Africká příroda – specifické rysy a současné proměny
Afrika je po Asii druhým největším světadílem. Je pro ni charakteristická příkladná zonálnost přírodních oblastí podmíněná symetrickým rozložením území podél rovníku a malou výškovou členitostí reliéfu. Přírodní poměry spolu s izolovaností kontinentu během geologického i historického období vytvořily prostředí, ekosystém, který je svým způsobem ojedinělý. Pokusme se specifikovat některé důležité rysy africké přírody a poukázat na některé trendy, které toto prostředí v současné době ovlivňují a degradují.
Zarovnané povrchy, tektonika a vulkanismus
Základem stavby afrického kontinentu je pevninský štít budovaný krystalickými horninami předprvohorního stáří. V jeho jižní části, tzv. rhodéském komplexu, byly nalezeny horniny, které jsou vzhledem ke svému stáří až 4 mld. let považovány za jedny z nejstarších na světě. Štít zaujímá téměř celou plochu Afriky s výjimkou okrajových mladších vrásových systémů Atlasu a Kapských hor. Místy, zejména v oblasti saharsko-súdánské tabule, je překryt různě mocnými sedimenty suchozemského i mořského původu. Afrika je jediným kontinentem, kde nejvyšší polohy nejsou vázány na oblasti vrásových pohoří, ale na tektonicky vyzdvižené části starého zarovnaného povrchu s neovulkanity. Rozsáhlý výskyt zarovnaných povrchů vázaných svým vznikem na dlouhá období tektonického klidu, dodává Africe převládající plošinný ráz. V reliéfu Afriky je možné rozlišit několik úrovní zarovnaných povrchů, včetně nejstaršího dochovaného tzv. gondwanského. Poznatky z Afriky sehrály významnou roli pro formulování dnes obecně přijímaných hypotéz o vývojových cyklech přírodní krajiny, o vzniku a vývoji žulového reliéfu včetně ostrovních hor, tzv. inselbergů.
Na konci třetihor tektonický klid přerušily silné pohyby zemské kůry. Za doprovodu rozsáhlé vulkanické činnosti byl původně jednolitý kontinentální blok rozlámán na jednotlivé kry a vyzdvižen do různých výšek. Ve východní Africe, zčásti na starších tektonických liniích, propadla příkopová údolí a vznikl nejrozsáhlejší riftový systém na souši. Východoafrický prolom je považován se svými šesti tisíci kilometry délky a s asi padesáti na něj vázanými většinou již vyhaslými sopkami za nejdelší údolí světa. Je místem, do kterého jsou soustředěny v současné době největší tektonické, vulkanické i postvulkanické aktivity na kontinentě. Příkladem může být letošní lednový výbuch jedné z nejvíce činných afrických sopek Nyiragongo v pohoří Virunga.
Základem stavby afrického kontinentu je pevninský štít budovaný krystalickými horninami předprvohorního stáří. V jeho jižní části, tzv. rhodéském komplexu, byly nalezeny horniny, které jsou vzhledem ke svému stáří až 4 mld. let považovány za jedny z nejstarších na světě. Štít zaujímá téměř celou plochu Afriky s výjimkou okrajových mladších vrásových systémů Atlasu a Kapských hor. Místy, zejména v oblasti saharsko-súdánské tabule, je překryt různě mocnými sedimenty suchozemského i mořského původu. Afrika je jediným kontinentem, kde nejvyšší polohy nejsou vázány na oblasti vrásových pohoří, ale na tektonicky vyzdvižené části starého zarovnaného povrchu s neovulkanity. Rozsáhlý výskyt zarovnaných povrchů vázaných svým vznikem na dlouhá období tektonického klidu, dodává Africe převládající plošinný ráz. V reliéfu Afriky je možné rozlišit několik úrovní zarovnaných povrchů, včetně nejstaršího dochovaného tzv. gondwanského. Poznatky z Afriky sehrály významnou roli pro formulování dnes obecně přijímaných hypotéz o vývojových cyklech přírodní krajiny, o vzniku a vývoji žulového reliéfu včetně ostrovních hor, tzv. inselbergů.
