Africká migrace do Evropy

Migrace je v poslední době poměrně prodiskutovávaným tématem, nicméně mnohdy bývají informace o ní zkreslené tím málem, co česká média zveřejní, a tím, jak se k tomu staví zfanatizovaní politici a občané, kteří se víceméně jen předvádějí ve výrocích, jak by s uprchlíky zatočili, bez nějakého řešení. V tomto článku se věnujeme tomu, co dalo migraci do pohybu, kdo na ní vydělává, jaké jsou cesty do Evropy a čím musí afričtí migranti a uprchlíci projít, než se přiblíží kýženému cíli.

Co migrace představuje?

Jedná se o částečný nebo úplný posun populace určitého organismu. Migrace probíhá od nepaměti. Zajišťuje se tím zejména rozšiřování území, získání nových potravních zdrojů, obohacení o zkušenosti, ozdravění populace – selekcí slabších jedinců atd. Oproti tomu se staví obrana teritoria a tím i zdrojů. Usazená populace vydělává na migraci tím, že dochází k obohacení genetické informace a tím zesílení životaschopnosti daného druhu, …
Ale zpět k lidem.
Vezmeme-li v potaz, že se předci dnešních lidí vyvinuli v Africe, jsou všichni lidé žijící mimo Afriku výsledkem intenzivní migrace a kolonizace nových území. V pohádkách je mnohdy zmiňován symbolický Honza, jak jde do světa. Avšak život není pohádka. Masové migrace v minulosti byly spíše dobýváním nových území a podrobováním, zotročováním a vyvražďováním, ale je třeba brát v potaz rozdíl mezi postupujícími národy, kmeny a migrujícími rodinami, klany, či jedinci.
Podtrženo sečteno, migrace je stav daný přírodou a probíhá déle než je člověk člověkem.

Migrace lidí se řídí zákonem akce a reakce. Nikdy neměla žádné hranice či omezení. Jak se lidé dali do pohybu, nešli zastavit!

Úvod do migrace v rámci Afriky

V minulosti byla možná migrace jen po vlastních nohou, což značně ovlivňovalo rychlost a vzdálenost, kam bylo možné dojít. Vše bylo ovlivněno přírodními bariérami, které bylo nutno překonat. Vztaženo na Afriku, lze předpokládat, že první migrace byly cesty za potravou, kdy lidé sledovali zvířata, která lovili či hledali rostliny a plody. Což lze pozorovat i dnes u Sanů. S rozvojem civilizace, tj. rozvojem zemědělství a drobné výroby, nastupuje i další motivace – obchod. Vše se odehrávalo lokálně. Výhodou byla znalost prostředí a rychlá adaptace na sousední společenství. Postupně se však lidé vydávali dál a dál. Například, přejít Saharu bez znalostí okolí a jen pěšky, je nemožné. Pokud vlastníte/ovládáte zvíře, usnadňující dopravu, velblouda nebo osla, můžete se vydat i přes tuto přírodní překážku. Námořní doprava při pobřeží Afriky i plavba po řekách je vzhledem k fyzicko-geografickým podmínkám velmi komplikovaná. Zde existuje výjimka – Malgaši, obyvatelé Madagaskaru, kteří se na ostrov dostali na pirogách z Polynésie.

