůdce Abd-el Káder, který v roce 1837 získal pro sebe střední a západní část Alžírska. V roce 1847 byl poražen. Další vlna vzpour se zvedla v letech 1871- 1872, kdy opět povstaly berberské kmeny.
V průběhu druhé světové války vznikl Manifest alžírského lidu, který žádal právo na sebeurčení, zrušení feudálního vlastnictví a četná demokratická opatření. V roce 1945 vystoupila alžírská inteligence s žádostí na plnou samostatnost. Francouzská vláda se snažila Alžírsko udržet a v roce 1947 udělila Alžírsku právo na částečnou samosprávu – tzv. Organický status. V roce 1954 došlo k ozbrojenému povstání, do jehož čela se postavila Fronta národního osvobození. Ta vedla sedm let ozbrojený boj proti Francii. Bojovníci Fronty národního osvobození v zemi rozpoutali boj, který zaplatili životy i civilisté. Povstalci například postříleli civilisty v Oránu (ženy a děti na tržišti) a v boji zabili nebo zlynčovali 50 – 150 tisíc lidí (zejména vojáků). Vojenské oběti byly legitimním způsobem vedení války. V roce 1958 vznikla v emigraci prozatímní vláda Alžírska, kterou uznalo 32 zemí. V roce 1961 povstalo „francouzské Alžírsko“, jeho snaha udržet zemi pod správou Francie, však ztroskotala. V březnu 1962 byly podepsány Eviantské dohody, ty obsahovaly ukončení bojů, postupnou evakuaci francouzských vojsk a plnou nezávislost Alžírska, o němž mělo rozhodnout referendum.
Referendum proběhlo 3. 7. 1962 a v září byla vyhlášena republika. Ze země následně uteklo 10% Alžířanů do Francie, z toho 1 025 000 „pieds-Noirs„.
Podle Ústavy se Alžírsko stalo v roce 1963 republikou, státním náboženstvím se stal islám a úředním jazykem arabština. Prvním prezidentem se stal Ahmed Ben Bella. V témže roce byla provedena pozemková reforma a znárodněn průmysl. 19. 6. 1965 došlo ke státnímu převratu, kdy veškerou moc převzala Revoluční rada v čele s H. Bumedienem. Jedinou legální stranou se stala Fronta národního osvobození (založená v roce 1954, jako jednotná strana revoluce), která si stanovila cíl – budovat socializmus. V podstatě vládla zemi se svým programem již od roku 1964, kdy došlo k zákazu ostatních politických stran. Státním převratem vše vyvrcholilo (zbavili se lidí s jiným názorem) a byla přijata nová Ústava.
Během ropné krize bylo „komunistické Alžírsko“ na vrcholu moci, ale vše se postupně hroutilo (od roku 1980), kdy cena ropy opět klesla. V roce 1978 zemřel Bumedienem a nahradil ho Chadli Bendjedid. „Socializmus“ začal dělat reformy. Díky vysoké porodnosti bylo v zemi dost nespokojených mladých lidí, kteří vyšli do ulic (poprvé r. 1980). Protesty trvaly osm let a Prezident Bendjedid ukončil v roce 1988 vládu jedné strany.
První svobodné volby proběhly v roce 1991. První kolo vyhrála Islámská fronta spásy (Islamic Salvation Front) a armáda v zemi vyhlásila stanné právo a zrušila druhé kolo voleb. Prezident Bendjedid rezignoval. V zemi byly zakázány všechny náboženské strany a moci se ujala armáda. Proběhly dvoje volby 1995 a 1998. Přesto země směřovala či byla v občanské válce. Islamistické skupiny, které mají v některých částech země značnou podporu, v letech 1992 – 2002 provedly několik teroristických útoků, které si vyžádaly 160 tisíc lidských životů.
Dne 27. dubna 1999 vyhrál prezidentské volby, armádou podporovaný, bývalý prezident Abdelaziz Bouteflika. Bouteflika v roce 2002 ukončil ozbrojené boje – odbojné skupiny buď vojensky rozdrtil, nebo je přiměl složit zbraně a amnestoval je. Přesto v některých částech Alžírska jsou odbojné skupiny nadále aktivní.
(Vsuvka: Odporem proti nadvládě vynikají kabylští Berberové ze severu Alžírska, kteří bojují od nepaměti. Odsud vzešla všechna významná povstání alžírského lidu. Úspěšně v roce 2001 bojkotovali volby.)
Země pomalu ekonomicky sílí, přesto ji v roce 2010-2011 zasáhla vlna revolucí arabského světa „Arabské jaro„. Došlo zde též k sebeupálení protestujících a zoufalých lidí. Povstání lidu mělo význam – 24. února 2011 bylo zrušeno 19 let staré stanné právo. Celonárodní odpor však nevznikl. Na konci února 2019 vypukly v celé zemi protesty proti rozhodnutí prezidenta Boutefliky prosadit si cestu k pátému funkčnímu období. Protestující Alžířané ho donutili rezignovat dne 2. dubna 2019.