Na konci třetihor tektonický klid přerušily silné pohyby zemské kůry. Za doprovodu rozsáhlé vulkanické činnosti byl původně jednolitý kontinentální blok rozlámán na jednotlivé kry a vyzdvižen do různých výšek. Ve východní Africe, zčásti na starších tektonických liniích, propadla příkopová údolí a vznikl nejrozsáhlejší riftový systém na souši. Východoafrický prolom je považován se svými šesti tisíci kilometry délky a s asi padesáti na něj vázanými většinou již vyhaslými sopkami za nejdelší údolí světa. Je místem, do kterého jsou soustředěny v současné době největší tektonické, vulkanické i postvulkanické aktivity na kontinentě. Příkladem může být letošní lednový výbuch jedné z nejvíce činných afrických sopek Nyiragongo v pohoří Virunga.
Nejteplejší kontinent
Klima Afriky prošlo mnohými změnami, pro dnešní stav je určující období čtvrtohor. Od období posledních glaciálů docházelo až na určité výjimky k postupnému oteplování provázenému ubýváním srážek na většině kontinentu. Hlavní důkazy jsou spatřovány ve zmenšování dříve velmi rozsáhlých jezerních ploch a v palynologických studiích (metody zabývající se stanovením stáří pylových zrn v uložených souvrstvích). Hypotézu, že ještě před 5 tis. lety př.n.l. byla dnes největší poušť světa Sahara obývána pastevci skotu, žila zde zvířata vyžadující velké množství vody jako hroši, sloni apod., potvrzují skalní malby tzv. bovidiánského období v pohoří Tassili-n-Ajjer. Neklamnou známkou globálního oteplování je i ubývání afrických horských ledovců, jehož rychlost kulminuje v posledních desetiletích.
Klimatické výkyvy pozorované v historickém a současném období se projevují víceméně jako krátkodobé, většinou periodicky se opakující odchylky od dlouhodobého trendu. V různých částech Afriky se projevují odlišně a ve spojení s rychle narůstající africkou populací mohou mít katastrofální důsledky. Příkladem jsou výrazná hladomorem provázená sucha v oblasti Sahelu v 70. a 80. letech 20. století , podobně jako záplavy ve východní Africe na sklonku roku 1999. V jižní Africe byla prokázána v letokruzích tzv. clanwiliamského cedru za posledních 400 let existence 18-letého srážkového cyklu (9-leté „suché“ období a 9-leté „vlhké období“), přičemž uplynulé desetiletí je zde hodnoceno jako srážkově výrazně nadprůměrné. V poslední době se diskutuje i o možném vlivu efektu El-Niňa na klima Afriky (sucho v oblasti Sahelu a v jižní Africe, vlhké období ve východní Africe). Většina plochy Afriky spadá svou polohou mezi obratníky do oblasti tropů s průměrnou roční insolací od 180 W/m2 na rovníku až po 280 W/m2 na obratnících. Pro své intenzivní oslunění je Afrika pokládána za nejteplejší světadíl. V Africe byla změřena v roce 1922 dosud absolutně nejvyšší teplota vzduchu na Zemi +58oC v Azíziji v sz. Libyi. Nachází se zde vůbec nejteplejší místo naší planety, Dallol, ležící na okraji Danakilské prolákliny v severní Etiopii, kde byla v období 1960-1966 zaznamenána dosud nejvyšší průměrná roční teplota vzduchu +34,4oC. Zejména v pouštích se lze setkat s velkými denními amplitudami. Poblíž Ouargly v sv. Alžírsku byly změřeny extrémní teploty –6,9 °C a +52,7 °C. Teplotní extrémy jsou projevem značné kontinentality a tedy i suchosti klimatu severní poloviny Afriky.