Pevninské trasy se postupně otvíraly a po mnoho století hrály zásadní roli v obchodu. Hlavní trasy byly vždy v oblasti Sahelu, Sahary a velkých řek. Vše se začalo měnit s objevováním Afriky Evropany a kolonializmem – obchodní karavany skrz Saharu nemohly příliš konkurovat nákladním lodím, otrokářství ničilo tradiční mocenská centra a vznik kolonií přeorganizoval vše. Nelze se však domnívat, že veškeré cesty zanikly. Rozvoj letecké a námořní dopravy sice přesunul význam trans saharských karavan v přepravě zboží do minulosti, ale v omezené míře probíhal stále. Zisky však byly malé. Teprve nyní s postupnou změnou klimatu, narušením prostředí a politickým neklidem zažívají cesty zejména skrz Saharu nový boom.
Vše začalo postupně, kdy v 90. letech narůstaly únosy turistů, humanitárních pracovníků… S rostoucím počtem migrantů ze subsaharské Afriky, Arabským jarem a pádem Kaddáfího obchodní karavany opět ožily, ale tentokrát hlavní komoditou jsou lidé. Zvířata nahradily nákladní auta. Z někdejších obchodních křižovatek se stávají přestupní stanice, kde se uprchlíci shromažďují a jsou vydáni v milost a nemilost místních. Vše se odehrává v kulisách podobných otrokářskému zřízení a hlavním cílem migrantů je Evropa.
Hlavní centra a trasy lidí ukazuje mapa níže, ale nesmí se zapomínat i na cesty skrz Atlantský oceán z pobřeží Senegalu na Kanárské ostrovy nebo až Brazílie. Tato cesta koresponduje s dopravou drog z Jižní Ameriky do Evropy.
A co je asi nejdůležitější. Většina lidí postižených válkou a klimatickými změnami se pohybuje v rámci Afriky – hlavními „příjemci“ jsou bohaté či bezpečné státy – Jižní Afrika, Botswana, Tanzanie, Uganda, Keňa, Pobřeží Slonoviny, Nigérie, Egypt a Maroko.

Důvody migrace

Především nedostatek, ať už se jedná o přírodní podmínky, pracovní příležitosti, svobodu… v extrémním případě válka a genocida.
Po rozhodnutí odejít již není cesty zpět.

Cílová stanice Evropa

Evropa čelí rostoucímu počtu migrantů, jak jsme z ČR mohli nezúčastněně sledovat již od devadesátých let. Tenkráte nejvíce uprchlíků z Afriky proudilo ze Senegalu na Kanárské ostrovy, do Španělska a Francie z Maroka a Alžírska, a do Itálie z Libye. Nejvyšší počet lidí prošel „západní trasou“. Již v této době řešily středomořské země a španělské ostrovy v Atlantiku problém s narůstajícím počtem žadatelů o azyl. Čili pro Evropu to není novinkou posledních let!!!
K nárůstu počtu imigrantů přispěla vyšší možnost kontaktu s okolním světem díky Internetu skrz mobilní telefony a kupodivu i vyšší vzdělanost. Když jsme navštívili některé ze zemí na Nilu, ve školách a univerzitách byla spousta nadějných studentů s velmi nejistým uplatněním. Studenti končili kvalifikovaní, ale nezaměstnaní. Lukrativní místa jsou obsazená staršími ročníky.
Důležité je zvolit správnou cestu