Nejrozsáhlejším masívem alžírské Sahary je pohoří Ahaggar s nejvyšší horou Tahat ve svém středu. Sever Ahaggaru je žulový a východ vulkanický. Na západě Ahaggaru leží bezvodá pustina Tanezrouft s nevýrazným žulovým masívem El Eglab.
Podnebí je též různorodé. Severní oblasti (Malý Atlas) mají subtropické středozemní klima se suchým létem a deštivou zimou. Průměrné teploty dosahují 20°C. Srážky padají od listopadu do března. Výše srážek se pohybuje od 200 do 1 500 mm. Ve vyšších polohách padá sníh, který zde leží po celou zimu. Saharský Atlas a plošina Šotů má podnebí polopouštní. Průměrné teploty dosahují 20 – 30°C. Srážkové úhrny dosahují pouze 150-300mm. Jižní oblasti mají pouštní kontinentální klima. Průměrná teplota dosahuje 23-28°C (v nejteplejších měsících až 50°C). Průměrné teploty jsou zde nižší díky velkým denním výkyvu teplot! Srážkové úhrny klesají pod 100mm. Někdy zde neprší několik let.

Říční síť je velmi řídká. Pouze pohoří Atlasu má několik stálých a krátkých řek. Hladina je velmi kolísavá, průtoky se liší až v řádech tisíců. Největší řeka je Oued Chéliff s délkou téměř 700km a povodím 35 000km². V zemi je mnoho termálních pramenů s lázněmi, jejíž využívání sahá až do doby Římské říše. Jinak většina Alžírska je bezodtoká, vodu zde odvádí občasné řeky ve vádiích do bezodtokých pánví – tzv. šoty, sebkry nebo zahrezy. Největší je Chott Melrhir (6 700 km²). Pro život v poušti má zásadní význam podzemní voda.

Rostlinstvo je závislé na srážkách. Okolí Středozemního moře rostou stálezelené porosty a kulturní plodiny – vinná réva, citrusy, olivovníky, fíkovníky a jiné ovocné dřeviny. Skalnaté místa pokrývají křovinaté porosty – macchie – keře rodu Cistus, šalvěje, vřesy, myrty, vavříny, vrby, duby, planiky a různé byliny. Ve vyšších polohách rostou lesy s korkovými duby, duby a buky. Sušší místa porůstají halepské borovice, jedle a cedry (Cedrus atlantika). Rozsáhlé jsou i porosty tújí, jalovců, cypřišů aj. V krajině šotů se nachází stepní a polopouštní květena – pelyňky, starčky, kozinci, halfou (Stipa tenacissima), aj. Většina pouští je bez vegetace. V oázách roste datlová palma.

Živočišstvo náleží do holarktické oblasti, resp. Středomořské podoblasti. Žijí zde však i zástupci z oblasti etiopské. Výčet by byl dlouhý – jmenujme alespoň dikobrazi, makaky bezocasé, prase divoké, kamzíky, kozorožce, rysi, lasičky. Na jihu žijí velbloudi, hyeny, šakali, fenci, antilopy, gazely, levharti a lvi. Alžírskem migrují početná hejna evropského ptactva. Nejhojněji zde žijí různí hlodavci, hadi, varani, želvy, ještěrky; bezpočet druhů bezobratlých – sarančata, sekáči, klíšťata aj. Nelze opomenou faunu moří, kde žijí sardinky, sledi, tuňáci, makrely, langusty, houby, ústřice aj. Pro ochranu fauny je v Alžírsku zřízeno mnoho pěkných národních parků.

Obyvatelstvo není etnicky pestré – obyvatelstvo je arabsko-berberského původu. Původní berberové jsou pouze v Kabýlii; další etnikem jsou Šavijjové a ahaggarští Tuaregové. Drtivá většina lidí vyznává islám; zlomek pak křesťanství. 2/3 lidí žije na venkově. Hlavním a největším městem je Alžír, druhým Oran a třetím Constantine. Nejstarším městem – perlou Maghribu – je Tlemcen.
Páteří ekonomiky je dnes těžba a zpracování zemního plynu a ropy. Na dobré úrovni je potravinářský průmysl, těžební a chemický průmysl. Zemědělství je však na vysoké úrovni a zaměstnává 14% práce schopného obyvatelstva.

Doprava je vázána na zpracování ropy a zemního plynu. Ropovody vedou z východu země do přístavů Arzew a Bajaia.
Alžírsko má 13 námořních přístavů s námořním obchodem.
Železniční doprava je pouze v přímořské oblasti s několika tratěmi do vnitrozemí – dá se však projet od východu k západu vlakem. Délka sítě 4 500km a 200 zastávek. Vlaky jsou levné.
V Alžíru jezdí i metro. Zahájilo provoz 1. 11. 2011. Se stavbou se začalo před 28 lety. Má deset zastávek a délku 6,5km. Po Káhiře je to druhý dopravní systém metra v Africe.
Silniční síť má délku odhadem 100 000 km, z toho 20 000km jsou hlavní silnice. Obdobně jako jinde ve světě plní svou nezastupitelnou roli v dopravě lidí i zboží. Autobusy jezdí do všech velkých měst. Z nich se lze dostat místní dopravou (TAXI) následně kamkoliv.
Letecká doprava je rozvinutá. Více než 10 letišť udržuje pravidelné přímé lety do Francie. Ve vnitrostátní dopravě se z hlavního města letecky dostanete po celé zemi (větší města). Oran a Constantine, udržují letecké spojení s největšími městskými středisky. Dopravu obsluhuje – Air Algerie.