Klima Afriky prošlo mnohými změnami, pro dnešní stav je určující období čtvrtohor. Od období posledních glaciálů docházelo až na určité výjimky k postupnému oteplování provázenému ubýváním srážek na většině kontinentu. Hlavní důkazy jsou spatřovány ve zmenšování dříve velmi rozsáhlých jezerních ploch a v palynologických studiích (metody zabývající se stanovením stáří pylových zrn v uložených souvrstvích). Hypotézu, že ještě před 5 tis. lety př.n.l. byla dnes největší poušť světa Sahara obývána pastevci skotu, žila zde zvířata vyžadující velké množství vody jako hroši, sloni apod., potvrzují skalní malby tzv. bovidiánského období v pohoří Tassili-n-Ajjer. Neklamnou známkou globálního oteplování je i ubývání afrických horských ledovců, jehož rychlost kulminuje v posledních desetiletích.
Klimatické výkyvy pozorované v historickém a současném období se projevují víceméně jako krátkodobé, většinou periodicky se opakující odchylky od dlouhodobého trendu. V různých částech Afriky se projevují odlišně a ve spojení s rychle narůstající africkou populací mohou mít katastrofální důsledky. Příkladem jsou výrazná hladomorem provázená sucha v oblasti Sahelu v 70. a 80. letech 20. století , podobně jako záplavy ve východní Africe na sklonku roku 1999. V jižní Africe byla prokázána v letokruzích tzv. clanwiliamského cedru za posledních 400 let existence 18-letého srážkového cyklu (9-leté „suché“ období a 9-leté „vlhké období“), přičemž uplynulé desetiletí je zde hodnoceno jako srážkově výrazně nadprůměrné. V poslední době se diskutuje i o možném vlivu efektu El-Niňa na klima Afriky (sucho v oblasti Sahelu a v jižní Africe, vlhké období ve východní Africe). Většina plochy Afriky spadá svou polohou mezi obratníky do oblasti tropů s průměrnou roční insolací od 180 W/m2 na rovníku až po 280 W/m2 na obratnících. Pro své intenzivní oslunění je Afrika pokládána za nejteplejší světadíl. V Africe byla změřena v roce 1922 dosud absolutně nejvyšší teplota vzduchu na Zemi +58oC v Azíziji v sz. Libyi. Nachází se zde vůbec nejteplejší místo naší planety, Dallol, ležící na okraji Danakilské prolákliny v severní Etiopii, kde byla v období 1960-1966 zaznamenána dosud nejvyšší průměrná roční teplota vzduchu +34,4oC. Zejména v pouštích se lze setkat s velkými denními amplitudami. Poblíž Ouargly v sv. Alžírsku byly změřeny extrémní teploty –6,9 °C a +52,7 °C. Teplotní extrémy jsou projevem značné kontinentality a tedy i suchosti klimatu severní poloviny Afriky.
Hospodaření s vodou
Území Afriky převážně spadá do zóny pasátové cirkulace. Vzhledem k odlišným sezónním projevům na souši hovoříme o tzv. rovníkových monzunech. Pravidelné střídání různě dlouhého období dešťů a období sucha je fenomén, který ovlivňuje život na většině plochy kontinentu. Afrika má vzhledem ke své nízké odtokové výšce 156 mm a vysokému výparu velmi nepříznivé hydrologické podmínky. Velká část Afriky nemá vyvinutou říční síť. Třetinu plochy zaujímají bezodtoké oblasti. Asi polovinu zbylé části odvodňují nejdelší, z hlediska vodnosti však nesouměřitelné řeky Kongo a Nil.