Například při letu z Akry do Německa jsme se setkali s emigranty z Ghany. Letenku měli, vízum do EU nikoliv, ale to se kontroluje až po příletu. O některých jsme za celý let nevěděli, ale o jiných zase od nástupu do letadla. Zabrali několik sedaček, odmítli se připoutat, byli agresivní na letušky, hovořili telefonem při startu letadla a jinak se chovali nekultivovaně. Ani nás nepřekvapilo, že ihned po otevření dveří letadla je vybírala policie a pochybuji, že dostali azyl. Tudy cesta nevede! Letecké společnosti již provádějí kontrolu víz při nástupu na palubu, a tak se tato levnější varianta vycestování z Afriky téměř vytratila.
Těžko říct, kde se informace vzala, ale po celé Africe kolují zvěsti o jistotě plavby skrz Středozemní moře. Pokud se dostanou lodí do Evropy, nebo k Evropě, bez dokladů (nelze zjistit jejich totožnost, nelze je poslat zpět) podle úmluv o lidských právech jim země, kde ztroskotali, musí pomoci. Kupodivu Evropě stále chybí, přes různé regulace, jednotná pravidla v registraci uprchlíků či alespoň v omezené míře plnit ty současné.
Na cestě do Evropy tak stojí tři hlavní bariery, které je nutno překonat – Sahara, Středozemní moře a hranice států.
Takže hezky od začátku. První co musí překonat jsou hranice vlastního státu, který je mnohdy má hlídané a nelegální opuštění bývá tvrdě postihováno. Podobná věc je i na druhé straně hranic. Bez povolení nikdo nesmí vstoupit a pohybovat se po území. Vše je postihováno a trestáno buď finanční sankcí, vězením, nebo deportací. Těžko říci co je horší. Zde naštěstí pomáhají ÚPLATKY A KORUPCE. Bez peněz se dál nedostanou, do afrického vězení by se nechtěli dostat ani nejotrlejší a deportace může zejména u některých zemí u Rudého moře představovat jistou smrt. Kdo chce přežít, musí dál a platit.
Další bariérou je Sahara. Nehostinná poušť, kde neznalí umírají žízní a hladem, ztraceni v aridní krajině písečných dun, wádí, vyprahlých hor a nekonečných plání kde není trocha stínu. Jakoby nestačila příroda, jsou zde bandité, kteří hřeší na korupci a z migrantů mají dobrý výdělek. Nejmenším zlem se zde zdají převaděči, kteří pomáhají přejít hranice států a dorazit do měst a oáz, kde si migranty mají převzít další převaděči. Mnohdy mají doklady těch co převádí a tím jsou migranti vydáni na milost a nemilost. Existuje zde také jazyková bariéra, takže mnohdy jsou zde lidé jak ovce, které nevědí s nimi bude. Jen málokdo má dost peněz, aby uplatil všechny cestou a tak v tranzitních zemích po nějaký čas zůstávají a pracují, či spíše otročí v otřesných podmínkách za mizivý plat. Amnesty International i jiní již několikráte upozorňovali na vzrůstající procento obchodu s lidmi v saharských městech a oázách. Ženy mnohdy bývají zneužívány a drženy jako služky a sexuální otrokyně.
Pokud se spíše náhodou dostanou migranti z těchto otrokářských stanic, musí mít dost síly dojít k moři a následně dost financí na zaplacení člunu přes moře. Plavidla jsou přetížená a bídném stavu. Plavba přes moře je pak vyloženě aktem nouze a mnozí za ní zaplatí životem.

Kdo na obchodu s imigranty vydělává?
Rodina – zbaví se konkurenta s nárokem na majetek a při jeho úspěchu získá pomoc; z úplatků žije samospráva, státní správa i armáda, na zisky se však dělají nárok i místní milice jako je Boko Haram (jeden z důvodů lokálních válek), a v neposlední řadě i organizovaný zločin / mafie (uvedené neplatí pro válečné utečence, tam vydělává vítěz nebo agresor).

Obrázek: Mapka migračních tras a nelegálního obchodu v Africe (Zdroj/Autor: RHIPTO/Riccardo Pravettoni).

Co může Evropa nabídnout.

Pokud se uprchlíci dostanou až do Evropy, nastává otázka co s nimi? Uplatnění je mnohdy komplikované jak kvůli kvalifikaci, tak kvůli zvykům a návykům. V prvé řadě se musí naučit jazyk dané země a pochopit zákony a mentalitu obyvatel. Z afrických poměrů to není zrovna jednoduchá věc.
Pokud se přes všechno uprchlíci do Evropy dostanou, očekává se, že se budou integrovat do společnosti. Bohužel sami toho nejsou schopni. Vyhledávají své sousedy či národnostní a etnické krajany. Vytváří uzavřené komunity a tím je integrace prakticky nemožná. Následně vznikají ghetta a slumy, kde platí vlastní zákony a pravidla. Tím se dostávají do hledáčku médií a odsouzení většinové společnosti. A to je další kámen úrazu.
Jinými slovy, naděje na rovnoprávný spokojený život v Evropě existuje, ale není velká.
Vezmeme li to opět v opačném pohledu, málokterý Čech pochopí zcela zákony a zvyky v afrických zemích, což je v extrémních případech důvodem jejich zadržení. Jedná se o nevhodné odívání i neodívání, focení, požití alkoholu a látek ovlivňujících lidskou mysl, aroganci, nerespektování, sexuální turistiku a mnoho jiného. Mnohdy se nejedná o to, že by dotyčná osoba pochopit a respektovat pravidla nemohla, ale prostě nechce. Má pocit, že ztrácí kus sama sebe. Přitom jede do země, kde je respektovat musí. A kupodivu, podobně jako afričtí migranti si hledá mentální spřízněnce a vytváří stejné ostrovy odlišné kultury.

