Africká letiště aneb jak se stopují letadla

Stalo se před rokem na letišti v Mbuji Mayi.

 

Krásná africká žena by měla být tlustá a pomalá, tak si to představují obě africká pohlaví. Tlustá znamená, že na to jídlo má a pomalá proto, že má někoho jiného, kdo se místo ní musí honit. To je samozřejmě zjednodušení, protože tloušťka v afrických očích znamená jakous takous jistotu přežití v době nouze, a zkuste se svižně pohybovat, když máte 100 kg. Ono, být pomalý, je ostatně vlastnost značné části Afričanů. Já když vidím to naše evropské pachtění a spěch, tak jim docela rozumím. Jsou ale místa, kde se rozpohybujou, až oči přecházejí. Třeba na africkém letišti při odletu.

Stalo se před rokem na letišti v Mbuji Mayi. Letenku jsem měl, palubní vstupenku a registraci zavazadel mi před odletem zajistil šéf protokolu společnosti Regideso, protože já jsem se do té mlýnice před registračním okénkem neodvážil. Tam šlo o ušlapání. Nedisciplinovanost, nulová schopnost respektu k ostatním, a jiné a ještě horší výrazy jsem si v duchu říkal. Jenže, pak zavřeli okénko, a bez palubní vstupenky zůstala dobrá dvacítka majitelů letenek – společnost jich prodala víc, než bylo míst v letadle. Budiž, to dělávaly i velké mezinárodní letecké společnosti. Ovšem když letí letadlo jednou týdně, tak je to samozřejmě dost nepříjemné.
Já měl palubní vstupenku a tak jsem nechápal, proč se cestující znovu tlačí před dveřmi z odletové haly a proč znovu vznikla mlýnice, když se dveře otevřely. Jsou blbí, říkal jsem si a ještě jiná horší slova.

Stal jsem ukázněně na letištní ploše ve frontě do letadla společnosti Bravo Air Congo. Byl jsem asi 15 od konce se svým kolegou malijským inženýrem Bakarym. Bakary je velice slušný člověk, který se nikam necpe, a tak to ještě nikam nedotáhl a už asi nikam nedotáhne, ale inženýr je to pár excelence a to stačí. Za námi, mezi spořádaně čekajícími pasažéry, byla taky jedna maminka s kojencem. Do stařičkého letadla Boeing 727 se nastupuje jednak z boku z přistavených schůdků a jednak schůdkama, která se spouštějí z letadla ze zadní části. Boční schůdky jsou pro místní honoraci, zadní schůdky jsou pro zahraniční experty, pracovníky nevládních organizací, dobrovolníky a jiný plebs. V tom se přihnala skupinka místní honorace, což jsou většinou politici, tedy ti, co tvoří vládu na nejrůznějších úrovních. Mnozí politici v Africe tvoří samostatnou skupinu zvířat, obdařených neuvěřitelnou dávkou drzosti a bezohlednosti, což ale dovedou geniálním způsobem maskovat, takže na první pohled se zda, že jsou to zástupci lidu. Čeština má pro slovo “vládnout” synomymum “ovládat” a “kralovat”. Ano, to je správná definice ! Žádné zastupování lidu a chráněni jeho zájmů – prostě urvat co se dá, pokud ještě kralují a ovládají ty chudáky pod sebou.

Stojíme ale dál spořádaně ve frontě, i když předními dveřmi nastupuje tlupa zástupců lidu. Bylo jasné, že se konec fronty už do letadla nedostane. Paní s kojencem na ruce se snažila dostat alespoň z letadla kufr, kde měla věci pro sebe a pro dítě. Marně. Stejně jako nám, všem “pozůstalým”, tak i ji oznámil zástupce společnosti, že si zavazadla můžeme vyzvednout v Kinshase. A kde budeme spát? To on opravdu neví. Kdy poletí příští letadlo? Za týden. Jsou naše letenky platné pro příští let? Ne, peníze za letenky nám budou vráceny v Kinshase, na příští let si musíme koupit letenku novou. Všechny ty informace jsme dostali ještě na letištní ploše, kdy letadlo už rolovalo a kvůli řevu motoru jsme slyšeli jen každé druhé slovo. Pak zástupce společnosti odešel a letištní policie nás vyhnala ven. Jsou momenty v Africe, kdy si upřímně přejí, aby všechny státy byly “nevládní organizace”.

Tak se nedivte, že v RDC jsou všechny, ale naprosto všechny letecké společnosti na černé listině. Žádná z nich nesmí letět do zahraničí, členové diplomatického sboru s nimi nesmějí létat.

Tak jak to dopadlo, pane Koreš? To vám prozradím příště.