Za účelem efektivnějšího využití časově i plošně nevyrovnaného odtoku bylo v Africe realizováno velké množství hydrologických projektů. Přestože první hráze a kanály se stavěly na Nilu již ve Starém Egyptě, počátek moderních dějin vodního stavitelství je kladen do 2. pol. 19. století. Gigantické africké vodní nádrže (Asuánská, Akosombo, Cabora Bassa) byly postaveny v 60.-70. letech minulého století , objemově vůbec největší nádrž Kariba byla dokončena již v r. 1959. Jejich vliv na odtokový režim, ale i na život místních obyvatel a okolní přírodu, je nesporný. Velmi diskutovaná je zejména stavba Asuánské přehrady, která ve svém důsledku degraduje úrodnou oblast nilské delty a způsobuje více než 10% ztrátu vodnosti výparem. Problematickým může být již započatý projekt zvaný „Nové údolí“, který má přebytečné vody z Asuánské nádrže dopravovat kanálem do oáz ve středním Egyptě. Řada projektů nebyla dokončena kvůli probíhajícím občanským válkám a nedostaku financí. Příkladem může být kanál Jonglei, který měl odvodnit oblast mokřadů Sudd v jižním Súdánu. Nebo přehrada Manantali na řece Senegal, postavená od roku 1987, kde na dálkové vedení, které by přivedlo elektřinu do tisíc kilometrů vzdáleného Dakaru, čekají obyvatelé hlavního města dodnes. Pozornosti by neměl uniknout jeden z nejambicióznějších projektů dneška – tzv. Lesotho Highlands Water Project, spojený s výstavbou pěti velkých a dvou menších přehrad v horním povodí řeky Orange. Již dokončená vodní nádrž Katse se pyšní nejvyšší hrází v Africe (182 m). Otázkou zůstává, zda plánovaný celkový odběr 70 m3/s nebude scházet na dolním toku, kde řeka Orange protéká pouští. Voda z přehrad, kterých je v Africe více než 1250 je využívána zejména pro závlahy (52%), jen 6 % pro výrobu elektrické energie. Pro africké řeky je charakteristické málo pokročilé stádium vývoje, způsobené neotektonickými pohyby. Projevuje se nevyrovnanými spádovými křivkami s častými peřejemi a vodopády. Stupňovitý profil spolu s velkou vodností řek představují obrovské zásoby vodní energie (asi 1/5 světových hydroenergetických zdrojů). V tomto ohledu vyniká zejména řeka Kongo, jehož hydroenergetický potenciál je odhadován na 130 000 MW (polovina afrického potenciálu). Jediným projektem, který zde zatím byl realizován, je výstavba přehrad Inga I. A Inga II. o celkové kapacitě 1300 MW.
Území Afriky převážně spadá do zóny pasátové cirkulace. Vzhledem k odlišným sezónním projevům na souši hovoříme o tzv. rovníkových monzunech. Pravidelné střídání různě dlouhého období dešťů a období sucha je fenomén, který ovlivňuje život na většině plochy kontinentu. Afrika má vzhledem ke své nízké odtokové výšce 156 mm a vysokému výparu velmi nepříznivé hydrologické podmínky. Velká část Afriky nemá vyvinutou říční síť. Třetinu plochy zaujímají bezodtoké oblasti. Asi polovinu zbylé části odvodňují nejdelší, z hlediska vodnosti však nesouměřitelné řeky Kongo a Nil.
Za účelem efektivnějšího využití časově i plošně nevyrovnaného odtoku bylo v Africe realizováno velké množství hydrologických projektů. Přestože první hráze a kanály se stavěly na Nilu již ve Starém Egyptě, počátek moderních dějin vodního stavitelství je kladen do 2. pol. 19. století. Gigantické africké vodní nádrže (Asuánská, Akosombo, Cabora Bassa) byly postaveny v 60.-70. letech minulého století , objemově vůbec největší nádrž Kariba byla dokončena již v r. 1959. Jejich vliv na odtokový režim, ale i na život místních obyvatel a okolní přírodu, je nesporný. Velmi diskutovaná je zejména stavba Asuánské přehrady, která ve svém důsledku degraduje úrodnou oblast nilské delty a způsobuje více než 10% ztrátu vodnosti výparem. Problematickým může být již započatý projekt zvaný „Nové údolí“, který má přebytečné vody z Asuánské nádrže dopravovat kanálem do oáz ve středním Egyptě. Řada projektů nebyla dokončena kvůli probíhajícím občanským válkám a nedostaku financí. Příkladem může být kanál Jonglei, který měl odvodnit oblast mokřadů Sudd v jižním Súdánu. Nebo přehrada Manantali na řece Senegal, postavená od roku 1987, kde na dálkové vedení, které by přivedlo elektřinu do tisíc kilometrů vzdáleného Dakaru, čekají obyvatelé hlavního města dodnes. Pozornosti by neměl uniknout jeden z nejambicióznějších projektů dneška – tzv. Lesotho Highlands Water Project, spojený s výstavbou pěti velkých a dvou menších přehrad v horním povodí řeky Orange. Již dokončená vodní nádrž Katse se pyšní nejvyšší hrází v Africe (182 m). Otázkou zůstává, zda plánovaný celkový odběr 70 m3/s nebude scházet na dolním toku, kde řeka Orange protéká pouští. Voda z přehrad, kterých je v Africe více než 1250 je využívána zejména pro závlahy (52%), jen 6 % pro výrobu elektrické energie. Pro africké řeky je charakteristické málo pokročilé stádium vývoje, způsobené neotektonickými pohyby. Projevuje se nevyrovnanými spádovými křivkami s častými peřejemi a vodopády. Stupňovitý profil spolu s velkou vodností řek představují obrovské zásoby vodní energie (asi 1/5 světových hydroenergetických zdrojů). V tomto ohledu vyniká zejména řeka Kongo, jehož hydroenergetický potenciál je odhadován na 130 000 MW (polovina afrického potenciálu). Jediným projektem, který zde zatím byl realizován, je výstavba přehrad Inga I. A Inga II. o celkové kapacitě 1300 MW.