Odkud pochází afričtí běženci

Uvedeme zde několik zemí a jejich politickou situaci a tím i důvod k emigraci.

• Nigérie – nejlidnatější země Afriky, největší ekonomický potenciál v Africe, ale vysoká korupce. K nestabilitě přispívají etnické střety, Boko Haram, piráti z delty Nigeru a ekologické katastrofy spojené s těžbou ropy a průmyslem. Z této země pochází nejvíce afrických uprchlíků, jdoucích za lepším, tedy ekonomických běženců. Z okolních zemí míří spousty lidí do Nigérie, tak mohou být hlavním „zdrojem“ běženců oni. Dnes Lagos přitahuje spoustu Nigerijců z Evropy zpět.
• Ghana – poměrně příkladná země v Africe, jako každá jiná má své klady a zápory, nicméně nic v čem by se nedalo žít. Migranti z této země odchází spíše za výdělkem a na zkušenou.
• Pobřeží slonoviny – země podobná Ghaně, ale více kontrastní. Zatímco Abidjan je africký New York, západ země je opravdová divočina. Migranti z této země odchází spíše za výdělkem a na zkušenou.
• Libérie, Sierra Leone a Guinea – jsou zeměmi méně stabilními, které příliš nelákají investory. Mísí se zde vliv tradičních hodnot a korupce, čímž zde mladí lidé nenachází perspektivní uplatnění.
• Gambie – v posledních letech je známa spíše porušováním a omezováním lidských práv a stíháním homosexuálů. Je to maličká země, jenž stěží drží krok se světovou ekonomikou.
• Senegal – napojení na Francii je tradiční, a proto místní lidé považují odchod do Evropy za prací jako běžný, tedy podobně jako je to pro našince s prací v Anglii, Irsku či Německu.
• Eritrea – v zemi vládne diktatura, spojená s nucenými pracemi, neomezenou vojenskou službou a chudobou. Eritrejci často emigrují do okolních zemí, kde s nimi není zacházeno jako s lidmi. Není tomu tak dlouho co v Egyptě a na Blízkém východě obchodovali s orgány Eritrejců. V některých afrických zemích jsou podrobeni otrockým podmínkám. A nejhorší na všem je, že otrok má kupní cenu, ale Eritrejci přijdou další… (nejmenovaná citace z Afriky). Ačkoliv je emigrace peklo, žít doma je větší!
• Somálsko – země, kde se bojuje již několik desetiletí. Život zde nemá moc vysokou hodnotu. Jediná možnost uplatnění – pirát nebo milicionář. Krom politických nepokojů, teroristů z Al –Šaháb, v zemi panuje sucho a hladomor. Nelze se divit těm co zemi opouštějí!

Závěrem

Těch pár co se dostane až do Evropy, ať je to štěstím na přeplněné bárce, nebo díky záchraně na moři pak stěží hledá uplatnění a vysněný život. To čím museli projít, je změnilo a i když se na cestu vydali z vlastního rozhodnutí, již nemohou nic změnit. Je naivní očekávat, že přijmou naše pravidla a rychle se integrují, BEZ NAŠÍ POMOCI. Proto se zde nabízí několik otázek:

• Jak se k této migraci z Afriky stavět?
• Má smysl vytvářet další bariéry v Evropě?
• Můžeme si dovolit investovat naše peníze a tím řešit situaci na africkém kontinentu?
• Lze vůbec nějak pomoci a migraci zastavit či omezit?
• Jak naložit s morální otázkou- máme je vyhostit, když víme proč utíkají?
• Jak je přijmout, dokážeme to?

Své názory můžete psát do diskuze k článku a tím se vyjádřit k tomuto palčivému tématu, i když chápeme, že odpovídat by měli naši politici (jen prosíme o respektování pravidel slušného chování).

 

Zajímavý odkaz k tématu: Neandertálci mohli pohřbívat své mrtvé, dokládají to vykopávky z Iráku (audio)

 

Vypracoval: Vladimír Zikán a Jaromír Němec