Podobná situace se mi přihodila na letišti ve Mwanze na Viktoriině jezeře. Letiště je to téměř stejné jako v Mbuji Mayi, ostatně všechna africká letiště jsou si dost podobná. Ve Mwanze jsem uvíznul proto, že Air Tanzania zrušila let. Co teď ? Do týdne musím zpracovat nabídku na projekt a během týdne žádné další letadlo neletí. Mohl bych ještě někoho stopnout a jet třeba přes Serengeti do Arushi, nebo přes Kisii do Nairobi. Tam bych určitě nějaké letadlo do Dar es Salaamu sehnal. Počkat ! To je ono ! Někoho stopnout !
Na každém letišti je řidiči věž a řídící letového provozu má přeci právo nařídit přistání jakéhokoliv letadla, které se nachází v letovém prostoru nad letištěm. To si pamatuji ještě z doby, kdy jsem dělal pilotní průkaz (to si nechte jednou vyprávět, jak můj stařičký instruktor, bývalý pilot RAF, hledal v piperu knipl). Tak tedy na věž ! “Kluci” povídám, “dám vám 100 dolarů, když mi seženete letadlo, co mě odveze do Daru”. “Dobrá”, oni na to, “ale na dnešek tady nemáme nic nahlášeno”. “Tak proč tu sedíte?” “No, to je přeci služba, kdyby něco přeletělo”. “Fajn, tak kdyby něco přeletělo, tak jim dejte příkaz přistát. Já budu na hotelu, a až tu bude letadlo, dejte mi vědět, a máte 100 dolarů.” Dohodnuto.
Asi za dvě hodiny mi volal recepční hotelu, že přijel někdo na kole a chce se mnou mluvit. Mazal jsem dolů a už z dálky na mě cyklista volal “mám pro vás letadlo!!! ”

 

Na letišti mě čekal pilot, Belgičan že společnosti Pilots sans frontiers, tedy takové ty “lety všeho druhu”, pokud zaplatíte. Celkem udiveně mi povídá “věž mě donutila přistát. To kvůli vám?” “Ano, potřebuji nutně do Dar es Salaamu.” “Ale já letím s poštou do Nairobi.” “Je mi líto, ale budete muset do Daresu, jinak vám věž nedá povolení ke startu. Jim jde o 100 dolarů, pochopte prosím.” Pochopil – jenom řekl, že budu muset v Daresu zaplatí benzín a že budu cestou ležet na balíkách pošty, protože sedačky musel vymontovat.

Za čtyři hodiny jsem byl v Daresu, za týden byl hotový návrh projektu za pár miliónů dolarů na pomoc Africe.

K letišti Mwanza ještě malou poznámku. Já jsem tam vždycky lítal se stařičkými letadly a mladými piloty – ta nejhorší varianta, ale vždycky to klaplo. Jednou ale letěl první tajemník německé ambasády. Samozřejmě, to nejlepší malé letadlo, se dvěma motorama, dvěma pilotama, radarem, občerstvením, a kdyby tam bylo místo, tak i s letuškou. “Víte, já musím ještě dneska večer na recepci, ale jinak bych létal tak, jako vy všichni”, říkal jakoby na omluvu tajemník. Oni vůbec podobní lidé si potřebují dokázat, že neutrácejí peníze daňových poplatníků zbůhdarma. Mě to říkat nemusel, já s nima cítím.

Na letišti ve Ngaře, kam jsme letěli, nás měli čekat Italové s autama, a první tajemník s nimi měl odjet na prohlídku uprchlického tábora. Kdo zná Italy, tak samozřejmě tuší, co se stalo – žádné auto, žádný Ital široko daleko. Naštěstí jsem měl jejich radiovou frekvenci, a tak jsme jim mohli z letadla zavolat. Přijeli, ale až za tři hodiny. Jednak to bylo daleko přes údolí z kempu na airstrip (pět kilometrů) a jednak prý neměli naftu. No, co chcete, Italové.

První tajemník mi povídá “Ted už musím nutně zpátky na recepci, ale nad uprchlickým táborem se alespoň proletím” a pilot dodal “stejně musíme přes Mwanzu nabrat letecký benzín, Italové ho nemají”. Odjel jsem ještě před předletovou přípravou, (dodneška nevím co tam chtěl ten rakouský pilot předletově připravovat) a když jsem se za půl hodiny díval přes údolí na airstrip, letadlo tam ještě stalo a na rádiovou frekvenci nereagovalo. Tak jsme tam mazali, a pilot povídá “nemůžu nastartovat, je prázdná baterka kvůli tomu vašemu pitomému volání”. Zpátky s autem pro kabely, aby se propojila auto baterka s aero baterkou. První tajemník říká “teď už to přes uprchlický tábor nestihnem, tak alespoň tu recepci”. V Daresu mi potom vyprávěl: “Představ si, že jsme přistáli ve Mwanze pro benzín, ale nikdo nebyl na letišti, benzínová pumpa zavřená. Hlídač říkal, že všichni jsou na fotbalu. Ale nakonec se mi podařilo přijet na recepci ještě před půlnocí”. Prý to pro něj bylo to nejkrásnější africké dobrodružství, a často o tom vyprávěl. Já jsem v tom jeho příběhu vystupoval jako přiklad dokonalé organizační veličiny.

S pozdravem Letu zdar!
Váš Karel Koreš