Proměny vegetace
Charakteristickými rostlinnými formacemi Afriky jsou především savany. Zaujímají asi 40% plochy, podobně jako další nejrozšířenější biom pouští. Významný je výskyt tropických deštných pralesů v povodí Konga (asi 7% plochy Afriky). Rozložení vegetačních pásů se měnilo v závislosti na klimatických podmínkách. Pro chladná období pleistocénu byla prokázána například opakovaná expanze pouštních oblastí na úkor dnešních savan a deštných pralesů. Důkazem jsou četné fosilní duny v lesní zóně západní Afriky a v Nigérii. Na změnách struktury vegetace se stále více projevuje lidská společnost zejména v souvislosti se zemědělstvím, pastevectvím a těžbou dřeva. Současnými hlavními diskutovanými problémy Afriky jsou odlesňování, desertifikace a eroze půdy. Lesní plochy dnes zaujímají asi třetinu z potenciálně možného zalesnění kontinentu. Podle některých názorů jsou africké savany považovány za druhotná společenstva vytvořená a podporovaná člověkem. Není sporu o tom, že takové aktivity jako odlesňování, vypalování, spásání za dlouhou dobu existence lidské populace v Africe mohly přispět k výraznému rozšíření savan. Podle odhadů FAO (1993) činí úbytek tropických lesů v Africe v současnosti ročně 4 milióny ha, z toho 1,6 miliónu ha připadá na samotný deštný prales (doprovodný obrázek na konci textu). Vymezení jednotlivých kategorií lesa je problematické a proto se výsledky mnohdy rozcházejí. Mezi zeměmi s největšími úbytky lesa na světě v letech 1990-2000 z afrických zemí figurovaly Demokratická republika Kongo, Nigérie, Súdán, Zambie a Zimbabwe. Vedle zemědělských aktivit se na úbytku lesních porostů podílí těžba dřeva pro stavební účely a otop, vývoz vzácných dřevin a dnes velmi rozšířené získávání dřevěného uhlí, které v mnoha případech používá i městské obyvatelstvo. V 70. a 80. letech 20. století se do popředí problémů v globálním pohledu dostala desertifikace. Desertifikace představuje proces prudké redukce biologické produktivity a kvality půdy vedoucí k podmínkám, které připomínají poušť. Znatelné rozšiřování pouští na úkor savany podmíněné výskytem suchých období, ale i vypalováním trávy a nadměrným vypásáním s následnou erozí půdy můžeme pozorovat zejména v oblasti Sahelu, včetně území Somálského poloostrova a v oblasti Kalahari. Družicové snímky potvrdily v oblasti Sahelu rozšíření suchého pásma za posledních 20 let až o 200 km, Sahara se rozrůstá jižním směrem ročně až o více než 60 tisíc km2. Podobná je situace v jižní Africe, kde se polopouštní vegetace označovaná Nama Karoo rozšířila z jz. části Kalaharské pánve za posledních 600 let severním a východním směrem o 250 km (cca 0,5 km za rok). Podle předpovědi by v roce 2050 měla poušť zaujímat až 60 % území jižní Afriky.
Afrika žízní, potřebuje vodu, více vody, lesů ubývá, lidí přibývá …
Charakteristickými rostlinnými formacemi Afriky jsou především savany. Zaujímají asi 40% plochy, podobně jako další nejrozšířenější biom pouští. Významný je výskyt tropických deštných pralesů v povodí Konga (asi 7% plochy Afriky). Rozložení vegetačních pásů se měnilo v závislosti na klimatických podmínkách. Pro chladná období pleistocénu byla prokázána například opakovaná expanze pouštních oblastí na úkor dnešních savan a deštných pralesů. Důkazem jsou četné fosilní duny v lesní zóně západní Afriky a v Nigérii. Na změnách struktury vegetace se stále více projevuje lidská společnost zejména v souvislosti se zemědělstvím, pastevectvím a těžbou dřeva. Současnými hlavními diskutovanými problémy Afriky jsou odlesňování, desertifikace a eroze půdy. Lesní plochy dnes zaujímají asi třetinu z potenciálně možného zalesnění kontinentu. Podle některých názorů jsou africké savany považovány za druhotná společenstva vytvořená a podporovaná člověkem. Není sporu o tom, že takové aktivity jako odlesňování, vypalování, spásání za dlouhou dobu existence lidské populace v Africe mohly přispět k výraznému rozšíření savan. Podle odhadů FAO (1993) činí úbytek tropických lesů v Africe v současnosti ročně 4 milióny ha, z toho 1,6 miliónu ha připadá na samotný deštný prales (doprovodný obrázek na konci textu). Vymezení jednotlivých kategorií lesa je problematické a proto se výsledky mnohdy rozcházejí. Mezi zeměmi s největšími úbytky lesa na světě v letech 1990-2000 z afrických zemí figurovaly Demokratická republika Kongo, Nigérie, Súdán, Zambie a Zimbabwe. Vedle zemědělských aktivit se na úbytku lesních porostů podílí těžba dřeva pro stavební účely a otop, vývoz vzácných dřevin a dnes velmi rozšířené získávání dřevěného uhlí, které v mnoha případech používá i městské obyvatelstvo. V 70. a 80. letech 20. století se do popředí problémů v globálním pohledu dostala desertifikace. Desertifikace představuje proces prudké redukce biologické produktivity a kvality půdy vedoucí k podmínkám, které připomínají poušť. Znatelné rozšiřování pouští na úkor savany podmíněné výskytem suchých období, ale i vypalováním trávy a nadměrným vypásáním s následnou erozí půdy můžeme pozorovat zejména v oblasti Sahelu, včetně území Somálského poloostrova a v oblasti Kalahari. Družicové snímky potvrdily v oblasti Sahelu rozšíření suchého pásma za posledních 20 let až o 200 km, Sahara se rozrůstá jižním směrem ročně až o více než 60 tisíc km2. Podobná je situace v jižní Africe, kde se polopouštní vegetace označovaná Nama Karoo rozšířila z jz. části Kalaharské pánve za posledních 600 let severním a východním směrem o 250 km (cca 0,5 km za rok). Podle předpovědi by v roce 2050 měla poušť zaujímat až 60 % území jižní Afriky.
Afrika žízní, potřebuje vodu, více vody, lesů ubývá, lidí přibývá …
Ochrana přírody
Nárůst civilizace provázený přechodem na tržní hospodářství vytváří tlak nejen na samotné obyvatelstvo, ale i divokou přírodu, která je dnes soustředěna pouze v národních parcích a početných rezervacích. Africké savany patří mezi nejbohatší travní ekosystémy světa s velkým zastoupením endemických druhů savců. Vodní a zejména bažinaté plochy (delta Okavanga, Nigeru) představují velmi citlivé ekosystémy s největší biodiverzitou na Zemi. Působením člověka došlo k degradaci původního prostředí na většině kontinentu, řada druhů byla vyhubena (např. zebra kvaga, antilopa modrá, aj.), mnoho druhů žije na hranici vyhynutí (nosorožec tuponosý, voduška červená, gorila horská). Destruktivní působení člověka na africkou přírodu je spojováno zejména s kolonizací Afriky od 2. poloviny 19. století. Proniknutí nové kultury se všemi důsledky, včetně takových činností jako bylo např. hubení mouchy tse-tse provázené rozšiřováním pastvin pro dobytek, znamenalo ztrátu dosavadní přirozené rovnováhy. Zároveň s příchodem Evropanů přišly i snahy jedinečné prostředí chránit a zachovat příštím generacím. První rezervace Knysna a Tsitsikamma vznikly v r. 1858 na území Kapska. V r. 1898 byla vyhlášena rezervace Sabie (od r. 1926 Krugerův národní park), v r. 1899 rezervace v Keni, základ národního parku Amboseli. Prvním africkým parkem byl od r. 1925 Albertův národní park (dnes N.P. Virunga). Nejvíce parků vzniklo po 2. světové válce. Současných více jak tisíc chráněných území různých kategorií zaujímá v Africe plochu cca 1,5 mil. km2. Mezi státy s největší chráněnou plochou patří Tanzanie a Zambie (obojí okolo 40 % rozlohy).
Nárůst civilizace provázený přechodem na tržní hospodářství vytváří tlak nejen na samotné obyvatelstvo, ale i divokou přírodu, která je dnes soustředěna pouze v národních parcích a početných rezervacích. Africké savany patří mezi nejbohatší travní ekosystémy světa s velkým zastoupením endemických druhů savců. Vodní a zejména bažinaté plochy (delta Okavanga, Nigeru) představují velmi citlivé ekosystémy s největší biodiverzitou na Zemi. Působením člověka došlo k degradaci původního prostředí na většině kontinentu, řada druhů byla vyhubena (např. zebra kvaga, antilopa modrá, aj.), mnoho druhů žije na hranici vyhynutí (nosorožec tuponosý, voduška červená, gorila horská). Destruktivní působení člověka na africkou přírodu je spojováno zejména s kolonizací Afriky od 2. poloviny 19. století. Proniknutí nové kultury se všemi důsledky, včetně takových činností jako bylo např. hubení mouchy tse-tse provázené rozšiřováním pastvin pro dobytek, znamenalo ztrátu dosavadní přirozené rovnováhy. Zároveň s příchodem Evropanů přišly i snahy jedinečné prostředí chránit a zachovat příštím generacím. První rezervace Knysna a Tsitsikamma vznikly v r. 1858 na území Kapska. V r. 1898 byla vyhlášena rezervace Sabie (od r. 1926 Krugerův národní park), v r. 1899 rezervace v Keni, základ národního parku Amboseli. Prvním africkým parkem byl od r. 1925 Albertův národní park (dnes N.P. Virunga). Nejvíce parků vzniklo po 2. světové válce. Současných více jak tisíc chráněných území různých kategorií zaujímá v Africe plochu cca 1,5 mil. km2. Mezi státy s největší chráněnou plochou patří Tanzanie a Zambie (obojí okolo 40 % rozlohy).
Získání opětné nezávislosti afrických států po r. 1960 vneslo problém, jak propojit stávající systém ochrany přírody s rozvojem nových ekonomik. Nad počátečními představami o absolutní nedotknutelnosti území převážily názory podporující propojení ochrany přírodního prostředí s rozvojovými strategiemi zemí. Prostřednictvím IUCN (The World Conservation Union) a FAO byla vytvořena Africká konvence na ochranu přírody a přírodních zdrojů, kterou se zavázalo respektovat 17 států. Řada afrických zemí je signatářem Světového dědictví UNESCO, Ramsarské konvence o ochraně mokřadů, podílí se na projektech MAB (Man and Biosphere) apod. Působivý systém má však řadu mezer, neřeší problematiku migrace, dopady klimatických změn, spory s místním obyvatelstvem, chudobu a četné válečné konflikty.
Literatura:
KLIMENT, Z. (1994-95): Problém zvaný Sahel. Geografické rozhledy, 4, č. 1. ČGS, Praha, s. 18-19.
KLIMENT, Z. (1997-98): Africký superpark – sen nebo realita? Geografické rozhledy, 7, č. 4, ČGS, Praha, s.114-116.
BUCKLE, C.(1996): Weather and climate in Africa. Longman Ltd., Harlow, 312 s. ADAMS, W.M, GOUDIE, A.S., ORME, A.R. (1999): The physical geography of Africa. Oxford University Press, Oxford, 429 s.
Atlas Global Change. GeoMedia s. r.o., Praha 1997.
KLIMENT, Z. (1994-95): Problém zvaný Sahel. Geografické rozhledy, 4, č. 1. ČGS, Praha, s. 18-19.
KLIMENT, Z. (1997-98): Africký superpark – sen nebo realita? Geografické rozhledy, 7, č. 4, ČGS, Praha, s.114-116.
BUCKLE, C.(1996): Weather and climate in Africa. Longman Ltd., Harlow, 312 s. ADAMS, W.M, GOUDIE, A.S., ORME, A.R. (1999): The physical geography of Africa. Oxford University Press, Oxford, 429 s.
Atlas Global Change. GeoMedia s. r.o., Praha 1997.
Proměny Čadského jezera
Čadské jezero patřilo kdysi mezi největší jezera na světě. V období pleistocénu před 10 000 lety zaplavovalo plochu až 400 000 km2. Od té doby postupně vysychá. Satelitní snímky z let 1973 a 1987 (podobně i dnes) byly pořízeny v době nejvyššího vodního stavu, tj. v prosinci. Volná hladina jezera se nachází v současnosti pouze v prahem odděleném jižním bazénu u ústí řeky Chari. Červenou barvou jsou zobrazeny porosty rákosu a papyru. Příčiny tohoto možná nevratného stavu lze spatřovat vedle výskytu katastrofálních such v 70. a 80. let minulého století v neustálém zvyšování odběru vody pro závlahy. Řekou Chari přitéká dnes do jezera jen polovina objemu vody z let 1930-60. Větší eroze v povodí jezera, podporovaná nadměrným spásáním vegetace, vede k zanášení jezera plaveninami (podle U.S. Geological Survey, http://edcwww.cr.usgs.gov/earthshots/slow/LakeChad/LakeChad).
Čadské jezero patřilo kdysi mezi největší jezera na světě. V období pleistocénu před 10 000 lety zaplavovalo plochu až 400 000 km2. Od té doby postupně vysychá. Satelitní snímky z let 1973 a 1987 (podobně i dnes) byly pořízeny v době nejvyššího vodního stavu, tj. v prosinci. Volná hladina jezera se nachází v současnosti pouze v prahem odděleném jižním bazénu u ústí řeky Chari. Červenou barvou jsou zobrazeny porosty rákosu a papyru. Příčiny tohoto možná nevratného stavu lze spatřovat vedle výskytu katastrofálních such v 70. a 80. let minulého století v neustálém zvyšování odběru vody pro závlahy. Řekou Chari přitéká dnes do jezera jen polovina objemu vody z let 1930-60. Větší eroze v povodí jezera, podporovaná nadměrným spásáním vegetace, vede k zanášení jezera plaveninami (podle U.S. Geological Survey, http://edcwww.cr.usgs.gov/earthshots/slow/LakeChad/LakeChad).
Tropické deštné lesy v Africe
Podle odhadů FAO činí úbytek tropických lesů v Africe ročně 4 milióny ha, z toho 1,6 miliónu ha připadá na deštný prales. Na obrázku vidíme „aktuální“ stav tropických deštných lesů. Mezi oblasti nejvíce pozměněné zemědělskou činností patří severní část Guinejského zálivu.
Podle odhadů FAO činí úbytek tropických lesů v Africe ročně 4 milióny ha, z toho 1,6 miliónu ha připadá na deštný prales. Na obrázku vidíme „aktuální“ stav tropických deštných lesů. Mezi oblasti nejvíce pozměněné zemědělskou činností patří severní část Guinejského zálivu.
